Měsíční princezna

Kdysi dávno v provincii Izu Sóunem Hódžó byl započat krvelačný boj, jenž se rozšířil po celé zemi vycházejícího slunce - Japonsku, tomuto období se říkalo Sengoku neboli období válčících států. Tenkráte byla země zužována nekonečnými a krvavými boji, vesnice byli přepadány loupeživými hordami samurajů, a prostí lidé byli vražděni na potkání. V těchto těžkých časech ze stínů vyvstávali pradávní démoni, jež prostým lidem, ni vojákům život nijak neulehčovali. Japonskou zemí šířila se stále větší zloba, strach a smrt. Tehdy se odehrál můj příběh.

Po jedné krvavé bitvě u hradeb města Ósaka jsem se vracel do své rodné vesnice, jelikož touto bitvou moje služba končila, přišel jsem o svou pravou paži a levé oko, byl ze mě mrzák v mých 23 letech. Kůň se pode mnou jen líně kolébal po úzké pěšině. Po každém jeho kroku se zvednul obláček prachu. Byl prazvláštní rok, to léto bylo hrozivé horko, slunce zemi spalovalo, tak jako ještě nikdy. Všechny cesty byly takto prašné, z rýžových polí, jenž jsem pomalu míjel, staly se rozpraskané pouště, stromy schnuly a jen horký letní vítr se opíral do jejich spálených zežloutlých listů a srážel je k zemi, tak jako meč černé smrti kosil vojáky v bitvě. V této krajině není již žádná radost. Všechny vesnice, jimiž jsem již projel byli vypálené, vesničané povraždění. A čím více jsem se blížil svému domovu, tím více se mě zmocňovala prazvláštní temnota. Něco jako by mi říkalo „nejezdi domů, jeď pryč, doma tě nic nečeká, jen smrt…“. Ten pocit byl s každým krokem silnější a silnější.

Když dojel jsem do jedné vesnice, co velice blízko té mojí byla, tak zhrozil jsem se scenérii, jenž moje oko spatřilo. Vesnicí jakoby se prohnal větrný vír, domy byly roztříštěny na kousky a rozmetány po okolí. A lidé? Ti byli rozerváni na kusy, jak by to snad divoké zvíře udělalo. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Vzpomněl jsem si na prastaré legendy, co vyprávěl mi můj děd, ještě když jsem byl chlapcem. V nich pravilo se o zlých démonech, jenž na sebe umí brát lidskou podobu. Ani nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle, ale asi to mělo něco společného s tím, co se zde stalo. Náhle na mou duši padl temný stín podezření, že takto dopadla i moje vesnice. Pobídl jsem tedy koně do trysku a vyrazil vstříc svému osudu.

Byl již skoro večer, když dojel jsem do míst, kdy ještě nedávno stával můj dům. Teď zde není nic, jen ohořelá suť. Okolní domy též zmizely ve spárech plamenů, všude byla temnota, pach smrti se rozléval po vyschlých rýžových polích a tichý jemný vánek podebíral popel z domů a rozséval jej po okolním lese. Těla těch, jenž jsem miloval a znal již od svého mládí, byla rozeseta po kusech všude kolem. Ne tohle neudělali samurajové, tohle nemohl učinit žádný člověk, snad by byl sebekrutější, byli pradávní démoni, jenž touhle válkou znovu ožili. Proklínal jsem se, proklínal, že jsem nezachránil svůj domov a všechny v něm. Ještě před západem slunce pohřbil jsem vesničany a sebral těch pár věcí, co mi zbylo, a odešel. Už to nebyl můj domov, teď to byl hřbitov.

Toulal jsem se zpustošeným krajem mnoho dní. Nikde jsem nenašel náznak života. V každé vesnici, kterou jsem za tu dobu prošel, našel jsem jen smrt, nic víc. Na konci každého dne, kterým jsem prošel, prosil jsem bohy, aby dali naší zemi konečně alespoň pár kapek životodárné vláhy.

Po pár dalších dnech, kdy slunce znovu tak nemilosrdně žhnulo, narazil jsem na posvátný les. Podle pradávných legend v něm přebývali prastaří duchové a démoni. Lidem na toto posvátné místo nebyl vstup zakázán, ale pravdou je, že se s těchto míst ještě nikdy nikdo živý nenavrátil. „Nemám již co ztratit.“ Prolétlo mi myslí, tak jsem vkročil do lesa. Zpočátku se zdálo, že je tento les zcela stejný, jako každý jiný, ale s každým mým dalším krokem na mne působila jeho blahodárná energie. Mezi švitořícím ptactvem a hlasem větru, jenž srážel umírající listí z korun stromů, jsem rozeznal ještě jeden zvuk. Byl to zurčící potůček, patrně poslední, který ještě nevyschnul. Ale bylo jasné, že tento les pomalu umírá neboť válka mezi státy, lidmi a démony jej velice těžce zasáhla, a další smrtící ránou bylo zničující léto, jež přišlo.

