Daarlen

Zrovna jsem v levé ruce držel měch s vínem a v pravé krajíc chleba se slaninou. Seděl jsem u starého masivního stolu na stejně staré a masivní židli a hovořil jsem s Daarlenem, který také jedl a pil. Mluvili jsme o politice, o zbojnících v lesích, o zbraních, o ženách, o spoustě ostatních věcech. Víte, on Daarlen je takový zvláštní člověk. Nosil na krku spoustu takových těch medailónků proti všemu, co si dokáže člověk představit, ale byl to laskavý člověk velkého srdce. Nejednou se mu stalo, že si od něj kvůli tomu křesťan nevzal ani krajíc chleba. Daarlen pak často toto téma otevíral. Dokázal desítky hodin debatovat, jak potkal v lese dole u potoka křesťana na oslu klepoucího se strachy, jestli na něj z nějakého keře nevyskočí zlotřilý zbojník, který by ho okradl o poslední groš. Dokud měl Daarlen oblečený plášť, přes který nebylo medailónky vidět, křesťan se ho držel jako klíště. Dojeli do hostince, kde plášť odložil a bylo jasné, kdo je tu pán. Křesťan si samozřejmě pohanských náhrdelníků a různých cinkrlátek všiml a okamžitě byl jako na jehlách, jestli ho nějaký spoluvěřící kamarádek nepošle do pekla za to, že hledal bezpečí u pohana a ne v kostele. Bohužel pro něj však v tak temných lesích poblíž potoků a keřů, kde by se mohli nějací zlotřilci schovávat a krčit se čekajíce na potenciální oběť, kostely nejsou a zrovna v té hospodě nějakého takového kamarádíčka "drbnu" potkal. Nestačili byste spočítat, kolikrát se ten pánbíčkář nervózně pokřižoval a odříkal otčenáš, aby se toho nešťastného a těžkého břemene ztělesněného v Daarlenovi zbavil. Nejspíše byl ale kamarádíček natolik opilý, že si jich vůbec nevšiml. Křesťan si jednoduše odsedl doufaje, že si smůlu vybral nejméně na sto let dopředu a že už bude mít pokoj.