Zvíře Beethoven

Pomocnou ruku podává tvé fantazii. Tím pádem dostává právo srazit ji, ponížit ji a ušlapat.
Stal se inspirací tvého srdce. Tvou múzou a je si toho plně vědom.
Hází s tvými sny, jako s nůškou vlastních spisů. Tvé srdce si plete s houslovým kvartetem, které může přepisovat jak semu zachce.
Necháš sebou vláčet, protože věříš v mistrovu genialitu.
Génius v umění hudby, ano. Ale rozhodně ne génius, co se obyčejného, nebohémského, stereotypem zavánějícího života týče.
Mluví skrze hudbu. Svou duši nechává promlouvat skrze vábné a něžné, vzápětí však kruté a bolestné melodie. Jeho duše trpí. Nic jí nemůže naplnit. Ani láska. Ani život. Zůstane navždy nepochopená. Proto jsou jeho symfonie tak úchvatné, tak zdrcující, tak.....tak.....tak nepopsatelné.
Skládá duší, která je raněna darem, který nemůže být nikdy pochopen.
Dar, který nelze unést. Dar, který bolí.
Zvrácené jednání génia, ti dává možnost a pádný důvod odejít z jeho přítomnosti. Ovšem, kdo by nechtěl stát vedle uznávaného maestra, že?
Ponižování, nadávky, zesměšňování. Vzápětí omlouvání se, prosba o odpuštění a zasílání darů.
Rozpolcenost Beethovenovy duše byla viditelná v každém činu.
Kruté zvíře se během vteřiny proměnilo v, po dechu lapajícího a ublíženého, samotáře – zranitelnou lidskou bytost.
Zaslepen svou genialitou, svým vnitřním géniem, páchal činy nanejmíň zavržení hodné.
Nebyla to ochrana před světem ani přetvářka, jak se někteří domnívali.
To vše byl sám velký Beethoven.