Temné vyhlídky

Temné vyhlídky

Jsem sám. Tak sám, jak jen můžu být, v chaosu přesunující se divize.
Naskakuji na jedoucí náklaďák plný munice a náhradních dílů. Usazuji se na vratkou bednu s náboji a vytahuji fotku Claudie. Tak dlouho jsem ji neviděl. Příliš dlouho. Samozřejmě si její tvář vybavím i bez fotografie. Kdykoliv. Pořád ji mám před očima. Nemůžu přestat. A snad bych ani nechtěl. Ale s tím malým černobílým obrázkem je to jako… skoro jako by tu byla se mnou. Já vím, je to pošetilé, ale přesto…
V mých očích ta černobílá fotografie přichází k životu. Bledé oči nabývají barvu smaragdu v plné sluneční záři. Úplně přestávám vnímat okolní svět.
Zmatek divize, hluk, zvířený prach a strach. Jako by nic toho neexistovalo. Vnímám, soustředím se, myslím jen na Claudii.
„Tak pán se nám tady veze?” naskočil na náklaďák další voják.
„Maurici?” překvapeně vzhlížím a neúspěšně se snažím schovat fotografii.
„Tak ty máš holku François? Že ses nepochlubil?”
Však já se taky nemám čím chlubit.
Vůbec se mi nelíbil nápad lhát příteli, ale co jiného můžu dělat? Stejně to nikdy nezjistí.
„No jo. Jo.”
„Proč’s nic neřekl? Nepochlubil? A že máš čím.”
„Prostě nejsem moc sdílnej, no.”
„No jo no. Ukaž.”
Nerad jsem mu podal fotku.
„Hezká je, to je pravda. A jak že se jmenuje?”
„Claudie,” odpovídám tiše.
„Merde!” ozve se vedle vozu. „Co to tam sakra děláte? Hezky půjdete po svých!”
Nedobrovolně seskakujeme na zem a pod dohledem důstojníka šlapeme po přeplněné cestě.

Smrt. Několikrát v životě jsem na ni už pomyslel. Jako na únik od toho všeho, jako konec věčného trápení. Ale teď, když na to přišlo, na všechno to umírání, najednou přes to všechno se mi chce žít.
Vůbec se netoužím nechat zastřelit nějakým skopčákem.
Dělostřelba. Rychlá intenzivní dělostřelba.
Nebo možná ne. Třeba to po sobě jen střílí tanky. Nebo obojí. Nevím.
Co ale vím, je, že za chvíli nás tam budou hnát naši oficíři. Pane Bože, já nechci umřít. Ani nevím proč, ale umřít nechci. Ne. Doopravdy ne.
A přesto.
Důstojníci v hnědých kabátech nás ženou do toho inferna kulometné a dělostřelecké palby. Skrz les a pole jdeme do bitvy. Klopýtám přes rozorané pole, Maurice někde poblíž mě. Gejzíry zeminy a trávy vylétávají vysoko do vzduchu, kulky sviští a pleskají všude kolem. I jeden strom dokonce vyletí ze země po zásahu šrapnelem.
Modré bezmračné nebe překrývá jen dým z bojiště.
Z blízkého remízku vyjíždí několik tanků následovaných pěšáky v šedých uniformách.
Němci.
Všeobecná palba ještě nabrala na intenzitě. S hromovým zahřměním přímo vedle mě projíždí tanky. V uších mi píská jako o závod, nic neslyším.
Tank přede mnou bez varování vybuchne, trhá mě na zem a drahnou dobu bolesti kloužu po orosené trávě. Plivu stébla zpátky na zem.
Snažím se…

Bolest.
Snažím se otevřít oči. Silná bolest v boku. Jen bolest. Podaří se mi na chvíli otevřít oči. Jen na několik prchavých okamžiků zahlédnu korunu vysokého dubu.
Potom… bolest.

