Ztracené

Ztracené

Snášel se prach. Ještě před chvíli přes něj ani nebylo vidět. Teď sesedl na vyprahlou zem.

Myslela jsem, že jsem se ztratila, ale nebylo nic vidět. Já zůstala, ale oni se vytratili. Volala jsem je jménem, ale ozvěna se nesla dál a nikdo neodpovídal.

Ráno tu ještě byli. Vím to, honila jsem je u studny. Křičeli jsme. Někdo nás okřikl, ale my se smáli. Bezstarostně a volně, jako vítr, který nese motýlí křídla dál. Jako ptáci u vody. Jako stádo koní ženoucí se údolím. Jako voda spadající z útesů.

Pak jsme se svalili do trávy. Hebká a svěží nás chladila. Nastavila jsem tvář letnímu vánku. Mžourala jsem proti slunečnímu svitu a spatřila jeho obrys. Zazubil se na mě a kolem očí se mu objevily vrásky. Smála jsem se a uhnula pohledem. Tohle bylo dokonalé. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

Pak se zatáhlo.

Konec.

Ten stín na okraji louky nebyl nikoho známého.

Křičeli. –Utíkej! –

Utíkej!

Šlehaná větvemi a jehličím bodána do bosých nohou běžela já nocí. Les byl černý a ztichlý. Jen z vesnice, z mého domova, ozýval se křik a pláč.

Párkrát spadla jsem a sedřela si kůži.

Utíkej!

Nemohla jsem popadnout dech, a přesto jsem neustávala a zrychlovala, aniž bych věděla, kam běžím.

On také utíkal. Zmateně a vyděšeně. Nevěděl kudy. Chtěla jsem ho chytit za ruku a vést, ale ztratil se mi v davu. Ztratil se mi.

Ztratili se mi všichni.

Ten prach usedl.

Opuštěná vesnice, která už ani nebyla.

To kousky popela ležely na zemi jako čerstvě padlý sníh.

A sousta křížů.

Ztratili se mi a už nikdy jsem je nenašla.
.
.
.

Doslov

Myslím, že se poztrácely. Jako korálky z provázku...rozkutálely se.

Milá tetičko,
Jsme teď všechny děti pohromadě. Bydlíme teď ve staré škole, než nám najdou něco jiného.
Jen zprávy nemáme o našich rodičích žádné, takže kdybyste věděli, tak nám prosím odepište. Adresu přikládám.
Snad se se strýčkem máte dobře. My se také nemáme špatně. Jen kdybyste mohli alespoň bochník chleba zaslati, jídla máme málo. Vím, že na tom nejste o nic lépe, alespoň nějaké zbytky, co dáváte dobytku, nám prosím zašlete.
Mnohé díky Vaše neteř Ludmila s Hynkem a Alžbětou.


Milá babičko a dědečku,
Nemusíte si dělat starosti, jsem v pořádku. Máme střechu nad hlavou a teď už jen čekáme na to, až nás odvedou do našich nových domovů.
Víc zatím nevím, ale až budeme na místě, pošlu Vám další dopis i s adresou, abyste se nestrachovali.
Doufám, že se máte dobře a těším se, až se znovu uvidíme.
S pozdravem Vaše vnučka Jana.

Pozn.: Přes devadesát dětí z Lidic bylo ušetřeno kruté popravy. Někteří poslány na převýchovu. Drtivá většina z nich byla převezena do Polska a v koncentračním táboře usmrcena plynem. Po válce byla snaha přeživší děti vypátrat a navrátit jejich rodinám. Bylo jich pouhých sedmnáct.