Kořist

Chladivý vítr přibíhal k pobřeží a přinášel malé vlnky, které se v mořském úsměvu rozlévaly po pláži. Jejich pravidelné šumění by jindy uspávalo. Slaná vůně moře obvykle uklidňovala a přinášela pocity pohody a uvolnění, nyní však štípala do očí dýmem.

Nedaleko pobřeží, dostatečně vysoko nad čárou příboje, stála ještě nedávno vesnice. Bambusové domky, věšáky na nichž se sušily mořské řasy, několik ostrovních hlodavců a ptáků i ulovené ryby. Několik palem, mezi nimiž obvykle visely rybářské sítě, zčernalo a zkroutilo se v nesnesitelném horku. Malebné místo bylo nyní naplněné žárem a kouřem.

Joshua Jig:

“Chlapi, tak tohle bylo vopravdu hladký jak dětská prdel.” zavrčel potěšeně kapitán Aschen.

Díval se na nás vážně a s hrdostí. Ani jeden z nás tentokrát nechcípnul. Všichni jsme byli zasviněný od krve i horších věcí, co dokážou vychrstnout z rozseknutýho těla. Smrděli jsme stejně jako vopice, co jsme ještě před chvílí kuchali. Stáli jsme tam v půlkruhu a zírali na něj jak na svatej vobrázek. A pro nás samozřejmě taky svatej byl. Možná víc než svatej.

No, ještě před třema nedělema, když nás stihlo ukrutný bezvětří a kapitán sám mlátil do stěžně, aby určoval tempo veslařům, to ne, to jsme ho nenáviděli z nejtemnějších hlubin našich duší a prokleli jsme ho na tisíckrát i s celou rodinou. Ale vydrželi jsme, vítr se vrátil a vo pár dnů dýl bylo všechno zas dobrý.

Mezi ostrovy bylo dost zvěře, proudily tu větry, sladkou vodu jsme měli k dispozici denně čerstvou. No a před týdnem jsme začali objevovat tyhlety bambusový vesničky.

Nás úkol zněl jasně - Vyplenit, vypálit do základů, z každé vesnice nechat žít maximálně jedno mládě těch vopic. To abysme zaseli strach do srdcí těch dalších. Tyhlety vopice, s černou kůží a málo chlupama, si dokonce stavěli něco jako domky, ale nechovali se v nich jako vopravdoví lidi. Uměli dokonce rozdělat voheň, ale vlevo vařili a vpravo srali. Kde se množili, to nevim, asi uprostřed.

Já jsem se přidal k výpravě před rokem, ale až teď jsem se dostal do svýho živlu. Jsem sice lodník, umím vylízt po špagátě v noční bouřce, uvázat dvaatřicet námořnickejch uzlů, ale tohle je moje. Lovit, honit ty vopičáky, střílet je a koukat jak umíraj. Nevím, kde se to ve mně bere.

Kněz u nás ve vesnici mi vždycky říkal, že jsem zralej pro peklo. Už jako malýho fakana mě řezal jen mě viděl. Když jsem mu votřískal bronzovej svícen vo hlavu, už se tolik nevytahoval. Hned potom jsem se nechal v přístavu najmout na loď. Ale co to zas plácám, to už jsou léta zpátky. Jen nevím, proč se mi vo tom utřiřiťovi vobčas zdává.

“Naložte všechno, co můžeme použít a odplouváme.” vydal kapitán ještě povel po tom, co k nám promluvil a pochválil nás za naši chrabrost. Co je to vlastně chrabrost? Hrdost? Nebo odvaha? Já ani nevim.

K naložení toho nebylo tolik. Vopičáci lovili ryby a nějaký malý hlodavce tady na ostrově, tak jsme pobrali jídlo a kůže co měli. Sebrali jsme nějaký mušle a kamínky co vypadaly, že půjdou prodat, dokonce jsme našli trochu zlatých valounků, asi z nějakýho nedalekýho potoka, nebo tak. Zvednul jsem bednu a málem se převážil, jak byla nečekaně lehká. Nebo že bych tolik zesílil?