Plot.
Plaňkový plot podél staré cesty. A jabloň před domem. Claudiiným domem.
Zvolna, nervózně procházím brankou a zastavuji se před dveřmi. Ještě než stihnu zaklepat, s prudkým poryvem vzduchu se dveře otevřou. Claudie mě objímá a já, pln úlevy a štěstí, pokládám svůj špinavý a unavený obličej do jejích hebkých kaštanových vlasů. Nemůžu si pomoci, ale do očí se mi hrnou slzy radosti.
„Claudie,” šeptám.
„François.”
Pomalu jsme vešli dovnitř. Nasměrovala mě do ložnice.
„Vypadáš hrozně, měl by sis odpočinout.”
„Claudie,” začal jsem.
S veškerou něhou a láskou, jaké je jen lidská bytost schopná, mě pomohla uložit do postele.
„Je t’aime.” Miluji tě.
„Je sais.” Vím.
Otevřel jsem oči.

Bílý strop. Jen jedna malá prasklina v omítce. Cítím se vážně nanic a celý ztuhlý.
Zkouším pohnout hlavou. Bezbolestně. Očividně ležím v posteli. Jsem snad… a Claudie? Nebyl to jen sen, že?
Snažím se vstát. Marně. Prudká náhlá bolest v boku mě přikovala zpátky. Bezděky jsem vysykl bolestí.
Ve dveřích se objevila Mauricova opálená tvář.
„Děje se něco? Jak ti je?”
„Mě… no… co…” blekotám.
Do pokoje vstoupí Claudie.

Někdo mě drží za ruku. Usmívá se. Ona. Usmívá se. Na mě. Jenom na mě.

Toužím po tobě.

Stmívá se. Ne, to jenom vlastně dohořívá petrolejka.
Stojíme s Claudií v šeru pokoje. Pomalu, takřka bázlivě natahuji ruku, zlehka pohladím její alabastrovou tvář. Usmívá se. Velmi pomalu přejíždím dlaní níž po její sametové pokožce.

Nabírám lžící teplou polévku. Zvednu oči. Naproti sobě vidím Maurice.
Ruku s lžící jsem zastavil na půli cesty k ústům.
„Co tady dělám?” otážu se místnosti.
Pohlédnu na Claudii v čele malého stolu.
Nic.
„Pamatuješ si, co se stalo, že?” ptá se mě Mauric.
Nechápavě se zatvářím „Asi… já nevím.”
„Ne? Aha. No, tak potom co tě zasáhla ta střepina a ustupovali jsme, tak nám pomohla tady tvoje přítelkyně.”
Podívám se na Claudii. Věnuje mi jeden hněvivý pohled.

Claudiin nenávistný pohled.
Co je vlastně skutečnost?

Navleču na sebe uniformu, nechám spící Claudii v posteli, ze zásuvky ve stole si vezmu revolver a potichu otevřu dřevené dveře. Jdu přes jídelnu, kde se Claudie usmívá na Maurice. Vyjdu z domu a brankou projdu na cestu.
Letní déšť smyl ze vzduchu všechen prach.
Tohle je skutečné?
Vyklepu na zem několik nábojů z revolveru. Čtyři vypadlé kousky olova rozkopávám po cestě.
Protočím bubínek.
Znovu.
Proč? Jak? Všechny otázky v mé mysli sou zredukovány na tyto dvě slova.
Přikládám si hlaveň ke spánku.
Otevřu oči.

S bolestí vstanu, navléknu na sebe uniformu. Ze zásuvky ve stole si beru revolver. Dávám ruku v bok, od prosakujícího obvazu mi na dlani ulpí krvavé fleky.
Nic. To je všechno co mi zbylo. Vlastně jsem nikdy nic jiného neměl.
Odejdu pootevřenými dveřmi. Jdu přes jídelnu, kde se Claudie usmívá na Maurice. Jakmile se její pohled střetne s mým, krásná tvář zchladne, a pohlédne na mě opovržlivým pohledem.
Vyjdu z domu a brankou projdu na cestu.
Letní déšť smyl ze vzduchu všechen prach.
Nenávist?
Vyklepu na zem několik nábojů z revolveru. Čtyři vypadlé kousky olova rozkopávám
Protočím bubínek.
Znova.
Ano? Ne? Všechny otázky v mé mysli jsou zredukovány na tyto dvě slova.
Přikládám si hlaveň ke spánku.
Zavřu oči.