Strážkyně dračí úmluvy

Před dávnými a dávnými časy, kdy pradávní draci žili na světě tisíckráte déle než lidé a elfové, jejich král, král všech draků složil keltským bohům přísahu, že draci budou lidi navěky chránit…pečovat o ně, budou jejich učitelé a přátelé. V den kdy zemřel, z jeho duše stala se modrozelená mlhovina ve tvaru draka a poprvé zazářila na noční obloze. Když ji ostatní draci uviděli, dali svou přísahu vrýt do posvátné dračí dýky. Tu poté darovali do úschovy kněžkám z Avalonu, aby dračí přísahu chránily, by nepadla do nehodných rukou, protože dračí dýka ukrývala převelikou moc. Směla povolat na pomoc všechny druhy draků, směla dávat drakům život, a stejně tak jej drakovi vzít, když porušil pradávný slib. Kněžky se dlouho rozmýšlely, kdo z nich bude tento čaromocný předmět ochraňovat. Žádná z nich však nechtěla vlastnit takto mocný předmět.

Jedenkráte šla malá dívenka jménem Damila lesem, když spatřila ohromného ledového draka, jenž bezmocně ležel na mýtině u lesa. Věděla, že tento druh je velice nebezpečný a s lidmi moc slitování nemývá, kvůli své chladné a kruté povaze byl v minulosti loven a zabíjen, proto si k lidem vypěstoval nenávist. Damila se však draka nezalekla a přistoupila k němu, aby mu ulevila od jeho bolesti. Její matka byla mocná kněžka, čarodějka a ranhojička, Damila od ní pár věcí pochytila. Draka zachránila a ten jí na oplátku věnoval jednu svoji ledovou slzu, jako symbol přátelství, jež mezi nimi vzniklo. Když se to dozvěděli i ostatní draci, nařídili anavlonským kněžkám aby dýku svěřili statečné dívce, jež ji měla chránit…

...

Jsem jedním z jejích potomků. Jsem keltka, čarodějka a válečnice. Jméno mé je Eizlin dcera Marialina. Se svojí pokrevní sestrou jsem putovala mnoho dní na východ, na žádost císaře japonské země. Stačilo jen pár dní a okusila jsem krutost a zlobu, jež sžírá toto místo. Putovaje se svou sestrou, našimi válečníky a jedním zdejším lovcem démonů jménem Yurihoto, spatřila jsem přeukrutné věci, ne jako v našich válkách, kdy jsme si všichni rovni, ne, tohle nebyla jen válka, ale hlavně masakrování. Vyvražďování nevinných lidí neznámými stvůrami, které trhají a rdousí nejenom silné muže se zbrojí ale i bezbranné ženy a malé děti. Když jsme projížděli vypálenými vesnicemi, kde všude ležela nehybná těla, a končetiny lidí byly rozesety po nejbližším okolí, mnohokráte jsem se sama sebe ptávala, kdo tak hrůzné činy může vykonávat, jaký důvod k tomu má.

Ten večer kdy jsme dojeli k jedné z těch mrtvých vesnic, zaslechla jsem Yurihoto, jak s někým hovoří v nedalekém lese. Ten cizinec měl klidný a temný hlas. Zaslechla jsem pouze něco o stříbrném meči, který má mít moc nad zdejšími démony. Když jsem však přišla blíž, ten muž zmizel, zahlédla jsem jen jeho vysoký stín, jenž se ztrácel mezi stromy.

Příštího večera jsme dojeli k jezeru, kde jsme rozbili tábor na noc. Při koupeli mne a moji sestru Izoldu přepadli nějací neznámí démoni, bojovali jsme statečně, ale bylo jich mnoho. I když jsem usekala hlavy snad stovce z nich, bylo jich tak stále víc a víc. Izoldu, královnu islandskou, těžce zranili, již téměř padala do mdlob, když se tam objevil ten cizinec. Netuším, kdo to mohl být, ale vím jistě, že nám zachránil život, když se pustil do boje s těmi lítými bestiemi. Co se však stalo potom, to se mi zatmívá, musela jsem podlehnout únavě a ztrátě krve, jež jsem utrpěla.

...

