Černý šach a bílý mat

Dva muži seděli u stolu. Napůl bílého, napůl černého. Rozděleného do šedesáti čtyř polí. Na něm posledních pár figurek. Mladší z mužů ještě chvíli zadumaně hleděl na pole a potom pohnul koněm a sebral černou věž.
„Šach.“

Šestnáctý prezident Spojených států, nyní spíše Rozpojených států, složil hlavu do dlaní a vzdychl. Nedalo se zrovna mluvit o tom, že by poslední tři roky patřily k těm šťastným v jeho životě. Vlastně i ty časy, kdy od rána do večera dřev v lese a od večera do rána četl právnické spisy, se proti tomuhle zdály jako ráj. Vzpomínal si, jak před třemi roky při své inauguraci měl hlavu plnou ideálů, jak se těšil, že bude země vzkvétat a otroctví se přestane šířit stále dál a dál. A místo toho se hned po jeho jmenování strhla válka, jižní státy se odpojily a vymyslely si vlastní Konfederaci. Muž potřásl hlavou, aby alespoň na chvíli zahnal chmurné myšlenky na to, jak se mu celá země rozpadá pod rukama. Natáhl se pro šálek na stole. Ještě ho ani nestihl přiblížit ke rtům a rozletěly se dveře.
„Pane prezidente,“ vrazil dovnitř viceprezident, Andrew Johnston, „Lee právě dobyl Chancellorsville!“ Šálek dopadl na koberec.

Starší nezaváhal. Zkušeným pohledem přelétl celou šachovnici a jedním ze zbývajících pěšců smetl drzého koně z hracího pole.

Zrzavý voják se vplížil do stanu a nejistě zasalutoval. Generál k němu zvedl hlavu.
„Co se děje, Jacku?“ zajímal se. Nikdy nepřestával své vojáky ohromovat svou dokonalou pamětí na jména. Mladík neodpověděl. Jen tiše stál s očima upřenýma do země.
„Tak co se stalo?“
„Jde o Stonewalla Jacksona, generále,“ odpověděl konečně. Lee nakrčil čelo. Žaludek mu sevřely obavy. Jeho nejmilejší a zároveň i nejschopnější spolupracovník. To snad ne.
„Unionisti?“ procedil generál mezi zuby. Mladíček nejistě zavrtěl hlavou.
„Byl tam hrozný zmatek, generále, zastřelili ho naši.“

„To byl hezký tah,“ uznal mladší z mužů a chvíli zadumaně pozoroval hrací pole. Natáhl ruku, ale v poslední vteřině si to rozmyslel a zase ji stáhl. Všude bylo ticho a klid. Mladší muž si prohrábl černou bradku a vyslal do bitevní vřavy svou věž. Starší přimhouřil oči.
„Ty se nikdy nepoučíš, Luci,“ pousmál se po chvíli a sebral věž svou královnou.

Zbídačené a zbité vojsko se trmácelo k Potomacu. Šedivé uniformy vojáků byly zrudlé krví, opakovací pušky Spencer, nejnovější výdobytek moderní technologie, dělaly do změklé hlíny hluboké brázdy. Nepřestávalo pršet. Rozvodněná řeka se zdála stále vzdálenější. Vojáci se co chvíli otáčeli a unavenýma červenýma očima bloudily po obzoru, zda se tam neobjeví pronásledovatelé. Nikdo tam nebyl. Všude klid. Déšť se zarytě snažil spláchnout všechnu tu krev. Nikdo nechápal, jak je to možné. Měli na své straně všechno kromě počtu – a to je nikdy před tím nezastavilo. Měli nejgeniálnějšího stratéga od dob Napoleona Bonaparta. Měli nejstatečnější a nejodhodlanější vojáky. Bili se jako lvi, ale neuchylovali se ke zbytečným krutostem. Byli ve městě první. Znali terén. Měli absolutní výhodu, ale něco se stalo. Velká konfederační armáda prohrála a ztratila Gettysburg vlastně ještě dřív, než ho stihla získat.

„Garde,“ informoval starší muž svého společníka. Ten jen tiše pozoroval své čtyři zbývající figurky. Vlastně toho nebylo moc, co mohl dělat. Nemohl hnout královnou, protože král by se dostal do šachu. Žádná ze zbývajících figurek královnu nemohla chránit, střelec byl na špatném poli, pěšec byl uvězněn uprostřed hrací plochy v osidlech pravidel. Zbývala jediná věc. Hráč sklonil svou černovlasou hlavu. Potom dlouze vzdychl a poslal svou královnu na smrt.

Ozvala se ohlušující rána. Bouchlo šampaňské. A potom ohlušující potlesk. Šestapadesátiletý muž zvedl sklenku.
„Gratuluji, pane prezidente,“ objevil se před ním některý z desítek neznámých mužů, které se dostavily na oslavy. Za oknem bouchaly ohňostroje. Nepřestávalo ho udivovat, jak se mohou lidé tak bezuzdně veselit. Dobrá, skončila válka. Ale to přece ani zdaleka neznamenalo, že je konec bratrovražedných bojů. Unie a koneckonců i Konfederace před sebou měly ještě dlouhou cestu, než budou Spojené státy opět Spojené. Poctivý Abe si v duchu povzdechl. Nemohl se dočkat, až se dostane pryč z téhle snobské zábavy.

„Dobrý šachista myslí pět tahů dopředu. Minimálně,“ vysvětloval starší muž mladšímu. Ten na něj upřel hluboké černé oči.
„Skvělý šachista,“ opáčil mladší, zatímco se mu po tváři rozléval vítězoslavný úsměv, „myslí jen jeden tah dopředu, ale ten tah je správný.“ Starší muž nakrčil čelo a upřel svůj zrak na šachovnici. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec objevil, proč má jeho společník náhle tak dobrou náladu.
„To jsem přehlédl,“ připustil sklíčeně.
„Válka je vyhraná, ale ztratil jsi bitvu,“ usmál se mladší muž. Nebyl to hezký úsměv. Natáhl ruku a bez jediného zaváhání pohnul se střelcem.
„Šach mat.“

Ozvala se ohlušující rána. Diváci se rozesmáli, oči upřené na jeviště. Prezidentovo tělo sebou cuklo a jeho hlava narazila do zábradlí balkónu. Mary Todd zaječela. Po dřevěné stěně a sametových závěsech začala stékat krev a nehlučně kapat mezi sedící dole. Atentátník, stále ještě s revolverem v ruce, se vyhoupl na zábradlí. Mladá tvář mu zářila nadšením. Zhluboka se nadechl a vykřikl, dost nahlas na to, aby přehlušil hru i obecenstvo: „Tak skončí všichni tyrani!“