Berlue 1765

Zběsilý liják se pomalu bral ke konci. Přes mokřad uháněli dva jezdci na koních směrem k zámku. Koně byli uštvaní, jen ztěžka zvedali kopyta z mazlavého jílu. Jednomu z jezdců se utrhla puška, připevněná k sedlu, a spadla do rozbrázděného pole. Jeli dál, kabáty mokré a zablácené, klobouky nacucané vodou, s krempou spadlou přes oči.
Nádvoří zámku otevíralo svoji kamennou náruč, aby uvítalo zbloudilé, prchající před nastupující temnotou.
Kuchařka je zahlédla z okna kuchyně.
„Hrabě s komtesou se konečně vrátili,“ řekla pár dalším, co byli v kuchyni také.
„Však už bylo načase,“ prohodil někdo od kamen. „Starý hrabě musí šílet hrůzou,“

..........

Slunce matně svítilo do ložnice hraběnky Amandin de Marangis. Otočila hlavu na druhou stranu postele, aby zjistila, že její manžel opět nespal po boku své právoplatné ženy. Hraběnka rozmrzele vstala, obešla širokou manželskou postel a rozházela ustlanou polovinu. Nechtěla, aby služky věděly, že hrabě spal jinde. Nevěděla, že se jí služky za zády smějí a říkají jí gaspillé (rozházená).
Vrátila se do postele a zatáhla za šňůru u zvonečku.
Vzápětí vešla komorná se snídaní.
„Co je dnes nového?“, zeptala se Amandin, jako každý den a napila se kávy.
Komorná hbitě odpovídala.
„Ó, mladý hrabě se slečnou komtesou se vrátili z lovu až k jedenácté hodině, nevezli ani jeden zastřelený kus. Slečna navíc kdesi ztratila jednu pušku.“
„To je úžasné,“ řekla hraběnka břitce.
Komorná pokračovala.
„Vlci v noci vyli a naši psi s nimi, protože štolba nepřesunul psinec na druhou stranu, kam nejsou vlci tak slyšet.“
„Je o vlky dobře postaráno?“, zajímala se Amandin.
„Je, vaše milosti. Štolba je krmí dvakrát denně. Takový komfort by v lese neměli.“
Na nádvoří se ozval řev, kdosi křičel, že ve vlčinci leží mrtvola.
Hraběnka vystřelila z postele a hnala se k oknu. Na nádvoří stál zděšený štolba.
„Skoro ho sežrali!!“
Lidé stáli v houfu kolem něj.
„Kdo je mrtvý? Koho sežrali?“
„Pana hraběte! Pan hrabě je mrtvý!!“

............


Zablácený dostavník už po několikáté uvízl v bahně. Kočí zlostně křičel a švihal koně
bičem, přesto se z místa nehnuli.
„To nám by čert dlužen,“ řekl rozmrzele jeden z pasažérů.
Kromě něj byli v dostavníku jen dva muži, jeden starší, druhý mladší a podobný tomu staršímu. Bezpochyby otec a syn.
„Kam máte namířeno, pánové, v takovém nečase?“ Muž se nudil a chtěl si zkrátit chvíli konverzací.
„Daleko, až do Berlue,“ řekl ten mladší.
„A, co vás táhne do Berlue?“
„Povinnosti, pane. Pouze povinnosti,“ odpověděl ten starší úsečně a obrátil se na syna.
„Vynech zbytečné řeči a radši si tohle přečti,“ vrazil mu do ruky dopis, kterým držel v ruce.
„Už jsem to četl,“ bránil se syn.
„Tak si to přečti znovu.“
Mladík pohlédl na třetího cestujícího a s neslyšným povzdechem se pustil do čtení. Věděl, že nemá smysl otce o něčem přesvědčovat.
Byl to dopis z Berlue, kvůli němuž sem teď jeli.
Hrabě de Marangis byl nalezen ve vlčinci napůl sežraný od vlků. Vypadalo to jako nehoda, ale hraběti de Clamvert, který nyní zámek spravoval, něco připadalo podezřelé. Proto žádal zemského komisaře a detektiva, Jacquese Chevaleta, aby to přijel vyšetřit.
Chevalet tedy jel a vzal s sebou i svého syna Gasparda.
„Zdá se vám na tom něco divného, otče?“ptal se Gaspard, když mu vrátil dopis.
„Nemám z toho dobrý pocit,“ připustil Chevalet.
Loukoť dostavníku jako zázrakem vyskočila z bahna a koně prudce vyrazili. Cestující, který seděl proti směru jízdy, spadl na zem k Chevaletovým nohám.

O pár hodin později konečně dorazili do Berlue. Opustili dostavník a vydali se k zámku pěšky.
„Nemám z toho dobrý pocit,“ zopakoval opět Chevalet. „O Berlue se povídá hodně věcí. Lesy jsou tady plné vlků, ale je zakázáno je střílet. Zakázala to hraběnka de Marangis, dokonce dala několik vlků pochytat a zavřít je do kotců. Nikdo tomu nerozumí.“
Cesta vedla rozbahněným polem, které se úspěšně vydávalo za bažinu.
„Příšerný kraj!“ rozčiloval se Gaspard.
„Pořád jenom prší, všude samý bahno .....“, nakopl vztekle hroudu jílu.
„Přestaň!“ Chevalet se náhle zastavil.
„Chci jenom .....“
„Přestaň a buď zticha,“ chytil syna kolem ramen a přitiskl mu ruku na ústa.
Teprve teď si Gaspard všiml, že je z kraje lesa pozorují asi čtyři páry vlčích očí.
Téměř propadl panice. Co budou dělat? Nemají oheň! Ani žádnou suchou větev, všude mokro, ach Bože, kam jsi nás to přivedl?!
„Gasparde, podej mi tu pušku,“ poručil Chevalet.
„Jakou pušku, otče?“
Jejich tlumoky na zádech skrývali jen pistole, které ve vlhku nestřílí.
„Tu, která se ti válí u nohy, osle,“ Chevalet křičel, vlci se opatrně přibližovali k nim.
Gaspard se sehnul a nahmatal na zemi zablácenou hlaveň.
Chevalet mu ji vyrval z ruky, namířil a vystřelil vysoko nad vlky. Poplašeně couvli.
„Tak co, bastardi?!“ zařval a vystřelil znovu. Vlci zmizeli mezi stromy.
Chevalet si hodil pušku přes rameno.
„Pojď, hni sebou,“ chytil Gasparda za paži a táhl ho bahnem.
„Vystrašil jsem je, ale brzy se vrátí. Už nemám náboje.“
Rozběhli se polem jak nejrychleji mohli. Za chvíli se dostali na kamennou cestu, která vedla přímo k zámku.