Plamen života -Mezi studnicemi díl 29

Od studnice zla ke studnici dobra




Ze spánku mě probudil Johanův silný hlas: ,,Vstávejte! To jste mě překvapila. Spát u počítače, to bych do Vás neřekl.“
Celé mé tělo bylo rozbolavělé a já se nemohla ani hnout.
Jak odcházel spánek a nastupovala bdělost, vybavila se mi vzpomínka na můj zvláštní sen.
Asi bude lepší, když budu mlčet, prolétlo mojí hlavou, ale bylo pozdě.
Ostře se podíval a řekl: ,,O čem bude lepší mlčet?“
Nebylo vyhnutí a já mu stručně popsala svůj živý sen, ve kterém hlavní roli hrál náš mrtvý přítel Theodor.
Proti mému předpokladu vůbec nereagoval zesměšňujícím způsobem, ba naopak,
Zdálo se, že je zaujat tím, co slyšel.
Pokýval hlavou a vážným hlasem řekl: ,, Ukažte ten trojrozměrný plán.“
Nebylo nic snazšího.
Několik kliknutí myší a moje celodenní dílo svítilo na obrazovce.
,,Je to tady?“ Zeptal se Johan, který se naklonil přes mé rameno a ukázal na jedinou označenou červenou chodbu na celém plánu.
Po pravdě řečeno mi nezbylo nic jiného, než si protřít oči.
To v noci nebyl sen já skutečně mluvila s Theodorem a on mi radil kudy se mám ubírat.
Nebylo mi příliš jasné co se děje, ale můj druh mi nehodlal nic vysvětlovat a řekl: ,,Připravte se na cestu. Hned po snídani musíme najít vchod do podzemí z toho vápencového lomu.“
Zmínka o jídle ve mě podnítila novou aktivitu a po čtvrt hodinové přípravě nic nestálo v cestě našemu odchodu z hotelu Istrie, tentokrát už natrvalo.
Po vydatné snídani při které působilo až legračně Johanovo překvapení, kolik toho dokážu sníst. Vedly naše kroky do auta před hotelem.
Nepadlo opět ani jediné slovo a vůz vyrazil směr opuštěný vápencový kamenolom.
Netrvalo dlouho a naše cesta vedla okolo opuštěné farmy, kde se kontur utkal v boji na život a na smrt s pohrobky opata R… alias Pána z Pazinu alias Ariotepa, ale řidič jel bez přestávky dál.
Po dalších deseti minutách jízdy po zarostlé polní cestě, řidič zastavil a všichni jsem vystoupili. Vzal do jedné ruky truhlici s elementy a do druhé uchopil něco jako krátkou píku.
Bylo jasné, že dnes půjde s námi. Kontur uchopil schránku s relikvií a já jen miniaturní zavazadlo se základní pátrací výbavou.
Řidič se postavil do čela a vyrazil , ale to jak se choval bylo krajně podezřelé.
Nemohl vědět kudy jít, protože můj noční objev slyšel jen kontur a v autě o něm nepadlo ani slovo. Jak vůbec může vědět, kam jdeme?
Nikdo se neobtěžoval vyvracením mých pochybností a po chvíli i já měla úplně jiný problém.
Cesta velmi prudce stoupala a oba muži i přesto, že na rozdíl ode mne nesli zátěž, nasadili přímo ďábelské tempo.
Místy se moje chůze proměnila v rychlý klus.
Při tomto tempu nebylo divu, že za patnáct minut byl vidět cíl naší cesty.
Po straně silničky byla zrezlá cedule , kde se dalo přečíst něco o zákazu vstupu v chorvatském jazyce.
Zákazová tabulka nás samozřejmě nezastavila a my vešli do lomu. Bylo to důlní dílo menších rozměrů.
Pouhé tři zářezy a na druhém byl vidět cíl naší cesty.
Jinak celý lom působil dost bezútěšným dojmem.
Všechno zarostlé a opuštěné. Podle velikosti stromů se dalo soudit, že těžba skončila nejméně před padesáti lety. Mí partneři se příliš nerozhlíželi a vylezli na druhý zářez.
Zde na pravé straně obnažené vápencové skály, byl zazděný vchod do podzemí.
