Příběh básnířky Sapfó a jejích dívek z Lesbu

„Slyšely jste to? Dnes prý přijede nová dívka!“ Po chodbách honosného sídla v Lesbu po tlustých kobercích ze vzdálených zemí, pobíhaly mladičké dívky a navzájem si oznamovaly velkou novinu, s níž přišla nejstarší z nich – Atthida s černými vlasy a na Řeckou dívku, podivnýma očima – modrýma.
Většina děvčat na sobě měla tuniky světlých, leč rozličných barev, dlouhé až po kotníky a nad pasem omotané stužkou. V horkých letních dnech pobíhala po chodbách sídla bosá.
Za takové sídlo, v němž tyto dívky žily, by se nemusel stydět ani samotný král. Jeho střechy byly sytě červené barvy, kopule chrámů, zasvěcených bohům se blyštěly zlatem. Zdi byly zdobené nástěnnými malbami, vchod do velké budovy byl zdoben sloupy z čistě bílého mramoru. Všechny chodby, místnosti, chrámy i přilehlé zahrady zdobily narůžovělé, či čistě bílé sochy, zobrazující Bohy, krále a hrdiny i zvířata, či mystické bytosti. Mnohé z nich se těšily velké oblibě u paní celého sídla a vychovatelkou dívek – Sapfó. Především ty, jež zobrazovaly „rituály“ lásky mezi dvěma muži a zvláště ženami.
Zahrady byly přizpůsobeny tak, aby vyhovovaly mladé, snící mysli všech přítomných dívek. Byly rozlehlé, porostlé květinami s vonícími květy všech možných barev. Mezi kmeny jabloní se klikatil úzký potůček, z nějž čerpalo vodu několik fontánek a vodotrysků, do nichž se létali smočit malí, pestře zbarvení zpěváci, i se přicházely napojit laně...

„Sapfó! Sapfó, je to pravda? Opravdu dnes přijde nová dívka?“
Asi třicetiletá žena právě vyšla ze svého pokoje, do nějž bez jejího dovolení nemohla vstoupit ani její vlastní dcera. Na sobě měla bílou tuniku, převázanou růžovou stuhou, na nohách kožené sandály. Její černé vlasy pestře kontrastovaly s několika rudými květy, jež byly součástí čerstvě dokončeného účesu. Pronikavým pohledem plavých očí si prohlédla všechna děvčata, jež se k ní okamžitě seběhla a dožadovala se odpovědi. Hledala mezi nimi nejstarší – Atthidu. Ještě tady není... Říkala jsem jí ať přijde, novou dívku musíme uvítat společně... Pomyslela si a znova přejela pohledem přítomná děvčata s rozpuštěnými vlasy. Všem jim bylo sotva mezi deseti až čtrnácti roky. Jen několika nejstarším, včetně Atthidy bylo kolem patnácti nebo šestnácti roků. Byly již staré, a stále neprovdané, ačkoliv by Sapfó neměla problém ženicha jim sehnat, nechtěla to udělat. Byly její, jen a jen její, její milované.

Sapfó vytrhlo ze zasnění zacloumání za paži. „Sapfó, tak je to pravda?“
„Ano dívky, je to pravda. A my všechny společně ji teď půjdeme přivítat, pojďte za mnou!“ Usmála se na ně žena a vyvedla dívky ven z paláce. Právě včas!
Na prašné cestě před zlatými branami sídla zastavil povoz, tažený čtyřmi vraníky. Dva silní strážci – jedni z mála mužů, s nimiž se dívky stýkaly... Alespoň podle Sapfó – bránu otevřely, aby mohla přijít nově příchozí.
Vraníci zamířili směrem k domu, když zastavili, sestoupila na zem dívka. Oči Sapfó se od ní rázem nemohly odtrhnout a myšlenky mladé ženy se upínaly jen k ní, takže si ani nevšimla příchodu Atthidy. Její mysl teď patřila jen té Nové. Byla vysoká, opálená a sotva čtrnáctiletá. Hnědé vlasy byly rozpuštěné, jejich konečky dosahovaly až ke štíhlému pasu, výše obvázanému rudou stužkou. Zvědavé oči, taktéž hnědé barvy, přejížděly z jedné dívky na druhou a nejdéle se zastavily právě u Sapfó. To už však mladá žena stála u ní a široce se na ni usmívala.
„Vítej na Lesbu děvče. A vítej v mém sídle. Já a mí učitelé tě zde naučíme poezii, hudbě, tanci i ženským mravům. Budeš se s námi těšit i radovat, užívat mládí, daleko od světa dospělých a hrubých mužů. To teprve až vyrosteš, najdu ti toho pravého ženicha. Smím nyní znát tvé jméno?“
„Děkuji paní Sapfó. Četla jsem mnohé z Vašich veršů, jsou překrásné,“ odpověděla dívka a nadšeně si prohlížela starší básnířku. „Mé jméno je Arghéna.“
Arghéna... Jak překrásné jméno, pro ještě krásnější dívku. Tebe budu milovat, to vím jistě. Musím si tě získat...

