Dejte mi pokoj, já nic nevím!

Ležela v temné, zaprášené cele, kterou musela sdílet s několika krysami a šváby. Do místnosti nedopadal jediný sluneční paprsek, nebe neviděla už několik týdnů. Už si ani pořádně nepamatuje, jak se tam ocitla. Za tu dobu nekonečných výslechů ví jen, že je nepřítelem církve, kacířem, čarodějnicí, pomalu i ztělesněním ďábla. Zapomněla už, jaký vedla život před uvězněním. Kromě matných vzpomínek z dětství a pár výjevů z rodného městečka si nepamatuje téměř nic. Všechno už dokonale přebily výjevy sklepních prostor, které se ale pokoušela potlačovat, jelikož to, co se v nich dělo, v ní nevyvolávalo zrovna nejšťastnější vzpomínky. Na mysl ji také neustále přicházely vize tribunálu, tří řad zamračených tváří mužů v kněžském, snad byl jeden dokonce i biskupem. Všichni na ni upírali někdy soustředěné, někdy pohrdavé pohledy, shlíželi na ni svrchu, asi jako když orel pohlíží na malou myšku, která se právě vynořila z nory.

Trhla sebou. Zaslechla totiž, jak kamennou chodbou duní těžké kroky vojenských bot, nejspíše strážce žaláře. Věděla, co bude následovat, zažila to už mnohokrát. Nejprve ji vyvlečou na chodbu, postaví, či lépe řečeno mrští s ní před tři vyslýchající v mnišských sutanách, ti nad ní vyřknou nějaké nesmyslné obvinění a v podzemí už nezbude nic jiného, než ji donutit, aby se přiznala. Ačkoliv se tenhle scénář opakuje téměř denně, stále si na něj nebylo možné zvyknout, bolest, která vždy následuje, se jí zdá čím dál nesnesitelnější. Každý další krok zní jako bušení obrovským beranidlem na nerozbitnou bránu Tartaru, země věčného zatracení. Každým dalším krokem se v ní vnitřní mrazení stupňuje, snaží se ukrýt v koutě, schovat se, najít maličké místečko, kde by kroky neslyšela, kde by si připadala alespoň trochu v bezpečí. Ví, že to nejde, že se nikde neschová, ale přesto se stále krčí v rohu, jako pes, na kterého pán vytáhl hůl.

Ten taky ví, že trýzni neujde, neutíká ale. Je naučený poslušnosti, přijmout pokorně vše, co přijde. Stejně jako naše vězeňkyně. Kroky jsou stále blíž a blíž, už několik metrů před její celou. Sedí skrčená, ruce kolem vyzáblých kolen, mezi nimiž skrývá hlavu se zaprášenými a ulepenými vlasy. Ty volně splývají po tváři, na níž se zračí jak stres z neustálých výslechů a křivých obvinění, tak spánek na drsné, kamenné podlaze. Není jí ani dvacet, ale zdaleka na takový věk nevypadá. Kdo ví, kam se poděla růžolící líčka, hladká pleť, veselý pohled a zdravá postava. Teď tu sedí téměř lidská troska s protáhlým umrlčím obličejem, zapadlýma, prázdnýma očima, které zpod plátěného šatu vylézají pouhé ostré kosti.

„Božena Sládková, narozena 15. března 1626?“ zeptal se strážný. Žena ani neotočila hlavu, natož aby cokoliv řekla. Jen přikývla s očima stále upřenýma na zeď. „Jdeme!“ surově ji popadl za paži a vyvlekl z cely. Chvíli jí trvalo, než si její nohy po celodenním pobytu vleže zvykly na chůzi, chvíli vrávorala, ale stále šla ve strážcově sevření. Procházela temnou chodbou, všude kolem byly cely ostatních vězňů. Někteří, nejspíše zde byli teprve chvíli, ještě žadonili o propuštění, stále opakovali, že jsou nevinní, sápali se po mřížích, bouchali do zdí. Někteří na tom byli podobně jako Božena, částečně odevzdaní, ale stále, alespoň v koutku, tom nejzapadlejším rohu své duše věřili, že stále mají naději, že je jistá šance, že budou propuštěni. No a nakonec zde byli ti „věrní“, kteří tu strávili největší část svého života. V jedné cele seděl muž, který si neustále něco brumlal pod dlouhým, šedým plnovousem a jen se souvisle díval do dáli nepřítomným pohledem svých zasklených očí. Jinde zase ležela žena nehybně na zemi, nečekala už nic dobrého, nevypadala ani, že by ji někdy nedávno vyvedli, jen tam ležela a čekala, těžko říct na co. Nicméně Božena už se strážcem došla na konec chodby, vyšli po kamenných schodech do patra (či do přízemí, nebylo jasné, jestli se člověk nachází pod zemí nebo ne) a ocitli se před masivními zdobenými dveřmi. Strážce vzal za kliku, dveře se s rachotem a skřípěním otevřely a oba vešli dovnitř.

