Almoidovy cesty - Díl První

„Zdravím Almoide!“ vstoupil do obchodu Muhmin.
„Vítej Muhmine.“ vzhlédl Almoid k příchozímu. Muhmin byl muž nižší postavy u kterého může člověk na první pohled těžko odhadnout věk. Byl menší postavy, vlasy měl šedivé, avšak husté. Jeho tvář byla pokryta vrásky, ale tělo měl vypracované. Nezasvěcený pozorovatel by ho zřejmě odhadl na chlapíka ve středním věku, na kterho předčasně přišlo stáří, ale on se tomu snaží mermomocí ubránit. Něco na tom bylo, nicméně pravda byla, že Muhmin byl již ve věku, který většina lidí tráví hudrováním na vše možné, či spokojeným obstaráváním svých zahrádek. Mladické nadšení si však stále zachovával a v kombinaci s jeho zkušenostmi a odhodlaností to z něj dělalo přítele k nezaplacení.

„Tedy dnes jsem opravdu neměl lehký den.“ povzdychl si Muhmin.

Almoid byl udiven náhlým Muhminovým pesimismem, ale neměl náladu na sáhodlouhé průpovídky, a tak jen zamumlal:

„Ano, žijeme v těžkých časech.“

„Představ si Almoide,“ nedal se Muhmin tak snadno odradit. „jednoho mého známého okradli strážní. To už se člověk nemůže spolehnout vůbec na nikoho. Dokud kradli jen pobudové, člověk mohl zavolat stráže, ale nyní…“

„Za to všechno může Welton.“ odvětil Almoid nezaujatě.

„Ano, bratře, nejspíš máš pravdu,“ pokračoval Muhmin. „nedivil bych se, kdyby v tom náš regent měl prsty. Od doby, co král odjel do války pořád jen kouká, kde by se obohatil. Jestli válka brzy neskončí, tak toto město Weltonova vláda zničí.“

„S brzkým koncem války nepočítej.“ promluvil zamyšleně Almoid.

„V tom případě nás Bůh ochraňuj.“ vzhlédl Muhmin.

„Nespoléhej na ničí pomoc.“

„Ale Almoide, …“ zaprotestoval Muhmin.

„Nemá význam stát tu a skuhrat Muhmine, s tím co se děje stejně dva lidi nic neudělají.“ utnul ho Almoid.

„Dva sice ne, ale kdyby…“

„Muhmine, buď trochu realistický.“ opět Almoid Muhmina přerušil rozhořčen přítelovým neobvyklým chováním.

„No, nebudu tě zdržovat, takže proč jsem přišel. Něco bych od tebe potřeboval Almoide.“ ukončil Muhmin debatu.

Almoid si oddychl. Ještěže tak! Dnes opravdu neměl náladu na bezduché tlachání.



*****



Po setmění Almoid zavřel krám a šel do hostince, kde měl sjednanou schůzku se svým dodavatelem. Po chvíli smlouvání se oba dohodli a Almoid se spokojen s právě uzavřeným obchodem vydal směrem domů.

Zabočil do uličky kudy si krátil cestu a po chvíli chůze spatřil, jak se jí potácejí tři opilí stážní. Pokoušel se je obejít, ale ulička byla příliš úzká, než aby bylo možno se jim vyhnout.

„Kam tak pozdě, pane?“ zahalekal na Almoida prostřední strážný, který vypadal, že se brzy uškrtí na řemenu své šavle, neboť ji měl pověšenou kolem krku a přehozenou na záda.

Almoid neřekl ani slovo a pokusil hledal mezeru, kterou by mezi strážnými prošel.

„Na něco jsem se ptal, ty blbečku!“ křiknul na něj opět strážný.

„Chovejte se přiměřeně své pozici!“ okřikl ho Almoid a odstrčil stráženého stranou, aby mohl projít. Ten byl však příliš opilý, než aby odstrčení ustál a padl k zemi jak pokácený strom. S sebou strhnul i druhého strážného a na nohou zůstal pouze třetí, který během těch pár vět, co Almoid s jeho kolegou pronesl, zřejmě na chvíli usnul, nyní se však opět probral a když viděl, jak Almoid s úsměškem shlíží na dva strážné, ležící na zemi, vytasil nůž a vrhl se na něj. Naštěstí pro Almoida, který k němu v té chvíli stál zády, strážnému alkohol nezhoršil jen vnímání, ale i přesnost, jinak by rána byla jistě smrtelná. Štěstí, ale i probodnutý bok, zabolí. Almoidovi se zatmělo před očima. Ucítil ránu do hlavy čímsi tupým a druhou ránu do temene, jak dopadl na zem.



