Druhý trůn

Když roku 1603 zemřela královna Elizabeth I. jako bezdětná, usedl na anglický trůn skotský král James. A protože existovala listina přesně určující nástupnictví, nemusel si nový panovník dělat starosti s potomky. Jeho sňatek s dánskou princeznou Annou byl více než formální. Dodnes se šeptem spekuluje, proč tomu tak bylo.

„Přineste sem židli,“ rozkázal král James I., ale muži v trůnním pokoji zůstali stát, každý se jen zvědavě koutkem oka rozhlížel, jestli někdo požadavek splní. Král netrpělivě přešlápl. „Řekl jsem, že chci ještě jednu židli!“
Sálem se neslo tlumené šeptání.
„Vaše Výsosti, nemyslím, že…“ Robert Cecil, králův rádce a nejbližší spolupracovník, se odvážil předstoupit. S dlaní před ústy si odkašlal, aby tak nenápadně ztišil přítomné lordy.
Král vstal ze zdobeného trůnu, zahalil se do těžkého pláště a sestoupil tři schody z navýšené podlahy s trůnem. „Zrovna teď nechci, aby někdo z vás myslel,“ rozkřikl se James. „Stačí mi obyčejná židle.“ Mávnul paží neurčitě za sebe. „Tady vedle trůnu. Copak je to problém?“

Ke králi přistoupil mladý chlapec, který do té chvíle jen v tichosti postával opodál. „To nemusíte, pane,“ zašeptal sametovým hlasem, téměř dívčím. Jeho půvabná tvář byla nepatrně stažená strachem, tmavýma očima se vyhýbal přímému pohledu na vznešené muže všude okolo. Cítil na sobě opovržlivý zrak každého z nich.
„Ale chci,“ odsekl král. Otočil se k chlapci a jeho rodící se vztek okamžitě zmizel, jediný pohled do andělské tváře mladého hocha jej přenesl daleko od všech nepříjemností. Pousmál se, ale když se očima vrátil k Cecilovi, opět byl zamračený. „Nechte nás o samotě,“ poručil. „Zmizte, chci s panem Villiersem mluvit o samotě!“
Zatímco muži pomalu, nechápavě a rozhořčeně, couvali k nejbližším dveřím, Robert Cecil zůstával na místě.
„Včetně vás, lorde Cecile,“ dodal král důrazně. „Až budu znova potřebovat, zavolám vás.“
Cecil se poklonil a odešel. Když za sebou zavřel dveře, zhluboka si povzdechl a vydal se chodbou do společenského pokoje, kde královna seděla u vyšívání. Muž zůstal stát ve dveřích a mlčky ženu pozoroval, naplněn podivným pocitem lítosti. Byl to právě on, kdo nechal Villierse přivést ke dvoru… ale to se královna nedozví.

Král vyčkal, až všichni odejdou. Zůstali sami. On, téměř padesátiletý vládce dvou zemí, před nímž se klaní většina světa, a proti němu šestnáctiletý chlapec, syn nepříliš významného šlechtice z Leicestershiru.
„Myslel jsem, že jen žertujete, pane,“ odvážil se mladík promluvit. Jeho hluboké oříškové oči zkoumaly panovníkovu tvář. Z muže vyzařovalo něco, co George neuměl přesně pojmenovat, ale působilo to jako magnet, kterému se neuměl bránit.
James se lehce zasmál. „Nikdy nežertuji, můj drahý. Ne o věcech, které jsou pro mne důležité.“ Jejich pohledy se setkaly, aby si beze slov odpověděly na všechny nevyřčené otázky. Král pomalu pozvedl paži k hochově tváři a lehce se jí dotkl, prsty ověšené množstvím zlatých prstenů se chvěly. Vybavil si slova z Bible, která připodobňují svatého Štěpána k nejkrásnějšímu z andělů. Ale Štěpán nemohl být ani z poloviny tak krásný, jako tento mladičký šlechtic.
„Vážím si toho, co pro mě děláte, Veličenstvo… -“
Králův vztyčený ukazováček George zastavil uprostřed věty. „Milý Steenie,“ oslovil jej James něžnou přezdívkou odkazující právě ke jménu Štěpán, „musíš pochopit, že královský dvůr je plný špíny a zloby, existuje mnoho lidí, významných lidí, kterým by se koruna Anglie líbila na hlavě někoho jiného. A já v této špíně musím žít. Ale víš co?“ Léty a prací strhaná tvář se rozzářila. „Když mám nablízku tebe, tvá jasná aura vyžene všechnu tu špínu daleko odtud…“
George vydechl úlevou. „Chcete mě po svém boku, zatímco královna zůstává ve svých komnatách?“ položil otázku, která jej trápila od včerejšího večera, kdy mu král po několika číších silného vína oznámil, že nechá vedle trůnu postavit ještě jeden pro něj.
„Královna mne nečiní tak šťastným jako ty.“
„Pane, já…“ Chlapec se kousl do rtu a v očích se mu zaleskly slzy. Sebral všechnu odvahu, přistoupil k muži před sebou a letmo jej políbil na rty. Toužil tak učinit ode dne, kdy se s králem poprvé setkal.
Pohled, který si poté vyměnili, byl plný hluboké náklonnosti a lásky.

Král zazvonil a členové dvora se vrátili do trůnního sálu, do jednoho zmatení, co se asi mohlo dít během jejich nepřítomnosti. James seděl na trůnu a mladý George Villiers se opět stáhl do rohu.
„Pánové,“ králův úsměv vzbuzoval podezření, že dobrou náladu jen předstírá. To se vzápětí potvrdilo. James rázně vstal, úsměv z tváře se vytratil. „Jistě se všichni shodneme na tom, že jsem král. A jako král si přeji, aby stálo vedle trůnu ještě jedno křeslo. Nejspíš mne nechápete, snad jste náhle ztratili sluch…“ Pokrčil rameny. S energií, kterou u něj nikdo už dlouho neviděl, seběhl schodky, prošel mezi lordy, kteří jen překvapeně sledovali každý jeho pohyb, a od stolu pod otevřeným oknem vzal sametem potaženou židli. Vynesl ji nahoru.
Potom pozvedl paži k Georgovi, který k němu po celou dobu vzhlížel s neskrývaným obdivem. Chlapec zčervenal, ale uposlechl mlčenlivou výzvu.

--- --- ---
Ve skutečnosti vztah stárnoucího krále a mladého dvořana nevypadal takhle idylicky, George Villiers své pozice králova oblíbence využíval k obohacování svých příbuzných a k zastrašování parlamentu a anglické šlechty.
Pravdou ale je, že králova náklonnost k Villiersovi byla až zaslepující. Roku 1617 jej povýšil na hraběte, o dva roky později jej jmenoval lordem nejvyšším admirálem a konečně v roce 1623 získal Villiers titul, pod nímž jej zná svět dodnes – vévoda z Buckinghamu. Tento titul vytvořil král James I. nově pro mladíka s tváří anděla. Co se skrývalo pod ní, si můžeme jen domýšlet.