Uvnitř se nacházel, jak už Božena moc dobře věděla, církevní tribunál. Dvě lavice plné supích hlav v kápích, které byly nejméně metr nad ní. Božena se postavila na místo, které jí ukázali, ostatně ani nemuseli, nebyla tu poprvé, zdaleka ne. Ten nejvýraznější z kněží, nejspíše biskup, otevřel jakousi v kůži vázanou knihu, sklonil se nad nebohou ženu a promluvil skřípavým a přísným hlasem: „Boženo Sládková, jménem Církve Svaté, jste obžalována z kacířství, rouhačství a bezbožství. Je potvrzeno, že jste se účastnila čarodějných sabatů, uctívala kozla jako svého Pána a prováděla smilstvo s ďáblem. Co přesně se dělo, kdo tam byl ještě?“ Božena mlčela, měla z tolika autorit strach, ale přesto byla stále přesvědčena o své nevině, nebylo jí to ale nic platné. „Otče, na krku stále nosím kříž, u sebe růženec. K Pánu se modlím několikrát denně, na žádném sabatu jsem nikdy nebyla, smilstvo s ďáblem neprováděla. Snažně vás prosím, ve jménu Božím, pusťte mě.“

Vzala do rukou růženec, sklopila hlavu k zemi a začala odříkávat otčenáš. „My ale víme, dcero, že jsi tam byla. Několik žen, které tam také byly, nám tvou účast nahlásily a potvrdily. Přiznej se a Bůh bude k tobě milostiv. Řekneš-li nám jména dalších, kteří tě následovali, uleví to zajisté tvému svědomí a Pán bude milosrdnější.“ „Otče,“ promlouvala už téměř v pláči, „jak už jsem vám říkala, nikdy jsem tam nebyla, nevím o nikom, kdo tam byl, jsem jen poctivá vesničanka, nikdy jsem neprovedla nic zlého, Bůh se mnou zajisté souhlasí.“ „To nech, prosím, na Církvi Svaté, ať posoudí, zda Bůh souhlasí nebo ne, a určí závažnost tvých činů a věrohodnost tvé obhajoby.“ Kněží se dali do kvapného rozhovoru. Božena si mezitím všimla postaršího muže v rohu místnosti, který létal brkem po papíře neuvěřitelnou rychlostí, a chvíli jej pozorovala. Najednou přestal psát, kněží totiž domluvili a rozhostilo se hrobové ticho. „Boženo, půjdeš teď s námi. Nechme Boží prozřetelnost, ať rozhodne o tvé vině, či nevině.“ Objevil se tentýž strážný, uchopil ji za paži, prošli stejnými dveřmi a zamířili po schodech dolů. Prošli kolem patra s celami a šli ještě o poschodí níž. Vešli do prostorné místnosti, která byla snad ještě temnější, než její cela. Byl zde nepříjemný, zatuchlý pach, na zemi bylo místy možné najít stopy zaschlé krve. Následně se odněkud zjevili další dva strážní, popadli ji za ruce, zkřížili jí je za zády a obvázali provazem, který visel odkudsi ze stropu. Nevěděla, co se bude dít, ale bála se to domyslet.

„Je-li Bůh přesvědčen o tvé nevině,“ najednou se ze tmy vynořil tentýž duchovní, který k ní promlouval nahoře, tentokrát měl ale poněkud přísnější a nemilosrdnější výraz a stál u jakéhosi dřevěného kola, lépe řečeno kormidla, „nedopustí, abys pronesla křivé přiznání, a způsobí, že přes veškeré útrapy budeš stále přesvědčena o své nevině. Pokud jsi se ale Bohu jakkoliv znelíbila, například tím, že jsi hřešila na čarodějných sabatech a nám nahoře lhala, nechá tě podlehnout bolesti a ty nám tak budeš moci sdělit pravdu o tom, co se tam dělo a kdo tam byl s tebou.“ Božena jen svěsila hlavu a čekala, co přijde. „Boženo Sládková, dcero Boží, byla jsi na čarodějném sabatu?“ otázal se kněz. „Už jsem vám nahoře říkala, že nebyla, nikdy!“ „Lže! Podívejte, jak se jí třepou ruce!“ ozval se další duchovní. Vyslýchající se opřel do kola a mírně s ním pootočil. Z ženina hrdla se vydral křik, plný bolesti a zoufalství. Provazy se na zápěstích utáhly a vytáhly je vzhůru. „Pusťte mě, prosím, nic jsem neudělala!“ zaúpěla. „Přiznej se! Kdo, kdo tam s tebou byl? Tak mluv!“ kolo se opět trochu pohnulo. „Já-já opravdu nic nevím, nechte mě na pokoji, snažně vás prosím!“ „Přiznej se a Bůh ti odpustí,“ opřel se opět do kola a Boženiny tenké nohy už se téměř nedotýkaly podlahy. „Já nic neudělala, nevím, co chcete slyšet!“

