Pravdivé dějiny

Nacházíme se v době po dosti strastiplných letech útrap a porážek, které utrpěli Řekové při beznadějných pokusech o překonání hradeb města Tróji. To byla jediná věc, která jim stála v cestě. Přestože Řekové měli na své straně největšího válečníka své doby, Achillea, přesto nedokázali Trójany porazit. A to obránci ztratili svého nejlepšího velitele a dědice trůnu - prince Hektora. Ten podlehl v přímém, ale vyrovnaném souboji Achilleovi.
„Dostal jsem úžasný nápad. My se do města neprobijeme, oni nás tam sami dovezou. Poslouchejte," dořekl Odyseus a začal líčit svůj lstivý plán do dobytí bájného města Tróji.
Za pár dní těžké práce se nápad lstivého krále zrealizoval. Vznikl obrovský dřevěný pes. Přesná kopie psa, až na to, že uvnitř byl dutý. Později si neprávem vysloužil jiné jméno. Trójský kůň. Nevím, čím to je, ale historici si to museli splést. Toho večera se skoro celé řecké vojsko sebralo a odplulo do nedaleké zátoky. Na rozdusané pláži, kterou obklopovalo již volné moře, zůstala jen replika psa - tedy koně - a v něm skrytí Řečtí vojáci. Přesně, jak Odyseus naplánoval, Trójané si monument odvedli do města. Nadešla slavná chvíle řeckých vypravování, i když tak slavná nebyla. Řečtí vojáci v noci zabíjeli nevinné obyvatele a každého, kdo se jim připletl do cesty. Zapalovali krásné domy, bořili nádherné sochy a především si dali záležet na ohromných hradbách. Achilles si svou slávu nechtěl pošramotit vražděním obyvatel, a tak se jeho jediný cíl bylo nalézt svou otrokyni - sestřenici prince Parida. Jen tak mimochodem, kvůli tomuto nezkušenému diplomatovi to všechno začalo, hrom, aby do něj uhodil. Achilles běhal po paláci - nutno říci, jak splašená slepice - a hledal tu, do které se zamiloval. Tu stanul na malé zahradě a proti němu stál na vyvýšeném podlaží princ Paris. V jedné ruce třímal luk, v druhé si nervózně pohrával s tkaničkou svého pláště. Než se Achilles stačil připravit, vzal Paris šíp, natáhl a statečně vypálil z bezpečné vzdálenosti.

* * *

Nádherná, ničím nerušená zimní krajina, která dolehla na Británii. Jsme právě ve středověku za vlády krále Artuše. Ale bylo by to až příliš idylické. V této době slovo "nerušené" bylo něco jako posvátné. Nájezdy Sasů ze srdce Evropy, útoky sousedících Skotů. Doposud se všichni museli podrobit legendárnímu králi a jeho dýce, o něco větší dýce, Excaliburu. Později byl nazýván mečem, ale to také není pravda. Král s družinou byli zrovna na obhlídce po něčem k snědku, ale naneštěstí se dostali na nepřátelské území. Bystří zvědové vše pohotově nahlásili a barbaři si nenechali utéci chvíli, aby lapili keltského krále. Družina rytířů zrovna vyjížděla z lesa, když uviděla na protějším svahu zástup nepřátel.
„Králi, podívejte. Je jich mnoho. Jako včely se slétly a čekají na sladký med. Co hodláš udělat, můj pane?" promluvil jeden z rytířů.
„Vidím to na naše slavné vítězství. No, spíše na slavný útěk. Své plány na vybudování velkého impéria zde v Británii si nenechám zkazit partou barbarů. Ale abychom aspoň zčásti udrželi rytířské pravidlo, tak se s nimi utkáme v boji. Podívejte se na jejich levé křídlo. Mají tam umístěné nejslabší jednotky. Přes ně povedeme náš boj za svobodou. Za mnou! " povzbudil rytíře Artuš a ladně vytáhl Excalibur, který vypadal menší než obvykle. Že by měl snad strach?
Koně cválali neuvěřitelnou rychlostí. Rytířská odvaha a zkušenosti se zobrazovaly na tvářích útočníků. Když byli pouhých deset stop od nepřítele, roztáhly se za nimi mraky a slunce na rozhodující okamžik zaslepilo nebohé barbary. Král a rytíři Kulatého stolu se probili do středu vojska, spojili své síly a odráželi jeden útok za druhým. Měli samozřejmě výhodu koňského sedla, a tím lepší orientaci. Ostří jejich mečů nelítostně projíždělo každým nepřítelem, kterým se ve tvářích mísil strach s úžasem. Družina se vyprostila ze sevření a vyjela do své nedaleké pevnosti.
„Bylo to namále. Hned vyšlu z pevnosti posla na Camelot, aby nám poslali vojsko na pomoc. Nutně potřebujeme posilu. I třebas legendární," řekl Artuš.

