Černý vlk

Černý vlk

Ulice byly prázdné, tiché. Všichni už ulehli ke spánku a tak město tiše dýchalo noční klidnou atmosférou a odpočívalo po dalším rušném dni. Světlo lamp se tiše mihotalo po dlážděné ulici a lampář, který se blížil z druhého konce ulice je potichu zhasínal. Ozvalo se tiché zasyčení, když přiložil dlouhou tyč k plameni, který za okamžik nato zhasl. Kromě starého lampáře v Pražské ulici nikdo nebyl a přeci se lampář neklidně otočil. Ucítil podivný pocit v zádech, jako by ho z nedaleké temné a úzké uličky někdo sledoval. Křečovitě sevřel prsty kolem kovové tyče, kterou držel v ruce.
,,Haló? Je tam někdo?‘‘ Vykřikl a mhouřil oči, jak se snažil zaostřit do šera. Tma kolem jako by ještě zhoustla a semkla se kolem lampáře. Odpovědí mu však byla pouze tichá noc.
Z nenadání se rozrazily dveře asi deset kroků od lampáře a z nich vyběhla smějící se dvojice. Mladý muž, který táhl hlasitě se smějící dívku se k ní otočil a přitiskl ji na stěnu. Při tom ji divoce líbal a rukou se jí pokoušel dostat pod spodničku. Dívka se hlasitě smála a potom pleskla chlapce přes tvář, ten se zarazil, dívka využila své příležitosti a s hlasitým smíchem se rozeběhla temnou ulicí pryč. Chlapec se hned vzpamatoval a vyběhl za dívkou. Lampář nad tím jen zakroutil hlavou a zasmál se sám pro sebe, že se málem polekal dvojice, která si chtěla jen pořádně užít teplou letní noc. Dal si dlouhou tyč na záda a vykročil k další lampě, která byla až na konci ulice. Jeho kroky se hlasitě rozléhaly po liduprázdné ulici. Z ničeho nic se ozval hlasitý ženský křik. Starý lampář upustil kovovou tyč a otočil se po zdroji toho rozruchu. Vycházel z temné uličky, kterou proběhli ti dva mladí lidé. Lampář se rozběhl za tím křikem. Než však stačil dorazit na místo zděšený křik náhle utichl.

Psal se třetí červenec roku 1812. Dalo by se říct, že to byl den jako každý jiný, avšak to bych lhala. Dnes bylo něco jiné. Venku vládl až příliš velký rozruch oproti normálu. Nevěděla jsem proč, ale to mi mělo být v okamžiku vysvětleno. Seděla jsem na dřevěné židli u stolu a čistila brambory, které před chvílí přinesl náš pacholek. Dnes se chystala velká hostina protože jedno z pánových dětí mělo své patnácté narozeniny a ještě ke všemu se u nás před týdnem ubytoval kmotřenec pana Valleta. Byl to pohledný hoch tak kolem dvaceti let, možná víc. Občas jsem ho vídala, když odcházel brzy ráno do města, nebo když se pozdě v noci vracel. Tady dole v kuchyni proto panovala upjatá atmosféra, všechno dnes muselo být podle plánu úchvatné. Pracovala jsem v domě sira Valleta jako služka teprve pár týdnů a přeci jsem si již stačila zvyknout na stálou honičku. Paní sira Valleta chtěla mít všechno načančané, krásné a podle první módy. Byla jednou z těch paniček, které udávaly trendy a musely mít vše co bylo nové. Domem se proto nesly stále nové vůně parfémů, střídaly se domem různé švadleny, aby braly paní míry na nové šaty a jezdili sem obchodníci i z dalekých zemí, aby nabídli paní Valletové nejnovější věci ze zahraničí. Málokterá žena z města paní Valletovou v tomto předčila, možná, že ani žádná taková nebyla.
,,Loupej to pořádně, když budeš dělat takovýhle slupky, tak nám k jídlu nic nezbude!‘‘ Vyjela na mě naše šéfkuchařka nevrle. Nic jsem na to neřekla a jen jsem se sklonila ještě víc k práci. Zatím jsem zde nedělala nic jiného, než loupala brambory a pomáhala v kuchyni, občas mi bylo dovoleno i jít v domě ven do zahrady a pomoci tam našemu zahradníkovi okopávat květiny. To bylo však jen za odměnu. Moje matka mě sem v sedmnácti poslala do služby, abych jim alespoň trochu byla užitečná a vydělávala peníze, které naše rodina potřebovala, protože otec byl starý opilec a matka tak musela sama shánět peníze na živobytí, aby nakrmila sedm hladových krků. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem odešla z domu, tady jsem alespoň měla trochu víc soukromí, i když jsem se dělila o svou komoru s jednou služkou, která také přišla nedávno. Byla to však dobrá holka a tak jsme si brzy padly do oka a naše soužití bylo velmi dobré.
,,Vražda!‘‘ Zakřičel někdo a v tentýž okamžik se rozletěly dveře od zadního vchodu a dovnitř vlítla Helena, moje spolubydlící.
,,Lidičky! Stala se vražda! Někdo v noci zamordoval dva lidi! Ještě tam leží, všichni se kolem nich sběhli, jsou tam strážníci a chtějí odklidit jejich těla. Stalo se to v kamenné uličce!‘‘ Zakřičela Helena a při tom valila oči a plácala se do stehen. Jak se dalo čekat všichni lidé v kuchyni se začali okamžitě drát ven, aby se také podívali na tu vraždu. Kamenná ulička byla totiž asi jen dvě stě stop od našeho domu. Proto byl venku takový rozruch. Odložila jsem bramboru a nůž a běžela se také podívat co se venku děje. Doběhli jsme tam rychle. Okolo kamenné uličky se tlačil dav několika desítek lidí, kteří si mezi sebou štěbetali.
