Příběh faraonova bezejmenného zastavovače krve

Tak faraon, Velký Lev Egypta, dnes zemře. Musí zemřít. Jeho syn Amenhotep již čekal dlouho. Je připraven. Královskému otvírači lebek Ptahhorovi se třesou ruce. Ví, jaký je zvyk. Pokud faraon zemře, zemře i on. Tak je to od nepaměti.

„Přistup blíže, otroku. Tato céva krvácí,“ poručil Ptahhor.
Poslechl jsem jej a céva se okamžitě zatáhla. Proto tu jsem. Mám schopnost, která je v naší zemi velmi vzácná. Pouhou svou přítomností mohu zastavit krvácení. Ptahhorův mladý pomocník Sinuhet podával lékaři lebeční vrták. Rád bych jej oslovil, ale netroufám si. Jsem příliš nízký. Bojím se, že má slova by byla jen bzučením mouchy v jeho uších. Královská matka Tij drží faraonovu hlavu na svém klíně, zatímco královský otvírač lebek tiše pracuje. Z levé strany místnosti ji pozoruje kněz Aj. Povídá se, že ti dva jsou již dlouho milenci a na faraonovu smrt čekají. Kdo jsem ale já, abych posuzoval záměry mocných. Já, nízký, já pasák skotu.

Narodil jsem se před dvaceti lety, tři dny cesty od Vesetu, v roce, kdy se Nil na čtyři měsíce rozvodnil. Urodilo se tolik obilí, že z výnosů mohl otec postavit domek z hliněných cihel pro sebe a mou matku. Tehdy má matka pekla každou neděli kachnu v popelu po vesetském způsobu. Byl to dobrý rok.

Když jsem dosáhl desátého roku, poprvé jsem mohl otci pomáhat držet krávu, kterou porážel. Podřízl jí krk velkým ostrým nožem, aby vykrvácela. Sledoval jsem proud krve, který vytryskl prudkou silou z krční tepny. Po chvíli ale proud ustal. Dále netekla ani kapka. Maso bylo znehodnoceno. Otec jej musel prodat za poloviční cenu do laciných vesetských krčem. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to bylo způsobeno mou přítomností.

Jednou večer, když jsem již ležel na své rohoži z rákosu, zaslechl jsem, jak matka sděluje otci, že vyschl její měsíční pramen. Egyptské ženy dozrávají brzy pod prudkým africkým sluncem, ale má matka měla tehdy teprve 28 jar. Nikdy pak již nepoznala, zda je její lůno požehnáno plodem dříve, než to prozradil její vzedmutý život.

Když má sestra Akima dosáhla dvanácti let, poprvé vykvetl červený květ jejího ženství. Ale vždy, když jsem byl nablízku, proud ustal.

A pak jsem jednou s otcem procházel kolem zle pobodaného pijáka z místní krčmy a jeho rány okamžitě přestaly krvácet. Po okolí se rozkřiklo, že mě Amon obdařil vzácným darem, pouhou svou přítomností zastavovat krvácení.

Tak skončila bezstarostná léta mého dětství. Už jsem nemohl dále pást celé dny naše kravky. Vesetští lékaři si pro mě posílali své otroky. Stál jsem u porodů a zachraňoval krvácející rodičky, byl jsem u muže, kterému padající balvan rozdrtil páteř, stál jsem u hlavy faraonova vojevůdce, který utrpěl v bitvě hlubokou ránu mečem přes celý hrudník. Někdy si pro mě poslali z Domu Života. Skoro každý večer se strhla v některé z vesetských krčem nebo domů rozkoše bitka. Opilí nosiči obilí, žebráci a chudí čističi ryb nejdou pro ránu nožem daleko. To mě pak potřebují až do rána. Někdy jsem se několik nocí ani nevyspal.

A teď jsem tedy u samotného Velkého Lva Egypta. Královský otvírač lebek již vyjmul obdélník lebeční kosti. Pod ním jsem zahlédl šedou sedlinu. Už nebyla jiná možnost. Královská matka Tij vyzkoušela všechny přípravky a léky. I ty, které jí namíchali její černí Nubijci. Proslýchá se, že jsou zavření ve sklepeních a tam provádějí tajné obřady. Sama královská matka je nůbijské krve.

Nevím, jestli když faraon zemře, zemřu i já. Nechci ještě zemřít. Chtěl bych žít jako můj otec. Vrátit se domů, pěstovat obilí a chovat pár kravek. Jako dítě jsem každé ráno chodíval k Nilu. Pozoroval jsem mokré hřbety říčních krav a vítr ševelil ve vzrostlém rákosu. Tady ve Vesetu je příliš hlučno. Chybí mi ten klid. Mám tady v paláci svou rohož a nedaří se mi špatně. Dávají mi třikrát denně prosnou kaši s mlékem, někdy i kus masa ze psa. Potřebují mě. Ale teď mě asi popraví.

Ptahhor právě uzavírá otvor ve faraonově lebce malou stříbrnou destičkou. Operace byla vykonán. Ještě zpět překrývá lebku kůží a drobnými stehy ji sešívá. Snad nám Amon pomůže. Ráno mu obětovali 12 tučných ovcí.

Můj pohled sklouzl na mou pravou ruku, palec pokrýval obvaz. Nikdo neví, že pod ním mám dřevěný špalíček, pevně přivázaný k malé rance. Ta mě dnes už od rána pobolívá. Vzpomněl jsem si na historku ze svého dětství. Matka pekla v popelu kachnu po vesetském způsobu a já jsem se jí pořád pletl pod nohy. Najednou jsem do ohniště převrhl hliněný džbán s vodou. Když jsem sklízel střepy, řízl sem se do palce. Jen malá ranka. Nikdy ale nepřestala krvácet. Je to již devět let.

Každý večer si ji převážu a řádně upevním. Pod rohoží mám 10 asů. To pro zaopatřovače z Domu Mrtvých. Jestli mě dnes nepopraví, tak jednou ve tvrdém spánku mi obvaz sklouzne z prstu a já už se neprobudím. Do rána vykrvácím.

Je to trápení. Nesmím si zlomit nohu, nesmím se pořezat, musím se vyhýbat všemu, co mě může zranit. Každá krvácející rána pro mě bude osudná. Má krev se nesráží. Chtěl bych oslovit Sinuheta. Snad by mi poradil a vyléčil mne. Je mlád jako já, ale již má dobrou pověst.

Faraon, Velký Lev Egypta, vydechl naposledy.
Královská matka se rozeštkala.