Plamen života-Návrat k černé studnici díl 28.

Návrat k černé studnici vědění.



Po jeho slovech můj pohled patřil sedadlu pro spolujezdce vedle řidiče.
Na něm ležela schránka.
Vycítil mojí zvědavost a bez dlouhých okolků se přímo zeptal: ,,Chcete se podívat?“
Má touha vidět mocné elementy spojené v celek byla obrovská, ale pořád ve mě byl silný strach, před jejich nesmírnou silou.
Usmál se a řekl: ,,Nemusíte se vůbec bát, aby se mohla uvolnit jejich energie, musí být v přesném tvaru i vzdálenosti.“
Když domluvil, otevřel truhlu a já viděla tři naprosto stejné kvádry, které úplně bezezbytku a dokonale vyplňovaly vnitřní prostor schránky.
Ve chvíli, kdy mi hlavou prolétl nápad, že si na ně musím sáhnout, Johan jen přikývl.
Ano, to co stálo v listinách byla pravda.
Vypadaly jako kámen, ale jakmile se jich člověk mohl dotknout bezpečně poznal, že se jedná o něco úplně jiného.
Zaklapl schránku a já se pokusila ji alespoň trochu nadzvednout, ale byla neskutečně těžká.
Jak je vůbec možné, že muž za volantem ji nesl v jedné ruce jakoby nic?
Musel mít nadpozemskou sílu, ale jak je to možné teď asi stejně nevyřeším.
Cesta ubíhala velice rychle.
Bylo znát, že pospícháme a proto mě velmi překvapilo, když Johan asi po hodině řekl: ,,Nemáte hlad?“
Mé přikývnutí bylo naprosto logické, protože od večeře v Brně před nálezem elementu číslo dvě nebylo na jídlo ani pomyšlení.
Řidič opět pouze přikývl a zastavil u motorestu poblíž příhraničního městečka Retz na území Rakouska.
Johan v mojí společnosti vystoupil a šel přímo do restaurace.
Náš tajemný řidič zůstal sedět za volantem.
Přišlo mi dost zvláštní, že asi s největší pravděpodobností nemusí jíst, ale můj vlastní hlad měl právě v tuto chvíli přednost před zvědavostí o apetitu kohokoliv jiného.
Po krátkém čekání se objevil krajně neochotný číšník a Johan objednal kompletní menu pro mne a sám si poručil pouze minerální vodu a zeleninový salát.
Vzhledem k tomu, že toto stravovací zařízení bylo určeno hlavně dálkovým řidičům, netrvalo dlouho a jídlo leželo na stole.
Jeho chuť odpovídala ceně a prostředí, ale když ti někdo bude říkat, že hlad je nejlepší kuchař, tak tomu věř. Je to stoprocentně pravda.
Všechno ve mě zmizelo rychlostí blesku a než kontur dopil , byl stůl prázdný.
A pak se stalo to, kvůli čemu ti návštěvu motorestu tak podrobně popisuji.
Nerudný číšník odnesl nádobí, a přinesl účet.
Johan mu zaplatil úplně přesně, tuzér se prostě nekonal.
Když na stůl pokládal peníze, nesledoval číšníka, ale mě a to velmi upřeným pohledem.
Situace mi byla krajně nepříjemná . Jídlo sice bylo nevalné chuti , obsluha nevrlá, ale malé spropitné by nás určitě nezabilo.
Hlavou mi prolétla otázka: ,,Co si asi o nás myslí?“
Mé oči se otočily k číšníkovi a já v tu chvíli zcela zřetelně slyšela ve své hlavě číšníkův hlas:,, Aby ses náhodou nepředal“
A pak následovala naprosto nepřeložitelná nadávka v rakouské němčině.
Byla jsem si jistá, že nahlas neřekl ani slovo.
Můj udivený pohled se otočil na kontura , v jehož tváři se zračila radost a obrovská úleva.
Vůbec nic mi nedávalo smysl, ale on už dále nešponoval mojí zvědavost a řekl: „To je úplně fantastické! Jaký je to pocit moci studovat co si jiní myslí?“
,,Abych řekla pravdu, dost zvláštní.“ Byla má odpověď a on pokračoval: ,,To si zvyknete. Zatím se Vaše mysl dala oslovit jen mojí vůlí. Nyní jste postoupila na vyšší stupeň, ale jednu věc si musíte zapamatovat, Nikdy se nesnažte číst v mé mysli nebo v mysli našeho řidiče. Mohlo by to pro Vás být velmi nebezpečné smrtelně nebezpečné.“
Po posledním slově vstal a vyrazil k autu.
Zavřel dveře a řekl k řidiči: ,,Už to dokáže.“
Opět krátké přikývnutí a pak rychle na další cestu.
