Jednoho letního večera...

Nesnesitelné horko, nehybný dusný vzduch, páchnoucí a přeplněné město. Slunce se líně sklánělo k západu a vytvářelo podivné odlesky na zelenkavé hladině líné řeky. V chladivém stínu přístavních sýpek sedělo několik přežraných krys, které malýma očkama ostražitě pozorovaly trojici malých chlapců, nerušeně si hrajících v bahnitých kalužích. Špinavá louže se v dětské fantazii stala zálivem, řeka mořem a seschlý drn mořským útesem. Na první pohled neumělé stavbičky, vytvořené z klacíků, oblázků, střepů a jiného harampádí, které řeka s oblibou schraňuje při svých březích, se rázem proměnily v pyšnou Alexandrii.
Chlapci se vášnivě dohadovali, který z nich bude při jejím obléhání sebevědomým a lehkovážným Antoniem a který vítězným Octavianem. Bouřlivou hádku ukončil až nejstarší z mladíků, jménem Titus Pullo, který vítězoslavně hodil na hladinu několik lodiček z kůry a pánovitě si založil ruce se slovy, že se stává vrchním velitelem loďstva a tím pádem mu náleží role slavného Agrippy. Ať se prý klidně o ty dva další triumviry poperou… Svůj triumf si však nestihl řádně užít, protože se na něj vzápětí vrhli oba zbylí chlapci, bledí závistí, a začala nemilosrdná bahenní válka.
Rozjařený křik byl náhle přerušen, poslední mazlavé hroudy dopadly s čvachtnutím do vody a tři blátivé postavičky zůstaly nehnutě stát. Za vrzání vesel a pokřiku námořníků si říčním korytem razila cestu ohromná obchodní loď. Barevné plachty měla svěšeny a z přídě už na kamenné molo vyskakovali první lodníci. Vezla drahocenné zboží z Východu, dokonce prý až z daleké Indie. Na břehu již byla vítána houfem nedočkavých obchodníků a početným davem obyčejných zvědavců a chátry, která stejně neměla nic lepšího na práci.
Tři zablácené osůbky u dřevěných sýpek se chtěli vrátit ke své hře, ale s hrůzou zjistili, že vlny, které zdvihla obchodní pentéra se staly osudnými pro jejich Alexandrii i válečné loďstvo z kůry. Nešťastně hleděli na zmařené dílo, když nejstarší z chlapců – ten, který předtím sám sebe jmenoval Agrippou- v náhlém osvícení prohlásil, že jejich město bylo pohlceno vlnami určitě kvůli tomu, že ještě neměli postaven maják, maják na Faru a ukázal na vyvýšený drn. Jeho společníci vážně přikyvovali.
Po chvíli už chlapci s válečným pokřikem vyrazili do spleti křivolakých uliček chudinské čtvrti. Bylo třeba sehnat nějakou svíčku, která by se mohla stát majákem. Špinaví mladíčci se hbitě prodírali přelidněnými uličkami pokřivených dřevěných domů, kolem obchodů a pouličních prodavačů, motali se pod nohama chvátajícímu davu, davu chátry, davu obchodníčků, podvodníčků, úředníčků, propuštěnců, otroků, prostitutek, právníků, řemeslníků, umělců, cizinců… zkrátka lidu římského.
Konečně pomocí nejrůznějších pochybných zkratek a průchodů úspěšně dosáhli cíle. Na rohu dvou větších ulic, na rozhraní chudé Subury a bohatší čtvrti Caelia, stála na oltáři malá soška bohyně Romy, ochránkyně Města. U jejích nohou se hromadily nejrůznější drobné obětiny a plápolala tam i spousta posvátných svící. Chlapci nerozhodně postávali před oltáříkem a navzájem si dodávali odvahy a povzbuzovali se. Když bohyni vezmou jednu svíčku, tak se přeci určitě zlobit nebude, navíc je to pro dobrou věc a vůbec, mohla by svou mocí ochránit vlastně i jejich městečko…
Nakonec nejmladší z hochů, nutno dodat, že za vydatné podpory svých přítelíčků, jednu svíčku chvatně zcizil, zaslibujíc přitom bohyni v omluvu sladký koláč, který jí zítra určitě donese. Chlapci se pak s křikem dali na útěk, co nejrychleji zase zpátky k řece.

