Píseň čarodějky

Je zvláštní noc, luna v úplňku na obloze září stříbrným světlem, a ozařuje tak temnotu kolem. Z nedalekého lesa line se zvláštní píseň doprovázená občasným zavitím vlka či houkáním sovy.

A vida, dívku bledou, jak krokem lehkým a opatrným kráčí k temnému lesu. Tvář její halí kápě černá, z níž vyklouzlo jen pár pramenů kaštanově hnědých vlasů. Ve svitu luny její kůže zdá se bílá, a tak hebká, jako by snad nebyla ni člověkem, nýbrž víla či přelud pouhý. V ruce jedné svírá pentagram, a v druhé vak, s věcmi jež bude, v dnešní noci prazvláštní, potřebovat.

Je to čarodějka, podle některých svou duši ďáblu zaprodala, avšak ona andělem spásy, pro celý svět, jest. Magie, kterou provést se chystá, je čistá jak okvětí lilie. Přichází na místo, kde její předkové uctívali starodávná božstva, z nichž démoni strachy třesou se dodnes.

Vstoupí do kamenného kruhu uprostřed něhož je veliký pentagram. Přistoupí k němu a sundá si kápi. Do temnoty rozzáří se nádherně hnědé oči se zlatými odlesky. Skloní se a uprostřed symbolu zapálí oheň, jehož plamen celou svatyni rozzáří rudooranžovým světlem. Dívka poté z vaku vytáhne kalich, dýku a hůlku. A započne čarovati. Noc je tichá a krásně tajemná. Kouzlo se daří, démoni zlí, co v její rodné vsi lidem nevinným životy sužují, jsou hnáni zpět do pekel, rukou pradávných božstev.

Ale cosi temného náhle tuto harmonii přeruší. Jsou to muži ze vsi, a jeden kněz a inkvizitor. Všichni v černém oděni jsou, kříži máchyjí před sebou a na dívku ubohou svěcenou vodu lijí, jako by snad démonem byla. Ticho protíná křik zoufalí, avšak zde se pomoci nedovolá. Dívku sváží provazy a odvedou do vsi, kde proběhnout má soud.

Soudce neslyší hlas srdce ni rozumu svého, ale naskouchá jen knězi, co křížem a biblí sám sebe obhajuje, že jednal ve jménu božím. Dívce jen slzy boledtné po tváři stékají, když ji na mučícím nástroji ke lži vedou, ti jenž svatými se nazývají a sami hříchů horších se dopouštějí. Dívka něžná nakonec svůj boj marný vzdala a soudce rozsudek vynesl, že upálena, za úsvitu, na hranici bude.

Tak druhého dne za úsvitu hranici již jí připravují. Celá ves přišla se podívat, jak nevinnou pannu oheň spálí na popel. Když ji ulicemi z vězení na popraviště vedou, lidé se jen ušklíbnou, zasmějí či po ní něčím hodí. Ale jsou i tací, jimž pomohla, ti vědí, že není zlá, ale pomoci jí nemohou, a tak jen bolestně vzlykají a klopí zrak svůj ztápený. Poté na hranici ji řetězem připoutají a oheň, donedávna její přítel tajný, pod ní rozpálí. Na kůži své jemné cítí již, jak oheň olizuje její tělo, a v hučení plamenů jen křik zoufalí slyšet jest.

Když hrozivé divadlo skončí, lidé se domů rozejdou. Kněží a inkvizitoři jsou rádi, že zas jednu "bestii" z tohoto světa zprovodili. Dívka však nežemřela zcela, její duše žije dál, bohové se nad ní slitovali a křídla bělostná jí darovali, nyní s nimi chrání ty, které mají být neprávem odsouzeny, tak jako ona...