Ó, ty dívko čistá,
Arghéno,
překrásná má,
můj slavíku,
budu tě milovat,
to mi věř!

„Jaké je to překrásné jméno,“ usmála se Sapfó, chytila Arghénu kolem pasu a zamířila s ní i se zbytkem dívek zpět do sídla.

Ozvalo se zadunění, oznamující modlitbu, patřící bohyni lásky, krásy a plodnosti – Afroditě. Všechny dívky v čele se Sapfó, jež stále ještě šla po boku Arghény, zamířily do nejkrásnějšího chrámu.

Afrodito na zdobeném trůnu,
věčná,
dcero Dia předoucí lsti, ó
prosím,

Sapfó seděla před oltářem, v ruce držela lyru a doprovázená zpěvem dívek, citovala svou báseň, modlitbu k Afroditě.
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce!
...
(Překlad: F. Stiebitz – modlitba k Afrodtě)

Arghéna seděla mezi ostatními dívkami a snažila se připojit k rituálu, který právě probíhal, a jež byl pro ní neznámý. Tam, odkud přišla probíhaly v chrámě oběti, četly se opravdové modlitby, ne verše jedné ženy. Přesto však, jakoby bylo sídlo na ostrově Lesbos obestřené jen štěstím a všichni Bohové mu byly nakloněni. Klid a mír... Arghéna propadla myšlenkám a zapomněla vnímat svět kolem sebe. V mysli se jí hromadili verše, jimiž by popsala to překrásné místo kolem sebe. Najednou ucítila štípnutí. Podívala se, kdo jí to udělal.
Na zemi vedle ní klečela dívka, která zřejmě teprve přišla. Černé vlasy jí splývaly podél tuniky a modré oči se na ní smály.
„Vítej na Lesbu. Prý jsi z dálky. Jak se ti tady líbí?“ Zašeptala.
„Nic krásnějšího jsem ještě neviděla. Tohle místo je kouzelné,“ rozplývala se Arghéna.
Oči druhé dívky se ještě více rozzářily. „Já jsem Atthida,“ řekla s úsměvem.
„Jsem Arghéna,“ odpověděla.
„Jsem tady ze všech dívek skoro nejdéle. Když budeš chtít, ráda ti pomůžu a poradím, když si s něčím nebudeš vědět rady.“
„Jak dlouho už tady jsi? Myslela jsem, že jakmile dívky dokončí studium, najde jim Sapfó muže.“
„Ano, to ano...“ Atthida zaváhala.
„Vždyť ty jsi krásná, nikdo tě nechce?“
„Právě naopak, ale to zjistíš až časem. Jen, jen se prosím moc často nestýkej se Sapfó o samotě.“ Úsměv v Atthidině tváři zmizel. Dívka se beze slova zvedla a odešla.

Během odpoledne se všechny dívky scházely v zahradách, smály se a povídaly si, skládaly společně verše, zpívaly písně, sledovaly ptáčky u kulatých studánek, obklopujících mramorové fontánky.
„Arghéno, pověz nám něco o sobě,“ naléhaly všechny na novou dívku.
„Co bych Vám měla říkat? Já nemám minulost. Čas pro mne začíná až tady,“ usmála se na ně.
„Ale no tak,“ popíchla ji jiná dívka v jejím věku. „Spousta z nás starších už je dávno zaslíbená nějakému bohatému muži, jsi i ty?“
„Ne, nejsem.“
Dívky se rozesmály. „A už jsi se někdy s nějakým setkala?“
„Myslíte o samotě? Ne, nesetkala.“
Zbytek děvčat se ještě více rozesmál. „Dnes večer pořádá několik dívek sezení támhle v tom lesíku,“ řekla a ukázala na lesík, kousek od sídla. „Přijď tam.“ Dívky vesele odtančily a Arghéna zůstala sedět sama. Na mysl se jí opět draly verše.