Začínalo se šeřit, přístavní ruch umlkal, ale Město se s přibývající tmou stávalo živější a hlučnější. Maják na Faru hrdě plápolal a jeho nepokojné plamínky se odrážely na zelenavé hladině Tibery. Mladí válečníci byli zrovna v nejlepším, když se z břehu ozvalo zavolání:
„ Pane Cornélie! Pane Cornélie, hledám vás po celém Městě! Tohle mi nesmíte dělat, úplně mě zničíte. Vždyť víte, že vám matka zakázala sem chodit…“
Zkroušená postavička malého stratéga se zvedla a pomalu vykročila směrem ke svému peidagogovi, otroku vychovateli. Chlapec věděl, že ho doma čeká výprask, ale nejen kvůli zašpiněné tunice. Pocházel z bohaté rodiny, z váženého stavu jezdeckého a jeho pyšná matka se vždycky hrozně zlobila, když zjistila, že si hrál s kamarády ze Subury, doslova mokré čtvrti. Bylo to prý nehodné společenského postavení jejich rodiny…
„Pane Cornélie, pojďte, mamince se stýská!“
„Ach, vznešený pane Cornélie Tacite?!“
„Maminka už pláče!“ Ozývaly se posměšky chlapcových přátel. Tacitus se kousl do rtu. Peidagogos ho uchopil za ruku a táhl pryč, ještě ale stačil mrsknout ztrouchnivělým polenem po zbylých chlapcích: „Zmizte, vy sprosťáci bahnivý! Ať už vás tady nevidím!“
Zkroušený a studem zrudlý hoch klopýtal za svým vychovatelem a málem se mu podařilo přerazit se o maják na Faru. Zavrávoral a rychle pokračoval dál, aniž si povšiml, že se stavbička odporoučela k zemi. Druzí dva chlapci ještě chvíli pokřikovali na peidagoga nejrůznější neslušnosti doprovázeli je oplzlými gesty, až nakonec i oni zmizeli ve stínech mezi sýpkami, ponechávajíce bitvu nedobojovanou a Alexandrii nedobytou.
Maják zůstal ležet opuštěn a zabořen v bahně. Posvátné plamínky ze svíce bohyně Romy se lačně vrhly na seschlé rákosí, které se které se svíjelo a tiše praštilo v jejich žhavém objetí…

Nesnesitelné horko, rozpálené žhnoucí budovy, choulící se na útesech vyčnívajících nad mořem. Proslulé město předrahých vil a paláců, město nádherných zahrad a hříšného luxusu. Dávno již Antium nebylo rybářským přístavem, moře tam tehdy spíš než bárky rybářů brázdily drahé triéry patricijů, jejichž marnotratnost byla hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Vždyť kdo by nechtěl alespoň na pár dní uniknout odporně dusnému ovzduší letního Říma, být daleko od úzkých přecpaných ulic, davů věčně pokřikující chátry a páchnoucí Tibery.
Slaný vítr od moře rozšustil listoví starého divokého fíkusu, který se skláněl nad terasou vyčnívající vysoko nad mořskými vlnami. Mezi jejími sloupy pololežel- poloseděl na lehátku mladý muž, oklopen hromádkami zmačkaných nebo roztrhaných papyrů a pergamenů. Přimhouřenýma očima nepřítomně hleděl kamsi za obzor a roztržitě přitom okusoval pisátko. Pochvíli mu podivně zasvitlo v očích a na pihaté tváři se objevil vítězoslavný úsměv. Energicky se chopil pisátka a rozmáchlým písmem začal plnit zpola zaplněný svitek, který mu předtím spočíval v klíně.

…Aeneas flagrans illiae miserae urbis Troiam sempora vidit. Dopsaný pergamen mu líně vyklouzl z prstů. Báseň byla hotova a její autor spokojen. Přimhouřenýma očima bloudil po terase a v duchu se škodolibě usmíval. Psal sice o zkáze Tróji, ve své fantazii ovšem viděl hořet jiné město. Byla to ale jen představa a na té přeci není nic špatného…Vždyť dnes už nikdo ani neví, jak vlastně Paridovo město vypadalo. Má-li psát o jeho hořkém konci realisticky, pak musí mít nějakou předlohu. Sice existuje nespočet fresek a obrazů, ty jsou však jen výplody fantasie malířů. A našel by snad někdo lepší vzor pro pyšnou Illiadu, než neméně domýšlivý Řím?