K naší Popelce vyplouvaly první výsadkové čluny. Dopřál jsem si tu chvíli a podíval se na ni. Houpala se na vlnách, zalitá sluncem, jako by byla v Boží přízni. Naložili jsme bedny a chytili vesla. Celou dobu od pobřeží k lodi jsem musel koukat na ten sloup černýho kouře, stoupající k nebi.

To mi ten prdlej fráter nikdy nevysvětlil. Když máš komín, je vevnitř celej černej a plnej sazí. Každej dým stoupá k nebi. Jak teda tam nahoře může bejt všechno čistý a bílý? Musel jsem se uchechtnout.

Bedny od nás ze člunu vytáhli další lodníci na palubu a společně jsme je upevnili v podpalubí. Naposledy se jedna bedna urvala, chvíli poletovala, Thommasovi Fleegemu přerazila nohu, a pak se roztřískala na třísky. Kdyby nám náhodou díky bezvětří došly zásoby, bude tam na podlaze pořád dost hrachu na to, abych nechcípnul hlady.  

Na palubě jsme si šli každej po svým. Mně směna začínala až za dlouho, tak jsem šel na příď a užíval si výhledu na dohořívající hnízdo vopičáků.

Zastavil se u mně sir James Puttel. Mladý pískle, sotva patnáctiletý, ale s dobrým rodokmenem, kterej toho kluka posadil rovnou na důstojnický místo. Byl to trochu mazánek, takovej hezkej obličejík, s těma jeho světlejma vláskama a modrejma očkama. No jen ho přefiknout někde v noci za palandou. Ale nezdál se. Byl tuhej jak sušený maso. Jeremy - kamarád co se mnou přišel na loď - to zkusil, chtěl si s ním trochu pohrát. Jenže to mládě se rozzuřilo tak, že museli Jimmyho z podlahy setřít. Vodkroutil si trest a vod tý doby na něj nikdo ani nesáhl. Teďka co by první důstojník velel lodi v době, kdy kapitán pobíjel v čele našich řad vopičáky, nebo když kapitán Aschen spal. A velel fakt dobře, to se mu musí nechat. Jen toho pánbíčkaření by si mohl někdy trochu vodpustit.

“Pane Jigu!” zasalutoval mi. Musel jsem mu to voplatit, protože ti co to neudělali vobčas zjistili, že mají po těle dost modřin. Zasalutoval jsem mu líp, než vlastní mámě. Usmál se na mě.

“Pane Jigu, slyšel jsem od kapitána, že jste si dnes všichni vedli dobře.” Úsměv zůstával andělsky nehybnej. Tušil jsem nějakou čertovinu. “Čím jste vy přispěl k vítězství?”

“Zabil jsem asi patnáct těch vopičáků.” vodpověděl jsem podle pravdy. Bylo jich nějak tak, neměl jsem moc čas to počítat.

“A byl jste u zakládání očistného ohně, který doprovodí jejich duše ke Stvořiteli, aby nad nimi vynesl poslední rozsudek a srazil je do horoucích pekel?” No jo, pánbíčkář posranej.

“Ano sire.” zkusil jsem se usmát, ale vím, že ta moje jizva na hubě mýmu úsměvu moc nepřidává. Proto se směju zásadně na děvky. Ty jsou placený za to, aby to snesly.

A fungovalo to. sir Puttel se votočil a jen přes rameno se s mou maličkostí rozloučil.

“Dobrá práce pane Jigu.” A vodešel někam k čertu.

Zvedl jsem se, abych si zašel pro jídlo, který jsem si stejně chtěl přinýst zpátky na palubu. Bylo tam nádherně. Z ostrovů vokolo voněly lesy a sem tam zazněl křik nějakýho cizokrajnýho ptáka. Vstal jsem a protáhl se. Jak jsem vočima přejel po zeleni ostrovů okolo, uviděl jsem je. Devět, ne deset kanojí, skořápek z kůry, co do nich teklo i na břehu, v nich vopičáci a mávali rukama co jim síly stačily a upalovali jak hejno vrabců.