Tou dobou stála Sapfó ve svém pokoji, nahá, dlouhé vlasy jí splývaly s opálenou kůží. Ruku měla zanořenou do hustých černých vlasů, do cizího ouška šeptala tichá slova. „Miluji tě. Miluji tě, nade všechno na světě. Zůstaň se mnou napořád, neodcházej...“
„Cožpak odcházím? Jsem tady pořád s tebou,“ odpověděl melodický hlas. Sapfó se usmála a políbila sametové rty.

Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným
se rozezpíval nocí - slavík lesbický -
a v bílé údy měkkým peplem halené,
se vtělovaly rytmy zpěvů panenských,
jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly,
my slavily jsme lásku Afrodítinu.

„Musím se ti s něčím svěřit,“ řekla náhle Sapfó.
„Zamilovala jsem se.“
„Já vím. Miluješ mne.“
„Ne, zamilovala jsem se ještě do někoho,“ žena se odvrátila.
„Já vím.“
„Ty víš?“
„Ano, viděla jsem, jak jsi se dívala, byl to stejný pohled, jako při mém příjezdu. Ale já tě varuji. Pokud budeš milovat ji, ztratíš mne...


Arghéna opustila zahrady a vydala se hledat přítelkyni z chrámu. Stále nechápala, co znamenala její slova.
Co jsi mi to Atthido řekla,
to srdce mé nechápe,
má mysl nad tím se ztrácí,
cos to řekla,
co?

Tlustý koberec i bosé nohy tlumily její kroky. Šla dlouhou chodbou s množstvím dveří, z nichž o mnohých stále nevěděla, kam vedou. Dveře, patřící Sapfó však poznala dobře. Když kolem nich kráčely do chrámu, Sapfó na ně ukázala a řekla: „Kdykoliv budeš chtít, přijď. Zvu tě tak, jako bych žádnou jinou nepozvala.“ Arghéna si vybavila zvláštní úsměv na její tváři, zachvěla se. Konečně stanula přede dveřmi, jež ženě patřily. Snad jí poradí, snad bude vědět, kde Arghéna najde Atthidu.
Chtěla zaklepat, poté zaslechla slabý zvuk lyry a zaslechla verše, nesoucí se z úst Sapfó, kromě lyry doprovázené ještě něčím. Byl to další, melodický a čistý hlas. Společně zpívaly o něčem, co nazvaly láskou...

Já jsem tě milovala dávno.
Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu,
když bylas malá; láska přišla však:
jak severáku van, jenž duby zachvěje,

(Překlad F. Stiebitz)

Arghéna zaťukala na dveře. Oba hlasy rázem utichly. Hodnou chvíli se nic nedělo, proto zaťukala znova. Uslyšela tiché našlapování, několik nesrozumitelných slov a poté jí dveře otevřela překvapená Sapfó.
„Co se děje Arghéno?“
„Hledám Atthidu, mou přítelkyni, nevíš, kde je?“
„Tvou přítelkyni?“ Sapfó se zachvěla. „Nevím, kde je. Ale myslím, že bychom si měly spolu promluvit,“ řekla a ukázala Arghéně na prázdnou židli vedle lyry. Byla to ta, na niž seděl ten, co zpíval se Sapfó. Balkonové dveře byly otevřené.
„Ale, Atthida mi říkala...“
„Ale prosím tě, pojď dál, na tom, co říkala Atthida nezáleží, já jsem tvá ochránkyně, mne poslouchej,“ řekla klidně Sapfó a vtáhla Arghénu do pokoje.
Všechny stěny velké místnosti byly pomalované prazvláštními malbami. Velká postel s nebesy i polštáři z hedvábí byla rozestlaná, copak je ta krásná Sapfó nečistotná? Ne, někoho tam měla. Arghéna mířila přímo k židli, na níž jí Sapfó ukázala. Místo toho však ucítila, jak jí žena pevně tiskne ruku a přitahuje ji k sobě.

Stála naproti ní a dívala se jí do očí. Arghéna cítila zvláštní šimrání v podbřišku, když ji k sobě přitiskla a políbila ji. Věděla, že to není správné, ale cítila se krásně. Oplatila jí polibek a rázem se ocitla nahá...

