Večer v divadle

Šestapadesátiletý muž si roztržitým gestem prohrábl úhledně zastřižený vous. Několik jeho přátel po sobě hodilo pobavené pohledy. To gesto pro něj bylo stejně specifické jako charismatická tvář, kterou jen zřídkakdy prozářil letmý úsměv. Ostatně, poslední léta neměl k usmívání příliš důvodů.
„Gratuluji, pane prezidente,“ před mužem, který byl očividně středem pozornosti, se objevila zhruba stejně stará žena a usmívala se. On ji neznal. I když to nic neznamenalo. Za posledních pár dní za ním přišly desítky lidí, aby mu blahopřály a většinu z nich nikdy před tím neviděl. Nemohl se už dočkat večera, až odejde z téhle snobské zábavy a půjde se svou ženou Mary do divadla. Muž se lehounce pousmál. Udělají si hezký večer. Oba milovali divadla.
„Co je to vlastně za hru?“ zeptala se ho žena vedle něj, jako by mu četla myšlenky.
„‘Náš americký bratranec‘, Mary. Oba potřebujeme zábavu. Máme za sebou pět strašných let a ještě mnoho jich bude následovat, než bude Amerika jednotná,“ odvětil pochmurně.
„My to zvládneme,“ pokusila se ho povzbudit. Neodpověděl. Jen přikývl. Bude to pěkný večer.

„Johny, můžeš toho nechat? Víš, že mě to znervózňuje,“ vyštěkl podrážděně malý obtloustlý muž, asi pětatřicetiletý. Téměř o celé desetiletí mladší muž se vymrštil, udělal ve vzduchu salto a s tichým žuchnutím dopadl zpět na zem.
„Mě to uklidňuje. Navíc už k tomu možná nikdy nebudu mít příležitost,“ odvětil udýchaně a znovu se vymrštil do vzduchu.
„Má pravdu, Johne, nech toho,“ přidal se ke svému druhovi další muž. Mladík lehce naklonil hlavu na stranu. Potom se znovu odrazil a dopadl na ruce.
„Nesnáším herce..,“ odplivl si tlouštík.
„Miluje naši věc stejně vášnivě jako sám sebe,“ rádoby se mladého muže zastal další z přítomných.
„Milovat je snadné, dokud nevíte, co vše za láskou se skrývá,“ mladík dopadl zpátky na nohy a lehce se pousmál.
„Shakespeare… Romeo a Julie,“ poznamenal prošedivělý muž hovící si v křesle.
„Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď. Let lásky nezastaví ani hradby. Co láska může, to i udělá, a tvojí příbuzní jí nezabrání!“ odrecitoval mladý muž hlasem plným citu a přitiskl si ruce na prsa.
„John, chovej se adekvátně k tomu, jakou máš dnes večer úlohu. Víš snad, co je tvým úkolem,“ okřikl ho muž z křesla. Mladý herec sjel pohledem celou svou postavu a pohlédl na sedícího muže.
„Myslím, že se půjdu převléci...koneckonců...do divadla má člověk mít společenské oblečení..,“ mírně kývl hlavou a vytratil ze za tyčkovým závěsem.

Šestadvacetiletý muž si naposledy upravil vázanku a prohlédl si svůj odraz v zrcadle. Dokonalý gentleman. Uchopil dřevěnou hůlku se stříbrnou hlavou, dýchl na kouli a přeleštil ji kapesníkem. Potom si natáhl bílé rukavice a po posledním letmém pohledu do zrcadla se vydal do divadla. Do Fordova divadla. Bude to pěkný večer.

Náš americký bratranec. Davy lidí tu hru milovaly pro její lehkost a inteligentní humor. I Mary Todd ji milovala, stejně jako její manžel. Oba seděli na balkóně a tiše pozorovali jeviště. Ona se čas od času zasmála. On byl podivně zasmušilý a jakoby duchem nepřítomen.

Mladý, dokonale upravený muž vstoupil do divadla a kývl hlavou na pozdrav vrátnému. Ten vyskočil ze židle a s úklonou bral mladíkovi kabát.
„Pane Boothe, jsem rád, že vás vidím. Nevěděl jsem, že dnes hrajete. Kdybych to byl věděl, vzal bych si volno. Chodím na každé vaše představení. Mrzí mě to, ale dnes musím hlídat vrátnici. Na představení je sám prezident. Nesmí sem nikdo, kdo by mu mohl chtít ublížit,“ usmíval se vrátný.
„Dnes nehraji, Henry, nemějte strach. Jen jsem se přišel podívat na hru,“ odpověděl mu rovněž s úsměvem mladý herec. Vrátný se rozzářil. Ten skvělý mladý muž, kterého milovala celá země, si pamatoval jeho jméno. Herec se znovu pousmál a již bez kabátu a klobouku se vydal po schodech do druhého patra. Na chodbě ho nikdo nezastavil. Tedy pokud si s ním nechtěl potřást rukou. Všem ochotně a s úsměvem vyhověl. Proč taky ne? Jeho podpis bude za pár hodin mít cenu zlata. Vystoupal ještě o několik schodů výše a zamířil ke dveřím na balkón. Než tiše vklouzl dovnitř, ještě se naposledy rozhlédl. Nikde nikdo.