Cítila jsem se stále ještě velice slabá. Tak slabá, že ani oči se mi nechtělo otevřít, ale věděla jsem, že musím, nesmím se stát přítěží pro své druhy. Pomalu a velice ztěžka jsem je tedy otevírala. Zaslechla jsem zurčení vody, asi jsme poblíž nějakého potoku. Na své tváři jsem pocítila jemný vánek. Otevřela jsem oči a zlatavé sluneční paprsky mě na okamžik oslepili. Náhle jsem zaslechla chraplavý hlas, jak na někoho křičel. „Pane, pane, už se probrala, už je vzhůru!!!“ Nevím, kdo to mohl být, nikdo z naší družiny nevlastnil takovýto hlas. Pomalu jsem se otočila na bok, abych mohla vstát, když tu náhle mě čísi ruka svalila zpět. „Lež, ještě nejsi připravená vstát. Tvá zranění byla velmi těžká.“ Ten hlas, ten temný hlas, poznávám jej. Byl to ten muž z lesa, jehož siluetu jsem zahlédla mezi stromy. Byla jsem velice zvědavá, jak vypadá, kdo to asi je a proč na něj Yurihoto tak křičel. Pokusila jsem se tedy znovu vstát, ale jeho reakce byla stejná. Nakonec jsem to tady vdala a zůstala ležet.

Příštího rána jsem pocítila, že se mi síla opět pomalu vrací. Rozhlédla jsem se po tábořišti, ale nikde nikdo nebyl. Oheň byl vyhaslý a asi sebemenší známky po tom, že by tu někde byla moje družina. Došlo mi, že mě nezachránil nikdo z mých věrných druhů, nýbrž ten udatný cizinec od jezera. Vstala jsem tedy z lůžka, jež bylo udělané z bílé kožešiny, a klidným krokem jsem došla k nedalekému potůčku. Namočila jsem prsty do ledové rychle tekoucí vody, nabrala jsem ji do rukou a opláchla si obličej. Náhle cosi zapraskalo v křoví za mnou. Rychle jsem se otočila s rukou připravenou na své zbrani. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zřela svého zachránce, stát v plném světle. Byl to ten muž, jejž jsem viděla ho z lodi, když jsme přijížděli do císařského města. Jeho stříbrné vlasy lehce protkané modrými odlesky vláli v ranním vánku, když vystoupil ze stínů úplně, zřela jsem jeho medově zlaté oči vypadajíc spíš jak oči líté šelmy, nežli člověka. Byl oděn v bílém hávu, v řeči zdejší zvaný kimono, na ramenou zdobeném červenými vzory. Kolem pasu měl uvázanou hedvábnou žlutou stuhu s modrými vzorky. Za ní měl zastrčenu svou zbraň, katanu. A však z jeho vzhledu bylo patrné, že lidské zbraně jemu netřeba, by se ubránil. Pomalu se shýbl, zvednul bělostnou kožešinu, na níž jsem spala, a hodil si ji přes pravé rameno. Zpoza jeho vysokého těla se vyřítil takový malý skřet, byl to asi démon. Jeho kůže měla zelenou barvu, měl obrovské zelené oči. Byl oděn do hnědého kimona, na hlavě měl taktéž hnědou čapku a v ruce držel jakousi dřevěnou hůl se dvěma hlavami. Vypadala trochu jako bludný kořen, jejž používají v mé zemi zlé čarodějnice pro svá kouzla a kletby. „Neměla by ses ještě příliš vysilovat.“ Řekl můj zachránce svým temným, klidným hlasem. Nevím proč, ale jeho hlas i zjev, ač byl jakkoliv prazvláštní, ve mně vyvolával pocit bezpečí. Nevěděla jsem o něm nic, kdo je to, proč mě zachránil ani co je vůbec zač, člověk či démon, ale neobávala jsem se jej. Pohlédla jsem mu do očí a pravila jsem. „Má síla se mi již vrátila, děkuji ti za pomoc, ale musím se navrátit ke svým druhům a k svému úkolu.“ Z jeho tváře náhle započal vyzařovat divný stín. Ač jsem se snažila sebevíc, v jeho očích se mi nedařilo číst, tak jako v očích jiných lidí. Patrně si všiml mého zkoumavého pohledu a okamžitě obrátil svůj zrak jinam, jako bych tam ani nestála, a potom pravil. „Ty se chceš navrátit zpět k svým druhům? To je jistojistá smrt…“ Když tohle dořekl mou myslí prolétl obraz mojí sestry, mých přátel. A mým tělem projel, jak ostrý nůž chladivý mráz, jak by na mě dýchla sama smrt. Upřeně se na mě zadíval a pokračoval. „Již nyní jim je v patách prastarý démon, dračí démon. Jeho moc je strašlivá. Jeho zlobě nikdo neunikne. Před mnoha lety mu bylo předpovězeno, že do naší země zavítá žena z dalekého severního království, jenž nese posvátný artefakt. Ta žena má být jeho zkázou. Sám sobě to dne přísahal, že ji najde, zničí ji a sám se zmocní toho magického předmětu, pak by vládnul nám všem.“ Když toto dořekl, rozhostilo se hrozivé ticho. Já však v své hlavě stále slyšela jeho temný hlas, jak klidně až lhostejně hovoří o zkáze mých blízkých i mojí. „Kdo jsi? Proč jsi mě zachránil? A proč mne zrazuješ od návratu k mým blízkým?“ Neodpověděl. Pomalým krokem se vydal stezkou táhnoucí se protiproudu říčky. Věděla jsem, že sama zde nemám šanci, že musím jít s ním, přeci jen jsem byla ještě slabá a tento kraj mi neznámý byl. A on to moc dobře věděl.

