Prokletí měsíčního meče

Před dávnými časy, kdy pradávní démoni vládli zemi vycházejícího slunce a jejich krutost neznala mezí, byl vykován jedním démonickým kovářem přemocný meč, jenž podle legend měl být z měsíčního kamene, zdoben křišťály a rubíny. Ten kovář jej daroval lidskému chlapci jménem Tsuivan a řekl mu, že s jeho pomocí získá obrovskou moc a bude tak moci osvobodit zemi od nadvlády démonů. Meč však bylo možno použít i k zotročení lidstva. Proto po stříbrném meči toužili i mocní zlí démoni. Chlapec meč střežil jako oko v hlavě a když dospěl, stal se z něj veliký válečník a převelice uznávaný muž, jenž se svými velkomyslnými činy zapsal do historie. Když umíral, daroval zázračný meč svému věrnému pobočníkovi a nejlepšímu příteli Yunakinovi, aby meč chránil a s jeho pomocí ničil zlé démony. Yunakin své slovo dodržel a meč se od těch dob v jeho rodině dědil z otce na syna.


Minulo již mnoho let od počátku Sengoku. Po dlouhá léta jsem putoval západními zeměmi, ale po démonu, jenž měl zničit moji vesnici i mnoho dalších, ani vidu ani slechu. Pomalu jsem začínal věřit, že ho již nenajdu a moje vesnice a všichni ti kdož v ní žili, nebudou pomstěni. Proto jsem se rozhodl, jít znovu do kruté války, jež jsem, tolik nenáviděl. Ale nebyla to již válka jen mezi samolibými vládci, o moc a nadvládu nyní bojovali i démoni, jenž je tahle válka vzkřísila z hlubin zapomnění, a kteří pustošili celou naši zem a vraždili nevinné lidi.

Dal jsem se tedy k císařské armádě a stal se ze mne lovec démonů v službách našeho milovaného císaře. Nikdy jsem však nezapomněl na to spalující léto, kterým to trýznivé období započlo. Nezapomněl jsem ni na noc, jež jsem strávil s měsíční princeznou. Myslíval jsem na ni každou noc, kterou jsem probděl.

Jednoho dne zavolal si mne samotný císař. A já netušeje, co by zrovna po mě mohl vládce chtít, šel jsem k němu, uklonil se jeho císařské milosti a poklek před ním se zrakem sklopeným k zemi. Císař svěřil mi veledůležitý úkol. Prý posílal list se žádostí o pomoc proti temným bytostem zužujícím naše císařství. Ten list byl určen královně Izoldě, odvážné královně bojovnici, jež pocházela z daleké severské země. Říká se, že její krása a odvaha se rovnala pradávným bohyním. Já měl vyčkat jejich příjezdu na západní pobřeží a doprovodit je až do císařského města.

Vyjel jsem tedy brzy ráno k moři a čekal na jejich loď. V hlavě jsem si přemítal prastaré příběhy, jenž jsem o dalekých zemích, slýchával. Vyprávěly o udatných a krásných ženách, jejichž odvaha se rovnala mužům, a dokonce je svými činy i převyšovali. Říkalo se jim Valkýry, ženy válečnice. Královna Izolda byla jejich nejvyšší paní, prý sloužila samotnému Ódinovi, byl to vikinský bůh, ten nejvyšší. O Izoldě se vyprávělo, že ji prý nikdy nepřemohl žádný muž, a ten, kdo to prý dokáže, stane se jejím mužem.

Stál jsem tedy na pobřeží a přemítal se v myšlenkách, když tu najednou jsem na obzoru uzřel plachty. Když se loď, jíž ty plachty náležely, přiblížila, všiml jsem si, že na jejím stěžni je zobrazen drak, na bocích vyseli mohutné štíty a na plachtě byl vyobrazen zvláštní znak. Nikdy jsem takový znak neviděl. Na přídi té lodi stály dvě ženy. Jena měla na ramenou bílou kožešinu, asi z polárního vlka, a stříbrné brnění. Kolem pasu měla připnutý prazvláštní opasek, vysely na něm nějaké symboly a zdobily jej bílé kameny. Na opasku měla pověšen krásný meč, jenž byl zdoben stejně jako opasek. Její krásně zlatavé vlasy vlály ve větru a jemně přeplouvaly přes její světlou pleť. Oči jí zářily modrozelenou barvou, byli tak krásné, tak zvláštní, tak chladné. Ta žena byla jak z těch starých legend. Bezpochyby to byla královna Islandská. Ta druhá žena, byla oděna do tmavomodrého pláště s kápí, která jí zastiňovala tvář a bránila mi pohlédnout do jejích očí. Z pod kápě jí jemný větřík šibalsky vytáhl modročerné vlasy. Kolem jejího krku vyselo několik severských medailonů. Toužil jsem pohlédnout té druhé ženě do tváře.