Byla zde i další cedulka na níž stálo přeloženo do češtiny.Staré důlní dílo. Vstup přísně zakázán. Životu nebezpečno.
Bylo divné, že nápis není pravdivý.
Před námi nebylo staré důlní dílo, ale krasová jeskyně, ale to teď asi nebudeme řešit.
Johan mé očekávání nezklamal.
Vyndal svojí zbraň a chtěl jí oživit,ale to už nestihl.
Řidič zavrtěl hlavou a řekl: ,,Teď ještě ne. Nevíme, kdo se dívá.“
Poté odložil elementy , stiskl píku .
Ta zbraň ne větší než sedmdesát pět centimetrů měla najednou asi dva metry.
Postoupil k bytelné cihlové zdi, které nám stála v cestě a úplně nepředstavitelnou silou v ní prorazil otvor, jehož velikost stačila akorát k snadnému vstupu.
V té chvíli mi vůbec nebylo jasné jakou zbraní to řidič dokázal .
Jediná věc byla naprosto evidentní.
Nešlo o zbraň sluneční , jako byly naše solisionské meče.
Tato píka byla chladná ale neuvěřitelně pevná. Podle mých znalostí, asi neexistuje na zemi materiál, který by nejdříve jakoby mávnutím kouzelné hůlky vyrostl a pak bez jediného škrábnutí probil silnou cihlovou zeď.
Oba věděli na co myslím, ale na vysvětlení mých otázek neměli buď čas, nebo chuť.
Na zeď dopadla poslední rána a nebeská píka se vrátila do původní velikosti.
Zvedl odložené elementy a vstoupil.
Já s Johanem jsem ho bez váhání následovali.
Po ujití asi třiceti metrů denní světlo zmizelo.
Načež kontur oživil zbraň a celá podzemní chodba se zalila zářivým slunečním svitem sálajícím z čepele.
Přišlo mi zvláštní, že ani jeden z mužů nechtěl jít v čele.
U tak silných osobností by se z čistě psychologického hlediska dal čekat pravý opak.
Že oba budou chtít velet. Místo toho pouze stáli a mlčeli. Když tato situace trvala dost dlouho, nezbylo mi nic jiného, než vyndat ze svého zavazadla plán podzemí vytažený z hotelového počítače a kompas.
Zatímco kontur svítil a já rozložila plán na zem vyndal řidič z kapsy ten úplně nejmodernější zaměřovač vzdálenosti a beze slova ho položil ke kompasu.
Oba muži se naklonili nad plán a já řekla: ,, Teď musíme být tady. Vchod je jasně označen a omyl prakticky vyloučen. Mapa má měřítko 1:250 a jednoduchým výpočtem zjistíme kolik metrů urazíme touto chodbou než dojdeme do jeskyně s názvem „dóm překvapení“ je to přesně sedmdesát metrů. Řidič zvedl dálkoměr, provedl měření ve směru vstupu a dodal: ,,Ke vchodu to je dvacet šest metrů, zbývá nám tedy čtyřicet čtyři metru.“
Nastavil zjištěnou hodnotu do přístroje a vyšel směrem do hory.
Ve chvíli kdy se ozvalo zapískání označující , že určená vzdálenost byla zdolána, otevřel se naším očím pohled do velkolepé dutiny.
Když sem nahlédli, objevitelé , museli se skutečně cítit jako v kostele. Proto asi ten název dóm překvapení.
Jeskyně byla asi devadesát metrů dlouhá , devět metrů vysoká a v nejširším místě šestnáct metrů široká. Její stěny byly proti očekávání jen minimálně vyzdobeny krápníky.
Z našeho plánu bylo jasné, že do dómu ústí celkem čtyři vchody.
Jedním jsme do ní vstoupili my, další dva končily podle plánu velmi brzy závalem a čtvrtý pokračovala k našemu cíli.
Plán byl dokonalý a já mohla jasně ukázat kudy dál.
Problémem byl pouze těžce schůdný terén
Je pochopitelné, že speleologové neupravovali žádné cesty a tak i jen pouhá chůze po kamenitém a vlhkém podkladu byla dost obtížná.
Muži mi uvolnili cestu a já se postavila do čela. Zatímco Johan skupinu uzavíral.
Toto rozestavení bylo v „dómu překvapení“ ještě přijatelné, ale poté co se jeskyně změnila v úzkou křivolakou chodbu, nebylo vpředu skoro nic vidět.