Zakřičel jsem na hlídku a připsal si úspěšné odhalení nepřítele. Lodivod Taylor okamžitě vydal pokyny kormidelníkovi a naše milovaná HMS Cinderella poslušně vyrazila za nima.

Na přídi se ke mně přidalo pár dalších lodníků. Ale rozehnal nás kapitán Aschen, kterej se přiřítil ještě s kusem kuřete v puse. Spolknul sousto naráz a začal křičet rozkazy. Radši jsem si ustoupil vo krok, protože nás kapitán má hlasivky jak dva jiný. I tak mně za chvíli drnčelo v hlavě vod tý jeho sirény.

Muži přinesli na palubu muškety a připravili jsme se na pěkný hon. Naše Popelka byla rychlejší, než ty jejich skořápky, takže netrvalo dlouho a začali jsme je dohánět.

Nakonec to byla moc prima střelnice. Taky jsem si prákrát bouchnul, ale jsem fakt mizernej střelec a víc mi v pařátě sedí kudla. Ale nakonec všech dvacet vopičáků zabarvilo moře do ruda. Netrvalo dlouho a objevily se malý trojúhelníkový ploutve. Žraloci nás asi už následovali, protože věděli, že jim dáme podíl na kořisti.

Zlatý naušnice a přívěšky šly nám, těla vopičáků jim. Na kánoích jsme našli něco, co jsme vůbec nečekali. Vovázaný slámou z bambusu tam byly tykve. Co s takovou tykví, že jo? Ale tyhle byly plný kořalky.

Abych se trochu postavil za svý druhy. Každej si vo námořnících myslí, že chlastaj. Ale to má svý důvody. Jednak je to steri… sakra doktor mi to říkal několikrát. Ste-ri-li-zace! To je vono. Chrání to proti škodlivejm malejm šmejdíkům, ze kterejch je jinak možný chytit kdejaký nemoce. A druhak. Přeci jen, největší zábavou vopravdovýho chlapa jsou ženský, pití a karty. No a karty jsme měli, i když už asi tucetkrát cinknutý. Ženský na palubě nosej smůlu. Tak co nám zbejvá, žejo? Rychlá Univerzální Medicína, neboli zkráceně RUM!

Tou dobou, co jsme dohnali ty kanoe, jsme měli už jen vopravdu malý příděly rumu. Takovejhle náklad chlastu, to nám udělalo ještě větší radost, než ty ulovený vopice. Hnedka jsme je nanosili na palubu.

Kapitán Ashen rychle spočítal každýmu příděly. Já jsem dostal dvojnásobnou porci, protože to byly moje voči, co ty kanoe zahlídly. A když slunce zapadlo za voceán, byli jsme už na břehu a vochutnávali tu lahodu. Ještě že jsme jim to zabavili. Divoši bez duší, co by dělali s tak kvalitním chlastem? Rum to nebyl, bylo to takový vostřejší, kořeněný a zatraceně silný.

Svoje příděly jsme vypili úplně všichni, krom hlídek, ti věděli, že sir Puttel by je rozvěsil po ráhnech, kdyby jedinýmu z nich na hlídce táhlo z huby. Každopádně ráno jsme se zmátořili, nalodili se a pluli vstříc dalším vítězstvím. Ten den jsme vypálili další dvě vesnice a ten další ještě jednu. No a pak se to všechno podělalo, jak kdybysme šlápli satanovi na prdel.

Teď když ležím v podpalubí a všichni kolem mně zvracej, nebo sípaj, tak mi dochází, že už ten druhej den mi bylo nějak divně. Celej den jsem v nose cítil skořici a žaludek měl jak na vodě. Večeři jsem už ani nechtěl a pro snídani jsem si nemohl dojít, jak mi bylo zle. Když mně prohlížel palubní doktor, tak jsem ho poblil. No to mi asi nepomohlo.

Během toho dne se ale začali kácet i další námořníci. Padali jak mouchy po celý den. Začalo to blitím, některejm vobčas povolil i svěrač. Za pár hodin naše Popelka smrděla jak jedna velká plující latrína. Večer už na nohách zůstala jen jedna šichta, kapitán, první důstojník a lodní doktor.