To už ji ale kněz neposlouchal. Do místnosti vtrhnul mladý mnich a zamíchal se do hloučku kněží, kteří se poté vrhli do vzrušeného šepotu. Výraz jejich tváře se z odhodlaného a autoritativního změnil ve zmatený a udivený. Zaslechla jen útržky rozhovoru, ale pomalu si utvářela obrázek. „Oni opravdu?“ ozval se jeden z nich. „Co tady chtějí?“ vykřikl jiný. „Musíme jednat, hned!“ Nejvýznamnější z duchovních chvatně opustili mučírnu, zůstali jen strážní a pár nižších mnichů. O Boženu se nikdo nestaral, viděla jen všeobecný chaos a zmatek. Kněží a mniši běhali po schodech sem a tam, místy zahlédla někoho, jak s sebou nese štos knih, jiní zase nesli chléb a potraviny, další vybavení kostela, kalichy a zlaté kříže, někteří oblečení. Zkrátka vše nasvědčovalo tomu, že se klášter, ve kterém byla uvězněna, snaží o všeobecnou evakuaci, že se blíží někdo, před kým by bylo radno utéci. Najednou se povyk ještě zdvojnásobil, kněží už jen pobíhali, ani nic nenesli, padali přes sebe navzájem, v jejich očích už se odrážel nejen údiv, ale také strach a beznaděj. Zaslechla také jakési nové hlasy. Na tom by nebylo nic zvláštního, v klášteře byla spousta lidí a mnohé z nich nikdy neslyšela ani neviděla. Jenže ti na sebe mluvili většinou česky, místy latinsky nebo polsky. Najednou zaslechla cosi, co vzdáleně připomínalo němčinu, ale němčina to nebyla. Netrvalo dlouho a do místnosti, kde Božena stále visela za zápěstí, vtrhla skupinka asi pěti vojáků v modrých uniformách. Místnost prohledali, kněží a mnichy odvedli a jeden byl poslán, aby Boženu odvázal. Poté ji spolu s ostatními vězni odvedli do hlavní síně, kde je shromáždili a šli nejspíše vyjednávat s představenými kláštera. Božena nikdy neměla možnost vidět všechny vězně pohromadě. Nyní tu stáli, byla jich tu asi stovka, zubožení jako ona, ale všichni byli svým způsobem nadšeni z toho, co se stalo. Jednak to byla změna po té nekonečně dlouhé době za mřížemi, jednak doufali, že je propustí, nebo se alespoň budou mít lépe.

Porada už nejspíše skončila, jelikož se všichni dali do pohybu. Švédští předáci nejspíše rozdali pár rozkazů a vojáci se rozutekli po klášteře. Zajatce poté vyvedli ven. Božena byla nejdříve oslepena ze slunečního svitu, jelikož si na něj za tu dobu ve vězení odvykla. Na nádvoří vznikl ohromný povyk, jelikož někteří ze zajatců, zejména muži, se pokusili vzbouřit a na vojáky zaútočit. Ti byli sice překvapení, ale nezaháleli a vypořádali se s nimi. To se ale zase nelíbilo jejich velitelům, kteří chtěli zajatce kamsi dovést a z nepochopitelných důvodů nejspíše živé. Navíc sotva povyk ustal, z kláštera vyběhlo několik vojáků, kteří se v něm předtím rozptýlili a jelikož všechny stropy, podlahy a vybavení byly v klášteře ze dřeva, budovu začaly pohlcovat plameny. Stála na nízkém kopci a všude kolem se rozkládaly hluboké lesy. Božena už po uvolnění provazů částečně nabyla sil a bylo jí jasné, že švédským vpádem útrapy zdaleka nekončí. Rozhodla se proto pro cestu nejriskantnější, řekla si, že už ostatně nemá co ztratit. Posupně se vzdálila na okraj skupinky, co nejblíže lesu, využila chvíle, kdy byli strážní zaměstnaní uklidňováním vzpoury, a utekla do hvozdu. Běžela, co jí síly stačily, neohlížela se nazpět, prostě jen utíkala stále dál a dál. Když už byla v dostatečné vzdálenosti a byla si jistá, že ji nepronásledují, ohlédla se. Když se zadívala na hořící majestátný klášter, začala si uvědomovat, co se vlastně stalo. Se Švédy sice neměla jistotu svobody, ostatně ani života, jenže teď má pouze holý život, nemá nic, žádný majetek, přístřeší, ani potravu a je odkázána sama na sebe. Zdá se ale, pomyslela si, že kněží přece jen měli v něčem pravdu – Bůh k ní nejspíše milosrdný byl, když ji nechal vyhnout se švédským výslechům a dalšímu věznění. Postavila se, nadechla a vykročila vstříc novému začátku.