Luskl dlouhými bledými prsty a na terasu přispěchala pohledná otrokyně nesoucí vysokou kovovou nádobu s jiskřivým obsahem. Básník jí podal tepaný stříbrný pohár, který otrokyně zpola naplnila sněhovou tříští a následně jej dolila temně rudým falernským vínem z karafy na stolku a opět se tiše vzdálila.
„Ah, tady jsi, carrissimus meus!“ozvalo náhle se z chodby.
„Kolikrát jsem už řekl, že když píšu, tak tu nikoho nechci!“ odsekl nabroušeně mladý muž.
„Vážně nestojíš ani o mojí společnost?“ ujišťoval se s náznakem ironie něžný ženský hlas.
Básník otočil svou ryšavou hlavu a pousmál se. „Ah, odpusť, nejdřív jsem tě nepoznal. Dneska mě od rána pořád někdo vytrhuje a člověk se pak nemůže náležitě soustředit.“uvítal nově příchozí.
Na terasu lehkým krokem vstoupila žena mléčně bledé pleti se záplavou vlasů barvy lesního medu, oblečena v bohatě řasené stole, jejíž látka byla natolik jemná, že se příliš neobtěžovala zakrývat půvaby své majitelky. Říkalo se o ní, že je ženou nebezpečného intelektu, které není upřena žádná přednost kromě ctnosti, kterou hluboce pohrdala.
„Snad tvým podnapilým Músám neuškodím.“ neodpustila si rýpnutí.
„Vždyť jsem dnes skoro nic nepil, Poppeo.“ ohradil se dotčeně rusovlasý muž. „ A včerejší noc nechme včerejší noci.“ dořekl a skopl nohou papyrový nepořádek z lehátka, aby své drahé manželce udělal místo, ta se mu pak půvabně stočila na klíně a pátravě se na něj zadívala.
„Ty jsi ji dopsal!“ vykřikla nadšeně, když si všimla jeho samolibého úsměvu. „Ukaž, dej mi to přečíst.“ prohlásila panovačně.
„Nejdřív si to ale musíš zasloužit!“ škádlil básník Poppeu. „ No jen si pro ni pojď!“ vyzval ji. To už ale dávno držel svitek vysoko nad hlavou. Po chvíli zuřivého zápasu se poeta usadil na zábradlí nad mořem, dobře si vědom strachu, který má jeho žena z výšek.
„Okamžitě slez dolů, ty blázne! Spadneš, i s tou svojí básní! No jen se utop, ty sanio et histrio! U Hádových špinavých uší, ty…“ nestačila však svůj duchaplný projev dokončit, protože ji dvě ruce najednou uchopily kolem pasu a ona se ocitla básníkovi na klíně. Křečovitě se ho chytila za tógu a upřela svůj vyděšený pohled do jeho šedých očí, neschopna pro tu chvíli slova- u ní to věc jinak nevídaná.
„Šššš, neboj Poppeo.“ uklidňoval svou manželku a něžně ji hladil po vlasech. „Vždyť tě držím, nemůžeš nikam spadnout, moje drahá. Jen jsem ti chtěl ukázat ten nádherný výhled na Antium. …a trocha strachu ti mimochodem taky nijak neuškodí, protože v poslední době až moc mluvíš. Ale podívej, stojí to za to!“
Poppea opatrně zdvihla hlavu a bázlivě se zadívala na mořskou tříšť, neúnavně se rozbíjející hluboko pod nimi.
Konečně amoens mulier dočetla báseň a seskočila ze zábradlí.
„Příběh i verše jsou sice pěkné, ale že bych kvůli tomu musela šplhat na to prokleté zábradlí…“
Ješitný poeta už už chtěl něco namítnou, když mu skočila do řeči: „Ale jdi. U Baccha vždyť víš, že jsem jen chtěla poškádlit tvoji pýchu. Ne, myslím, že se ti ta Troika vážně povedla. Tvůj popis hořící Tróji je až …ehm nepříjemně realistický a co teprve ubohá Bríseovna! Je mi jí až líto, jak jsi popsal její utrpení. Ale važ si mé pochvaly, víš přeci, že bývám upřímná, můj drahý.“
„V tom případě děkuji za kompliment, má římská Venuše.“ rozzářil se mladý muž a sklonil se k poněkud přehnané úkloně, která však měla za následek rozlití poháru falernského, kterým chtěl své manželce a básni připít. Rudé víno potřísnilo temnými skvrnami prapodivných tvarů vyšívanou tógu svého rusovlasého majitele i mramorovou podlahu.
