Příběh Johna Sullivana

V dobách, kdy svět objevoval nebezpečí, krásy a tajemství nového kontinentu, kdy nejmocnější země v čele se svými vládci usilovaly o ukořistění největších území Ameriky, kdy Amerika, jak ji známe dnes, ani ještě nebyla v plenkách, žil chrabrý, udatný, anglický rytíř a dobrodruh John Sullivan. John byl nejlepším rytířem britského království, vedl a vyhrával bitvy se zeměmi severu, Iry, Skoty a Francouzi. Byl to královnin oblíbenec, nejen pro své činy, ale i pro jeho důvtip, šikovnost a oddanost.
Jednoho jarního dne si královna chtěla s Johnem osobě promluvit o jistých záležitostech. Královna: „Johne, Irové a Skoti s námi uzavřeli dočasný mír. Nevím, jak dlouho bude trvat, ale máme od nich minimálně tak na dva nebo tři roky klid a ti proradní Francouzi to k nám mají přes kanál La Manche a na moři se s námi nemohou nikterak rovnat. A tak, Vás můj milí Johne, žádám a v podstatě přikazuji, Vaši účast na další z našich výprav do Nového světa.“ „Královno, ale já...“; snažil se prosadit John. Královna: „S lady Elisabeth je to již zařízeno. Hned pozítří se můžete společně s posádkou nalodit.“ John: „Jistě, bude mi ctí, má paní.“ John se zvedl z borového, polstrovaného křesla pokrytého tmavě modrým přehozem a odkráčel, ostatně jako vždy, sebejistým a střídmým krokem. Ve královské zahradě již na něho čekal jeho oblíbený hřebec. Nasedl a po projetí branou se obezřetný klus proměnil v rychlý cval. Mířil směrem na sever, do své londýnské rezidence.
O pár minut později dorazil na místo, kde ho s otevřenou náručí uvítala, za týden již zcela jeho, lady Elisabeth. Tento, navzdory Johnovi četné nepřítomnosti, dokonalý vztah, se právě za týden měl přehoupnout do svazku manželského. „Tak ty o tom už zřejmě víš.“; spustil John, poté co sesedl ze svého koně. Elisabeth: „Ano, královnin komorník mne o tom zpravil dnes dopoledne.“ John: „Dobrá, doufám, že ti to nečiní jakékoli potíže.“ „Ne“; odvětila Elisabeth a přitiskla se k Johnovi, což vyústilo ve vášnivý polibek. Johnovi tím odlehčila od dalšího pokračování jejich rozhovoru.
Elisabeth byla dcerou bývalého generála Fostera, který padl při dobývání části skotského území a nikdy nepoznané matky, která zesnula při porodu. Elis od malička vyrůstala mezi ženami, ve vybrané společnosti, ale v době jejího dospívání začala nacházet zálibu ve zbraních, jelikož ji otec občas brával na dlouhodobější ze svých tažení. Byla to tedy nejen půvabná, mladá dáma, která by se mohla chlubit, nejen svým vzhledem, ale i jejími, ve většině případů čistě mužskými, dovednostmi.
Necelé dva dny utekly jako voda a poblíž brightonského přístavu již čekali doprovodné lodě s nezbytnými surovinami na vyplutí hlavní lodě z přístavu. Na palubě, jindy sebejistý John, tentokrát s trochou nervozity čekal na příchod své milé Elis...