Všechno začalo dávat smysl. Proto se zastavil v motorestu a nedal ani ten nejmenší tuzér.
Chtěl číšníka vyprovokovat k silné emoční reakci a otestovat, jestli už můžu postoupit na vyšší stupeň , jak před chvílí řekl.
Ale stupeň čeho , to už mi neosvětlil.
Za Vídní náš vůz najel na dálnici směr Graz a pak dál do Chorvatska, přesněji řečeno na Istrijský poloostrov do města Pazin, tam vedla naše cesta.
Po jídle mne začala zmáhat únava a bylo mi už dávno jasné, že není rozumné s ní bojovat. Jednotvárná jízda po autostrádě ještě zvýraznila mojí ospalost. A já už neodolala a usnula spánkem spravedlivých.
Nevím kolik uplynulo času, ale můj odpočinek ukončil Johan slovy: ,, Probuďte se do Pazinu nám zbývá tak pět kilometrů.“
To, co říkal byla pravda.
Už po prvním pohledu z okénka, byla vidět známá Istrijská krajina.
V mé mysli se zrodila divná myšlenka. Je to vlastně jen pár dní, co tady v Pazinu zahynul Theodor, ale od té doby se toho stalo tolik, že se mi zdá, jakoby už uplynul dlouhý čas.
Vnímání času je skutečně relativní, jak se s tím asi umí vypořádat Johan, jehož život je postaven mimo jakékoliv časové mantinely.
Dál se mi v úvahách již nepodařilo dojít.
Právě jsem vjeli do města.
V první chvíli se mi zdálo, že opět jedeme do hotelu Istrie, ale ten zůstal nepovšimnut a po dalších několika minutách mi bylo jasné, že jedeme přímo k hoře zvané Čertova nebo Černá.
Ta cesta byla pořád živě zaznamenaná v mé paměti.
Tentokrát, ale naše kroky nevedly jako minule k letohrádku, ale rovnou do míst, kde se nám podařilo podzemí opustit, při naší předchozí návštěvě.
Řidič zastavil na úplně stejném místě, kde jsme před pár dny nastoupili.
Venku už byla tma a kontur po chvilkovém zaváhání oživil svojí zbraň a vystoupil.
Gestem ruky naznačil ať zůstanu ve voze.
Záře zbraně osvítila celý dvůr opuštěné farmy.
I z auta byly vidět dveře do sklepa , kde se skrývá vstup do chodby ústící ve studnici vědění.
Johan k nim šel pomalým opatrným krokem, když ticho začínající noci brutálně rozbit na kusy ostrý zvuk klaksonu našeho auta.
V první chvíli mi nebylo jasné proč řidič troubí, ale o zlomek vteřiny později z polorozpadlého domu vyběhli tři muži se samopaly.
Jako na povel začali na Johana střílet.
Oživila jsem svůj meč a prodchnutá náhlou odvahou se chystala vyrazit na pomoc tomu, kdo pomoc vůbec nepotřeboval, ale zastavil mě klidný hlas v mé hlavě: „Klidně seďte, nic se mu nemůže stát.“
Byl to náš řidič, kdo ke mě promluvil.
Mezitím co já beze slov hovořila s řidičem, pochopili útočníci, že kontura s použitím střelných zbraní nezdolají.
Dva se chopili mečů a vyrazili do útoku.
Třetí odběhl k otevřeným dveřím do sklepa a něco tam ve velkém chvatu dělal.
Byl to strhující pohled.
Johan hravě odrazil prvního útočníka a druhému vyrazil zbraň z ruky.
Poté solisionský meč dvakrát rychle proťal vzduch a na světě bylo o dva nepřátele méně.
Johan udělal tři kroky směrem k poslednímu z nepřátel, ale zarazil se zvedl meč nad svou hlavu. Noc, kterou do té projasňoval pouze jeho meč se na okamžik proměnila v jasný den.
Ze dveří do sklepa vyšlehl obrovský plamen a ticho noci narušil ohlušující výbuch.
Vzduchem létaly velké kameny, kusy dřeva a také části lidského těla. Třetí z našich nepřátel byl roztrhán explozí, kterou sám vyvolal.
Já celou svojí vůli soustředila pohled na kontura. Stál uprostřed té zkázy, ale i v tom největším chaosu bylo jasně patrné, že síla zbraně mu poskytuje dostatečnou ochranu.
Po několika neuvěřitelně dlouhých vteřinách vše ustalo a Johan nastoupil nezraněn do auta. Pohled na dvůr působil úplně beznadějně.
Tam, kde byl ještě před malým okamžikem vstup k Černé studnici vědění, byla teď jen hromada sutin.