,,Prý jsou ta těla úplně rozsápaná.‘‘ Slyšela jsem říkat někoho. ,,Prý jim někdo vydloubal oči a pověsil jim je kolem krku.‘‘ Slyšela jsem z jiného koutu. Drby se šířily strašlivě rychle, já však měla tolik zdravého rozumu, abych věděla, že nic z toho určitě není pravda. Prodrala jsem se rychle vpřed, abych viděla co se tam děje. Strážníci se snažili udržet dav v bezpečné vzdálenosti od těl, která ležela na dlážděné zemi. U dvou mrtvých těl se skláněl doktor, takže nebylo vidět co s těmi těly vlastně je. Potom se však doktor zvedl, poodešel dál a kroutil nad tím hlavou, možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, jako by byl doktor mírně zsinalý. Když odcházel zahlédla jsem dvě mrtvoly ležící vedle sebe. Byl to mladý muž a žena. Muž byl opřený o kamennou zídku a z hlavy mu trčel zahnutý hák. Vedle něj ležela mladá žena. Byla nahá, ruce měla pevně svázané za zády a na břiše měla vlastní krví nakreslený kříž, kolem krku měla spletený trnový náhrdelník, který se jí rozrýval kůži a pramínky krve, které jí stékaly po krku vypadaly jako karmínoví hadi. Nakláněla jsem se ještě víc dopředu, abych slyšela, co si povídá doktor s jedním ze strážníků, když v tom do mě kdosi vrazil a smetl mě do strany. Vztekle jsem zabručela a ohlédla se za tím, kdo mě srazil. Viděla jsem muže, který byl oblečen v tmavém oblečení a rychlým krokem si to rázoval pryč od davu. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem strašné nutkání vyrazit za ním a tak jsem se prodrala davem nazpět. Než jsem se však prodrala davem, ten muž už byl na druhém konci ulice. Ohlédl se přes rameno a já pohlédla do jeho znepokojivé tváře. Muž byl vysoký, měl velká a široká ramena, přes která měl přehozený opraný tmavý plášť. Měl ostré dravčí rysy a pronikavě zelené oči, černé rozcuchané vlasy, které mu rámovaly obličej mu lehce povlávaly ve větru. Muž se zadíval směrem na mě a při tom stáhl husté černé obočí k sobě a rty pevně stiskl, bylo vidět jak zatíná čelist. Zdálo se, jako by se chtěl otočit a vrátit se ke mně, aby mi vynadal, než však stihl cokoli udělat za rameno mě někdo chytil a otočil mou pozornost na sebe.
,,Měla by ses vrátit do kuchyně.‘‘ Řekl mi medový hlas za mnou a já poznala, že je to kmotřenec sira Valleta.
,,Ano pane.‘‘ Řekla jsem a mírně se uklonila. On se však jen zasmál a dál mě držel za rameno.
,,Mě se nemusíš uklánět, já jsem jenom vesnický kluk, stejně jako ty. Jen mě můj strýc vzal k sobě. Jmenuji se Adam a ty?‘‘ Zeptal se mě a já se zahleděla do jeho azurově modrých očí, které se smály.
,,Marie.‘‘ Odpověděla jsem přidušeně, protože až nyní jsem si uvědomila, jak je Adam hezký.
,,Hezké jméno, Marie. Ta vražda je tedy něco že?‘‘ Zeptal se a při tom se klukovsky usmál.
,,No to ano. Něco takového jsem ještě neviděla.‘‘ Odpověděla jsem mu a sklopila zrak. Adam mě pustil a pomalým krokem se se mnou vydal zpět k domu.
,,Našel je prý starý lampář a šel to oznámit strážníkovi, ten mu však nechtěl věřit a tak to odložili až do rána, podle mě, to neměli odkládat, takhle už je tu moc čumilů, co myslíš?‘‘ Zeptal se mě a já nevěděla co odpovědět.
,,Myslím že máte pravdu Adame.‘‘ Zašeptala jsem a při tom si prohlédla jeho pohledné rysy. Hnědé vlasy, které mu neposedně padaly do očí, plné rty a souměrný nos. Adam byl velice pěkný.
,,Prosím nevykej mi, mluvme spolu jako rovný s rovným.‘‘ Požádal mně a při tom se zatvářil vážně.
,,Dobrá.‘‘ Odpověděla jsem mu.
,,Zaujal tě ten muž, který stál na konci ulice.‘‘ Řekl Adam a já nevěděla jestli je to otázka nebo prosté konstatování.
,,Ano. Znáš ho?‘‘ Zeptala jsem se ho hned, protože ten muž mě opravdu zaujal, bylo na něm něco zvířecího a divokého, znepokojivého.
,,No slyšel jsem o něm. Strýc se zmínil, že na kraji města žije nějaký zvláštní muž. Prý se drží stranou a lidé se ho bojí. Strýc říkal, že s nikým nežije, jen sám v malém domě na Malé straně. Lidé se bojí okolo jeho domu jen projít. Údajně se přistěhoval z nějakého dalekého města, není tu dlouho. A co je nejzajímavější, říká se o něm, že zabil svou sestru.‘‘ Řekl Adam a při posledních slovech se zamyslel. Mě se však rozbušilo srdce. Že by to byl právě tenhle muž, který zabil tu dívku a muže? To jak se na mě díval bylo divné, jako by i pohled mohl přimrazit.
,,Myslíš, že to mohl být on? Ten kdo zavraždil ty lidi?‘‘ Zeptala jsem se Adama a ten stáhl obočí k sobě, jak se zamyslel.