„Bravo můj drahý, bravo!“ obdařila Poppea svého nešikovného chotě chladným potleskem. „Už chápu, proč si na sebe nikdy nechceš vzít stejnou tógu dvakrát, ty čuně germánské.“
„Ten dovětek jsem neslyšel, carrissima mea.“ prohlásil s ledovým klidem. „Jako kdyby dámě najednou moje rozmařilost vadila. Zvláštní, peníze na vlastní šatník, mimochodem moje peníze, se jí nikdy neprotiví…“

Půlnoc už dávno minula, poslední hosté se rozcházeli nebo se odevzdali do sladké náruče spánku, tam, kde je zrovna zastihl. Důstojní patres a pyšní patricijové ze starobylých rodů se vznešenými manželkami i nabubřelí bohatí equites, ti všichni se bez rozdílu povalovali na lehátkách, u pat mramorových sloupů, po stolech, na mozaikové podlaze…Leželi ve svých drahocenných rouchách, která byla potrhána nebo potřísněna vínem, spali zasypáni bílými kvítky, které pokrývaly celé triclinium císařské vily, snili v objetí čarokrásných polonahých bacchantek nebo opilých cizích manželek. Mezi výkvětem nejvyšší římské společnosti se rozvalovala i nejrůznější exotická zvířata, půvabné flétnistky, šarmantní herci, mimové a jiní umělci pochybné mravní pověsti. Nad vší tou ódou marnotratnosti a prostopášnosti seděl na honosném pozlaceném lehátku sám král všech hýřilů, císař. Věnec z bílých kvítků se mu svezl do čela a nakadeřené ryšavé vlasy se již dávno rozcuchaly. Zamženýma očima se rozhlížel po místnosti a pobaveně se šklebil.
„Pověz mi Petronie,“obrátil se na muže ležícího po svém boku, „Kam se poděla ta pověstná římská ctnost? Marně bych asi hledal hrdost u svého dvora…pýchu snad, ale statečnost? No jen se na ně podívej! Tito vínem, bohatstvím a přepychem zpití pánové dnes vládnou Římu a světu.“štěkavě se rozesmál.
Elegantní patricij k němu líně vzhlédl s tázavě zdviženým obočím: „Promiň mi mou otázku, Caesare, ale cožpak tobě samotnému by se nepříčilo žít v přísné mravnosti a nudné skromnosti, tobě, milovníkovi nádhery a luxusu? Samozřejmě, že tito vznešení občané římští projevují, žel bohům svou rozmařilost až protivným nevkusem. Ach, kdyby jen Venuše směla trestat ty hrozné přečiny proti samé přirozenosti krásy! Lidem omezeným a nevzdělaným by vůbec nemělo být umožněno stát se bohatými. Vždyť jejich sprostá nevytříbenost zamořuje a uráží celou společnost, ba dokonce je to pohana a výsměch bohům, nehledě na to, že bláhová chátra se pak ve své věčné touze napodobovat aristocraty chápe těchto zvrácených ideálů jejich pokřiveného vkusu!“
„Pravdu máš, milý příteli! Řím si ještě nezaslouží takového bohatství, ne dřív, než se vyzná v umění!
Už dobrý Vergilius radil, ať dláto a štětec přenecháme povolanějším, že naše priority jsou jinde. Snad měl pravdu, ale kdo říká, že se věci jednou nemohou změnit? Tvrdím, že přišel čas, aby se z racionálně smýšlejících Římanů stal národ umělců! Práce chladného rozumu a logiky je už přeci vykonána, cožpak již není Řím dost bohatý a mocný? Nesetkávají se zde všechny kultury světa, jehož je jen tak mimochodem pánem? Nastává doba umění, doba uctívání krásy! Vše bude dovoleno! A lidé jednou řeknou, že to právě Nero našel odvahu nás změnit!“ zakončil nadšeně Caesar a zůstal zasněně zahleděn do dálky.
„To je věru smělá vize, Nero, nicméně nevím, jak se ti z pyšných Římanů podaří udělat blázniví Řekové. Mám-li být upřímný, myslím, že je to dost obtížné předsevzetí, ať je jakkoliv krásné…“ prohodil skepticky estét, upřeně zahleděn na půvaby rozkošně spící Silie, odpočívající u paty nedalekého sloupu.