Když loď přirazila ke břehu, obě ženy vystoupily a za nimi se vyřítila celá armáda silných válečníků a válečnic. Uklonil jsem se vzácným hostům. A ač jsem nechtěl, zadíval jsem se té ženě v kápi do tváře. Její ledově modré oči mě naprosto uchvátily. Jejich zář byla tak jiná, nežli zář očí té druhé ženy. Měla však stejně bílou pleť. Shodila kápi a já uzřel její krásné modročerné vlasy, v nichž se skvěl jediný stříbřitý pramen. Usmála se na mne. Náhle jsem se přistihl, jak na ni tupě zírám. Rychle jsem obrátil svůj zrak k zemi, sepnul ruce a omluvil se. Žena se zasmála a potom něco řekla té druhé v zvláštním jazyce, který jsem nikdy neslyšel. Druhá žena jí odpověděla také s úsměvem. A potom se obrátila ke mně a něco řekla. Druhá žena pak též promluvila. „ Děkujeme za přivítání, kudy se dostaneme do paláce vašeho krále?“ Pochopil jsem. Ta druhá žena uměla hovořit naší řečí a své královně překládala moje přivítání. Uklonil jsem se a ukázal na řeku, která se tudy vlévala do moře.
„Po této řece paní, dostanete se do císařského města. Já mám být vaším průvodcem a doprovodem.“
Žena to opět řekla v jejich jazyce. Královna krátce kývla hlavou na souhlas a druhá žena řekla: „Nastup, povedeš nás tedy.“ Když to dořekla, všichni se navrátili na loď. Uklonil jsem se a nastoupil na palubu.

„Posaď se, jak se jmenuješ vojáku?“ otázala se mě žena v plášti. Se sklopeným zrakem jsem odpověděl. Usmála se a řekla: „Já jsem Eizlin a tohle je moje sestra královna Izolda. Smím se otázat, jak dlouho trvá cesta do paláce?“ Vždy, když hovořila, snažila se mi dívat do očí, nevěděl jsem proč, ale nebylo správné se jí na to otázat, tak jsem jen odpověděl na její otázku. „Nad ránem bychom měli přirazit k hradbám.“ Druhá žena zdá se pochopila i bez tlumočení a něco řekla vojákům. Eizlin vstala, přehodila se přes vlasy opět kápi a stoupla si k přídi lodi.

Když padl soumrak, projížděli jsme potemnělým lesem, na palubě se vojáci oddávali radovánkám. Popíjeli jakýsi zlatavý nápoj, který měli nalitý v pohárech z kravských rohů, neb dokonce lidských lebek. Byl to hrozný pohled, nic tak příšerného jsem nikdy nezřel. Zdálo se, že ani Izolda ani Eizlin se oslavy neúčastnili. Jeden z vojáků se ke mně připotácel a nabídl mi kravský roh naplněný tou tekutinou. Pohlédl jsem na něj s nedůvěrou, cosi mi řekl, ale já mu nerozuměl. Paní v kápi k nám přišla a řekla mi: „Jen se napij, to je medovina, nápoj, který se vyrábí z medu. Je velice dobrý a zdravý.“ Vzala tomu opilému muži číši a podala mi ji. Pomalu jsem natáhl ruku, vzal jsem ji a napil se. Ten nápoj byl sladký a bylo něm, cítit nádech nějakých bylin. Byl velice dobrý.

Eizlin se vrátila na své místo k stěžni lodi. Když jsem dopil číši, vstal jsem, a pomalým krokem jsem k ní přistoupil. Nevím, kde se to ve mně vzalo, snad to ten nápoj způsobil, ale sebral jsem odvahu a zeptal se. „Paní, proč vždy, když semnou hovoříte, snažíte se dívat mi do očí?“ Pohlédla na mne a tiše odpověděla. „Protože v očích se pozná pravda. U nás se za pohled do očí netrestá. Jestli se na mne chceš podívat, tak se podívej.“ Když to dořekla, pomalu jsem zvedl hlavu a zadíval se na ni. Měsíc osvětloval její bledou pleť a dodával krásně tajemný odstín jejím vlasům. Díval jsem se na ni, ani nevím jak dlouho. Když k nám přišla královna Izolda, rychle jsem sklopil zrak. Jakmile to zpozorovala, zasmála se a cosi řekla v svém jazyce. Eizlin se usmála a také jí něco řekla. Královna potom zase odešla.