,,Možná, kdoví, ale myslím, že by se to mělo prošetřit.‘‘ Řekl a prohrábl si vlasy.
,,Jak se jmenuje? Ten muž?‘‘ Zeptala jsem se ho tak, aby to nevyznělo, že mě to až moc zajímá, ale přitom mi srdce zběsile tlouklo na poplach.
,,Eduard Gothard mladší.‘‘ Odpověděl mi Adam a při tom se na mě zadíval zvláštním způsobem.
,,Doufám, že tě ani nenapadne po tom vrahovi pátrat sama? Nebo se nedej bože pouštět do pronásledování toho chlapa?‘‘ Zeptal se mě a měřil si mě přísným pohledem. Uhnula jsem očima.
,,Ne, to by mě ani nenapadlo.‘‘ Odpověděla jsem mu a při tom se trochu začervenala.

O dva dny později jsem si vykračovala mezi tržními stánky. Byla jsem na velkém Pražském trhu, naše vrchní hospodyně mě poslala na trh, abych nakoupila na večeři. Paní Valletová si totiž zase pozvala na večer své známé, takže byl v domě rozruch. Byla sobota první týden v měsíci a to znamenalo, že od dnešního večera společně se zítřejším dnem budu mít úplně volno. Každý měsíc jsem měla totiž jeden volný den, kdy jsem si mohla dělat co jsem chtěla. Většinou jsem to využívala k tomu, abych přivezla domů pár peněz, které mi dali výplatou a nejspíše to tak bude i tentokrát. Těšila jsem se však, až si zase jednou odpočinu. Celé dva dny jsem se snažila zapomenout na ta dvě zohavená těla a podivné okolnosti při kterých jsem se setkala s Eduardem Gothardem, vše mě však vracelo k těm podivným událostem, takže jsem nebyla sto zapomenout. Jedinou útěchou mi byla práce a byla jsem tedy ráda, že jsem nyní zaměstnávala svůj mozek něčím jiným, než myšlenkami na tu vraždu.
,,Čerstvé ovoce! Před chvilkou natrhané! Od slunce zahřáté!‘‘ Volala žena, která měla stánek napravo ode mě. Zamířila jsem k ní, protože jsem měla za úkol nakoupit nějaké ovoce na dezert.
,,Dejte mi deset jablek a vyberte mi nějaké pěkné jahody a meruňky.‘‘ Řekla jsem ženě u pultu a ta hned začala nandávat ovoce do proutěného košíku, který jsem jí podala. Když jsem jí za ovoce zaplatila jen se mírně uklonila a začala vyvolávat dál a lákat zákazníky na své zboží. Nyní jsem zamířila ke stánku, který byl až na úplném konci tržiště, prodávala se tam zelenina a hned vedle o pár stop dál byl stánek se zvířaty, tam jsem měla namířeno.
,,Vzala bych si jednu husu.‘‘ Řekla jsem mohutnému řezníkovi, který stál za pultem.
,,Chcete ji podříznout?‘‘ Zeptal se mě chraplavým hlasem a otřel si při tom ruce o zakrvácenou zástěru.
,,Ne děkuju, stačí mi živá.‘‘ Odpověděla jsem a nedokázala skrýt příval nechutě, když si řezník odfrknul. Podal mi husu v proutěném košíku, kterou jsem si přála. Když jsem se pro ní natahovala ozval se vedle mě hluboký hlas.
,,Mě dejte támhleten kus masa, co vám tam visí.‘‘ Řekl muž stojící vedle mě a já jsem se na něj otočila. Málem jsem leknutím upustila husu, kterou jsem držela v rukou. Vedle mě stál Eduard Gothard v celé své tajemnosti. Byl vysoký a ramenatý, nyní, když jsem stála sotva na dosah ruky vedle něj jsem si to uvědomila. Na tváři mu rašily vousy a zelenýma očima probodával řezníka před sebou. Tvářil se nebezpečně a když jsem stála vedle něj, měla jsem najednou chuť utéct někam hodně daleko. Řezník jen něco zabručel a podal Eduardovi flák masa, ten si ho od řezníka vzal a schoval do malého košíku, který nesl v levé ruce. Rychle jsem hodila řezníkovi peníze a snažila se nějak pobrat husu společně s košem ovoce, ale nějak jsem nebyla schopna jej zvednout. Cítila jsem, jak se na mě Eduard dívá.
,,Dovolíte? Pomůžu vám.‘‘ Ozval se po chvilce a natáhl se po košíku s husou, která se v něm mlela a vyděšeně kejhala. Stála jsem jako zcepenělá, tón jeho hlasu mě přikoval na místě. Zvedla jsem k němu hlavu a střetla se s jeho hlubokým pohledem. Nedalo se rozeznat co si myslí, i když rysy jeho tváře byly drsné a divoké, jeho oči se zdály být přívětivé.
,,To není třeba.‘‘ Zašeptala jsem nepřesvědčivě. On si mě však změřil pohledem a řekl.
,,Myslím že je, pokud chcete donést tu husu domů v dobrém zdraví a ne rozmašírovanou na kaši.‘‘ Řekl chladně a při tom mu zacukal koutek úst. Jen jsem tedy přikývla a sklopila zrak. Vyrazila jsem přes tržiště směrem k domu. Naštěstí to nebylo daleko. Eduard šel tiše krok za mnou, nemluvil, ale cítila jsem, že se na mě dívá. Cítila jsem jeho pohled ve svých zádech a nemohla jsem říct, že by mi to bylo příjemné. Měla jsem z toho muže, který šel za mnou strach a přesto, přesto v sobě měl něco, co mě k němu podvědomě táhlo. Zastavila jsem se.
