Ztracena v jiném prostoru

Marion se nerušeně prochází ulicemi Káhiry.Toto město jí čímsi okouzlilo.Její srdce planulo pro tuto zemi ač domov měla na míle vzdálený.Nevěděla proč,ale tady jí bylo nejlépe,zde měla pocit bezpečí.Kdekdo by soudil,že je Egypťanka.Mluvila skvěle egyptsky a od rodilých mluvčí se tolik nelišila.Vlasy hnědé jako čokoláda ji rámovali snědý obličej,kterému dominovali tmavé oči,skrývající kouzlo její osobnosti.V bělostné říze a zlatých sandálech si i jako Egypťanka připadala.Snad kousek její duše si přál být tím čím není.
Její hloubání vyrušil až neurčitý hluk linoucí se z jedné ulice.Zajímalo ji co se tam děje,a tak se vydala to prozkoumat.Ale jakmile vešla,neznámý mladí jí strhl do postranní uličky a vypadalo,že nehodlá pustit její ruku.
Chvíli na něj šokovaně hleděla,a pak se obořila:-„Můžete mi to vysvětlit?“
Mladík se usmál,byla to ona,nemýlil se.Odzbrojoval ho,ten její nasupený obličej.Vypadala jako na té malbě,ale trošku krásnější.
„To se dozvíte,má paní.“,odpověděl a táhnul ji kamsi.
Marion vůbec nic nechápala a už vůbec netušila,proč byla oslovena ‘‘má paní‘‘.V tu uvili se jí vybavila neurčitá vzpomínka…
„Říká se,že když nastane období hyeny,objeví se v Egyptě žena,která umí jako jediná přečíst Knihu.“,vypráví jí maminka Leana.
„A jak vědí,která to je?“,ptá se zvědavě malá Marion.
„Je ztělesněním bohů.Egypťané věří,že je může zachránit,když ji vyzradí,kde kniha je.“,vypráví dále.
Malá dívenka se na ni jen fascinovaně dívá a diví se,že její maminka,dospělí člověk,věří takové pohádce.
Mladík trhne a naléhavě Marion táhne na okraj pouště:-„Má paní,prosím pojďte.“
„A-a-ano.“,zakoktá se Marion.Stále přemýšlí na tím co ji matka vyprávěla.Možná na okamžik uvěřila tomu,že by mohla být vyvolená.Bylo nemožné,aby právě ona uměla přečíst Knihu,ale dál se nechala táhnout do pouště,snad proto,že naděje umírá poslední.
„Jsme zde,má paní.“,řekl obřadně tento tmavooký muž a netrpělivě na ní visel pohledem.Doufal,že udělá,to co musí.Pamatoval si na to,jak si stavěl vzdušné zámky,před tím než se dozvěděl své poslání.
Marion stále uprostřed malého chrámu a s úctou hleděla na fresky.Až se její zrak zastavil na jednom výjevu.Přistoupila ke stěně a lehce se prsty dotkla fresky.
„To,to,to jsem já.“,.vydechla.
„Ano,má paní.“,usmál se mladík.Byl rád,že je tato žena inteligentní a pochopila proč zde je.Teď jen musí udělat to nejdůležitější…
Marion odtrhla zrak od svého věrného obrazu a snažila se najít pohledem toho muže.Nevěděla,kam zmizel.Trošku ji to znepokojilo.Najednou se vynořil z postranní chodby v ruce nesl velkou knihu v černé kožené vazbě.
„Žena,která se stane vyvolenou musí přečíst Knihu.Jiný člověk než ona není schopen rozluštit její písmo.Ovšem ani vyvolená neví o tom,že ho zná,ale jakmile začne číst,objeví se tato znalost.“,vypráví jí maminka zaujatě a hladí Marioniny vlasy.
Tahle vzpomínka se jí vybavila,právě při pohledu na tu knihu.Nevěděla proč,ale měla pocit,že musí rozluštit její tajemný obsah.
Mladík se před ní postavil a obřadně začal mluvit:-„Má paní.“,odmlčel se, „Ano,to co vidíte na té fresce jste vy,respektive vaše ztělesnění.Nastalo období hyeny a vy jste jediná,která můžete zajistit naši bezpečnou budoucnost.“,odmlčel se podruhé.
„A-a-a co mám udělat?“,ptala se,když to ve skrytu duše tušila.
Mladík jí podal nádobku s natronovou vodou a vyzval k modlení.Marion nevěděla,kde se to v ní vzalo,ale najednou začala odříkávat slova,která se jí samovolně drali z mysli.
Mladík se jen z povzdálí usmíval a byl rád,že udělal to co mu bylo určeno.Po modlitbě jí podal knihu a doufal,že je ona ta pravá.
Najednou byli všechny Marioniny myšlenky čisté a průzračné jako studánka.Vzala knihu pevně do rukou,otevřela ji a začal číst.Všechno se kolem ní zamlžilo,viděla jen nebeskou zář.Měla pocit naprostého klidu a harmonie.Její duši nic netížilo,prostě jen instinktivně četla.S otočením poslední stránky stále zase na té stejné ulici Káhiry.Po stranách ulice vyřvávali stejní potulní prodavači a lidi hlídali ti stejní strážci.Když se podívala na své stříbrné hodinky s překvapením zjistila,že je stejný čas jako kdy odtud odešla do té rušné ulice.Nic nechápala.Už si ani nebyla jistá zda se to stalo či ne.Žádný hluk nebo něco podezřelého,jen obyčejné věci co se dějí každý den.Když tu kolem ní prošel pěkný mladík a rozpustile na ni mrkl…