Atthida se procházela zahradami a vzpomínala si na to, co spatřila. Ne, to není možné. Copak by ji takhle někdo, koho miluje mohl zradit? Opravdu je to možné, že teď ztratí jediného člověka, na kterém jí záleží? Na, vždyť jí něco řekla. Řekla jí: „Miluji tě. Miluji tě, nade všechno na světě. Zůstaň se mnou napořád, neodcházej...“ Kolika z těch před ní i po ní už to však řekla? A stejně je nakonec opustila.
Lístky se jemně třepotaly v korunách a jemný vánek si tak, jako její láska pohrával s jejími vlasy.

„Neříkej mi ta slova zrádná více,
má lásko,
když je nedodržíš, místo mne
k sobě jinou vtáhneš,
opustíš mne?
A já tě miluji, nade všechno na světě,
Sapfó...“

Její nový milenec, ten slabý vánek odnášel všechny Atthidiny tiše vyřčené verše pryč. Ty Sapfó zřejmě nikdy neuslyší.
Ještě ale není konec.
Budu bojovat, o tebe a o tvé srdce.
Budu v tobě znova probouzet vášně a nakonec,
si tě získám zpět.
Neutečeš mi Sapfó,
miluji,
jen tebe.


Proč jsi mne neposlechla
hloupá Arghéno?
Co teď s tebou udělat mám?
Snad pohrozit ti,
bude mi stačit?



Na obloze se třpytily hvězdy. Překrásné dary od Bohů. Arghéna šla jako malátná po chodbách paláce. Podivný pocit už ji neopustil. Šimrání v břiše, chvění po celém těle, vzpomínala na něžná slova, která jí Sapfó šeptala do uší, čekajíc, že jí snad odpoví. Neodpověděla. Tiché verše, linoucí se z jejích úst, když jí Arghéna doprovázela na lyru tak, jako někdo před ní. Opravdu hrála nahá?
Na chodbě proti ní se objevila Atthida. Arghéna se na ni usmála. „Zdravím Atthido, celý den jsem tě hledala?“
Atthida si ji zle přeměřila. „Opravdu?“
„Ano, kde jsi byla?“
„Udržíš tajemství? Byla jsem u někoho, koho miluji a koho nechci ztratit. Hrála jsem na lyru a zpívala s ním, objímala a líbala se s ním.“
Arghénu zamrazilo v zádech. Před ní byla u Atthidy Sapfó? Ví o tom, že tam po ní přišla ona? „Ach tak, to ti přeji,“ usmála se.
„Ano? Jenže nás někdo vyrušil. Až zjistím kdo se mi snaží zničit jeho lásku, bude zle. Přísahám, že toho člověka zabiju!“
„Cožpak tam měl pot obě jinou ženu?“
„Ano! Má láska! Sapfó! Musela jsem utéct balkonem, aby nás nikdo neviděl. Ale zdržela jsem se, chtěla jsem vědět, kdo nás vyrušil. Byla to některá z dívek. Ach! Kdybys viděla, co tam spolu dělaly!“ Atthida se jakoby rozbrečela.
„To je mi líto, už musím jít,“ řekla rychle Arghéna a odešla.
Atthida se za ní nenávistně otočila, to však Arghéna neviděla. „Smrt na tebe!“ Sykla zrazená milenka.