,,Už jsme tady.‘‘ Řekla jsem a pokývala hlavou k velkému domu. Eduard se podíval na dům na který jsem ukazovala a potom se podíval na mě. Opatrně mi vložil husu do druhé ruky, která nebyla tak přeplněná.
,,Tak vám tedy děkuju.‘‘ Řekla jsem a Eduard zvedl obočí. Všimla jsem si, že nad pravým obočím má jizvu dlouhou asi jako jehlice stromu, nejspíše si ji udělal při nějaké práci. Nos měl trochu křivý, nejspíše si ho když byl malý zlomil a ten mu srostl křivě, přesto mu to však na zvláštní přitažlivosti neubíralo. Jeho tvář a dravčí pohled dohromady tvořily divokou nespoutanost. Byl to muž zvíře.
,,Rádo se stalo.‘‘ Řekl Eduard, potom pokývl hlavou, otočil se a beze slova odešel. Dívala jsem se za ním, jak odchází kymácivým krokem a potom jsem se sebrala a vešla dovnitř. Eduarda a jeho zvláštní chování jsem však za celý den nedokázala dostat z hlavy.

Byla sobota večer. Slunce už zapadalo a já měla konečně vytoužené a vysloužené volno. Jak jsem ráno chtěla jet domů, tak po zážitku na tržišti jsem změnila názor. Celý den jsem přemýšlela nad jednou věcí. Že jsem Eduardovi nepoděkovala dostatečně. Ten muž podle slov Adama byl věčně sám a tak jsem se rozhodla, že za ním zajdu s nějakým jídlem a pitím, abych mu tak vyjádřila svůj dík za to, že mi pomohl. Sbalila jsem tedy kus masa od večeře, chleba, ovoce a flašku vína, které jsme tu měli a které mi hospodyně ochotně dala a vyrazila jsem za Eduardem. Šla jsem svižným krokem. Malá strana od našeho domu nebyla daleko, takže jsem tam dorazila asi za patnáct minut. Zeptala jsem se mladého hocha, který házel kamenný do Vltavy, kde bych našla pana Eduarda a ten mi zaraženě řekl, kde pan Gothard bydlí. Nezapomněl však dodat, že pan Gothard je divný, potom sebral zbývající kamínky a odběhl pryč. Dům Eduarda Gotharda jsem našla zanedlouho. Byl to ten nejoprýskanější dům ze všech. Sám jakoby vyzařoval ze sebe jakousi temnou auru. Došla jsem k domu. Slunce už téměř zapadlo a oranžové světlo se pomalu vytrácelo. Chytila jsem za klepadlo a hlasitě třikrát udeřila. Nemusela jsem čekat dlouho, dveře se ani ne za pár úderů srdce otevřely. Ve dveřích stál samotný Eduard. Měl na sobě bílou košili, přes kterou měl tmavě zelené sako a tmavé kalhoty přepásané páskem. Zatvářil se překvapeně a nechápavě.
,,Co tu děláte?‘‘ Zeptal se mě a měřil si mě zkoumavým pohledem.
,,Přišla jsem vám poděkovat za to, že jste mi pomohl dnes ráno. Tady jsem přinesla něco za odměnu, jídlo a pití, snad se neurazíte, když vám ho nabídnu.‘‘ Řekla jsem a zdálo se, jako by Eduard trochu v obličeji pookřál.
,,Nemusela jste si dělat škodu.‘‘ Řekl a trochu se usmál, pokud se tomu zvláštnímu pokřivení úst dalo říkat úsměv.
,,Jsem ráda, že vám to mohu nějak oplatit.‘‘ Řekla jsem a usmála se na něj. Eduard se na mě zadíval a jeho nevlídný pohled byl ten tam.
,,Nechcete jít na chvíli dovnitř, abych nemusel váš dar jíst sám.‘‘ Řekl Eduard a ustoupil ze dveří, abych mohla projít dovnitř. Něco mi říkalo, abych tam nechodila, má zvědavost a intuice mi však radila, abych dovnitř šla a tak jsem jen prošla kolem Eduarda a při tom mírně zavadila o jeho hruď, když jsem se protahovala dveřmi. Eduard za námi zavřel dveře a světlo slunce, okamžitě zmizelo. Stáli jsme v malé předsíni, ze které vedly schody nahoru. Eduard si ode mě vzal koš s jídlem a pobídnul mě, abych vyšla po schodech za ním. Vyšlapala jsem dřevěné schody vešla do dlouhé chodby ve které byly troje dveře. Eduard otevřel prostřední z nich a vešli jsme do velkého obývacího pokoje. Byl celkem útulně zařízený. Uprostřed byl velký dřevěný stůl na němž hořely svíce. Na pravé straně byla velká knihovna odshora až dolů vyskládaná knihami. Naproti knihovně byl velký krb ve kterém hořel oheň a házel tak na stěny stíny. Pár kroků od krbu byla zelená pohovka. Na stěnách vysely různé obrazy krajin a jeden velký portrét jakéhosi muže s ženou, kteří drží malé černovlasé dítě, které tahá matku za cíp šatů, vypadali spokojeně a šťastně.
,,Moje matka a otec.‘‘ Řekl Eduard, když viděl, jak si obraz prohlížím. Udiveně jsem se na něj otočila.
,,To dítě jste vy?‘‘ zeptala jsem se ho a Eduard se nyní doopravdy usmál.
,,Ano, já. Jinak mé jméno je Eduard Christopher Gothard.‘‘ Řekl s napřeženou rukou, které jsem se chopila.
,,Marie Anetta Christová.‘‘ Představila jsem se mu. Eduard vzal mou ruku do své dlaně, která byla velká a teplá. Sklonil se a rty se jen letmo dotknul mé ruky, potom ji pustil. Eduard odešel ke stolu a postavil na něj koš.