Přistoupil jsem k potůčku, odložil svou zbroj a svlékl své kimono, které kdys mívalo barvu oblohy, nyní však ulpěla na něm černá špína a krev z bitvy, co již pevně s ním byla spjata, a vstoupil do stříbřitě se třpytící řeky. Chladná voda, jakoby pomalu uzdravovala všechny moje rány a jizvy. Zde jsem se rozhodl strávit další noc.

Nebyla to však noc, jako ta každá jiná, jenž jsem za dobu svého marného putování zažil, tahle byla jiná. Stále jsem měl pocit, jakoby mne někdo zpoza stromů, přikrytých temným závojem, stále pozoroval. Cítil jsem na své kůži jeho bodavý pohled, když však jsem se ohlédnul, nikdo tam nestál, ni oči zvěře nezaleskly se v záři ohně.

Ráno jsem se rozhodl odejít. Hledat svůj nový domov. Místo kam ještě válka nedorazila a modlit se, aby tam nedorazila. Jakmile jsem vykročil z posvátného lesa, rozevřela se přede mnou opět neútěšně pustá krajina.

V podvečer jsem procházel sakurovým hájem. Staré a vzrostlé stromy vypadali, že ještě žijí. Rukou jsem jemně pohladil kůru sežehnutou nemilosrdným sluncem, pod její hrubou slupkou stále ještě bilo srdce tohoto stromu, nebyl tedy mrtev, za což jsem byl rád. Procházel jsem pěšinkou mezi sakurami, suchá tráva zašustila pokaždé, když jsem na ni došlápl, a vždy při tom zvuku jsem měl tendenci vytáhnout z pochvy svou katanu, jelikož za tu dobu, co jsem byl ve válce, získal jsem jistou ostražitost. Pomalu jsem pokračoval dál a náhle zaslechl jsem píseň, tichounkou, něžnou píseň. Tichým a obezřetným krokem jsem přistupoval k nejstarší a nejmohutnější sakuře v tomto háji. Bylo zvláštní, že v tomto období kvetla, její větve byly posety malinkými jemně růžovými kvítky s tou prazvláštně nasládlou vůní, jenž mývají, když brzy z jara rozkvétají. Popošel jsem kousek blíž, ruku jsem držel stále na rukojeti své katany, abych byl případně připraven na obranu. Když jsem stanul u kořenů toho mohutného stromu, vítr mi jemně rozevlál moje již dlouho nečesané vlasy a po tváři mě příjemně pohladil jeden růžový lístek. Povykoukl jsem zpoza kmene a nemohl uvěřit vlastním očím. Seděla tam dívka s dlouhými černými vlasy, které měla sepnuté zlatou jehlicí, na níž byly z růžových kamenů vytvořeny sakurové květy. Měla porcelánově bílou pleť, kolem očí jen jemné černé linky a nádherně se vlnící rty měla zvýrazněné červenou rtěnkou. Byla to jistě šlechtična, protože obyčejná žena, by tak krásná a upravená nebyla, navíc její kimono bylo šito z růžového hedvábí a vyšívané zlatými nitěmi. Přes ramena měla přehozený těžký zelený plášť. Seděla sama. Nikde nikdo nebyl. To mě velice překvapilo, nebývá zvykem, aby žena takového postavení cestovala sama.

Náhle přerušila svoji píseň a jako by věděla, že tam stojím, promluvila na mě. „Proč tam stojíš a pozoruješ mě? Nesluší se, aby se voják díval na princeznu, ještě k tomu bez jejího svolení!“ Jakmile to dořekla, otočila se. Jen na krátký okamžik jsem spatřil její nádherné černé oči, protože jsem musel padnout na kolena, jako projev uznání své podřadnosti. Přistoupila ke mně, dotkla se mých nečesaných černých vlasů svou jemnou světlou rukou a po jednom prameni pomalu přejela přes tvář až k bradě, potom mi pomalu zvedla hlavu a pravila. „Tobě dávám povolení vstát a podívat se na mne.“ Ač mi zvedla hlavu a udělila povolení, vědom si svého nízkého postavení držel jsem oči stále sklopené k zemi. „Prosím podívej se na mne, chci, aby ses podíval do mých očí, již dlouho se do nich žádný muž nepodíval.“ Její hlas zněl tak prosebně, slyšel jsem v úzkost. Pomalu jsem tedy zvednul svůj zrak a zahleděl se do jejích velkých černých očí. Náhle, nevím ani jak se to stalo, ta dívka přimkla se mi k hrudi, věděl jsem, že se to nesluší, ale široko daleko, nikdo nebyl, jenom pustina.