Arghéna opustila stěny domu a zamířila k nedalekému lesíku, kam ji děvčata pozvala. Jakmile se k němu na pár kroků přiblížila, zaslechla několik mužských hlasů a dívčí smích. Zalekla se a na chvíli zaváhala. Opravdu má pokračovat? Ne, půjde. Teď zapomene na Sapfó i Atthidu, to, co se stalo jistě není možné, ona miluje muže!
Pod nohama jí zapraskalo několik větviček, hlasy v lesíku ztichly. Arghéna se prodrala až do středu kroužku, v němž kolem ohně seděla skupinka hezkých mladíků s několika děvčaty. Všichni se dívali na ní.
„Podívejte se na ní! To je ta nová!“ Řekla dívka, jež ji sem pozvala.
Jeden z mladíků, jež ještě seděl sám se zvedl a přistoupil k Arghéne. Chytil jí za bradu a přitáhnul jí k sobě, i když se pokusila se mu vzepřít. „Je hezká, jak jsi říkala.“
„A nezkušená,“ zasmála se další dívka u ohně. Přidalo se k ní i několik mužských hlasů. „Oragusi, tak s ní běž tam dozadu,“ navrhl jeden z mladíků.
Oragus neváhal. Chytil vzpírající se Arghénu a nesl ji hlouběji do lesíka, dokud se nepřestaly ozývat hlasy těch, co seděli u ohně. Teprve potom ji postavil na zem. Chtěla utéct, nemohla. Držel ji za ruku a přitáhl ji blíže k sobě. Klidně jí začal líbat, všude, kam ho napadlo.
Líbal jí na rty, na tváře i šíji, pohrával si s jejími vlasy. Líbal jí krk i rameny a stále ji tisknul k sobě. Jí to ale nepřišlo krásné. Vzpomínala si na hedvábné polibky Sapfó, které opětovala jen krátce. To není možné. Všechno to krásné, co s tou ženou prožila, teď zmizelo. Ztrácelo se to v náručí muže, jež ji k sobě pevně tisknul a jí se to nelíbilo. Znova se pokusila vytrhnout, ještě více ji přitisknul.
„Mně neutečeš,“ usmál se na ni. „Nemáš se ale čeho bát, udělám jen to nejdůležitější,“ zasmál se, jí vhrkly slzy do očí.
„Prosím pusť mne,“ zažadonila z posledních sil, než se jí podlomila kolena a ona se ocitla zesláblá a neschopná odporu na zemi.

Ó Sapfó, teď už to vím,
ty jsi jediná.
Strávím-li noc s mužem,
nebude se ti rovnat.
Víš jak mi bylo?
Láme mi to srdce,
teď však vím,
že,
miluji jenom tebe. Ach Sapfó!

Ráno ji probudil zpěv ptáků, ozývající se odkudsi z dálky. Lesík byl prozářený denními paprsky, jí přišel temný. Co se té noci stalo? Kde teď jsou? Ani on už tady nebyl. Ucítila bolest ve stehnech, vzpomněla si na svůj příjezd, Sapfó a setkání s Atthidou. Rozhlédla se kolem sebe. Kde má tuniku? Je pryč. Co se stalo? Jak teď může dojít až do domu, nahá, vždyť u brány stojí muži!
Ach Sapfó, kde jsi? Kdybys cítila mou bolest...
„Arghéno!“ Ozvalo se volání odkudsi.
„Jsem tady! Pomoz mi!“
Brzy k ní přišla pomoc. Jenže, čekala kohokoliv jiného, jen ne ji. Dívala se na ni s posměchem.
„To se Sapfó líbit nebude. Snad jsi ji tady nepodvedla s mužem?“
„To ty?“
„Co já?“ Odpověděla jí. „Vždyť já Sapfó miluji, nikdy bych nic takového neudělala, já jsem ta hodná,“ ještě větší posměch.
„Ty mrcho! Vždyť já za nic nemohu, už teď tohle místo začínám nenávidět. Co to má znameat? Sapfó, ty, ten muž...“
„Jen začátek. Myslíš si snad, že jsem tě včera nepoznala?“ Atthida do ní prudce strčila a Arghéna těžce dopadla na záda. Zalapala po dechu. „Myslíš si snad, že jsem tam hloupá?“ Měla sandály s tvrdým podpatkem. Šlápla jím přímo do jamky pod ohryzkem. Arghéna cítila strašlivou bolest, nemohla dýchat, dělalo se jí špatně. „Řekla jsem ti, že toho, kdo to byl, zabiju! Teď ti ale dávám ještě jednu šanci. Oragus si tě nemohl vynachválit. Vezme tě do města a prodá do nějakého veřejného domu, kde budeš dělat služku mužům. Je to tvá jediná šance, jak přežít. Pokud tady zůstaneš, zabiju tě!“ Potom vytáhla Arghéninu tuniku a mrskla s ní po ní. Odešla.

Arghéna zasýpala a chytila se pod krkem. Bylo jí zle, před očima se jí dělalo černo, cítila, jak zvrací.

