Jeannin ples

Jeanne se dlouho připravovala na svůj velký den. Chtěla se protlačit na versailleský bál. Byla to její jediná ambice za mnoho měsíců.
Krále neustále obletovalo mnoho žen, které se toužily stát jeho milenkami. Jeanne měla stejný zájem.
Uzavřela se do sebe, s nikým nekomunikovala. I svého manžela se snažila ignorovat. Bylo to však těžké, jelikož Charles se ji snažil hýčkat. Její ‚nepřítomnost‘ ho velmi znepokojovala.
Jeanne Antoinette často chodila na celý den ven. Oblékala si své nejlepší šaty a šperky a zmizela. Chodila do versailleských zahrad. Vyhlížela krále. Párkrát Ludvíka spatřila. Ba přísahala by, že se dívali tomu druhému do očí. To jediné jí dávalo naději.
Všechny ostatní dámy měly za sebou vlivné lidi ze dvora, kteří je tlačili přímo před nos Ludvíkovi. Ten o ně většinou ani při nejmenším nezavadil. Jeanne nikoho takového neměla, spoléhala pouze na sebe. Ona byla zatím úspěšnější – vždyť král se na ní podíval.
Dnes přicházel její velký den. Konal se ples, kde se scházela ta nejvlivnější smetánka a taky to bylo jediné místo, kde se setkat a možná i tancovat s králem.

„Přichází Ludvík XV., francouzský král,“ ohlásila stráž.
Dovnitř vešel menší mužík hubené, avšak svalnaté postavy. Hlavu zdobila paruka – bílá s loknami – takové byly zrovna v módě. Nejspíš proto, že si je tak oblíbil král.
Vstoupil přímo do hlavního sálu, kde panovala napjatá atmosféra. Stovky lidí shlížely na místo, kde stál. Jiní tancovali na vyhrávající hudbu.
Ludvík mířil přímo k přizlacenému trůnu s luxusně vzhlížejícím polstrováním. Než si stačil sednout ozval se znovu ten hlas: „Král si vybírá partnerku pro oficiální zahájení plesu.“
Ludvík nervózně sestoupil ze schůdků a rozhlížel se po místnosti. Chtěl spatřit někoho, kdo by se mu zamlouval na první pohled. Několikrát přejel pohledem místnost, až spatřil tu pravou. Dopředu se tlačila dívka v krásných světle modrých šatech s krajkami. Věděl, že s tou chce po celý večer tancovat.
Blížil se k ní. Jeanne se sevřel žaludek. Cítila, že si jde pro ní. Najednou měla chuť vypařit se. Udělala to, co jí napovídal instinkt. Rozevřela dveře a běžela pryč z paláce. Nejrychleji, jak to šlo se chtěla dostat domů.
Sálem zavládl šepot. Ludvík neváhal a vyběhl za neznámou kráskou. Viděl jen malou vzdalující se tečku.

„Tu ženu musím najít. Ona bude má budoucí přítelkyně. Ta, se kterou budu chodit na všechny významné akce!“ poručil si král u snídaně.
„Rád bych vám vyhověl, nebude to tak lehké, jak si představujete!“ upozornil sluha.
„Dělejte co chcete. Hlavně mi přiveďte tu dívku!“ umanul si Ludvík.
Celé dny se o dívce jen šeptalo, nikdo nevěděl, kdo to je a Ludvík se zoufale procházel po svých zahradách.
Na jedné z laviček seděla dívka ve svých nejlepších šatech se svými nejlepšími šperky. Ludvík okamžitě poznal svou vyvolenou.
Došel k ní, chytil ji za ruku. Jeanne vstala – hleděla Ludvíkovi přímo do tváře. Oba byli nervózní, ale zároveň i šťastní.
„Slečno, vy jste tou pravou pro mě – Madamme Pompadour.“