Pluli jsme nocí a náhle jsme míjeli postavu nějakého muže, jenž stál ve stínu temných stromů. V noční temnotě se v jeho světlé tváři zaleskly zlatavé oči a vítr mu rozevlál dlouhé stříbřité vlasy. Netušil jsem kdo to mohl být, ale na obyčejného člověka to nevypadalo. Byl oděný v bílém kimonu, které měl přepásané žlutou stuhou, za níž měl zasunutou katanu, přes pravé rameno měl přehozenou bílou vlčí kožešinu. Zíral na nás skrze tmu. Eizlin k němu obrátila svou tvář a krásně se jí zaleskly oči. Usmála se na něj a lehce kývla hlavou. Náhle, ani nevím proč, jsem se zadíval na sponu, co mi dala měsíční princezna, kvítky z růžového krystalu započali nádherně zářit a já věděl, že to je ten démon, který povraždil všechny moje milované a zničil můj domov. Projel mnou mráz a na duši se mi usadila temnota. Když jsme toho muže minuli Eizlin se na mě zadívala a otázala se mne. „Stalo se něco? Kdo byl ten stříbrovlasý muž?“ Pohlédl jsem na ni a tiše jsem odpověděl. „Nic, nic se nestalo. Nevím kdo ten muž, neznám ho.“ Věděl jsem, že tuší, že jí neříkám pravdu, ale s mojí odpovědí se spokojila, kývla hlavou na souhlas a odešla do stanu k své sestře.

Nad ránem dorazili jsme k hradbám císařského města. Loď přirazila ke břehu a my jsme vystoupili. Před branami na severské hosty již čekali vojáci, aby je doprovodili k císaři. Jeho císařská milost svěřila královně Izoldě dekret, v němž jí dává plnou moc k lovu démonů a vypisuje jí odměnu v hodnotě padesáti tisíc yangů.

Ještě ten týž den jsem byl převelen k lovčí skupině, jež vedla mladá a krásná královna. V této skupině jsem byl cizincem a netušeje nic o severské kultuře jsem se vydal vstříc, čelit svému dalšímu osudu.

Projížděli jsme vesnicemi, v nichž válka zasáhla tím snad nejkrutějším způsobem, i když jsem tuhle příšernou scenérii viděl již mnohokráte, nikdy mne nepřestala děsit. Od toho okamžiku, kdy jsem ztratil svoje milované, pronásledovali mně děsivé sny. Proto jsem již dlouho oči nezamhouřil, ze strachu, že se ty noční můry znovu vrátí. A moje ponocování si již začínalo vybírat svou daň. Moji noví společníci si toho zatím nevšimli, ale moje tělo mi říkalo, abych přestal takhle bláznit, ale já měl strach z minulosti. Navíc moji, již tolik utrápenou mysl, započal trýznit démon z minulé noci.

V podvečer jsme dorazili k termálním pramenům. Izolda nařídila svým mužům rozbít tábor a sama se svojí sestrou se šly vykoupat. Velice mne překvapilo, jak všichni válečníci chovali k své paní tak velkou úctu. Nikomu zde nevadilo, že je svobodná, že nemá muže, který by vládnul jim i své ženě. Připadalo mi to, jako bych přišel do úplně jiného světa. Do světa nám tolik vzdáleného postavením mužů i žen ve společnosti, jejich nevázaným způsobem života, jejich krutostí a krvelačností, ale přitom tolik blízký vírou a v jistých mezích i kulturou. Při svém pozorování a naslouchání jejich řeči, jsem pochytil i několik jejich frází, i když mi je nikdo nepřekládal do mého rodného jazyka, dokázal jsem si odvodit jejich smysl, pochytit základní slovní zásobu a tak se přiblížit severním lidem o kousek víc. A s pobavením jsem též sledoval jejich vyděšené pohledy, když jsem se prvně vmísil do jejich rozhovoru. Náhle mě začali obklopovat otázky: „Jak to, že znáš naši řeč?“ nebo „Kdo tě naučil mluvit naším jazykem?“ Na jejich zmateně vykřikované dotazy jsem odpověděl prostě. „Poslouchal jsem vás.“ Načež se všichni započli mohutně smát a plácat mě po zádech, byl to asi jejich výraz pro přijetí za sobě rovného.