Můj pohled se otočil dozadu, ale nebylo třeba nic říkat.
Řidič jen přikývl a na další cestu nám teď svítil už i můj sluneční meč.
,,Teď půjdeme přesně šest set padesát pět metrů k místu, které je označeno jako hadi jeskyně.“
To bylo to jediné, co bylo třeba dodat.
Oba muži tuto mojí informaci nijak nekomentovali a já šla pomalým opatrným krokem vpřed.
Cesta byla jasně osvícena, ale můj pohyb se ztížil tím, že v mé ruce byla zbraň.
Navíc chodba se co chvíli snižovala nebo zužovala a po chvíli zase vracela na původní velikost. Zem byla vyhlazená působením podzemní vody a neskutečně klouzala.
V jednu chvíli mě v posledním momentu můj druh chytil za rameno a tím zachránil před pádem. Měl skutečně nevídanou sílu.
V jeho ruce byla píka, ale i s tímto závažím nebyl pro něho žádný problém zvednout i mne.
Po třiceti minutách chodba jakoby končila.
Řidič řekl: ,,Šest set padesát šest metrů.“
U stěny byl pouze nízký a úzký průlez jakoby do kanálu.
To snad ne, jestli plán nelže, budeme muset prolézt devět metrů touhle špinavou dírou, jako hadi. Až do této chvíle mi vrtalo hlavou, proč zvolili jméno hadí jeskyně.
Bylo jisté, že žádný had by zde ve věčné tmě a chladu nemohl žít, ale odpověď byla na zemi před námi.
Každý, kdo se tam chce dostat, musí lézt jako pravý had.
Jinudy to nešlo a tak mi nezbylo nic jiného, než se vrátit do dětství a lézt po břiše.
Řeknu ti, že plazení s mečem v ruce je horší než cokoli jiného, ale po velmi dlouhé chvíli, která byla provázena mohutným funěním a ke konci i hudrováním se mi podařilo prolézt do malé podzemní síně.
V myšlenkách jsem byla s Johanem a hlavně s řidičem.
Zdálo se být skoro nemožné aby právě on prolezl zůženým místem s píkou a truhlicí s elementy v rukách.
O to bylo větší moje překvapení, když po malé chvilce vylezl z nory a postavil se vedle mne. Johanovi to už nešlo tak rychle, ale i on sice špinavý od hlavy k patě nakonec prolezl.
Najednou k nám dolehla ozvěna vzdálených hlasů mnohokrát zesílena podzemním labyrintem. Johan řekl: ,,Našli auto“
A po té se obrátil na řidiče s jedinou otázkou: ,, Mám to udělat?“
Ten malou chvilku zaváhal, podíval se na mne a přikývl hlavou.
To co pak Johan udělal mi vyrazilo dech a způsobilo těžký šok.
Svojí zbraní zavalil průlez do hadí jeskyně.
To byla jediná cesta ven a on jí svým slunečním mečem během několika vteřin úplně zničil: „Vy jste se úplně zbláznil !“
Vylétlo z mých úst a dál už bylo třeba říci jen to, co i oni věděli: ,,Tohle byla jediná cesta ven, kterou známe.“
Podívali se na sebe a Johan řekl: ,, Nebojte se. Studnice nám ukáže kudy ven. Ale musíme se tam nejdříve dostat. Ti muži by nás určitě nezastavili silou, ale mohli by nám další postup znemožnit tím, že by zavalili průchod.“
Hlavou mi prolétla otázka co budeme dělat, pokud se ke studnici nedostaneme , ale bylo mi jasné, že nemá cenu s Johanem polemizovat.
Slovy: ,, Půjdeme dál !“
Která pronesl řidič byla diskuse ukončena .
Projít hadí jeskyni netrvalo ani pět minut a mi vstoupili do další chodby.
Z jeskyně která právě zůstala za námi vycházeli dvě z chodeb jejichž konec byl v neznámu, ale já věděla z plánu že po dalších pěti stech osmnácti metrech budeme u odbočky, kterou mi označil v noci Theodor.
Bude tam vůbec?
Řidič nastavil vzdálenost a já vyrazila o poznání vyšším tempem.