Tudy k našemu cíli nemůžeme a vzhledem k tomu, že vchod od prapodivného domu – atrapy, zavalil opat R.. již po naší minulé návštěvě, byla naše situace beznadějná.
Schoval svojí zbraň, pohodlně se usadil a řekl: ,,Čekali tady na nás. Pravděpodobně opat R.. naučil někoho z těch mužů ovládat studnici a tím pádem věděli, kdy a kde se objevíme.Když jim bylo jasné, že nemají v boji žádnou šanci, raději zavalili jedinou přístupovou cestu, aby nám znemožnili najít místo, kde chtějí vyvolat Gechoruse s pomocí ovládnuté studnice vědění.“
Než se mi v hlavě začaly rodit myšlenky, co by se mělo teď asi dělat, řidič nastartoval a rozjel se nazpět do města.
Po krátké a rychlé jízdě, zastavil u dobře známého hotelu Istrie a my vystoupili.
Johan prošel dveřmi, prohodil pár slov s ženou za recepcí.
Vrátil se ke mne a řekl: ,,Je to dobré, máte stejný pokoj jako minule.“
Vyběhl po schodech se mnou v patách a mé oči uviděly důvěrně známý apartmán.
Johan zavřel , zatáhl závěsy a řekl.: „Jděte spát.Teď už nic nevypátráme.“
Zkušenost s ním mi velela využít každou vhodnou příležitost ke spánku a tak neuběhlo ani patnáct minut a já spala jako nemluvně.
Když jsem otevřela oči, byl už jasný den. Johan seděl u klávesnice počítače a něco na něm kutil. Bylo jasně vidět, že není žádný kybernetický génius a právě kontrast bojovníka z včerejšího večera s člověkem, který se marně potýká s internetovým vyhledavačem mi přišel až komický.
S mírně podrážděným výrazem ve tváři mne oslovil: ,,To je dobře, že už jste vzhůru. Za chvíli bude poledne.“
„Hned Vám pomohu“ Zněla moje naoko provinilým hlasem řečená odpověď.
Udělal mi místo a já usedla před monitor se slovy: ,, Ale musíte mi říci, co vlastně hledáme."
Na krátkou otázku odpověděl velmi dlouhým monologem: ,,Oba víme, že Černá studnice vědění leží v jakési krasové jeskyni a vedly do ní dva vstupy. Ten hlavní od domu pána z Pazinu zavalil on sám ještě před tím, než ho Theodor zneškodnil. Druhý asi nouzový, včera večer zavalili jeho pokračovatelé. Celé mé poslední snažení s tímto "elektronickým zázrakem“ mělo za cíl najít podrobné mapy jeskynního systému ve zdejším kraji a také podklady o těžbě vápence , která zde v minulosti probíhala. Zatím se mi ale nepodařilo nic najít. Teď máme asi osmnáct hodin času, než se vrátí řidič. Jede pro přístroj s jehož pomocí by se nám mohlo podařit najít v podzemí to obrovské množství ledu, které produkuje studnice a umožňuje tím existenci galerie Hrůzy.“
„To ale nic nevyřeší!“ Vpadla jsem do jeho monologu a pokračovala: ,,Vždyť mi zhruba víme ve které hoře máme hledat, ale neznáme přístupovou cestu.“
Přikývl a řekl: ,,Právě proto hledám plány podzemí, ale když budeme neúspěšní s pomocí přístroje zaměřím správnou jeskyni a probourám se tam třeba i silou.“
Ten důraz na slovo „Silou“ vylučoval jakoukoliv pochybnost.
Kontur byl odhodlán ovládnout studnici i za cenu zničení celého města.
Jen přikývl a já začala rychle vyhledávat potřebné údaje.
Můj cíl byl jasný a zdánlivě i jednoduchý.
Bylo třeba vytvořit něco jako trojrozměrný plán Čertovi nebo Černé Hory s jejím okolím a to do osmnácti hodin.
S pomocí map z internetu nebyl problém vytvořit plán povrchu , ale co s podzemím?
Poměrně rychle se mi podařilo najít zprávu z roku 1912 o průzkumu podzemí v dané lokalitě. Problém byl v tom, že vstup do krasových prostor byl objeven náhodou ve vápencovém kamenolomu, jehož poloha byla asi dva a půl kilometru od naší předpokládané lokality.
Průzkum tehdy vedl tým rakouských speleologů v čele s českým profesorem Karlovi university. Bylo mi známo, že krasové útvary mohou být desítky kilometrů dlouhé a tvořit labyrint průchodů , ne nepodobný Johanovu solnému dolu v Bregenzi, ale je vůbec možné najít cestu podzemím dlouhou dva a půl kilometru?
