Příběh královnina oka

Královna seděla u okna a pozorovala palmy pohupující se ve větru. Její krásné snědé tělo zdobil jen široký náhrdelník a honosná koruna. Sochař náhle upustil nástroje. Královna se k němu podívala: „Co se stalo, můj příteli, že jsi přestal pracovat?“ Thutmose vzhlédl. Pozoroval její plné rudé rty a jemný obličej. Miloval ji a toužil ji vlastnit. Chtěl ji jen pro sebe a nesnesl pomyšlení, že její tělo každou noc laská někdo jiný. Přestože je to bůh. Přistoupil ke královně a posunul jí hlavu více nahoru. Těšil se z okamžiku, kdy se jí může dotýkat. Královna však postřehla nervozitu svého sochaře. Vzala jeho ruce do svých, a přestože bylo teplo, jeho dlaně se zdály studené jako led.
Thutmose náhle pokleknul, zhluboka se nadechnul a začal svou měsíce připravovanou řeč: „Krásná Nefernefruaton, jakmile jste před měsíci vstoupila do mého života, když jste začala žít v Amarně se svým božským manželem, ihned jsem Vám zaslíbil své srdce. Miluji Vás Nefertiti.“
Královna pohlédla na svého mladého ctitele a odpověděla: „Thutmose, za tato slova bych tě mohla zabít. Oceňuji však tvou odvahu. Zasloužíš si potěšení.“
Poté si Nefertiti sundala náhrdelník a chytla Thutmose za silná ramena. Chyběl jí dotek muže, pravého muže. Svého manžela, syna samotného boha Atona, neskonale milovala a duší mu zůstávala věrná, ale její tělo toužilo po větší lásce, kterou jí nemocný Achnaton nemohl darovat. Thutmose vstal a svůj model políbil.
Královna přicházela ke svému milenci každý týden a po dlouhém sezení a vytváření bysty se oddala krásnému sochaři. Uplynula dlouhá doba a socha byla téměř u konce. Nefertiti věděla, že ji čeká posledních pár sezení.
Pozorovala svou podobiznu. „Nádherné!“ řekla a slovo mluvilo za vše. I Thutmose považoval tuto sochu za svoje nejlepší dílo. „Ještě není hotové,“ začal sochař „zbývají ještě oči, ale je to záležitost krátké doby.“ Královna se tedy posadila na své obvyklé místo a lehce se pousmála. Po chvíli sochař dokončil pravé oko.
Náhle se opět zarazil, jako tenkrát, když své múze vyznal lásku. Přišel k Nefertiti a náhle vykřikl: „Utečme spolu!“ Nefertitin úsměv povadl: „Co prosím?“ Thutmose se nedal, objal královnu kolem pasu a políbil ji na tvář. „Pojďte se mnou drahá Nefernefruaton. Utečeme spolu daleko, kde Vás ani faraon nenajde. Tajně se vezmeme a budeme žít jako pár.“ V jeho očích plála naléhavost a touha. Nefertiti nevěděla co má říct. Žádný z jejich milenců nebyl nikdy tak troufalý a před několika lety by jednoduše za tato slova opovážlivce zabila.
To teď ovšem nechtěla. K mladíkovi ji poutalo něco, co nedokázala popsat. Milovala jeho silné paže a jemné ruce, líbila se jí jeho odvaha a jeho sebevědomí, jenomže srdce přislíbila Achnatonovi a tomu mělo patřit až do konce věků. Podívala se z okna. Nádherný obrovský palác se honosil na slunci a každá jeho část vypadala velkolepě. Nyní ji však krásný sochař žádá o vzdání se královské moci, aby žili jako vyhnanci a museli bydlet v nepohodlných malých domech. Nefertiti by musela jít pracovat a především by tu musela zanechat svoje čtyři malé dcerky.