Neuběhlo ani patnáct minut a mi stáli u křižovatky, která svým tvarem připomínala písmeno Y. Přístroj naposledy oznámil, že zadaná vzdálenost byla zaměřena a po té definitivně zmizel v kapse mého druha.
Teď už nám nepomůže ani mapa ani kompas a ani dálkoměr.
Ve starých mapách na podobných místech, kde začínalo neznámo psali stačí kartografové otřepanou frázi:,,Zde jsou lvi“.
Mohli bychom to napsat také , ale na to teď nebyl čas.
Po odbočení se tempo našeho postupu opět výrazně zpomalilo.
Cesta byla zhruba stejná, ale pocit, že tudy před námi nikdy nikdo neprošel, nás nutil k větší obezřetnosti.
Na několika místech se nadalo dělat nic jiného než lézt po kolenou a pak dokonce i po břiše.
Čas jakoby začal ubíhat rychleji a po hodině se před námi otevřel pohled do středně velké jeskyně. Jak bylo řečeno tento úsek cesty nám trval více než hodinu.
Během ní jsme pořád chvílemi i dost strmě stoupali.
To mi dělalo starosti a ty bylo třeba někomu sdělit: ,,Mám strach zda vůbec jdeme správně. Podle mne, musíme být o dost výš než je studnice. Podle plánu byl vchod od dvorce i od lomu zhruba ve stejné výšce k hladině moře. Cesta ke křižovatce pak vedla skoro vodorovně, ale pak už vlastně vedla pořád nahoru a to i dost výrazně. Vidím to minimálně na čtyřicet výškových metrů.“
Johan se rozhlížel po jeskyni a po chvíli řekl: ,,To je sice vážné, ale horší je že odtud nevede žádná cesta dál.“
Teprve po jeho slovech mi došlo, že skutečně není vidět žádná chodba, která by nám umožnila pokračovat v cestě.
Hledání bylo o to těžší, že zem byla po celé ploše rozrušena hlubokými rýhami a ostrými vápencovými balvany.
Po deseti minutovém pátrání řekl řidič: ,, Je to tady!“
Šla jsem za hlasem a u boční zdi stál u díry, která mi že všeho nejvíce připomínala ústí studny s dokonale hladkými stěnami.
Kontur se nahnul nad hlubinu a posvítil do ní mečem.
Dno nebylo vůbec vidět .
Vše mizelo v namodralém šeru.
Poté uchopil kámen a hodil ho dolů.
Po chvíli bylo slyšet tlumené jakoby mlasknutí. Bylo mi povědomé, ale hned mi nedošlo odkud ho znám.
Johan zbledl a mírně nejistým hlasem dodal: ,,Teď stojíme přímo nad Černou studnicí. Ten kámen spadl do jezírka zemské energie.“
,,Ano je to tak.“ Byla má odpověď a hned jsem pokračovala: ,, Je absolutně nemožné, abychom se tam dostali. I kdybychom se nějakým zázrakem dokázali spustit tou studnou, jezírko nás dole pohltí. To je konec. Dopředu nemůžeme a cestu zpět jste zavalili.“
Moji zoufalou závěrečnou větu Johan přeslechl a položil mi jedinou otázku: ,, Jak je asi vysoká jeskyně v níž se nachází studnice?“
I když mi tato otázka přišla zvláštní, bylo třeba něco odpovědět: ,, Tak asi dvacet metrů s tolerancí pět metrů nahoru nebo dolů.“
Johan přikývl a pokračoval: ,, Podle doby letu toho kamene než dopadl do jezírka, usuzuji na hloubku čtyřicet až padesát metrů. To je i v relaci s Vaším odhadem . O kolik jsem vystoupili výškových metrů mezi křižovatkou a touto jeskyní. Pod námi je dvacet či třicet metrů hluboká studna a pak dalších asi dvacet metrů k hladině.“
Chtělo se mi říci něco hodně štiplavého, ale do naší polemiky se přidal řidič a řekl: ,,To půjde!“
Pak se otočil přímo ke mě, a pokračoval: ,, Sedněte si na má ramena. Budete muset ale vzít mojí píku a konturův kufřík s relikvií.“
Ten pohled na mne byl asi dost legrační, jak na něho zírám s otevřenou pusou, ale nikdo se nesmál.