,,Co Vás to napadlo, nosit sem tolik jídla? Já toho moc nesním, navíc jsem si dnes kupoval to maso na trhu.‘‘ Řekl a při tom připravil dva talíře a příbory, do pohárů nalil víno, které jsem přinesla.
,,Myslela jsem, že by Vám mohlo přijít na chuť to jídlo.‘‘ Odpověděla jsem a chtěla jsem vytáhnout z koše maso, Eduard měl však stejný plán a tak se naše ruce letmo dotkly. Stáhla jsem ji rychle zpět. Eduardovy ruce již nebyly teplé, ale sálalo z nich horko, jako by měl horečku. Eduard stáhl obočí k sobě a rychle vyndal všechno z koše. Dal jídlo doprostřed stolu a posadil se na židli. Posadila jsem se naproti němu a zadívala se přes stůl.
,,Tak, dobrou chuť.‘‘ Řekl a hlas se mu třásl. Jen jsem přikývla a nandala si na talíř pár kousků. Jedli jsme mlčky, bylo slyšet jen cinkání příborů a talíř. Když jsme dojedli, Eduard sobě i mě dolil ještě vína. Zhluboka se napil a potom se zeptal.
,,Jak to, že se mě nebojíte jako ostatní? Lidé se mi normálně vyhýbají, ale Vy si přijdeš do mého domu jen tak. Nemáte strach?‘‘ Zeptal se a upřel na mě svůj pronikavý pohled zelenýma očima.
,,Popravdě mám trochu strach, mráz mi běhá po zádech, ale nemyslím si, že jste zlý. Jen vás lidé nechápou.‘‘ Eduard se ušklíbl a zeptal se.
,,A vy mě chápete, Marie?‘‘
,,Snažím se o to a i když nechápu spoustu věcí, vím jednu docela jistě, že nikdo není rád sám a proto jsem dnes tady, abyste nebyl sám.‘‘ Řekla jsem a při tom sklopila zrak.
,,Někdo třeba je rád sám a vyhovuje mu to.‘‘ namítl a při tom se na mě stále zvědavě díval.
,,Nikomu nevyhovuje samota, může se tak tvářit, ale uvnitř duše touží po společnosti.‘‘ Odpověděla jsem mu pevným hlasem a Eduard se zasmál hrdelním smíchem.
,,Za ta léta jsem si zvykl na to být sám. Lidé mě nikdy neměli v oblibě, nejspíš proto že jsem jiný a nyní, mě všichni podezírají z toho, že jsem zabil ty lidi venku.‘‘ Řekl a při tom smutně zavrtěl hlavou.
,,Lidé často odsuzují druhé jen podle toho, že jsou ti lidé odlišní od nich samých. Ale Vy jste ty lidi přece nezabil?‘‘ Ptala jsem se a při tom se mi zadrhl hlas.
,,I kdybych Vám řekl, že jsem je nezabil, kdybych ti to tu na kolenou odpřísáhnul, pro Krista, copak mi budete věřit?‘‘ zeptal se najednou a jeho hlas byl prosebný a zoufalý.
,,A zabil jste je?‘‘ zeptala jsem se od plic. Ta slova ze mě prostě vylítla. Eduard se na mě zaraženě podíval, potom však pevným hlasem řekl.
,,Ne. Nikdy jsem nikoho nezabil. Už mě jednou obvinili z vraždy. Prý že jsem zabil svou sestru a já jsem zatím přijel do Prahy, abych vypátral jejího opravdového vraha. Někde tu je a myslím, že je to ten samý. Má sestra byla zavražděna úplně stejně, jako ta dívka zde.‘‘ Řekl Eduard a do tváře se mu vedral vztek. Vstal od stolu a ruce měl zaťaté v pěsti. Jednou rukou udeřil do stolu, až se zakymácel. Polekaně jsem vstala a ustoupila o krok vzad, protože Eduard stál na dosah ruky ode mě.
,,Kdybych toho zmetka dostal do rukou, přísahám bohu, že ho vlastnoručně uškrtim!‘‘ Vykřikl a při tom tisknul zuby k sobě tak silně, že jsem měla strach že si je vyláme. Má reakce byla naprosto automatická. Udělala jsem krok vpřed, natáhla k Eduardovi ruce a chytila ho za paže. I když jsem věděla, že kdyby tenhle muž co stál proti mně chtěl, tak mi jedním úderem zlomí páteř, tak jsem ho chytila za ramena a pevně je stiskla. Eduardovi se z tváře rázem vytratil výraz zuřivosti a zíral na mě překvapeně a zděšeně. Zadíval se mi hluboko do očí. Jasně zelené oči se dívaly do tmavě hnědých. Cítila jsem jak se mu svaly pod mýma rukama napínají a jak z jeho těla sálá teplo. Chvíle, kdy jsme si hleděli do očí se prodlužovala a já najednou pocítila zvláštní klid v duši. Když jsem tu stála s tím divokým a tajemným mužem, cítila jsem, že je dobře, že tu jsem. Ten muž co stál přede mnou, zatracovaný a nenáviděný, mi byl pojednou blíž, než jakýkoli jiný muž v mém životě.
,,Jste tak zvláštní, tak jiná. Nebojíte se mě.‘‘ Zašeptal a z jeho hlasu se vytratil všechen chlad, všechna nenávist vůči světu, i všechna zdrženlivost.
,,Vy nejste zlý, nevidím důvod proč se Vás bát.‘‘ Zašeptala jsem a hlas se mi třásl. Eduard se mi ještě chvíli díval do očí a potom sklopil zrak a řekl.
,,Měla byste už jít, je pozdě.‘‘ Při těch slovech o krok ustoupil a nechal mé ruce volně spadnout k tělu.