„Vždyť se podívej, jak mé snažení dopadá.“ posteskl si hořce císař, zklamaně se rozhlížejíc po tricliniu. „Římané naopak pomalu ztrácejí svou osobitost pod vzory lehkovážného Řecka a rozmařilého Orientu. A tady vidíš výsledek. . .Netvrdím, že spoustu z těch, co se tu zpitě povalují, tu nejsou jen kvůli mně… Vážně asi nikdy nebudu schopen pochopit, co všechno jsou lidé schopni udělat pro trochu přízně a lesku dvora!“ se smíchem rozhodil do vzduchu plnou hrst bílých květů, jejichž ladný pád fascinovaně pozoroval.
„Běda nám, nenapravitelným marnotratníkům!“ chraptivě zvolal Petronius.
„Popel na hlavu, nám ztraceným zhýralcům!“ doplnil jej Nero.
„Ať žije krása! Vivat neřesti!“ zakončili přátelé jednohlasně. Pak si oba padli do náruče a následně spadli pod stůl.

„Poslyš, Petronie, nemyslíš, že by náš přítel Lucanus zasloužil malou odměnu?“ nadhodil po chvíli mlčení císař.
„No, pravdou je, že nám chlapec trochu zezelenal - vždycky jsem tvrdil, že pít se musí umět - ale jinak se dnes nechoval nijak nemístně a dokonce ti pochválil tvou Troiku.“ hájil nešťastného poetu Arbiter Eleganciae.
„Pochválil, nepochválil, stejně si pořád myslí, že píše líp, než já. Budiž, myslet si může každý, co chce, ale Lucanův jazyk k jeho škodě cválá příliš rychle.“ pohoršoval se Nero.
„I přes Lucanovu nemístnou ješitnost nicméně musíš uznat, drahý Caesare, že jeho básně jsou pěkné. Jejich jedinou chybou je, že musí být srovnávány s tvými vlastními verši a po jejich boku se pak jeví poněkud uboze. Ale kritizovat bych se je neodvážil.“odtušil Petronius s opovážlivou upřímností.
Císař ledabyle mávl rukou na znamení, že tohle téma nemíní dál rozebírat, pohledem přitom zabloudil k Silii. „A co trochu zkrášlit naší sladkou přítelkyni a uložit ji do společnosti Lucana? Nemá ji pokud vím příliš v lásce a s jejím manželem dokonce vede soudní při ohledně nějakých pozemků...“ nadnesl nevinně.
„Asi bych měl taky být drzejší…“ povzdechl si soudce krásy závistivě.
Škodolibí estéti se pustili do svého velkého uměleckého díla. Něžně přenesli spící Silii na klín prostořekého básníka. Oba spáče navzájem propletli a půvabnou patricijku pak zčásti zbavili její okázalé stoly. Aby jejich dílo dosáhlo dokonalosti, zcizil soudce krásy ze stolu nádobu s medem a rozvláčnými tahy pak pokryli obnažené části ženina těla medovými ornamenty. Lucana ještě dozdobili révovým a břečťanovým listovím, aby budil zdání chlípného satyra. Nepěkné překvapení čeká ráno Lucana, může jen doufat, že Siliin manžel, vážený senátor, bude shovívavý…
Caesar a Arbiter Eleganciae si právě chtěli připít na zdar svého zlomyslného žertu, když do triclinia vtrhl udýchaný a prachem římských cest poznamenaný legát.
„Ave Caesar!“ doslova vyplivl svůj pozdrav, ale pak se zarazil a mlčky sklonil hlavu, ztichlou jídelnou se rozléhal jen jeho přerývaný dech.
„No, tak se pochlub, co mi máš vyřídit! Neuštval si přeci koně jen proto, abys mě mohl k ránu pozdravit.“ vybídl ho Nero netrpělivě. Posel zvedl jen velmi neochotně své vyděšené oči k panovníkově tváři:
„Pane, Řím je v plamenech!“
„To je snad trochu krutý žert, ne?!“ rozhořčoval se císař. Petronius upřel na nově příchozího nevěřícný pohled.
„Pane, to bych se nikdy neodvážil…“ ospravedlňoval se zaprášený muž nešťastně. Nero příšerně zbledl, pocit provinění jím projel jako blesk. Copak může pouhá myšlenka zapálit město? Ustoupil o krůček zpátky. Je snad velká představivost hříchem? Nervózně si rukou prohrábl vlasy a na okamžik bolestně zavřel oči. Odkdy je umění všemocné? Přejel si rukou po obličeji ve snaze zbavit se těch nesmyslných výčitek. Vždy uhlazený, sebejistý a dokonalý Petronius si zatím nevědomky polil tógu vínem, které stále třímal v ochablé ruce, pohledem těkal z legáta na císaře a zase zpět. Drzý satirik byl projednou neschopen slova.