Jen Johan ukončil mé váhání slovy: ,,Udělejte co chce a hlavně nám věřte!“
Pak už mi podal kufřík a dodal: ,,Neotvírejte ho a nezkoušejte na indicii sáhnout.“
Řidič mi vložil do ruky svojí píku.
Byla neuvěřitelně lehká.
Poté usedl na hranu studny a gestem naznačil ať mu doslova vlezu na záda.
Průměr té svislé šachty byl asi jeden a půl metru a on se rozepřel nadlidskou silou do stěn a začal neuvěřitelně rychle sestupovat.
Můj pohled se otočil nahoru a k mému úžasu Johan postupoval úplně stejně, jen snad trochu pomaleji.
Před sestupem nebylo zbytí, ale naše meče musely zmizet v kapsách.
Můj strach ze tmy se nenaplnil, už nahoře vycházela z hlubiny modrá záře studnice a jak můj nosič rychle klesal, světlo se zintensivnilo.
Netrvalo dlouho a rychlý sestup se zastavil.
Svislá šachta končila a pod námi zářilo modré světlo zemské energie a obrovitá studnice vědění. Pohled ze shora ještě víc zvýraznil její krásu a hrozivost zároveň.
Řidič se zapřel na samé hraně a počkal na Johana.
Podal mu truhlici s elementy a řekl jediné slovo: ,,Píku.“
Vzal ji z mé ruky a přesně ve středu ji stiskl.
Skrytá síla zbraň roztáhla a vzhledem k tomu, že jí držel vodorovně, zajely hroty do stěn skalní studny .
Píka byla nyní něco jako vysutá hrazda.
Pak úsečně řekl: ,,Posaďte se na píku a držte rovnováhu s konturovou pomocí.“
Vzal si od Johana nazpět elementy a pohledem mne vyzval ke splnění jeho rozkazu.
Strach mi úplně znemožňoval jakýkoliv pohyb.
V kritický okamžik natáhl Johan ruku a velkou silou mne doslova posadil na píku a zároveň opřel o sklaní stěnu.
To co následovalo po té vidím dodnes jako ve snu.
Náš druh se spustil ještě o kousek níž a najednou se velikou silou odrazil k mohutnému skoku. Chtěla jsem zavřít oči abych neviděla jeho smrt ale nešlo to.
Prolétl těch asi dvacet metrů a jemně přistál vedle jezírka, skoro v místech, odkud spadl do náruče smrti Theodor.
K mému úžasu udělal tři kroky , položil schránku s elementy a podíval se směrem k nám.
Kontur vzal relikvii a hodil jí dolů.
Zdálo se až svatokrádežní jak s ní zachází, ale ve světle toho co udělal o chvíli později, tento jeho čin ztrácel na váze.
Chytil jí úplně hravě a uložil jí elementům.
V hlavě mi zazněl Johanův hlas: ,,Věřte mi!“
Chytil pevně můj krk a jediným škubnutím mne nadzvedl poté se naklonil a beze slova se mnou hodil směrem k našemu řidiči.
Vše proběhlo tak rychle, že se nedalo ani protestovat.
Krátký let a pak jemné přistání v mužné náruči.
Snažil se mne rychle postavit na zem, ale mé nohy mi momentálně nesloužily a tak mu nezbylo nic jiného, než se mnou popojít k truhlici s elementy a posadit mne na ní.
Nahoře byl ještě Johan, ale ten už na nic nečekal a vrhl se do hlubiny.
Náš druh mu poskytl stejnou službu jako mne a poté co byl i kontur na pevné zemi, natáhl ruku směrem k otvoru ve stropě.
Jako kouzlem se píka vrátila do původní velikosti a přistála v řidičově dlani.
Šok pomalu ustupoval a já začala vnímat vše co se kolem odehrávalo.
To co se mnou muži udělali a co se tu událo, bylo úplně mimo rámec mého chápání.
Ten, kdo byl oficiálně pouze řidičem přežil skok z dvaceti metrové výšky na kamenitou zem a aby toho nebylo málo, dokázal zachytit mne i Johana po pádu ze stejné výše.
Jednou z věcí, která z těchto jeho činů vyplývala, bylo to, že určitě není jen obyčejným řidičem, ale kdo vlastně byl se mi objasnilo až o něco později.