Toho večera dorazili jsme k lesní mýtině. „Zde zůstaneme přes noc.“ Tiše pravil a poté odešel někam do stínu nedalekého lesa. Unaveně jsem klesla do trávy a chvíli se dívala tím směrem, jímž odešel. Jeho malý zelený společník rozdělal oheň. No těžko říct zdali jej stříbrovlasý muž bral jako společníka, podle mého názoru to byl jeho otrok, jenom neměl řetězy. „Jak se jmenuješ?“ položila jsem otázku do prázdna noci. Podíval se na mě svýma zelenýma očima a chraplavým hlasem odpověděl. „Jacken“
„A jak se jmenuje tvůj společník?“ Zeptala jsem se na jméno svého zachránce. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo patrné jisté zděšení. Nechápala jsem proč. „Pan Sesshoumaru není můj společník, já jsem jeho sluha. On je velice mocný démon, já jsem nucen být jeho služebník, jelikož jsem démon nízkého druhu. Pan Sesshoumaru ze mě udělal strážce této hole a já jsem mu za to vděčný a naprosto oddaný…navěky…“ sklopila jsem oči a chvíli se přebírala v myšlenkách. Z mého rozjímání mě vytrhl až Sesshoumaru navracející se z lesa. Co tam asi dělal? Pomyslela jsem si. Nechápala jsem jeho počínání, nemohla jsem ani předvídat jeho činy…byl vůči mně naprosto uzavřený.

Naše komunikace se nezlepšila ani v následujících dnech. Byl velmi tichý, mluvil, pouze pokud neměl na vybranou. Vždy když jsem se na něco zeptala, neodpověděl. Toužila jsem se čím dál více vrátit zpět k sestře, sdělit jí, co jsem se dozvěděla o dračím démonovi. Neměla jsem však tušení, jestli ji ještě někdy uvidím, doufala jsem však v to.
Putovali jsme japonskou krajinou, zdálo se, že se záměrně vyhýbáme obydleným oblastem. Příčina mi však stále unikala.

Jednoho krásného večera, když jsme dorazili k malému jezírku, bylo těsně před slunce západem a obloha byla zbarvená do oranžovočervené barvy, nad obzorem se ještě zlatavě skvěli poslední záblesky slunce, před tím, nežli se vydá na svou noční pouť. Sešla jsem k jezeru, abych se vykoupala. Procházela jsem hájem vzrostlých Sakur. Náhle jsem uzřela jeden prastarý strom, na jehož větvích stále ještě kvetly jemně růžové kvítky. Podvečerní větřík je šibalsky sfoukával z větví a než dopadly do sametového mechu, pohrával si s nimi ve vzduchu. Pomalu jsem přistoupila k tomu stromu a vítr mi rozevlál dlouhé černé vlasy, poslední sluneční paprsky rozzářili modrofialové odlesky a roznesly je po okolí. Rozevlál mi též zbytky mého rozervaného šatu a strhnul na mne celou záplavu sametově růžových kvítků. Donutilo mě to k smíchu. Kolem mne náhle tančilo tisíce a tisíce sakurových lístků. Najednou se ve mně něco zastavilo, jako by mi bohové říkali, „Pozor, již tu nejsi sama!“, pomalu jsem se otočila a uzřela jsem o kousek dál stát Sesshoumaru, tentokráte byl sám, Jacken za ním výjimečně neběžel. Díval se na mě svýma zlatavýma očima a jeho tvář se v zapadajícím slunci zcela proměnila. Již nebyla tak bledá a nelidská, jeho vlasy se proměnily ze stříbromodrých na oranžovozlatavé. Pomalu ke mně přistoupil a přejel mi rukou po tváři. Když se mě dotknul, mé srdce se rozbušilo jako nikdy před tím. Pomalu jsem zvedla ruku a zlehka se dotkla jeho bledé tváře. Prsty jsem mu přejela po tváři a přes rty, které se těm mým velice rychle přibližovali. Nakonec se setkali v dlouhém podvečerním polibku. Přála jsem si, aby tak chvíle trvala ještě trošku déle, ale z nedaleka se začal ozývat Jackenův chraplavý hlas.