* * *

„Né!!!“ ozval se hluboký hlas, který doprovázelo zasvištění čehosi, co zachránilo Achillovi život. Oprýskaná dubová hůl dopadla na zem a v ní trčel šíp.
Paris zůstal stát jako opařený a Achilles již počítal s jistou smrtí. Oba hleděli na dřevěnou hůl, v které byl hluboko zabodnutý šíp. Ze stínů po Achillově pravé ruce vystoupil nějaký stařec. Nebyl nijak vysoký, zahalen v bílém rouchu působil jako kouzelník. Sebral hůl, s lehkostí odlomil šíp a hodil jej zpět mladému princi. Postavil se před svalnatého válečníka a pravil: „Jem rád, že jsem stihl zabránit tvé zkáze. Řekům jsi odvedl již mnoho dobré práce. Teď nastal čas, aby se Achilles, vznešený válečník, účastnil dalších bojů. Ne tady, v tomto čase. Jinde tě potřebují. Tak jako jsem já zachránil tebe, pomoz ty na oplátku jiným. Připrav si svůj meč a štít budeš je potřebovat. Neměj strach, znovu se uvidíme," domluvil stařec, vytáhl z kapsy kožený váček, a prášek, co byl uvnitř, si sklepal na ruku a hodil jej po Achillovi. Tam, kde stál řecký bojovník, se objevily plameny a válečník zmizel přímo před Paridovýma očima.