Začala se mi vracet rozvaha a s ní v mé hlavě zahlodala další otázka: ,,Jak se vlastně dostaneme ven?“
Muži určitě věděli čím se v duchu zaobírám, ale nehodlali nyní řešit tento problém.
Zcela evidentně sem přišli s jiným úkolem a kontur řekl: ,,Teď je třeba najít kam umístíme elementy.“
Sice se mi stále třásla kolena, ale bylo nutné mu pomoci.
Bylo nám známo, že prvky musí vytvořit rovnoramenný trojúhelník o straně 20,85 metru.
V první chvíli mne napadlo vytýčit triangl libovolně s použitím dálkoměru by to nebyl problém a Johan se už pomalu chystal na vyměřování, ale při pohledu na tu obrovskou sílu se mi zdálo rozumné zvolit opatrnější postup a proto jsem řekla: ,,Mám z toho moc divný pocit.“
Překvapeně zvedl oči a od přístroje, kde zrovna nastavil 20,85 metru a zeptal se: ,,Proč?“
Na tuto jasnou otázku nebylo v mé moci vůbec jasně odpověď.
Nakonec jsem řekla: ,, Nevím, ale zdá se mi, že tady musí být něco, co přesně vymezuje kam elementy postavit. My víme, jaký mají zaujímat tvar a jak mají být daleko od sebe. Ale vůbec netušíme, kde se má kterýkoliv z nich nacházet. Jestli je síla studnice vědění tak veliká jak říkáte, může jakákoliv chyba způsobit strašlivou pohromu nejenom zde, ale i na povrchu“.
K mému překvapení se náš řidič vůbec nevyjádřil a mlčky si prohlížel studnici.
I na Johanovi bylo zřejmé, že váhá, ale pak přeci jenom promluvil: ,,Dobře. Prohledáme zem v perimetru 20,85 m a snad něco najdeme.“
Je fakt, že hledat něco a nevědět co není jednoduché a to ještě hluboko v podzemí v jakési namodralé polotmě a když se ti za zády tyčí zlověstná studnice vědění není to opravdu nic lehkého, ale po třiceti minutách se mi podařilo najít jakousi rovnou plošinku, která svojí plochou odpovídala přesně velikosti elementu.
Johan zaměřil vzdálenost od osy plošinky k ose černé studnice a přístroj ukázal 10,425 m.
,,To je naše místo!“ Řekl Johan a umístil na něj první element.
Moc mi záleželo na tom, co si o mém úspěchu myslí náš záhadný řidič, ale byl pryč.
Můj pohled se obrátil na Johana, ale on jen zavrtěl hlavou.
Teď už mi bylo vše jasné.
Nemá cenu se ptát nic se nedovím.
Poté se můj druh pokusil najít další dvě plošinky, ale bez úspěchu.
Tam, kde se měly nacházet, byl sice krásně rovný terén, ale žádná dokonale vyhlazená plocha.
Po marném hledání, řekl: ,,Že by ten Váš nález byl jenom náhoda? Máme sice jeden z vrcholů. Ale tam kde by měly být ty dva zbývající, není nic“.
V mé hlavě se odvíjel rychlý proces.
Co vlastně víme?
Máme rovnoramenný trojúhelník. Známe jeden vrchol i délku strany a máme také nejmodernější dálkoměr.
Proč ho vlastně řidič přinesl ?
Vždyť při průchodu jeskyní nebyl třeba.
Ne to není člověk nebo kdo on vlastně je co dělá něco náhodně.
Věděl, že ho budeme potřebovat , až tady a teď a proto než zmizel, dal ho Johanovi.
Jeden vrchol , délka strany , dálkoměr a pravidelný trojúhelník, vždyť mi nic víc nepotřebujeme! Zbývající dva vrcholy snadno zaměříme.
,,Jdeme na to!“ To byla jediná konturova slova a pak už to šlo ráz na ráz.
Netrvalo ani dvacet minut a oba zbývající elementy byly na svých místech.
Ještě naposledy Johan proměřil délku stěn našeho obřího trianglu a pak i vzdálenost mezi osou elementu a studnice vše souhlasilo, ale právě v této chvíli nastal problém.
Aby mohly elementy udělat svojí práci, musí je osvítit slunce, ale to zde není možné.