Prezident hru příliš nesledoval. Hlavou mu proudily miliony myšlenek. Národ ho měl za hrdinu. Tedy...Sever ho měl za hrdinu. Jižané ho nenáviděli. Co by se asi stalo, kdyby vyhrál Jih? Byl by teď hrdinou místo Abrahama Lincolna Jefferson Davis? A co on sám? Byl by někde uvězněn? Zavražděn? A nebo by, stejně jako teď, seděl vedle své ženy v divadle? Abraham si povzdechl a znovu se zahleděl na jeviště. Herec právě pronesl nejslavnější repliku Našeho bratrance a divadlo se otřásalo smíchem. Dokonce i prezident se přinutil k mírnému úsměvu. Přes ten smích by nebyla slyšet ani rána z děla, napadlo ho mimoděk.

Stál za prezidentským párem, v ruce nejistě tiskl pistoli. Abraham Lincoln a jeho žena Mary Todd Lincolnová se zřejmě dobře bavili. Mladík zhluboka dýchal. Jestli si ho všimnout moc brzy, všechno bude ztraceno. Konečně! V divadle se ozval řev lidí. Ta část, na kterou čekal. Přes ten smích by nebyla slyšet ani rána z děla…tím spíše ne dva výstřely na balkoně. Prezident ztuhl v půlce pohybu. Mladý muž vyskočil na zábradlí.
„Svobodu Jihu!“ vykřikl, jak nejhlasitěji dovedl a vrhl se dolu. Lidi se smáli. Jistě to byla jen část hry. Johna Wilkese Bootha znali všichni. Mladý, nadějný a oblíbený herec. Jen těžko revolucionář…
„Prezident Lincoln! Zastřelil prezidenta Lincolna!“ vyvřískla první dáma a skácela se v mdlobách k zemi. V divadle nastalo boží dopuštění. Nikdo náhle nevěděl, co se děje. Několik lidí se ještě nuceně zasmálo, další křičeli nebo plakali. Vlastně nikoho nenapadlo shánět se po mladíkovi, který před chvíli dvakrát vystřelil na prezidenta.

John dopadl na zem a ostrá bolest v noze spolu s hlasitým křupnutím mu téměř vehnala slzy do očí. Ale teď nebyl čas. Neměl čas se věnovat svému zranění. Musí odtud pryč, než se lidé vzpamatují a ulynčují ho. Vypotácel se zadním vchodem z divadla a s vypětím téměř posledních sil se vydrápal na koně. Ten se okamžitě dal do běhu… psal se 14. duben roku 1865.

Otrhaný, ušmudlaný, k smrti vyčerpaný muž ležel ve starém skladišti mezi hromadou beden. V ruce svíral červenou knížku. Svůj deník. Posledních dvanáct dní bylo nejhorších v jeho životě. Rudá, napuchlá noha nesnesitelně bolela, zlomená kost se pokoušela prorvat kůží ven. Ze stínu skladiště jeho bolestí pološílený mozek každou chvíli zaslechl hlas vojáků Unie. Už celé dny žil jen ve tmě a ve stínu. Bez jídla, jen s minimem vody, která kapala z děravé střechy. Tělo měl v jednom ohni. Kdyby mohl jít k lékaři, pravděpodobně by mu amputovali zlomenou a zanícenou nohu. Možná by to přežil. John si povzdechl. Zabil Lincolna…byl hrdina…celý Jih ho bude oslavovat a lidé si o něm budou vyprávět ještě za sto let. Prostor kolem něj se pozvolna zmenšoval. Bedny se k němu nakláněly a šeptaly mu o vojácích, kteří přijdou a zabijí ho. Tenký pruh světla, který mu svítil přímo do očí, se mu vysmíval a vyprávěl příběhy o lidech, kteří umřeli sami, a nikdy už si na ně nikdo nevzpomněl. Mladík se pokusil převalit na bok. V hlavě mu bušilo. Přesně takhle dopadne. Nenajdou ho. Umře na zlomenou nohu. Zasmál se. Taková ironie. On, který si při svých krkolomných kouscích nikdy nic neudělal, si zlomí nohu při skoku z lóže. Kolikrát už to před představením udělal? Stokrát? Dvěstěkrát? Nikdy nic…až teď. Začal se hystericky smát. Bolest a horečka mu dovolily nezabývat se útěkem. Jen se smál. Ze stínu se začínaly vynořovat matné stíny. Rozeznával v nich vojáky Unie...tak ho našli...nezemře zapomenutý.
„Johne Boothe, jste zatčen za vraždu a za velezradu,“ oznámil mu jeden z vojáků a strčil mu pod nos úřední zatykač.
„Tak dopadnou všichni tyrani,“ stihl ještě zašeptat, než upadl ve vysvobozující bezvědomí…o dva dny později byl vojáky Unie zastřelen…