Kapitán Ashen ještě večer nechal otočit loď směrem k přístavu. Když nám dopřeje vítr, budeme tam podle výpočtů za tři dny. To znamená, že stihnu nedělní mši. A když nepomůže pomodlit se v kostele, tak nějakej přístavní doktor pomůže určitě.

Přeci jen jsem nasbíral docela dost zlata. Za to si můžu dopřát svý. Tři dny, to vydržím i bez jídla. Jak řek doktor, snažím se hodně pít. Je mi po tom vždycky děsně blbě a často bliju nějaký zelený svinstvo. Nevím, kde se to ve mně bere, ale chutná to děsně. A příšerně mně bolí břicho. Vobčas mně zachvátěj křeče v celým těle a to je pak humáč.

Ale za pár dnů jsme v přístavu, a pak…pak mi Bůh určitě vodpustí všechny moje blbý hříchy!

Sir Alistor Saltrese za prvních paprsků sešel do podpalubí. Děsně to tam páchlo zvratky i výkaly. O čištění se neměl kdo postarat. Posledních sedm zdravých mužů se snažilo doplout s lodí do přístavu. Toho rána však doktor ucítil ještě něco - přítomnost smrti znal velmi dobře.



Jonathan Raymond:

Zastávka v klidné zátoce? No jasně že, páni! Hnedka jak se ta banda divochů vyřítila z paluby, začal jsem si dělat na svým. Archibald Carpenter, můj šéf, okamžitě věděl, co naše Popelka potřebuje, aby jí neteklo pod sukně, páni!

Mimochodem když jsem se nechával najmout na tuhle loď, tak jsem přišel k mistru tesaři a páni, jen jsem čuměl. Měl jsem tou dobou už pět let zkušeností s tesařinou na moři. Dokonce jsem měl i celkem jméno mezi lidma vod fochu. Ale když se mi představil lodní tesař Carpenter, tak páni, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Ale HMS Cinderella by bez tesaře Carpentra byla už před léty na dně, to věděl každý.A taky mně můj šéf dal pořádnou školu života. To co on, páni, to nevěděl o dřevě a o lodích nikdo.

První jsme se museli podívat pod vodu, protože na jednom místě sákla voda. Před pár dnima jsme pluli mezi dvěma ostrovy a ač lodivod - a že jinak sira Taylora z duše obdivuju - říkal, že je to bezpečný, tak jsme si škrábli. No a páni, to byla rána. Úplně se mi stáhly gatě.

Takže ještě než poslední z výsadkových člunů odplul k pobřeží, už jsem byl do půl těla, za opaskem připevněný nůž a rozdýchával jsem se. Šíleně rád skáču z boku naší nádherný lodě, vládkyně všech těhle oceánů, moří i průplavů. Skok, prosvištím vzduchem a dole mně jak moje vlastní máma přivítá chladivá voda. Ten okamžik, kdy prorážím hladinu, cítím bubliny všude po těle, to je tak úchvatný okamžik. Ale páni, asi neznám lepší.

Těch pár hodin, co naši rabijáti čistili pobřeží nám stačilo ke všem údržbám, páni. Popelka byla zase v pořádku a připravená na další nebezpečnou plavbu. Ale uvědomoval jsem si, že menších i větších záplat už nasbírala hodně. Bylo by fajn doplout do přístavu, na chvíli ji vytáhnout do suchého doku a vyměnit pár prken. Ale zatím byl čas, páni, ta naše holka nás na vodě určitě nenechá.

Koukal jsem, jak plameny pohlcují vesnici těch - no lidi jim prej říkat nemám, ale maj dvě ruce, dvě nohy, vocas maj jen chlapi a ještě tam, kde my, takže jediný co je jiný je to, že my jsme růžoví a oni jsou čokoládový. A jejich ženský maj, páni moji, hnusný povislý prsa. Lodníci nakládali bedny se zbožím. Pomáhal jsem s upevňováním, protože minule to jeden blb udělal blbě. Že mu za to, páni, ta bedna přerazila nohu si jen zasloužil.