„Ať dají osedlat koně.“ prolomil ticho bezbarvý Caesarův rozkaz. „A zavolej mi Tigellina!“

Osaměli, estétův pátravý pohled se setkal se zoufalým pohledem císařovým.
„To přeci není možné… ne, to ne…“ šeptal nevěřícně Nero. „A ona, ona to věděla… Pro Hádovi špinavé uši, odpusť matko, odpusť!“ zakňučel vztekle.

Těžké vojenské boty prefecta pretoriánů rázovaly ztichlým tricliniem. Tigellinus si přes sebe ještě ve spěchu rozespale přehazoval plášť. S rázným pozdravem se dostavil před císaře, snažíce se prohlédnout situaci. Přísným pohledem sjel stále ještě nevěřícného Petronia, spoušť, co zbyla po ódě marnotratnosti a zastavil se pohledem na jejím iniciátorovi. Nero se však již vzpamatoval z prvotního zděšení a shlížel na prefecta s lhostejnou sebejistotou v panovačných očích.
„Řím hoří, Tigelline“ prohlásil lakonicky s ledovým klidem. „Vyhlas pohotovost svým pretoriánům, svolej vigily a rozkaž, aby všichni obyvatelé opustili Město. Snažte se požár zastavit a bude-li třeba, zbourejte některé budovy, aby se už nemohl šířit dál….“

Piniovou alejí prosvítaly první ranní paprsky. Modré nebe slibovalo nádherný den, jen v dálce se temně rýsovala oblaka kouře. Zmatený a vyděšený dav prchal po Via Appia, měli jen jediný cíl, dostat se co nejdál od té hrůzy. Chudí i bohatí, urození patricijové i ubohý plebs, rodiny, mnohdy s povozem na němž se nalézal všechen jejich majetek, někteří si s sebou vedli služebnictvo a zvířectvo, další nesli jen to, co pobrali do náruče. Mnozí ale kromě holých životů nezachránili nic. Našli se i tací, kteří se chtivě vrhali na odhozené cennosti, které jejich původní majitele příliš tížily a tak je odhodili mezi pinie a mramorové náhrobky roubící silnici.
S reptáním, jekotem a nadávkami neuspořádaný dav ustupoval skupině tryskem uhánějících jezdců, mířících opačným směrem, vstříc ohnivé zkáze. V čele na velkém valachovi cválal praetorián, který do ochraptěná vykřikoval, ať uhnou z cesty, nechtějí-li být ušlapáni. Jeden malý chlapec, z posledních sil cupitající za svou matkou, si však zaujatě prohlížel sochu u jednoho z náhrobků a pretoriánovo varování neslyšel. Dusot, míhající se kopyta vzpínajícího se šedého hřebce a vůně jehličí. Jezdec však stačil koně na poslední chvíli strhnout, takže okovaná kopyta dopadla neškodně vedle mladíčka. Hoch zůstal ochromeně sedět na silnici a zvedl vyděšeně oči k majiteli grošáka. Jezdci se svezla kápě a pod ní se objevily ryšavé vlasy a bledá pyšná tvář, davem to zašumělo neboť lid poznal svého císaře. Na kratičký okamžik se pohled nešťastného hocha setkal s Caesarovým. Malý Cornelius Tacitus viděl Nerona poprvé a fascinovaně na něj zíral, zároveň jej ale svírala tíseň a cítil se trochu ztraceně při pohledu do umíněných očí všemocného vladaře. Nakonec bázlivě sklopil oči. Císař se na něj ještě chvíli překvapeně díval, hoch mu něčím přišel divný…
„Radši si jej vezměte k sobě.“ obrátil se rusovlasý jezdec na chlapcovu matku, která se vrhla ke svému synovi.„Příště už by nemusel mít takové štěstí…“ odtušil zamyšleně, pak beze slova pobídl svého grošáka a odcválal vstříc hořícímu městu, rozrážeje křičící a o pomoc volající dav, který v něm viděl záchranu.

Kdo tehdy mohl tušit, že malý Cornelius učiní z Nerona jednou provždy žháře, když jej ve svých slavných Letopisech o několik let později, po vzoru nevděčné chátry bezostyšně nařkne ze založení požáru Věčného Města…