Béla zvaný Kopyto.

Béla zvaný Kopyto.

Pojďte se projít proti toku času.
Zajdeme do dob dávno minulých, kdy pradědové našich pradědů nosili dětské střevíce.
Právě v tomto čase se odehrál podivuhodný příběh Vojtěcha Morovicze, kterému nikdo neřekl jinak než ,,Béla Kopyto“.
Asi Vás zajímá, kde se v našem kraji vzal muž s tak cizokrajným jménem.Ale pojďme od začátku. Celý kraj, kterému dnes říkáme Krušné Hory, byl od nepaměti obydlen německy mluvícím obyvatelstvem, které se hlásilo k protestanskému vyznání.
Němečtí protestanti zmizeli po strašlivé válce, které se dnes říká ,,Druhá světová“, ale tato zem je plná vzpomínek, ať už příjemných nebo bolestných, tak je život přináší.
Náš příběh se odehrálá v jednom z mnoha údolí, která se zařezávají do masivu Krušných hor.
Toto místo je dnes pusté a bezejmené a jeho ticho ruší jen šumnění potoka, který nese název po vesnici Kundratice, která dávno zmizela v jámě obřího povrchového dolu.
Kundratický potok je to jediné ,co zbylo z domovů stovek lidí, ale to je zase jiný příběh.
My se vrátíme do temného horského dolu porostlého tmavým lesem. Když tam člověk zabloudí ,vidí jen beznadějnou pustinu, ale za starých časů to bylo jiné.
Kolem potoka žili lidé, kteří patřili k vesnici dnes známé pod jménem Vysoká Pec. Všichni v okolí je zvali jako ,,horňáky“ a oni pracovali, tak kam je osud zasadil.
Na místě, kde potok opouští hory ,do dnešních časů stojí na samém kraji Vysoké Pece velká tovární budova, která je nedílnou součástí našeho vyprávění a tak u ní začneme.
Kolem roku 1800 ji vystavěl Paul Rudolf a začal v ní vyrábět pánve a další kuchyňské náčiní. Podnikavý a vzdělaný Paul Rudolf měl velký úspěch a během deseti let patřil k nejbohatším lidem v kraji a nepřetržitý rachot vodního stroje kovajícího pánve a kastróly přinášel peníze nejenom jemu, ale i celé vesnici.
A právě síla vodního stroje přivedla do Vysoké Pece Vojtěcha Morovicze.
Vodní srdce továrny bylo zdrojem bohatství, ale i achilovou patou celého podniku.
Když nastalo období sucha výroba stála a ztráty rostly. Paul Rudolf chtěl tuto slabinu odstranit, ale nevěděl jak.
Náhoda mu do cesty přivedla právě našeho hlavního hrdinu.
Vojtěch Morovicz zvaný Béla Kopyto pocházet odněkud z Panonské nížiny.
Od kud nikdo přesně nevěděl a popravdě řečeno to nikoho ani příliš nezajímalo. Každý se zajímal jen o neskutečnou dovednost podivného cizince ve stavbě vodních děl.
Mnoho mlynářů a majitelů hamrů se na něho obrátilo se zakázkou na vybudování vodního náhonu a všichni byli unešeni tím jak si dokázal poradil.
Dodnes jsou na horách desítky rybníčků a vodních stružek, které vypadají jako zcela nesmyslná díla a třeba ani nemají jméno a mi nejsme schopni pochopit, kdo a hlavně proč je vybudoval.
Nevíme, že ty rybníčky sloužily třeba jako rezervoary vody pro dávno zaniklé hamry a mlýny.
A tím méně můžeme jen tušit, že je vyprojektoval a vymyslel pomračený Vojtěch Morovicz.
Paul Rudolf se doslechl o dovednostech cizince a hned věděl co potřebuje.
Vojtěch mu musí vybudovat nad továrnou nádrž na vodu a ta jeho stroj bude zásobovat i v době velkého sucha.
Vše se zdálo snadné a jednoduché.
Paul měl peníze a Vojtěch znalosti, ale hned příchod cizince spůsobil pozdvižení.
Vojtěch Morovicz byl asi čtyřicetiletý muž velmi vysoké postavy.
Jeho pravá polovina tváře nesla stopy velkého znetvoření a na pravé ruce měl jen dva prsty. Chodidlo pravé nohy pak z větší části chybělo a noha končila jakým si kopytem.
Marně se svojí lámavou němčinou snažil vysvětlit, že za své znetvoření vděčí nepovedenému odstřelu při budování kanálu na splavování dřeva na Šumavě.
Primitivní a nevzdělaní venkované v něm viděli, když ne přímo čerta tak přinejmenším čertova spřízněnce.
Paul Rudolf nebral reptání na vědomí a Vojtěch se pustil do práce.