Jakmile všichni cajdali zas na palubě, vyrazili jsme dál. Hned jsem spěchal za šéfem pro další úkoly. Archibald Carpenter v dílně kontroloval nástroje. Koukal, jestli jsou v pořádku, jaké bude potřeba dokoupit, nebo opravit. Přeci jen kovárnu jsme, páni, na lodi neměli.

Můj šéf na mně pozná, když mám splín.

“Co tě tíží, Ray?” Páni, stačil mu jediný pohled.

“Pane, nechápu, proč musíme každou vesnici vypálit a vybít.”

“Ray, to už jsme řešili. Věř tomu, co říkal admirál a co říkal fráter. Nejsou to lidi. Jen se jim hodně podobají. Máme za úkol to tu od nich vyčistit, aby sem mohli přijet naši kolonizátoři a přeměnit tyhle ostrovy na farmy. Vidíš jak je tu teplo, že ano?”

“Jistně, pane.”

“No a podle všeho tu poroste cokoli tu zasadí naši farmáři. Bude pak dost jídla pro naše lidi doma v Británii. Bude konec hladomorům, bude víc práce pro loďařské společnosti, bude víc práce pro námořníky.”

Povídali jsme si dlouho. Nevím proč jsem tolik proti. Nikdo se proti nestavěl. Páni, ještě mě kapitán Aschen nechá zmrskat za rozvracení morálky. Tak jsem sklapl, jako vždycky.

Ani Archibald ani já jsme si s tím morousem úplně nerozuměli. Mezi lodníky měl neotřesitelnou pozici. Páni, byla to směs hrůzy a obdivu, co k němu cítili. Ale pro mne to byl jen mořský vlk a morous. Na druhou stranu se na vodě vyznal. Páni, dokonce jsem slyšel, že se narodil na palubě pirátské bárky, že první kroky udělal na palubě přepravní lodi a prej i první děvče měl na palubě lodi.

Když jsem vycházel, na palubě se strhla vřava. Během chvilky se kolem mně prosmýklo pár chlapíků s mušketama. Šel jsem se podívat jen ze zvědavosti a páni, všechno se ve mně sevřelo. Deset kanoí se marně snažilo uniknout před zkázou.

Nasál jsem vzduch nosem a rozkašlal se, protože jsem vdechl kouř ze střelného prachu. Dobře mi tak, páni. Na jednu stranu bych přál těm divochům, aby stihli přepádlovat mezi dvěma ostrovama a zalízt někam do džungle. Na druhou stranu jsem cítil hrdost k naší Popelce, páni. Svou stavbou, ladným trupem, lehkou konstrukcí a všemi nejlepšími prvky, jaké britští páni inženýři dokázali poskládat, to byla loď, před níž jen málokdo dokázal utéct. Tak obratná, rychlá, no páni, taková prostě druhá nebyla.

Měl jsem pravdu. Během chvíle jsme je měli. Na ty jatka jsem se radši nedíval. Ale když začali lodníci výskat radostí, no páni, musel jsem se jít kouknout. Tykve s pálenkou. No nene!

Večer byl hned lepší, když jsem jednu tykev dostal jen pro sebe. Bylo jich tam dvakrát tolik, než mužů na lodi. Ale ten chlapík co uviděl kanoe jako první dostal dvojnásobný příděl, kapitán a důstojníci dostali po třech, a pak dostávali po dvou hlavně ti, co stříleli divochy. No páni, já byl spokojenej s tou jednou tykví.

Večer jsme se s Archibaldem zavřeli v dílně a dali se do díla. A páni, děly se krásný věci. Mluvil jsme o tom střílení. Taky z toho nebyl nějak vodvázanej. Ale pak jsme přešli k povídání o plachetnicích. Porovnávali jsme jednotlivé fregaty co jsme znali. Pak jsme soutěžili v tom, kdo zná víc plachetnic jménem. Asi podváděl, protože vo HMS Seagull jsem nikdy neslyšel a HMS Eagle jsem mu vyfouknul hned na začátku. Ale páni, HMS Twoflag asi taky neexistuje. Nechali jsme toho a vyhlásili remízu.