„Arghéno! Tady jsi, všude jsem tě hledala,“ na chodbě přímo proti ní vyběhla Sapfó a přitáhla ji k sobě. Arghéna se jí vytrhla. „Ne, Sapfó, musím s tebou mluvit, potřebuji o...“
„Pšššt, pojď se mnou,“ přitiskla jí žena prst na rty a zatáhla jí do svého pokoje. Sotva přibouchla dveře, začala Arghénu znova líbat.
Arghéna se vytrhla. „Ne, Sapfó! Už ne. Atthida! Ona mi něco řekla a já teď musím odejít pryč odtud, promiň, ale já, mám strach!“
„Udělala ti snad něco?“
„Ne, jen mluvila, ale já musím odejít.“
„Udělala jsem ti snad něco já? Co ti řekla?“
„Vždyť ona tě miluje, ty patříš jí. A já tě miluji, chci tě...“
„A já tě také miluji, tak půjde pryč!“
„Jenže ona mne zabije! Miluji tě Sapfó, miluji...“
Umlčely jí desítky dalších polibků. Svět kolem se zatočil.

Atthida stála pod velkým balkonem. Sapfó ani Arghéna si zřejmě neuvědomily, jak hlasitě mluvily, všechno slyšela. „Ničemnice!“

Ty děvko a couro ničemná!
Arghéno!
Ty teď zaplatíš za svou neposlušnost,
tvá láska k ženě, jež patří mně,
tě bude stát draho. Nenávidím tě!
Nenávidím!


Arghéna se sotva držela na nohou. Procházela se chodbami paláce, propadala únavě, štěstí i strachu zároveň. Co jí to Sapfó řekla? Pošle Atthidu pryč, co udělá Atthida? Opět se chytila za bolící krk a udělalo se jí nevolno, znova zvracela, přímo na drahý koberec.

„Sapfó?“ Atthida dostala vzkaz od své milenky, prý s ní chce okamžitě mluvit. Vstoupila tedy do Sapfóiny ložnice.
„Ano, jsem tady lásko, čekám tu na tebe. Musím s tebou mluvit.“
Atthida došla až k Sapfó a sedla si jí na klín. Sapfó jí líbala na paže a na rty. „Atthido, konečně jsem ti vybrala ženicha...“

Ženicha? Tak přece jenom se mě chceš zbavit! To já ale nedovolím, to ne!

„Opravdu? Ale Sapfó, já přeci miluji jenom tebe.“
„Já tě také miluji, nejvíce ze všech těch, jež jsem kdy milovala. Ale každá z vás musí odejít, já musím dostát svého slibu, jež jsem dala vašim otcům a matkám, včetně těch tvých.“
„Že ty ji miluješ více než mě!“
„Atthido!“
„Já to vím, všechno jsem slyšela, viděla! Miluješ jí, více než mě, záleží ti na ní více, než na mně! Za to mi draze zaplatí! Sapfó, já neodejdu! Miluji tě, Sapfó!“

„Já jsem tě milovala dávno, Atthido.
Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu,
když bylas malá; láska přišla však:
jak severáku van, jenž duby zachvěje,
…
Já milovala dávno krásnou duši tvou
i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů
se mísil do úderů mého barbita;
že jsi však tolik krásná, netušila jsem!
Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu,
žár pod koží se rozlil, potem zkalenou,
jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl,
mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic
a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal,
ni slovo nesplynulo na užaslé rty…To byla krásná noc, má sladká Atthido, když srpek Selénin se k lesům naklonil,
jak milence by hledal v sluji spícího,
a potom v dálce zašel, na svět padl stín,
nebe pokrylo se celé hvězdami …“
(Překlad: F. Stiebitz)

Atthida vyběhla z pokoje a ještě téže noci, zahalená černou kápí podstrčila do Arghénina lože dva jedovaté hady.
Její tělo ráno našli mrtvé a studené, na krku otisk hadích zubů.

„Teď mne zase budeš milovat!
Sapfó!
Zvítězila jsem a ona prohrála,
chceš přeci tu silnější
a živější!“

Básnila se smíchem Atthida před Sapfóinými dveřmi.

„Tak otevři mi přece,
cožpak se bojíš?
Sapfó,
vždyť tě miluji!“

Konečně se dočkala. Sapfó v ruce svírala dvě číše vína. Jednu podala Atthidě. „Připijme spolu na zdraví Arghénino a na tvojí šťastnou svatbu. Dnes ztrácím dvě milované dívky najednou,“ řekla Sapfó zarmouceně.
„Ne!“ Vykřikla Atthida a vyběhla ven z paláce, proběhla zahrady a doběhla až k okraji útesu, kde vespodu burácelo moře. „Raději smrt než žít bez tebe Sapfó!“ Vykřikla a skočila dolů.