,,Asi ano.‘‘ Řekla jsem, ale znělo to zklamaně. Eduard se otočil ke dveřím, že mě vyprovodí. Sešli jsme dolu po schodech a on mi otevřel hlavní dveře.
,,Děkuji Vám za večeři.‘‘ Řekl a zdvihl koutek úst v úšklebku. Jen jsem pokývala hlavou.
,,Zítra zase přijdu.‘‘ Řekla jsem a nečekala na to co mi odpoví. Bylo to jasné, zítra přijdu ať chce nebo ne, protože tenhle muž potřebuje společnost. Už jsem se na něj nepodívala, vyběhla jsem ven do noční Prahy.

Dny ubíhaly. Vlekly se jeden za druhým. Uplynuly již dva týdny od doby, kdy jsem se poprvé setkala s Eduardem Gothardem. Od té doby jsem k němu pravidelně každý večer přišla a přinesla mu něco malého k jídlu. Eduard mě vždy pozval dovnitř, kde jsme dlouho do noci sedávali u krbu a povídali si o jeho a mém životě. Domů jsem se vracela až pozdě v noci a musela jsem používat zadní vrátka, abych se domů vůbec dostala. Ráno jsem byla tak strašně unavená, že jsem skoro nemohla stát a den pro mě byl čirým utrpením, avšak na večer jsem se vždy těšila a tak jsem i přes den se snažila vykonávat svou práci co nejlépe, abych večer mohla jít zase za Eduardem. Nastal už zase večer, jako vždy jsem sebrala košík, dala do něj pár kusů jídla a nějaké pití a vyběhla jsem ven. Dnešní cesta k Eduardovi však nebyla nejlepší. Venku se totiž schylovalo k letní bouřce a těžké mraky se stahovaly nad prahu. Na dlažbu začaly dopadat velké kapky. Rozběhla jsem se, abych byla u Eduarda co nejdříve a moc nezmokla. Sice jsem běžela co mi nohy stačily, ale i přesto jsem přiběhla před jeho dům promoklá až na kost, někde v dálce se zablesklo a vzápětí se ozval hrom. Rychle jsem zaklepala na dveře a ty se skoro v následující sekundě otevřely. Už na mě čekal. Když mě uviděl usmál se a rychle mě pobídl ať jdu dovnitř. Rychle jsem vběhla do předsíně a rozdýchávala se. Z šatů a vlasů mi kapala na zem voda.
,,Proboha, jste promoklá až na kost. Ukažte vezmu to, pojďte rychle nahoru před krb, ať se usušíte.‘‘ Řekl mi a strkal mě před sebou. Rychle jsem vyšlapala schody a vešla do obývacího pokoje. Eduard postavil koš na stůl a prošel do druhého pokoje, záhy se vrátil s velkou vlněnou dekou, se kterou ke mně přišel a opatrně ji kolem mě ovinul. Když jí kolem mě přehazoval, jeho ruce zůstaly na mém těle o chvíli déle, než bylo normální. Podržel mi své velké dlaně na ramennou a jemně je tam nechal. Díval se mi zmateně do očí a bylo skoro vidět, jak se mu v zelených očích přelévají myšlenky.
,,Marie.‘‘ zašeptal a pravou ruku zvedl k mé tváři. Lehce a zdráhavě se jí dotknul a pohladil ji.
,,Proč mě chvíli nenecháte v klidu, proč na Vás musím stále myslet?‘‘ Ptal se, ale ta slova nebyla určená mě. Chytil mě pod bradou a pomalu se ke mně naklonil. Ať se to zdálo na začátku nemožné, ten muž, který mě dřív tak odpuzoval svým zjevem a svou existencí, mi byl nyní tak blízko, že jsem cítila jeho přerývavý dech. Dívala jsem se mu do očí z blízkosti, která byla až znepokojivá. Nemohla jsem popřít že Eduard byl jako muž zvíře přitažlivý. Velice přitažlivý, byl tak mužný, tak vyspělý a divoký. Eduard se z nenadání naklonil ještě blíž, až to víc už nešlo a naše rty se setkaly. Jeho rty byly měkké a teplé a z něžného a ostýchavého polibku se náhle vyvinul polibek dravý, dožadující se odpovědi. Nemusel se jí dožadovat dlouho, protože celé mé tělo se třáslo. Vyprostila jsem ruku z pod deky a přitáhla si Eduarda k sobě blíž. Eduard si mě přitiskl na mohutnou hruď a já měla možnost cítit jeho svaly pod kazajkou. Deka ze mě sklouzla a Eduard se napjal. Ruka mu sklouzla k mému pasu a prohnula mě v něm. Naše těla navzájem kopírovala své křivky. Jeho prsty hbitě rozepínaly švy na mém korzetu a mé ruce zase automaticky sundávaly jeho kazajku a košili. Eduard mě dravě líbal na krku a když jsem mu přetáhla přes hlavu košili z hrdla se mu vydralo jakési skoro zvířecí zavrčení. Rukama jsem přejela přes jeho vypracované svaly na hrudi, až dolů k úzkému pasu. Všechno se se mnou točilo a srdce mi tlouklo zespoda do žeber jako by chtělo vyskočit z těla.
,,Tohle bychom neměli. Lidé Vás zavrhnou. ‘‘ Zašeptal udýchaně Eduard a při tom mě hladil na klíční kosti.
,,Čert vem lidi.‘‘ Odpověděla jsem a začala Eduarda znovu líbat. A bylo mi to opravdu jedno. Ať si říká kdo chce co chce, tohle bylo správné. Byla to jediná správná věc, kterou jsem za celý svůj život mohla udělat.

