Triky, mýty a pověsti aneb Hloupost lidstva v dějinách

Hloupost lidstva v dějinách 1.část

Triky, mýty a pověry



Motto: Na hradě Švihov se vypráví o tom, kterak zakladatel hradu Půta z Rýzmberka si přivezl podivuhodné zvíře z cest, cvičenou opici. Ta jednoho dne pánovi utekla a místní, kteří ji považovali za čerta ji umlátili. Svým úlovkem se přišli pochlubit pánovi, který se jim nejprve vysmál, aby pro ně posléze vypsal nové daně. Říkalo se jim opičí daně nebo též daně z hlouposti.




Hloupost od těch dob nevymřela, někdy naopak, a já se pokusím v sérii těchto článků na některá tajemna a nadpřirozena, staré pověry a pověsti či neodůvodněný strach poukázat.








Upír: Je smrtelně bledý, má krvavě rudé rty a špičaté uši a přední zuby jak divoké zvíře. Všude tam kam přijde, jde z něj hrůza a je obklopen přízračným mráčkem mlhy. Asi takhle si lidé představují upíra. Říká se, že prvním upírem měl být Kain, který zabil Ábela, nebo i Jidáš, který prodal Ježíše Krista za za třicet stříbrných,proto se také používá stříbro na jeho zabití. První upírka měla být zase Lilith, žena stvořená ještě před Evou pro prvního muže Adama, kterou ale Bůh stvořil ze smetí a odpadu, což se na její povaze i projevilo, a proto jí Bůh raději nahradil Evou z Adamova žebra. Milovníci Brama Stokera zase vidí první upíry ve valašském knížeti Vladu Tepesovi z rodu Draculesti a v čachtické paní Alžbětě Báthoryové Nadásdyové. A jak se člověk může stát upírem? Třeba sebevraždou, proto byli sebevrazi pohřbíváni za hřbitovní zdí, na rozcestí apod., hlava jim přitom byla uťata a srdce bylo prodeno kůlem, kosti zlámané, tělo posypané solí, mákem, někdy prý i vápnem a zatíženo kameny. Mrtví se i vynášeli oknem,aby se nemohli vrátit dveřmi. Mohli to být i tuláci a různi vyvrženci, kterých se lidi stranili a proto s nimi po smrti i tak naložili, ale už i v pravěku jste našli těla svázaná do kozelce a posmrtně znetvořená. Mohli to být zlí lidé, nebo někým prokletí, kteří se pak v upíří podobě vraceli dále škodit a samozřejmě lidé pokousaní upírem, či ti kteří okusili jeho maso, krev. Některé legendy zase praví, že aby se člověk stal upírem, musel smísit svojí krev s krví upíra.A v neposlední řadě i náměsíční lidé.




Buď jak buď, upír má představovat čisté zlo, má možnost ovlivňovat počasí, měnit se na netopýra, vlka či jiné noční tvory.Bojí se světla, stříbra, kůlů, svěcené vody a kříže. Ale kde je pravda? Společně s vlkodlaky se nejedná o nadpřirozeno, ale o nemoc. První nemoc je známá alergie na sluneční světlo. Druhá, už ne tak známá mý být Porfýrie. Nemoc, kdy člověku chybí správný počet červených krvinek. Lidé jsou bledí a slabí a ano, mají výrazně zakřivené zuby, ale všechny, často špičaté uši a někdy jim i nemoc může výrazně deformovat kůži, tato nemoc mohla v lidech opravdu vyvolát strach z těchto osob, pití krve těmto lidem, ale nepomohlo.Pomohla jim až moderní lékařská věda a možnost transfúzí. Sluneční světlo, česnek a stříbro je pro ně opravdu škodlivé, protože obsahuje látky, které nesnesou, ale rozhodně je nezabijou!


