Chléb s chutí hašiše

Co zbyde, když zlomeným klíčem nemohou otevřít zámek?
Slouží někdo někomu?
Mrazí mě, když letí gilotina dolů; na mou hlavu?
Slouží mi ještě paměť?
Je to realita?

Na slunci, tam je hej!

Sup se vznáší nad Starou horou,
v Alamútu právě svítá.
Co dostanou odsouzení k večeři?
V opojení a radosti
stráví dny odpočinku chudokrevný Alí.
Až práce mu přinesou,
rozzuřený vrhne se na dav.

Ještě jednou Tě vidět,
královno ctnosti, mé zahálky!
Čím déle jsem,
pocitu zvolna nabývám
o věčnosti pokladu,
o věčnosti cesty za plodem Tvé čistoty.
K jezeru, kde zchladím svou trýzeň,
k burácejícímu prameni své touhy,
ke kůlu, kde zmužněl jsem...

Na špinavém a páchnoucímu dvorku,
vyvoleném pro zasvěcené,
aby směli cestovat do zahrad božských a zpět,
slunce vysuší tělo mršiny během okamžiku,
hejna much nestačí vysávat mízu
a Alí, bezvládně leží tam, co včera....

Ať už skončí hrozná muka
a vidím zase toho kluka,
co citrusy nosí,
a ruku bílou,
poslušnou na slovo.


Chci zase pít krev, Mistře!