Sophiina volba

SOPHIINA VOLBA
Sophie se, stejně jako ostatní, sklíčeně namačkala do vlaku a ostražitě sledovala své dva potomky. V jejím kupé byli Jan a Eva jedinými dětmi, a tak střídavě seděli na jejím klíně či klíně ostatních židů anebo Poláků.
Svým způsobem byl právě ten vlak, jenž vezl ji a další várku odsouzených do Osvětimi, velmi zvláštní. Nebyl to dobytčák, který se za těmito účely obvykle používal. Právě proto Sophie v koutku duše doufala, že se s ní možná bude zacházet líp, že snad má nějaké výhody. Samozřejmě se mýlila.
V naplněném vlaku nevnímala skoro nic, ani ženu, kterou usmrtil srdeční záchvat, ani jinou, ustavičně se modlící stařenku. Pasivně čekala na konečnou stanici a neúnavně utěšovala Evu křičící z křečí od hladu. Nebyla pravda, že byli lidé neinformovaní a nevěděli, do čeho jdou. Řeči se šířily rychle…
"Židé na pravou stranu, ostatní na levou," ozývalo se z nástupiště spolu s hudbou uvítací vězeňské kapely. Sophie skoro oslepla z oslňujícího světla, rozeznávala jen, že všude kolem se potloukali bezradní lidé smíření s osudem.
S hladovými dětmi a jejich věcmi (flétnou a plyšákem) přikročila podle dalších pokynů k muži nepříjemného vzhledu. Úzké, přísné rty a krátce střižené vlasy jí naháněly ještě větší strach. Pod bradou se Němci schovávalo několik semínek rýže, choval se nemotorně, a tak ji při bližším zkoumání napadlo, že je opilý (opravdu byl).
Zeptal se jí, zda je komunistka. Německy mu odpověděla: "Jsem Polka, narodila jsem se v Krakově." Pak si uvědomila, že takto si asi moc nepomůže a kousla se do vysušených rtů, aby už nic takového neplácla. Krev jí pomalu stékala do úst a byla to za mnoho hodin jediná tekutina.
"Nejsem židovka!" vykřikla. "Ani moje děti. Jsou čisté rasy a obě mluví výborně německy. A jsme křesťané."
"Ty tedy věříš v Krista?"
Mlčky přikývla a čekala na jeho reakci; samou nervozitou ze selekce se začínala dusit.
"Jedno si můžeš nechat," řekl monotónně a hlavou kývl k Evě a Janovi.
"Mám si zvolit? Mezi svými dětmi?"
"Máš privilegium, když nejsi židovka."
Marně mu mohla vysvětlovat, že si nemůže vybrat, zvolit jedno z dětí. Křičela, brečela, i s vědomím, že je to zbytečné. Nakonec s horkými slzami v očích vybrala Evu; se slovy "Vemte si moji malou holčičku!" ji poslala do pecí, a to i s flétnou a plyšákem v náručí. Při tom pevně objímala Jana a snažila se nezachytit Evin výraz v obličeji.