Další pravda o vampýrismu pochází z oblasti psychologie. Ta ukazuje na tzv. psychologické upíry, na první pohled normální lidé mohou cizopasit i na svých blízkých, kterým ubírají na na jejich duševních silách, radosti ze života. Sotva toho člověka vidíte, je Vám zle, nemůže ho poslouchat a už vůbec ne, být s ním v jedné místnosti, už jeho přítomnost ve Vás vyvolává depresivní a nepříjemné stavy. Dávejte si na ně pozor...




A v neposlední řadě, protože i já věřím trochu na nadpřirozeno, ale ne v míře stojící nad zdravým rozumem, je tu i toto vysvětlení. Otomar Dvořák si všiml, že staré záznamy hovoří o upírech jako o nadpřirozených škrtičích a že to dost možná souvisí s mýtem o nočních můrach, které trápí svoje blízké škrcením a tlačením na hrudník po celou noc, čímž je mají fyzicky i psychicky oslabovat a spojil si to s fenoménem rdousivých děťátek, malých šedavých dětí s velkýma očima, ve skutečnosti duše utrápených lidí, které mají rdousit svoje oběti a jde je vidět jen za změněného stavu vědomí nejlépe mezi spánkem a bděním, ale i za stavu omámení drogami či alkoholem. Buď se pasou na krvi, která Vám přes noc záhadně ubyde, nebo na psychické síle, oné radosti ze života, kde se probudíte podráždění, nevyspalí, rozlámaní a vyčerpaní víc, než když jste si šli lehnout. První případ se stal jednou otci Otomara Dvořáka,který přes den přišel o větší množství krve a přitom byl jinak zdravý, dostal několik transfúzí, než byl úplně v pořádku,ale testy, které měly zjistit příčinu ztráty krve, nic neprokázaly a sami lékaři pouze řekli, že už se to několikrát tak stalo, ale neví proč......
Vlkodlak




Vlkodlak je údajně bytost mezi člověkem a vlkem. Může to být člověk měnící se ve vlka pouze v noci za svitu měsíce, nebo jen za úplňku, ale jsou i legendy o čarodějích, kteří se vlkodlaky stali dobrovolně za použití kouzelných mastí a vlčí kůže. Vlkodlaky mohou být i mrtví lidé, kterým přeběhne přes hrob kočka, pes a nebo kohout, lidé co se napili vody z vlčí stopy, či ochutnali vlčí maso, krev, moč nebo snědli maso jiného vlkodlaka, také se jím snadno stanou lidé prokletí.




U Slovanů dle legend vzniká vlkodlak z podivných svazků mezi čarodějem nebo čarodějnicí a ďáblem.




U Germánů se legenda o vlkodlacích zrodila jinak. Bůh Wotan, jedoucí na osminohé kobyle Sleipni byl doprovázen kromě valkýr, zemřelých bojovníků a havranů i smečkou vlků, kteří byli prý tak nadměrné velikosti, že se jich každý bál a krmit je mohl pouze on sám.




V Litvě sice nejsou zprávy o vlkodlacích, ale Litvané věří ve svého tzv. Lokise, což je tentokrát bytost mezi medvědem a člověkem.




V sousední Lotyššsku a Estonsku zase místní věří, že se člověk může stát vlkodlakem, když se napije ze stejné číše jako jiný vlkodlak, který mu přitom popřeje: Na zdraví! Obrana je velice jednoduchá, je jí totiž stejné popřání, kterým prokletí spolehlivě zvrátíte.




Finové věří, že vlkodlak se stane znovu člověkem, rozpozná li jej někdo blízký, který se mu nezalekne zahledět hluboce do očí a vyřkne přitom nahlas jeho jméno.




V Bretani se vlkodlakovi říká: Bisclaveret. Vypráví se tam legenda o Bretaňském rytíři, který každý týden ve stejný den mizel a by se další den znovu objevil. Jeho paní, která ho milovala se trápila manželovými odchody, a tek ednou, když si hrál svými dětmi se ho na to zeptala.