Nedal mi čas k otázkám a gestem ruky mě vykázal z trojúhelníku o stěně 20,85 m,
Poté oživil svůj sluneční meč a zvedl ho nad hlavu.
Minule byla solisionská síla tlumena silou zemské energie a to se nyní opakovalo, ale i oslabené umělé slunce dokázalo spustit elementy.
To co mi vyrazilo dech v Dolních Kounicích se nyní opakovalo, ale mnohonásobně zesílené tím, že vše se odehrávalo v uzavřeném prostoru jeskyně.
Jas vycházející z elementů se protnul nad studnicí a v ten okamžik se temně modrá barva jezírka rozběhla do stran.
Kamenná zem , na které jsem stála zářila modrými blesky .
Zdálo se mi, jako by temná síla, která zde vládla po několik staletí nechtěla toto místo opustit, ale nakonec se musela podvolit nebeské síle elementů.
Temná modř hladiny studnice se koupala v jasném svitu elementů.
Ve chvíli, kdy zhasl i poslední modrý odlesk skryl kontur svojí zbraň.
Když tak učinil pohasly i elementy a vše kolem pohltila naprosto neprůhledná tma.
Ta trvala také jen okamžik, než se mu podařilo otevřít schránku s hrotem onrixova kopí.
Její stříbrný svit ozářil a prosvítil celý prostor a já pocítila obrovskou úlevu, ani pohaslá studnice teď už nepůsobila tak hrozivým dojmem.
I když nerad, musel jsem Věru přerušit slovy: ,,Nezlob se, ale já už opravdu nemůžu. Ani nevím kolik je hodin a jaký je den. Budete muset udělat přestávku.“
S úsměvem řekla: ,,Myslím si že ne.“
Uchopila moje ruce a pohlédla upřeně do mých očí.
Vše se jakoby propadlo a mi stáli ve stříbrně zářící jeskyni.
Při pohledu za její rameno byla vidět studnice jako vystřižená z obrazu Hieronyma Bosche jehož reprodukci mi předtím ukázala.
To co bylo před mýma očima bylo šokující, ale daleko více mne překvapila ta obrovská fyzická i psychická úleva, která byla cítit ve chvíli, kdy na moje tělo dopadly stříbrné paprsky.
Kontur se otočil směrem k nám, ale Věra řekla omluvným hlasem: ,,Už nemohl. Musím mu dopřát odpočinek.“
Její větu nijak nekomentoval a jen lehce přikývl.
Pak se otočila ke mě s otázkou: ,,Už je ti lépe?“
,,Ano.“ Byla má odpověď a vše zmizelo a mi seděli zase v nemocniční místnosti.
Můj pocit byl úplně fantastický a Věra se spokojeným výrazem pokračovala.
Poté co stříbrné světlo relikvie obnovilo naše síly. Vrátil Johan elementy do truhlice a uvolněná studnice začala shromažďovat zemní energii.
Nejprve to sledoval mlčky, ale a po chvíli řekl: ,,Teď uvidíme, zda staré báje nelžou. Když studnici oživí nositel dobra je studnicí vědění. Pokud to udělá nositel zla stane se černou studnicí. Teď se pravda musí ukázat.“
To co řekl byl sice velice hlubokomyslné, ale jedna věc mi neseděla a z tohoto rozporu vyplynul můj dotaz: ,,Jak ale mohl Ariotep neboli opat R.. oživit Černou studnici, když elementy byly ukryty na Moravě?“
Johan rychle odpověděl: ,,Existovaly dvě sady elementů! Ariotep se té druhé zmocnil asi v Egyptě a pokud Vás zajímá, kde jsou v tuto chvíli, tak to přesně nevím, ale z toho co o něm dneska vím, bych typoval že skončily tam.“
Když řekl slovo tam, ukázal rukou do jezírka na jehož hladině se vznášela pomalu ožívající studnice vědění.
Odpověď na otázku jakou sílu uvolníme , přišla dřív než se dalo čekat.
Pojednou celou jeskyni prosvítilo jasně modré světlo a zakrylo i jas relikvie..
Studnice vědění byla celá rozzářená a veškerá zlověstnost byla pryč.
Dílo se podařilo .
Zde před námi stála studnice vědění, který po dlouhé řadě let sloužila svému původnímu poslání. Pomáhat ochráncům a nositelům světla.