Probudila jsem se ještě za tmy. Venku už však nebyla úplná tma, spíš šero. Zvedla jsem hlavu a opatrně se posadila. Z mého těla sklouzla Eduardova ruka a dopadla na zem. V krbu byly už jen žhavé uhlíky. Eduarda probudil úder jeho ruky o zem.
,,Co se děje?‘‘ Zamručel rozespale. Otočila jsem se a políbila ho do tmavých vlasů.
,,Musím se vrátit domů, za chvíli se všichni zbudí a začne zase dřina.‘‘ Odpověděla jsem mu a Eduard mě z nenadání popadl za pas a přetáhl si mě na sebe. Zasmála jsem se.
,,Co když tě nepustim?‘‘ zeptal se a při tom jsem ve stínu postřehla jak se na mě usmívá.
,,Budeš muset, pokud chceš abych zítra zase něco přinesla k jídlu.‘‘ Odpověděla jsem a Eduard si povzdechl. Políbil mě a potom mě pustil. Rozsvítila jsem jednu svíci a šla se obléknout. Eduard mě sledoval a hlavu měl podepřenou rukou.
,,Miluji tě, Marie.‘‘ Řekl z nenadání a já se na něj otočila.
,,Taky tě miluji Eduarde a nic a nikdo nám v naší lásce nezabrání.‘‘ Řekla jsem vážně.
,,Co kdyby ses přestěhovala ke mně?‘‘ zeptal se a při tom měl obočí zase stažené k sobě. Otočila jsem se. ,,Ráda bych, ale musím se zeptat u nás doma.‘‘ Řekla jsem a otočila se. Eduard vstal a přešel ke mně, rychle mě políbil. ,,Tak se zeptej a můžeme tu být spolu, je to tu dost velké.‘‘ Řekl a usmíval se. Byl opravdu šťastný.
,,Ano.‘‘ Řekla jsem jen, políbila ho a vyběhla ven, abych se stihla vrátit domů dřív, než všichni vstanou a začnou se po mě shánět. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla zamilovat zrovna do tohoto muže, že předmětem mé lásky bude vyvrženec na okraji společnosti. Černý vlk samotář. Zabouchla jsem za sebou dveře a proběhla uličkou. Na jejím konci jsem však o něco zakopla a kdyby proti mně nebyl okraj domu, tak bych jistojistě upadla. Otočila jsem se, abych se podívala o co jsem zakopla a když jsem přišla blíž, podlomila se mi kolena. Na zemi leželo mrtvé tělo. Byla to dívka, kolem krku měla trnový náhrdelník a na nahém těle měla krví nakreslený kříž, její nevidomé oči byly vytřeštěné v hrůzném výrazu a ústa otevřená v němém výkřiku. Rychle jsem vstala a na třesoucích se nohách jsem se rozběhla pro pomoc.

Zpráva o další vraždě se rozkřikla rychle. Za chvíli o ní vědělo celé město. I mě vyslýchali strážníci a doktor, musela jsem jim vylíčit jak jsem tu dívku našla. Bylo to otravné a zdlouhavé, byla jsem z toho unavená. Byl tam i Adam, který pomáhal strážníkům dopadnout vraha, dal se do toho s vervou. Když mě konečně pustili, bylo už pozdní odpoledne. Rychle jsem běžela domů, abych vše vylíčila. Doma mi díky tomu dali na další den volno, abych se vzpamatovala z toho hrůzného zážitku, já jsem však nejraději ze všeho chtěla rychle běžet za Eduardem a všechno mu vylíčit. Dostala jsem se k němu však až kolem šesté hodiny, běžela jsem k jeho domu o sto šest a když jsem k němu doběhla, okamžitě mi došlo, že něco není v pořádku. Dveře byly dokořán a před nimi stál houf lidí. Rychle jsem se prodrala vpřed a nahlédla dovnitř. Dva strážníci každý z jedné strany táhli ven Eduarda, který se naštvaně nechal vyvést ven, tvářil se zmateně, naštvaně a šel z něj strach, rychle jsem proběhla k němu a jeden ze strážníků se mě pokusil odehnat.
,,Eduarde! Eduarde co se děje?‘‘ vykřikla jsem a drala se k němu, padla jsem mu kolem krku a Eduard, když mě uviděl trochu se uvolnil. Strážníci ho chytili ještě pevněji a i když byl o hlavu větší než každý z nich, tak se nevzpouzel.
,,Marie! Myslí si že jsem to udělal já, že jsem je všechny zabil.‘‘ Odpověděl a viděla jsem jak bojuje sám se sebou.
,,On to nebyl! Pusťte ho! No tak ho sakra pusťte!‘‘ Zakřičela jsem a začala bušit pěstmi do strážníka, který držel Eduarda. Třetí strážník mě však od nich odtáhnul.
,,Ale my máme důkaz že to byl!‘‘ ozvalo se za mnou a já viděla, jak k nám kráčí Adam. Nesl svitek pergamenu na kterém byl nějaký drobný text.
,,Je to výpověď svědka, který ho v noci viděl. Hned ráno nám to vypověděl. Zde to je.‘‘ Řekl a ukázal všem přítomným pergamen.
,,Adame! On to nemohl být, vždyť byl celou noc se mnou!‘‘ Zakřičela jsem na něj naštvaně a houfem lidí kolem mě se prohnalo udivené zamručení. Potom se začalo ozývat.
,,Zavřete ji s ním! Ukamenujte je! Je to čarodějnice a on čaroděj! Protivenci Krista!‘‘ Ozývalo se odevšad.
,,Neměla jsi to říkat.‘‘ Zašeptal Eduard tak, abych ho mohla slyšet jen já.
,,Eduarde.‘‘ zašeptala jsem a Eduard se na mě smutně zadíval.