Po velké námaze se mi podařilo přenést podrobné plány podzemí nalezeného a zmapovaného v roce 1912 do svého virtuálního plánu k mému zklamání se průzkum stočil více na západ a k předpokládané pozici studnice se jeskyňáři přiblížili asi na vzdálenost sedmi set metrů, spíše však jednoho kilometru.
Bylo možné, ne spíše jisté, že systém chodeb probádaných ve druhém desetiletí dvacátého století je propojen s námi hledanými podzemními prostory, ale zda je toto spojení dost velké, aby jím mohl projít člověk to mi známo nebylo.
Sami Rakousko-Uherští výzkumníci označili nejméně devět postranních chodeb, které pokračovaly dále, ale oni je nemohli všechny zmapovat.
Další informace která se mi otevřela po dvou hodinách usilovného hledání, byla zpráva generálního štábu Jugoslávské armády o rekonstrukci záložního velitelského stanoviště v prostoru Čertovy hory z roku 1963.
Shodou náhod tato zpráva byla zrovna odtajněna.
Plán, který byl přiložen , ukazoval neuvěřitelně rozsáhlý areál do kterého mohly klidně zajet i s nákladním automobilem.
Byla zde elektrocentrála, a spojovací uzel, ubikace pro velitele i mužstvo, polní nemocnice, kuchyně a sociální zařízení. Problém byl v tom, že i tento bod ležel dost daleko od našeho cíle. Vchod se nacházel asi tři kilometry daleko.
Zanést pozici vojenského objektu do mapy bylo o dost jednodušší než můj předchozí pokus a výsledek mi dal určitou naději.
Pokud byla moje představa o umístění studnice správná, sahal objekt bývalé jugoslávské armády do vzdálenosti asi sto padesáti maximálně tří set metrů od ní.
Problém ležel někde jinde.
Pokud chodby pokračovaly je úplně jisté, že byly vojáky uzavřeny. Nemohly přece riskovat útok na své velitelské stanoviště zevnitř hory, ze zálohy.
Tak jak v té síti betonových tunelů můžeme najít kde se jeskyně propojovaly.
Celou dobu mne Johan pozoroval, ale dlouho po setmění asi kolem desáté hodiny večerní řekl: ,,Jestli Vám to nebude vadit, půjdu nyní ven. Sejdeme se ráno, až náš kolega přiveze to průzkumné zařízení.“
Uklonil se mi a odešel.
Poslední , co udělal bylo to, že zamknul za sebou dveře.
Bylo sice už pozdě, ale vzhledem k tomu, že jsem vstávala v poledne, byla má mysl jasná a já chtěla ještě zkusit pátrat dál.
Před mýma očima byl krásný trojrozměrný plán podzemí , se kterým se dalo libovolně otáčet. Červeně se mi v něm povedlo označit jeskyně nalezené počátkem dvacátého století výpravě v čele s mým krajanem profesorem pražské university.
Stylově zeleně byly znázorněny stavby jugoslávské armády a modře se značila předpokládaná poloha studnice vědění.
Jenomže, jak se pohnout dál?
Bylo tu devět chodeb, které nebyly probádány, ale když se do nich člověk pustí, nikdy neví, zda ještě někdy vyjde ven.
Nebezpečím může být i voda.
Stačí, aby venku sprchlo a voda by nás mohla hravě uvěznit, třeba i na věky.
Ještě těžší to je v té armádní části.
Tam se odstřelovalo a betonovalo. Je úplně nemožné určit jak původní chodby vedly a kde tedy rozbít betonové obložení tunelů.
Bylo už hodně po půlnoci, a já si v duchu říkala: ,,Dvanáct hodin usilovné práce a nevím vůbec nic.“
Když tu pojednou jakoby srpek měsíce chtěl svým jemným svitem posílit mé odhodlání, nahlédl do místnosti.
Svit luny mne zaujal a já si nebyl jistá jestli náhodou nesním.
Jakoby z měsíčního světla vystoupila zářící průsvitná postava.
Byl to muž a i když mu zatím nebylo vidět do tváře, bylo mi jasné, kdo to je.
Theodor Treborianus.
Popošel mým směrem a já uviděla jeho laskavou tvář.
Promluvil hlasem jakoby z veliké dálky: ,,Máte starosti“?
Neschopna slova jsem jen přikývla.
Zastavil u mne a řekl: ,,Označte si tuto chodbu , ta vyřeší Vaše problémy, ale udělejte to hned. Ráno by jste tomu, co se stalo asi nevěřila.“
Úplně mechanický má ruka označila jednu z chodeb, kterou rakouská expedice neprozkoumala a na níž přízračný muž ukazoval.
Jakmile byl tento jednoduchý úkon proveden, obraz mého přítele se přívětivě usmál a řekl: ,,Nashledanou“.
Mrak na obloze zakryl srpek měsíce a vše zmizelo.