Bylo pozdě večer, už byla tma, náměstí však bylo prozářeno ohni pochodní. Bylo zde mnoho lidí, kteří jimi mávali ve vzduchu a cosi rozhořčeně křičeli. ‘Co se to k čertu děje?’ pomyslel si Almoid. Přistoupil blíže k davu a snažil se protlačit směrem, kam všichni přihlížející zírali. Tlačil se dopředu, s každým krokem byl hluk větší a světla pochodní oslnivější. Almoid měl pocit, že mu z toho všeho světla a rámusu pukne hlava. I přesto se ale procházel dál dopředu mezi lidmi stojícími okolo, kteří si ho však vůbec nevšímali, skoro jako by ho neviděli. Když došel až do středu náměstí, vzhlédl. Stálo před ním pódium, na němž kat připevňoval oprátku nějakému muži, kterého Almoid neviděl přes řečníka, křičícího do davu věty tak hlasitě, že mu z této blízkosti Almoid nerozuměl jediné slovo. A tak jen stál a přihlížel, čekajíce, co se bude dít. Kat ustoupil od muže, čekajícího na popravu a řečník se postavil vedle něj. Almoid si mohl konečně prohlédnout muže s oprátkou. Vzápětí se ale zděsil. Proboha, vždyť to přeci.............AAAU! zaduněla Almoidovi hlavou bolest. Otevřel oči. Byl zpátky v úzké uličce a zády k němu byli otočeni tři strážní, kteří mu zde zkřížili cestu, všichni již na nohou, avšak ne o mnoho střízlivější.

Almoid se pokusil vstát, ale svém hekáním opět upoutal pozornost strážných a nejbližší strážný se po něm vrhnul. Almoid sebral poslední zbytky sil a překulil se stranou. Projela jím bolest v boku a hlava mu upadla na zem. Strážný, zaskočen Almoidovým únikem však již nestihl nabrat rovnováhnu a padl k zemi. U boku se mu zaleskla dýka. Almoid, kterého předchozí události vyvedly z míry natolik, že byl schopen čehokoliv, v sobě udupal poslední zbytek svých zásad a vrhnul se po dýce. V mžiku ji strážnému vytrhl z pouzdra a vydrápal se na nohy. Zbylí dva strážní si ho konečně také začli všímat a vytáhli meče. Prvnímu Almoid uhnul z cesty a nohy strážného, zamotané alkoholem vypověděly službu, načež se strážný skácel na zem. Druhý strážný však udeřil Almoida volnou rukou do hrudi a srazil ho k zemi. V zápětí na něm již klečel a držel mu meč na krku. Almoid pevně uchopil dýku, kterou stále ještě měl v ruce a jakožto vidinu své poslední naděje na záchranu strážného bodl. Strážnému ztuhla tvář a svalil se vedle Almoida. Ten, vidouce, že zbylí strážní se ještě nesebrali ze země vstal a vyrazil pryč tak rychle, jak mu to jen jeho zranění dovolila.



Když přišel domů, bok mu již nekrvácel a tak se nezatěžoval s jakýmkoli ošetřováním, vysílen padl na postel a okamžitě usnul.

Najednou ho probudil hluk. Několik mužů vtrhlo do místnosti a sesypalo se na něj. Když ho spoutali, přitáhli ho před jednoho z nich, který celou dobu, co ostatní zápolili s Almoidem, stál stranou a dění pozoroval. Teď teprve si Almoid uvědomil, že ti muži jsou strážní. Vedoucí stráží se na Almoida zamračeně podíval a zařval na něj:

„Jménem našeho krále a jménem našeho regenta vás zatýkám za vraždu městské stráže!“



(pozn. autora: Toto je první díl. Další díl, by měl být publikován do konce tohoto týdne (31.5.2009). Bližší informace najdete na webu www.skriva.estranky.cz, kde bude také druhý díl poprvé zveřejněn. Následně si jej budete moci přečíst i na tomto serveru.)