Rytíř smutně odvětil: Má paní, tam odkud přicházím se mi říká Bisclaveret a mají tam ze mě strach. Odcházím tam tak, že na křižovatce lesní cesty si schovám své šaty, neboť v noci se proměním ve vlka, a abych se ráno zase stal člověkem potřebuji k tomu své šaty. Celou noc bloudím po lese a hledám čím bych se nasytil. Toto tajemství dobře ochraňuj a nezapomeň: Kdybych nenašel svoje šaty, stal bych se vlkem navždy!




Paní po této zpovědi přepadl obrovský strach z vlastního manžela, a tak vymyslela krutý plán a nechala zničilt rytířovy šaty, které si jako obvykle uložil na křižovatce u lesní cesty. Z rytíře se tak stal navždy vlk, avšak jeho mysl zůstala nezastřená.




Jednoho dne, když lesem projížděl francouzský král při honitbě, vylezl z křoví a začal se ke králi lísat. Krále to velmi udivilo, a tak si vzal vlka k sobě na hrad. V té době dlela u dvora i bývalá rytířova paní, která měla již jiného manžela se kterým si žila nadmíru spokojeně.




Když ji vlk poznal, zakousl jí a jejímu manželovi ukousl ruku. Přesto, že všichni chtěli nechat vlka zabít, králi a jeho rádcům bylo divné, že se snaží dostat do lidského oděvu a tak zdrželi pomstychtivý dav a pomohli mu obléci se. Z vlka se rázem stal znovu rytíř, jeho kletba byla zlomena, on se záhy znovu oženil a zůstal nadále u dvora věren francouzskému králi.




Z Francie či Německa se k nám také dostávají svědectví o soudních případech s údajnými vlkodlaky, kteří byli členy tzv. vlkodlačí sekty. Byly to skupiny lidí, které se pravidelně při úplňku scházely a lidé pomazáni čarodějnou mastí a navlečeni ve vlčí kůže, se ve vlky proměňovali, včetně vlčích schopností. V noci pak naháňeli kořist, ať už šlo o zvířata či o lidi, aby ráno procitli jako lidé, nazí, jen ve vlčích kůžích.




A kde se tyto pověsti, legendy či pověry a dokonce i víry ve vlkodlaky vzaly?

Podívejme se na skutečnou sektu leopardích mužů ze Sierra Leone. Často jsou mezi nimi místní podnikatelé, obchodníci, politici, právníci, prostě tzv. smetánka. Místní obyvatelé z nich mají až náboženskou hrůzu a jsou jim naprosto oddaní.

germanwoodcut1722.jpg

Leopardí muži se čas od času sejdou na dojednaném místě k zasvěcení nováčků. Poznají se podle talismanu, který si sami vyrábějí a podle toho je znají i místní. Místo vybírají vždy poblíž nějaké vesnice, ze které jim jako oběť pošlou mladou dívku, nejlépe pannu, pod záminkou natrhání ovoce apod..




Ozbrojení zbraněmi, vypadajícími jako drápy a navlečeni v leopardí kůže se schovávají u lesní cesty. Dívku nechají nejprve kolem sebe projít aby na ni ze zálohy zaútočili, rozsápou jí a pozřou, z jejích vlasů a kůže pak udělají pro příjímaného nováčka stejný talisman jako mají oni sami, věří totiž, že talisman, kůže a leopardí spár jim dá i sílu a schopnosti tohoto zvířete.




A teď zpátky k nám, je možné, že právě něco jako sekta leopardích mužů se vyskytovalo i ve středověké Evropě a parazitovalo na místním vystrašeném obyvatelstvu. Známe je jako vlkodlaky, ale byli to zcela jistě jen zlí sadističtí, krvelační a znudění lidé.


Zdroje jsou: Démonické pasti a Podivuhodné jevy a bytosti od Otomara Dvořáka.
Toulky českým tajemnem od Aleše Česala.

A regionální pověsti z cizích zemí...

Django