Celé dny chodil údolím potoka a hledal vhodné místo pro své dílo.
Dvě místa, kde začal s přípravnými pracemi lidé pojmenovali ,,Malé peklo“ a ,,Velké peklo“. Nakonec se, ale rozhodl pro místo těsně pod hřebenem Krušných hor.
Budování hráze se neskutečně dařilo.
Vojtěch byl skutečným mistrem svého řemesla a hráz rostla skoro stejně rychle jako strach primitivních zaměstanců Paula Rudolfa, kteří na stavbě pracovali.
V hlavách jim znělo: ,,Jak je možné, že se mu tak daří?“
Strach přinášel nenávist a ta zášť
Vše by snad dopadlo dobře, kdyby při jednom z posledních odsřelů nedošlo k tragické nehodě. Jeden z balvanů odlétl nečekaně daleko a zabil padesátiletého Josefa Beckera.
Celá vesnice nenáviděla splozemce pekel, který zabil jednoho z nich.
Jen strach z Paula Rudolfa je držel na uzdě.
Všichni v tichosti skřípali zuby jen syn nebohého Josefa Beckera nechtěl a nemohl smrt svého otce nechat nepotrestanou.
Odcizil ze skladu soudek střelného prachu a toužil po jediném.
Odstřelit tu hráz, která byla vystavěna s pomocí pekelných sil.
Než vyrazil k hrázi, ukryl střelný prach a chtěl svojí odvahu podpořit alkoholem.
Pivo a pálenka se ukázaly velmi špatným pomocníkem a mladý Becker skončil po velké rvačce v Jirkovském městském vězení.
Zatímco si odpykával tří měsíční trest, byla hráz dokončena a vody horského potoka ji skoro naplnily.
Když opustil celu,vyrazil do hor. Střelný prach našel na místě, kde ho ukryl a nic ho nemohlo zastavit. Se houstnoucím soumrakem došel k hrázi.
Jen na malou chvilku se zarazil. Plocha rybníka ho zarazila, ale jak by on primitivní vesničan mohl chápat kolik vody vlastně hráz zadržuje.
On chtěl jen jedno.
Pomstít smrt svého otce a vyhnat pekalného zplozence.
Škrtl a utíkal.
Výbuch hráz protrh a obrovské množství vody se hnalo údolím.
Obyvatelé domů, kteří si říkali ,,horňáci“ neměli šanci.
Vlna je spláchla a skoro všichni zahynuli.
Tam, kde se údolí rozšiřuje dravá vlna narazila na Rudolfovu továrnu.
Ta vydržela a zachránila i domy pod ní.
Vojtěch Morovicz zvaný Béla Kopyto na nic nečekal a když poznal, že hráz nevydržela ještě v noci uprchl z kraje. Později se vyprávělo, že pracoval na stavbě velkých kanálú spojujících Francouzké řeky, ale důkaz chybí.
Paul Rudolf nechal opravit továrnu, ale hráz nechal hrází a o sedm let později přebudoval svojí továrnu na parní pohan.
Mladý Becker běžel temnou nocí domů a chtěl se podělit o svou radost z ,,dobře“ vykonané práce se ženou.
Tam, kde po celé generace žil rod Beckerů našel jen spláchnutou bahnitou planinu.
Dům jeho rodu byl totiž na samém vrchu ,,horňácké osady“.
Žena, matka a čtyři děti zahynuli, spláchnuti vlmou, kterou spustila nenávist jejich manžela, syna a otce v jedné osobě.
Zoufalý muž mlčel a po opravě vodního stroje nastoupil na směnu.
Hned po jejím začátku prý nešťasnou náhodou vstoupil do dosahu velké transmise, která poháněla hlavní buchar.
Neměl šanci.
Až někdy půjdete po cestě z Vysoké Pece ke Kundratické hájovně pokračujte dál do hor a dejte se po úbočí Jedláku.
Dole v údolí budete slyšet jen šumění potoka.
Hlasy lidí však neuslyšíte.
Po velké potopě zůstalo údolí neobydlené.
Lidé odešli a příroda vše co po nich zbylo pohltila.
Okolní stráně Vás budou doslova drtit svojí velkolepostí a mohutností.
Pokračujte dál a těsně pod vrcholem uvidíte vše co zbylo z hráze Vojtěcha Morovicze.
Nádrž zarostla, ale i tak uvidíte díru, kterou do hráze vykousla nálož hloupého a zoufalého muže. Čas plyne jako voda a lidé zapoměli.
Pokud máte chuť jděte po stopách dávného děje a myslím, že Vás ani nepřekvapí, když na cestě potkáte vysokého muže s popáleným obličejem a ,,kopytem“ místo nohy.
Já bych se tomu vůbec nedivil.