Seděli jsme u ohně a oba mlčky hleděli do plamenů. Ve své mysli jsem měl plno otázek, ale neměl jsem odvahu se zeptat. „Proč se bojíš otázat se mne? Vím, že ve své mysli máš mnoho otázek. Proč mlčíš? Dostal jsi povolení, tak mluv, mluv semnou…“ Její hlas zněl tak krásně, že by se dal poslouchat do skonání světa. Avšak zaráželo mě jak to, že ví, co si myslím. Nakonec mi to nedalo a já se zeptal. „Paní, proč sebou nemáš žádný doprovod, tyto končiny jsou pro osamocenou ženu velice nebezpečné.“ Pohlédla na mě, a světlo ohně jako by přehlušil stříbřitý svit měsíce. V tom světle se ona jevila snad ještě nádhernější. Každý paprsek dopadající na její černé vlasy se odrážel v tisíci barvách a noční vínek ty barvy sfoukával a roznášel všude okolo. Její pohled nebyl snad ani lidský, byl asi takový, jako vyprávěli prastaré legendy. Byl magický. „Jsem tu proto, abych ti pověděla, kdo zničil tvou vesnici, pozabíjel tvé milované a abych vyléčila tvé rány, dodala ti sílu k boji s tím, jenž nemá žádného slitování.“ Nechápal jsem, jak by mohla vědět, kdo to udělal? Otázal jsem se podruhé. „Paní, kdo jsi?“ cítil jsem ve svém hlase strach z odpovědi, jíž se mi mělo dostat. Dívka pomalu vstala, shodila těžký plášť se svých ramen a pravila. „Jsem Měsíční princezna, dcera, jara a dcera oblohy. A ty máš navždy změnit můj smutně osamělý život mezi duchy, démony a přízraky.“ Věděl jsem, tu legendu jsem znal od svého děda.

Měsíční princezna, překrásná, ale osamělá, byla pradávnými bohy prokleta k věčnému životu v osamění, za svoji někdejší krutost k mužům, jenž se ucházel o její ruku. Každého svého nápadníka podrobovala třem krutým zkouškám, a pokud selhal, nechala jej popravit. Tisíce princů a císařů se o její ruku ucházeli a tisíce zemřeli pro její marnivost. Vysvobodit ji dokáže jedině muž neurozené krve, jemuž daruje, to, co má nejcennějšího, to, co nikdy nedatovala žádnému muži…

V legendách se též pravilo, že uměla přenádherně tančit, sám sobě jsem si nechtěl připustit, že zrovna já bych měl být oním mužem, ale ona to viděla jinak. Právě v mrzákovi viděla svoji naději na vykoupení z věčného života v osamění, jejímž jediným druhem byl stříbrný měsíc na obloze. Usmála se a řekla. „Chci ti zatančit, chci ti dát, to, co jsem nikdy nikomu nedala.“ Po tom, co pronesla tuhle větu, bílá líce se jí zardila studem.
„Ale Paní, já jsem jen válečný mrzák, muž zlomený osudem, muž, který už ztratil naději, sílu i víru v život. A navíc, nesluší se, abych se díval na váš tanec, či dělal s Vámi cokoliv jiného.“
„Ale já chci, aby ses díval právě ty, chci se ti dát, protože ty jsi mojí nadějí a já jsem zase tou tvojí…“ Pomalu jsem zvednul oči a viděl ji, jak si měsíční světlo pohrává s křivkami jejího těla, jak zdůrazňuje její jemné obličejové línie, k tomu se ještě přidal vítr, který nádherně rozvlnil její vlasy i její jemný šat. V hlavě jsem zaslechl tichou píseň, snad jako by ty sakury zpívali k jejímu nádhernému tanci. Byla překrásná…Přistoupil jsem k ní pomalu, můj krok byl nejistý, ale touha držet ji v náručí byla větší. Na její něžné šíji cítil jsem vůni jasmínů a šeříků, její rty chutnali sladčeji než rty žen, jenž jsem měl tu čest okusit, její kůže byla tak jemná, jemnější než cokoliv jiného. Tahle noc patřila jen nám. Poprvé po dlouhé době jsem v svém zhuntovaném těle cítil opět život a sílu…

Ráno jsem se probudil přikrytý růžovými lístky sakury. Kdyby někdo zjistil, co se minulou noc stalo, bez váhání by mi setnul hlavu, ale já věděl, že naše tajemství zůstane ve stínu prastaré sakury navěky skryto.

Pomalu jsem vstal, a oblékal se. Když jsem do ruky bral katanu, abych si ji zastrčil za pás, náhle jsem v úžasu zůstal stát, já viděl, viděl jsem zase na obě oči, a má ruka se mi vrátila, chtěl jsem jí poděkovat, té krásné čarodějce, měsíční princezně, ale ona již byla nenávratně pryč, jediné, co mi po ní zbylo, byla spona, v níž našel jsem odpověď na svoji poslední otázku. „Kdo je můj protivník, kdo je ten, jenž vyvraždil a zničil moji vesnici, a jak jej mám zničit.“

A vypravil jsem se na západ…