Noc trikolory

Seděla, zády opřená o zeď nějaké staré obytné budovy. Oči zavřené. Soustředila se jen na svůj dech. Nádech, výdech. Cítila klid a rovnováhu. Věděla co musí udělat a byla pevně rozhodnuta. Otevřela oči a rázem byla v jiném světě. Do uší ji pronikal chaotický zvuk desítek živě hovořících lidí, pláč, křik, volání. Kolem ní pobíhali mladí lidé a každý měl tříbarevnou pásku na levé ruce. Modrá, bílá, červená. Volnost, rovnost, bratrství. Tak to cítila, tak to bylo správné. Zrak jí spočinul na její levé paži, kde i ona měla přes kabát nataženou pásku. Povytáhla ji o několik centimetrů výše a odvrátila zrak. Zaujal ji mladík stojící několik metrů před ní. Energicky gestikuloval a spěšně pronášel zvýšeným hlasem, aby přehlušil okolí, řadu příkazů několika dalším mladým mužům s puškami v rukou. Nezajímalo ji, co pronáší. Dívala se mu upřeně do tváře. Měl krásné, ještě chlapecké, rysy, oblečen byl do modrého stejnokroje revolucionářů a na hlavě měl bílý baret s červenou stuhou, který měl nasazen trochu na stranu. Zadíval jejím směrem. Všiml si jí, jak jej pozoruje. Chtěla odvrátit zrak, ale nedařilo se jí to. Na okamžik si hleděli zpříma do očí a ona pocítila silné vzrušení a zachvěla se po celém těle. Přišlo jí to jako věčnost, než se mladík odvrátil aby vyslechl malého kluka, který k němu přiběhl a zatahal jej za kabát. Neslyšela přes ten hluk co mu šeptá do ucha, ale mladík po jeho slovech zvážněl a na okamžik zaváhal. Pak se napřímil a vykřikl k davu: „Je čas ! Bratři a sestry ! Pro tento okamžik jsme se narodili ! Dnešek je poslední den utlačování a strachu ! Buďte silní, protože svobodný zítřek už čeká ! Čeká na všechny z vás ! KUPŘEDU !“ S posledními slovy rázně vyšel vpřed, následován desítkami, stovkami mladých lidí, pokřikující osvobozující hesla. Ztratil se ji z očí. Chvilku jí trvalo než si uvědomila, že i ona k nim patří a rychle se postavila a nechala se unášet davem.

Prošli několika prázdnými nočními ulicemi. V dálce slyšela střelbu z pušek a děl. Zatím si neuvědomovala, co to znamená. Ozývaly se čím dál hlasitěji. Blížili se k nim. Viděla, jak dav zahýbá několik metrů před ní za roh. Poznávala to tu. Tato ulice vedla na náměstí, na jehož konci se skvěl královský palác. Už ho brzy uvidí. Ještě několik metrů a také zahne za roh. Vystřely se ozývaly již velmi blízko. Cítila vzrušení a dech se jí zrychloval. Tlačila se dopředu, nemohla se dočkat. Ano, už. Už vidí tolik nenáviděný a přitom pohádkový palác. Vzpomněla si na mladíka a jeho řeč. Cítila, že teď svými činy mění budoucnost. K lepšímu. Že mění chod této země. Země, kterou tolik miluje. Fran.... Ostrý záblesk ji oslnil, uši ji zalehly. Silný náraz ji odmrštil zpět a porazil k zemi. Udeřila se bolestivě do hlavy. Palác vystřídala jasná, hvězdná obloha. Neviděla měsíc, jen miliony malých zářivých hvězd. Chtěla se pohnout, ale své tělo již neovládala. Cítila pronikavou bolest v zátylku a na hrudi. Cítila jak ji po těle stéká krev. Byla příjemně teplá. Pomalu se jí hvězdy ztrácely ve tmě. Vybavil se jí mladík. Jeho pohled. Jeho stejnokroj a baret. Ano. Modrá, bílá, červená. Volnost, rovnost, bratrství. Tak to cítila. Tak to bylo správné. Francie, tolik tě miluji. Zavřela oči. Už necítila bolest. Už necítila nic. Jen klid a rovnováhu. Nádech, výdech. Nádech...