Druhý den bylo vše zcela jiné Sesshoumaru se ke mně choval mnohem přátelštěji nežli v uplynulých dnech. Ale přesto byl stále ještě hodně zamlklý a tajemný. Nechápala jsem mnoho věcí, o nichž se bavili s Jackenem. Nepřišlo mi ni slušné naslouchat cizímu hovoru bez pozvání a dovolení. Zaslechla jsem pouze cosi o temném drakovi, jenž zaslíbil Lordu Sesshoumarovi jakýsi měsíční meč a neomezenou vládu nad všemi démony v této zemi, když se někoho zbaví, o koho však šlo, to jsem již nezaslechla. A tázat se na takové věci mi přišlo velice nevhodné, ani jsem jej pořádně neznala, ale pokaždé, když se s Jackenem o tomto rozprávěli, pohlédl na mne a v jeho pohledu se zrcadlila převelká bolest. Potajmo jsem začínala tušit, že ten úkol, jenž jej má můj „zachránce“ splniti je pevně spjat s mým životem a s údělem dračí strážkyně.

Uplynulo již mnoho dní od mého odloučení od mojí sestry a našich válečníků. Stále jsem přemýšlela, jak se jim asi daří a zdali jsou všichni v pořádku. S psím démonem Sesshoumaru jsme si byli stále bližší. Zdálo se, že si toho dosti všímalo i okolí. A jak dny plynuly Sesshoumaru byl stále zamyšlenější. Jednoho večera jsem to již nemohla vydržet a otázala jsem se jej, nad čím přemýšlí. Podíval se na mne svýma medově zlatýma očima a pravil.

„Eizlin, ty o našem světě nic nevíš stejně tak jako já nevím nic o tvém. Zde vládnou démoni, mocní a strašlivý, já jsem jedním z nich. Jsem synem nejmocnějšího démona, ale bohužel nekorunovaný. Ten muž, jehož přidělil císař k vaší lovecké výpravě, vlastní přemocný meč, s jehož pomocí, mohl bych se stát právoplatným dědicem titulu, jenž mi náleží. Ale je tu ještě jeden problém…“ Sesshoumaru se na chvíli odmlčel a mě začali zapadat střípky jeho vyprávění do mozaiky tohoto příběhu. To vlastně Sesshoumaru byl ten, jenž vraždil nevinné vesničany, byl to on, jenž nás ohrožoval, a to vše jen proto, aby získal meč, jenž vlastnil Yurihoto. Sesshoumaru pokračoval. „…ten problém je jistá dračí úmluva a její ochránce. Měsíční meč získám jednoduše, ale abych získal i dědictví, jež mi náleží, musím temnému drakovi donést tvoji hlavu…“ Když to dořekl, hlas se mu při posledních slovech chvěl, v očích se zalesklo cosi jako slza a náhle jsem pochopila vše… I když se jeho hlas stále chvěl, pokračoval statečně dál. „…Eizlin, já to neudělám, nemohu tě zabít, kohokoliv jiného bych mohl, ale tebe ne… Miluji tě, uvědomil jsem si to již dávno, hned poprvé, když jsem tě viděl stát na přídi té lodi, již tehdy jsem věděl, že ty musíš být má. A proto jsem se rozhodl, že temného draka zabiji, aby ti nemohl ublížit, i život bych za tebe položil…“ Když rozhostilo se mezi námi ticho, vhrkly mi slzy do očí. Všiml si toho, přivinul mne k sobě a hladil mne po vlasech. Celou noc mi do vlasů šeptal ta krásná slova, jak miluje mne mnoho…

Dalších asi deset dní jsme putovali na sever k paláci jeho zesnulého otce, kde nyní přebýval temný drak. Sesshoumaru byl den, co den odhodlanější draka zabít. Jímal mne strach, ne o svůj život, nýbrž o jeho. Když jsme putovali přes planinu, otázal se mne. „Co je ta dračí úmluva?“ pohlédla jsem na něj, v očích zaleskl se mu plamínek touhy po poznání, i když jeho tvář byla stále kamenná. „Dračí úmluva je pradávný posvátný zákon draků na celém světě, je vyryt jejich řečí do této dýky…“ Vytáhla jsem stříbrnou dračí dýku a podala ji svému milému. Poté jsem pokračovala ve vyprávění… Když se dozvěděl vše, co potřeboval vědět, sehnul se k mým rtům a políbil je.

Čím více jsme se přibližovali k cíli naší pouti, tím více jsem chápala, co se Sesshoumaru chystá udělat. Nemohla jsem mu v tom zabránit, ani jsem nechtěla. Jak mi sám řekl, je to jediný způsob, jak odčinit vše, co udělal…