Příštího rána jsme opět vyrazili na cestu. Ujeli jsme asi jen několik metrů, když v tom, jsem zaslechl dětský pláč někde v našich zádech. „Paní, paní Izoldo, dítě, slyším křičet dítě!!!“ Vykřikl jsem, ani nevím jak. Plavovlasá žena se rychle otočila a já již ze zvyku sklopil zrak k uznání jejího postavení. „Rychle, podívejte, kouř!!!“ otočila se a jela cestou nazpět k poslední vesnici, kterou jsme minulého dne míjeli. „Rychle, jedeme!!!“ zakřičela na své muže, rázem se všichni otočili, tasili meče a pobídli koně za svou paní. Jel jsem jako poslední, můj kůň nestačil jejich zběsilému tempu. Když jsem je konečně dostihl, naskytl se mým očím strašlivý pohled. Vesnice byla zdevastovaná a lidé roztrháni na kusy a poseti po nejbližším okolí. Všude byl cítit zápach jako by tudy proběhl vlhký pes. Ten zápach se mísil s pachem spáleného dřeva a krve. Uzřel jsem na zemi v kaluži krve ležet ženu s plačícím dítětem v náručí. Ta žena byla již mrtvá a dítě mělo těžká zranění…umíralo. Jeho pláč bylo již to poslední, co udělalo. Když utichl, rozhostilo se všude mrtvolné ticho. Nikdo nepromluvil, ni vítr lístkem nepohnul. Všichni jenom tiše stáli, jejich rty se pohybovali, ale slova slyšet nebylo. Mohl jsem jen hádat, co asi říkají. Po chvíli hrobového ticha paní Izolda řekla: „Pohřbívat začneme odtamtud, muži budou kopat hroby a ženy sesbírávat těla mrtvých a ukládat je do hrobů.“ Potom se všichni na dlouhou dobu odmlčeli. Jen jsem se tiše zeptal Eizlin, co si to všichni tak potichu říkali. Odpověděla mi, že to byla motlitba k jejich bohům, aby těmto lidem zajistili po smrti klid. Potom se odebrala k ostatním válečnicím.

Pohřbívali jsme skoro půl dne, když jsem se procházel kolem toho místa, kde ještě včera byla svatyně, našel jsem stopy. Nejprve to byli stopy obrovského psa a náhle se změnili, jako by se ten dotyčný proměnil v člověka. Ihned mi v mysli vystala vzpomínka na onoho záhadného muže, kterého jsme společně s Eizlin spatřili, když jsem je doprovázel do císařského města. Mohl to být on? Netušeje, že za mnou někdo stojí, jsem se dál přemítal ve vzpomínkách na onu noc, když tu na mne kdosi promluvil. „Tak, přece jsi mě našel. Už jsem téměř přestával doufat. Líbilo se ti, co jsem provedl těm lidem? To hodlám udělat i s vámi.“ Rychle jsem se otočil tím směrem, odkud hlas vycházel, a uzřel jsem ho. Byl to on. Byl to ten muž, kterého jsem viděl z přídi vikinské lodi. Jeho dlouhé stříbrné vlasy vláli v poledním vánku, jen se tak líně převalovali přes kruté rysy jeho bledé tváře. Pomalu vyšel ze stínu mohutného jasanu a v slunci se mu zlatavě zaleskly jeho démonické oči. Na čele měl znak měsíce ve tvaru písmene C, který byl fialově zbarven a na tvářích měl červené pruhy se špičatým koncem. Nyní jsem jej teprve mohl spatřit v jeho plné kráse. „Co po mě chceš?“ zeptal jsem se bez jakéhokoliv dalšího zkoumání jeho vzhledu. Upřel na mne svůj krutý pohled, jakoby mě chtěl už jen tím pohledem zabít. „Já chci jen to, co mi právem náleží. A ty mi to buď vydáš. Nebo zemřeš…“ Na chvíli se odmlčel a potom dodal „…Krutě zemřeš!“ Věděl jsem, že by mne nenechal naživu tak ani tak. „Co je to, co ti náleží?“ Zeptal jsem se. Jeho pohled sklouzl k mé kataně. „Hádej…“ řekl s ledovým klidem. Rychle jsem položil ruku na rukojeť své zbraně a vyhrkl jsem na něj. „Ne, moji katanu nedostaneš! Je to památka po mém velkém prapradědovi, který ji dostal od samotného Tsuivana! A já ji budu bránit, sic mi síly budou stačit!!!“ Přes jeho rty přejel letmý úsměv. Potom sklopil zrak a pravil. „Sám sis zvolil cestu bolesti a smrti.“ Potom se zadíval za mě, v jeho tváři bylo vidět jemné znepokojení, jako by jej něco vyděsilo. Zaslechl jsem kroky. Někdo sem šel. Ohlédl jsem se a uzřel jsem ženu v tmavomodrém plášti. Rychle jsem se otočil nazpět, ale on už byl pryč. Eizlin přišla pomalu až ke mně a otázala se mě, co se děje. A já jí odpověděl. „Nic, vše je v pořádku.“ Slyšel jsem sebe samého, že v mém hlase je slyšet zjevná lež, ale nechtěl jsem nikoho zatahovat do svých problémů. „Tak dobrá, sestra zavelela k odchodu. Vyrážíme na cestu.“ Řekla tiše a vyšvihla se na svého koně. I já jsem nasedl. Pobídl jsem koně směrem k Izoldě a řekl jsem jí o stopách v lese a o mém podezření. Vyrazili jsme tím směrem.