,,Nic nás nerozdělí.‘‘ Řekl a potom ho odvedli. Jeden strážník držel mě, abych nemohla jít za nimi. Byl to ten nejhorší pohled, který se mi prozatím naskytl. Odváděli ho. Pryč a on se ani nebránil.

O dva dny později se na všech sloupech objevilo oznámení, že byl chycen vrah těch lidí a že byl souzen a odsouzen nejvyšším soudem. Dostal trest smrti a to provazem, poprava se uskuteční zítra za východu slunce na Staroměstském náměstí. Srdce mi vyskočilo až do krku a zaseklo se tam, na vteřinu snad i přestalo být. Nebohý Eduarde. Pomyslela jsem si a svět se kolem mě zatočil.
Druhého dne ráno se na Staroměstském náměstí sešlo mnoho lidu. Všichni byli nabuzeni a toužili po krvi, prodrala jsem se až do první řady, kde byla postavena šibenice. Kat s hlavou zahalenou černou kapucí kontroloval oprátku. Trvalo to ještě asi deset minut, potom se dav rozestoupil a jeho prostředkem šlo šest strážníku, z nichž dva vedli mezi sebou Eduarda. Nevzpouzel se, šel hrdě vztyčený s hlavou vysoko posazenou a neprůstřelným výrazem. Bylo mu jedno, že na něj lidé pokřikují sprostá slova a házejí po něm ovocem a vším možným. Prostě jen šel a díval se před sebe, jako hrdý a svobodný člověk. Jediná já jsem však věděla že je nevinný a nemohla jsem s tím nic dělat, srdce mi svíral a drtil na kusy kámen. Eduard došel až k šibenici a potom mě zpozoroval.
,,Marie.‘‘ Řekl a při tom se smutně usmál. Natáhla jsem k němu ruku a dotkla se jeho drsné tváře. Zavřel při tom oči.
,,Pohni sebou!!‘‘ Zařval na něj strážník a postrčil ho dopředu na šibenici. Eduard hrdě vystoupal nahoru. Šel s hlavou vztyčenou, jako vlk, který jde bojovat. Jeho bitva byla však předem prohraná. Strážníci ho dovedli až nahoru, kde si ho převzal kat. Svázali mu ruce za zády. Na šibenici vystoupal kněz a pravá ruka soudce, který hned utišil dav a začal promlouvat. Předčítal z dlouhého svitku pergamenu na kterém byl vynesen rozsudek.
,,Eduarde Christophere Gotharde, byl jsi souzen a odsouzen k smrti a to provazem, za skutky mezi něž patří…‘‘ Začal vyjmenovávat všechny hříchy, kterých se Eduard nikdy v životě nedopustil. Ta slova mi proplouvala ušima sem a tam, neposlouchala jsem, jen jsem se dívala na Eduarda a ten se díval zase na mě. Zelené oči se mi vpíjely do těch mých.
,,Miluji tě.‘‘ Naznačil Eduard rty a já mu to slovo oplatila. Pomocník soudce se odmlčel a dal slovo knězi.
,,Eduarde Gotharde, chceš říct poslední slovo a dostat poslední pomazání? Klekni na kolena, polib tento krucifix a odpros boha za své hříchy.‘‘ Řekl kněz zvučným hlasem a pří tom vzýval Eduarda. Eduard mu nevěnoval jediný pohled a jen řekl.
,,Já jsem nevinný a ten kdo to udělal skončí v pekle. Viník je stále mezi vámi a vy trestáte nepravého. Váš zrak by měl padat jiným směrem a to na Adama Mortmarta!‘‘ Zakřičel Eduard a při tom se podíval někam nalevo ode mě, kde stál Adam. Také jsem se tam podívala. Viděla jsem Adama, který vyděšeně zíral na Eduarda, potom se však ozval.
,,Ten muž lže! Chce se jen pomstít za to, že jsem ho usvědčil!‘‘ Zakřičel Adam a při tom se mu však třásl hlas. Všechny hlavy se zase upřely na Eduarda.
,,Popravu!‘‘ Zakřičel někdo a začali se k nim přidávat ostatní. Nakonec se sborem ozývala tyto slova. Kněz poodstoupil a řekl. ,,Pokud již Eduard Gothard nemá co říct, tak bude vykonán trest. Ať je bůh k jeho duši milostiv. Amen.‘‘ Řekl a stoupl si nalevo od šibenice. Kat přišel k Eduardovi a okolo krku mu upnul oprátku. Eduard se celou dobu díval na mě, ani nemrknul, jeho obličej byl klidný. Po obličeji mi stekla slza. Kat odstoupil a chytil se páky, která měla ukončit Eduardův život.
,,Byl to Adam Mortmart!‘‘ Vykřikl znovu Eduard a tentokrát se opravdu všichni otočili za Adamem, ten však už začal utíkat pryč. Lid byl zmatený, někdo se Adama vydal pronásledovat ostatní stáli a zmateně čekali co se bude dít. Bylo jasné, že Adam neujde trestu. Mohlo být po všem, ale špatnou shodou okolností nebylo. Eduard se na mě zadíval a kat, který byl stejně zmatený se opřel o páku, když se vykláněl za davem, který pronásledoval Adama. Byl to omyl avšak páka se sesunula na pravou stranu a s vrznutím se otočila. Eduard se mi stále díval do očí a nakonec se smířeně usmál. Jeho úsměv říkal, že to že jsme se potkali byla ta nejlepší věc, která se mu v životě stala a já to tak cítila také. Jeden úsměv. Víc nebylo potřeba. Potom se pod Eduardovýma nohama otevřela díra a on se stejně jako vzpomínka na tyto události propadl v prach.