* * *

Válečný ryk se rozléhal po celé krajině. Tisíce vojáků krále Artuše i anglosaských nepřátel se přišli utkat v boji na "Zázračné planině", jak byla později pojmenována. A po právu. Lesklá zbroj, drsný výraz ve tváři, to charakterizovalo armádu keltského krále. Sice panovala tuhá zima, ale ta nepronikla do nažhavených srdcí vojáků. Každý měl oč bojovat. Vždyť Artuš každému přeživšímu vojákovi slíbil placenou dovolenou v Itálii, jestliže boj vyhraje. Všichni rytíři Kulatého stolu nechali na chvíli hledání Svatého grálu a pro změnu přišli obětovat život za krále. Koně odfrkovali, pěšáci si stále pohrávali se zbraněmi. Od některých lučištníků se linula líbezná hřejivá hudba, když si brnkali zkřehlými prsty na tětivu. Před celou armádou se sjeli tři hlavní vůdci.
„Bansene. Tvoje starost je pravé křídlo. Vezmi si lučištníky a ať pálí z támhleté vyvýšeniny. Jakmile půjdu nepříteli vstříc, jejich přední linie musí být zkropeny sprškou šípů. Jasné? Dobře. Teď ty, Mordrede. Pojedou s tebou další tři rytíři z mé družiny. Když se nepřítel zaměří na můj útok a dojde k boji, přispěcháš s jízdou a překvapíš je z levé strany, zatímco Bansene se postará o totéž, ale zprava. Potom se musíme shromáždit a zatlačit je k útěku. Jasné?! " domluvil Artuš a rytíři na souhlas kývli.
Vojevůdci se rozjeli na svá místa a král předstoupil před vojáky: „Dnes potvrďte, že jste rytíři. Dokažte, že Anglie vychovala nejlepší bojovníky. Jednou všichni zahyneme, ale dnes to nebude! Předveďte jim ostří svých mečů a tvrdost svých štítů. Čas nadešel! Do boje! Za Anglii!"
Rohy zaduněly a vojáci svorně vykřikli: „Za Artuše!" a následovali svého velitele. Strhla se veliká bitva. Odvážní vojáci před barbary ani o píď neustupovali. Nebylo slyšet nic jiného než cinkot mečů, svištění šípů a řehtání koní. Boj se vyvíjel lépe pro Artuše. Vše se stalo tak, jak naplánoval. Donutili barbary k chvilkovému ústupu. Artuš zasadil tvrdou ránu přímo do srdce nepřítele, ale z druhé strany někdo napadl jeho koně a král upadl na zem. Než se stihl vzpamatovat, anglosaský vůdce mu odkopl meč z ruky. Lancelot se prodíral ke králi, seč mohl, ale nepřátel ho od něj dělilo hodně. Artuš se neubránil jen se štítem, který mu barbar rozlomil, a zůstal ležet na zemi s holýma rukama schoulený v klubíčku jak malé děcko. Jeho osud byl v rukou nepřítele. Vůdce se pousmál. Pozdvihl meč. Lancelot bojoval ještě zuřivěji, ale králi již pomoci nedokázal. Když chtěl nepřítel zasadit osudový úder, ozvalo se veliké prasknutí a ostří meče se svezlo po štítu. Ve tváři barbarského vůdce se objevil strach a padl na zem. Byl mrtev. Nebyl to Artušův štít, nýbrž Achilleův. Ten se náhle zjevil přímo nad Artušem, nad hlavu dal instinktivně štít a dopředu bodl mečem. Zabil anglosaského rebela a zachránil keltského krále. Artuš stále ležel na zemi (asi mu to nesmírně vyhovovalo) a Achilles byl poněkud zmaten, a to se mu vůbec nedivím. Když toto uviděli barbarští vojáci, dali se na zoufalý útěk a zbraně odhazovali cestou, aby jim nepřekáželi v běhu. Artušovi vojáci je pronásledovali jako vlci ženoucí se za kořistí. Dopadli každého. Žádný nepřítel nezůstal naživu. Uprostřed bitevního pole se shromáždil hlouček vojáků spolu s rytíři kolem krále a náhlého hosta.
„Díky Ti, cizinče. Zachránil jsi mne od jisté smrti. Díky tobě jsme dokázali zvítězit. Vysvětli mi, jak ses tu vzal?"
„Byl jsem vyslán z antické doby jedním starcem. Dobývali jsme město Trója a on mě zachránil. Jsem Achilles. Řecký válečník. Nevím, v jaké době jsem a kdo jste vlastně vy?"
„Jsem král Artuš a toto je moje družina. Rytíři Kulatého stolu. Jsme ve dvanáctém století po Kristu. Ještě ... " nestihl domluvit král.
„Zadrž, u Merlinových vousů," pronesl důležitě Merlin. „Tento válečník byl poslán z dávného věku jen aby tě zachránil. Byl ušetřen smrtí, ale jeho osud se stejně naplní. Byl jsem to já, kdo ho sem přivolal. Přemýšlej hodně Artuši. Je to varování, jak nakládat se svým královstvím. Příště ti již nikdo nepomůže. Zapamatujte si Achilea, díky vám jeho sláva zůstane věčná. Mimochodem, kdyby si někdo chtěl přečíst Iliadu, mám doma pár opisů. Za levnou cenu, samozřejmě. Nyní se rozlučte. Jeho čas vypršel."
Ze křoví jako zázrakem vykoukl poslední barbar, který unikl pozornosti pronásledovatelů. Vloživ šíp do luku natáhl tětivu a zasáhl cíl. Achilles se skácel k zemi. Všichni zůstali stát a dívali se jak zkamenělí. Merlin hodil na zraněného válečníka kouzelný prášek a na místě vyšlehly ony zářivé plameny. Od té doby uzavřel král Artuš se všemi smír a rytíři Kulatého stolu strávili zbytek života v klášterech psaním knih. Naneštěstí se však ani jedna nedochovala.

* * *

PRÁSK!!! Jako by v Tróji neuběhla ani minuta. Paris stál stále na jednom místě a stařec poklekl starostlivě k Achilleovi. Namístě pro něj složil oslavnou báseň, jež se velice podobala písni (a nutno podotknout, že stařec dokázal vyzpívat neskutečné výšky) a při posledním slově Achilles zemřel. Stařec zmizel a v tom okamžiku se objevila Paridova sestřenice a začala plakat. Paris ji utěšoval, aby nenaříkala nad "rozteklou krví", ale dívka prince z celého srdce nenáviděla. Všichni se doslechli o Achillově smrti a ten "záslužný a statečný čin" byl připsán Paridovi. Nechť jeho sláva nezahyne. Anebo radši ano.

Takovýto příběh odhaluje celou pravdu z bojů o Tróju i středověké rytířství. My ale známe pravdu jinou, tu, která má vše maskovat. Máte chuť se napít? Tak tedy, na Merlina!