Příštího rána jsme dorazili k další zničené vesnici. Když jsme pohřbili mrtvé, Izolda rozkázala svým mužům prohledat okolí kvůli stopám. Netuším proč, ale měl jsem divné tušení, že se něco stane. Něco velice zlého. Náhle kdosi zakřičel. „Pojďte všichni sem!!!“ okamžitě jsem přiběhl, na místo odkud hlas vyšel a nemohl jsem uvěřiti vlastním očím. Na jednom stromě visel pergamen a na něm bylo lidskou krví napsáno varování, které se týkalo mé osoby. Eizlin to ostatním přeložila, v okamžiku se na mě otočili, jako bych byl viníkem toho všeho utrpení. Žena v tmavomodrém plášti si něco potichu řekla, nerozuměl jsem tomu, byl to jazyk, kterým doposud nemluvila. Vypadalo to, že muži od královny Izoldy jí taky nerozuměly. Přistoupil jsem k ní a zašeptal. „Co je to za jazyk, kterým jsi před chvílí hovořila?“ Pohlédla na mě, usmála se a pravila. „Ten jazyk, jímž jsem mluvila, byla keltština. Já totiž nejsem Viking, jsem Keltka. Izolda není moje pravá sestra, staly jsme se sestrami před mnoha lety, pokrevním rituálem.“ Podíval jsem se na ni a zdálo se, že pochopila. „Nechápeš, viď?“ Pravila potom. Kývnul jsem na souhlas. Usmála se na mě a posadila se na palouk. „Posaď se.“ Ukázala na místo vedle sebe. Posadil jsem se a ona začala vyprávět. O sobě, o své sestře a o jejich zemi. Vyprávěla mi o svých bozích a hrdinech a též o bozích, jež uctívala její sestra a o vikinských hrdinech. Když domluvila, chápal jsem jejich chování mnohem více.

Před setměním jsme se utábořili v lesíku u jezera. Seděl jsem u ohně a drásal mnou divný pocit. Nemohl jsem jej ze sebe setřást. Měsíc se skvěl na obloze za doprovodu mnoha blikajících hvězd, cvrčci hráli svoji večerní píseň. Eizlin shodila svůj plášť a odešla se svojí sestrou k vodě. Muži mezitím opékali maso na rožni a popíjeli medovinu. Několikrát mi nabídli, ale já pokaždé odmítl. Stačil mi ten divný pocit, nemusel jsem být i opilý. Náhle jsem od jezera zaslechl křik a řinčení zbraní. Všichni jsme se okamžitě zvedli a přispěchali Izoldě a Eizlin na pomoc. Bojovali statečně, ale démon byl příliš mocný. Když jsme dorazili, Izolda byla raněna a v bezvědomí. Eizlin však ten proradný pes odnášel pryč. Rytíři po něm pálili šípy, ale marně. Všechny jej minuli, nebo je odrazil. Kolem místa souboje se povalovali rozsekaná těla nějakých jiných démonů. Pravděpodobně to byli jeho sluhové, kteří měli Izoldu i Eizlin zabít. Ale proč je tedy nezabil on sám? Nemohl jsem pochopit.

Ale na to teď nebyl čas. Museli jsme ošetřit severskou královnu. Nemohl jsem, ale Eizlin nechat na pospas tomu, který kvůli měsíčnímu meči zabíjel nevinné. Nechtěl jsem ani domyslet, co všechno by té seveřance mohl udělat. A byl jsem si vědom, že je to pouze moje vina. Vysvětlil jsem to královně a ta mě propustila.

Vyrazil jsem tedy po jeho stopách já sám.