Náhle do místnosti kdosi vešel. Nefertiti odstoupila od Thutmoseho a podívala se na svého manžela. Achnaton přistoupil k bystě a pečlivě si ji prohlížel. „Krásné a zajímavé dílo, Thutmose. Snad vydrží po tisíce let, aby se z něj mohli radovat i potomci našich dětí.“ „Ještě není hotové, pane“ řekl Thutmose. Achnaton vzal svou ženu za ruku a odcházel ke dveřím. „Chtěl jsem se podívat, jak krása vypadá u zrodu“ řekl a vyšel ze dveří. Thutmose zůstal v dílně sám. Tušil, co se má stát.
Náhle do místnosti vběhla královna. Naléhavě se podívala na svého milence a řekla: „Odpusť Thutmose, nemohu s tebou jít. Miluji svého manžela a svoje dcery. Miluji tento honosný domov a nehodlám jej opouštět kvůli příjemným nocím.“
Thutmose nevěděl, co má říct. Vyhrkla to na něj tak rychle a bezohledně. „A co naše láska, královno?“ Nefertiti se podívala sochaři do očí. „Ale kdepak,“ řekla „to přeci nebyla láska a oba to víme. Bylo to jen pobláznění, potěšení a zábava. Myslíš si, drahý Thutmose, že by se dcera Slunce, božská a krásná Nefertiti Nefernefruaton zamilovala do obyčejného sochaře? To bych přeci nikdy neudělala!“ Thutmose se cítil uražený.
Nefertiti ukázala na svou sochu. „Dodělej ji a poté mi ji pošli do paláce.“ Thutmose se náhle rozčílil. Cítil se uražený a zneužitý. Opravdu si myslel, že ho královna miluje. Rozhodně vykřikl: „Ne!“ Nefertiti, jež už byla na odchodu se zarazila. Otočila se. „Prosím? Odvažuješ se vzpírat královnině vůli?“ „Ano, Nefertiti, vím, že mě nezabiješ. Jsem nejlepší ze sochařů Obou zemí, a proto se nebojím teď odporovat tvému rozhodnutí. Já tu sochu nedodělám, pokud neodejdeš se mnou.“ Nefertiti se zhrozila. Každý věděl o výrobě této bysty a bylo by velmi urážlivé, kdyby nebyla dokončená. Jedno z nejhorších trestů bylo právě nedokončení sochy. Zvláště pak královniny.
Jenomže Thutmose měl pravdu. Kdyby zemřel, jistě by to nepřidalo na králově popularitě. Zvláště pak u nově vybudovaného města, kde mělo být nejvíce bezpečno. Nefertiti vyšla mlčky z místnosti. Věděla, že se dnes se sochařem nedohodne.

David Meonel, archeolog z 21. století, pozoroval papyrus, který v bezbarvém roztoku chytal původní barvu. Slova se začala rýsovat, až byla celkem dobře čitelná:

Drahý Thutmose,
přestože jsem skálopevně rozhodnutá zůstat s mým milovaným manželem, musím tě poprosit, abys svoje slova znovu zvážil. Nemohu s tebou uprchnout. K tomuto místu mě váže spousta věcí a lidí, kvůli kterým musím zůstat. I kdybys mě žádal tisíckrát, nikdy nesvolím k tomuto vzbouření.
Přesto tě žádám: nenechávej královnu bez oka. Slibuji ti milost, pokud mou sochu dokončíš.
Čekám na tvoji odpověď po tři dny. Pokud sochu nedoděláš nebo neodepíšeš, budu nucena nechat tě potrestat. Nechám tě žít, ale povím lidu, že jsi obtěžoval královnu a vyhrožoval si jí. Nikdo z Obou zemí tě nepožádá o sochu, staneš se psancem a vyvrhelem. Zvaž svoje slova, Thutmose.

David se podíval na Nefertitinu bystu čekající na čištění. Levé oko zářilo bělobou a zornička chyběla. David věděl, jak se sochař rozhodnul....