Dalším tématem naší pokročilé noční debaty byla obvyklá témata dvou námořníků tesařů. Kdybychom si ráno pamatovali, jaká všechna vylepšení jsme pro naši HMS Cinderellu vymysleli, tak máme práce ještě na dva roky, páni. A věřím, že pak by ta naše holka lítala vzduchem. Krásná představa, že?

Ráno bylo krušný. Nejsem zvyklej takhle pít a ani Archibaldovi nebylo nějak do zpěvu. Snídani jsme vynechali, a pak toho litovali až do voběda. Ten den jsme se pak šetřili, ale další, místo aby nám bylo líp, bylo nám hůř. A po noci, kdy se dostavily první křeče, to propuklo u celé posádky. Všichni zvraceli, teda všichni krom jedné směny. Pan Carpenter musel ulehnout na lůžko. Nedivím se, byl to starší muž, téměř padesátník, mezi muži na lodi vopravdovej veterán. Takže jestli nás napadla nějaká malárie, nebo chřipka, bylo mi jasný, že budu muset všechno zvládnout sám.

Naštěstí mi nebylo tak špatně, jako šéfovi. Jako jeden z mála jsem dokázal zastat lehčí úkoly. Pomohl jsem s roznosem jídla, umyl zvratky z paluby a pokusil se je vymýt i z podpalubí. Jenže to, co jsem setřel hned někdo znova nahodil, takže jsem pustil hadr s kýblem a pro jistotu rovnou přidal další várku, tentokrát z vlastního břicha.

Večer jsem už do Archibalda nedostal ani hlt vývaru. Přesto mne nějakým způsobem neopouštěla naděje. Rozsvítil jsem svíci, pomodlil se k Pánu, vyměňoval mu obklady a vzpomínal na vše, co mne naučil. Když jsem ho tak viděl, bledýho jak smrt samu, páni, uvědomil jsem si, že mě ten starej mořskej vlk dokázal ve chvíli vytočit. Měl furt pravdu a když ji neměl, tak páni, vždycky to stejně dokázal votočit tak, že jsem byl za blbce. Ale každou chybou, moji i svojí, mě učil. Odhalil mi z řemesla víc, než dokázali mí učitelé, mistři v Anglii i jinde po Evropě. Učil mne trpělivě, i když si u toho občas zakřičel, a páni občas i vyrval vlas - říkal tomu vlas zoufalství a tvrdil, že ty musí z hlavy pryč - nebo mě něčím přetáhl.

Probral jsem se ze vzpomínek a zjistil, že na mě kouká. Hned jsem mu podal vodu. Páni jakou jsem měl radost, že vůbec dejchá.

“Napijte se, šéfe. Chcete něco sníst, páni?” zjistil jsem, že děsně chraptím, ale snad mi rozumněl. Koukal, ale hlavou nepokýval ani tak, ani onak.

“Ray, děkuju.” zašeptal hlasem tenkým jak list papíru, “Byls výborný žák. A nevím, jaks to vnímal ty, ale…” zakuckal se, jak mu staženým břichem chtěly zvratky vyjít ven.

Pomohl jsem mu překulit se. Zatímco mi zvracel na bosé nohy, zkusil doříct zbytek. Nevím, jestli jsem mu rozumněl správně, ale řekl něco jako:

“ale považoval jsem tě za svého nástupce, a bral jako svého syna.”

Když záchvěvy jeho těla ustaly, pomohl jsem ochablému tělu zpátky na postel, otřel ústa a ještě chvíli opětoval jeho pohled. Slabost a nedostatek spánku mne oslabily, páni, takže mi došlo až za chvíli, že jeho oči už znovu nemrknou.

Ty moje se zalily slzami. Jak je to možný? Takovej zkušenej námořník, nikdy nezakolísal, nikdy neustoupil, ještě předevčírem silnej jak strom a teď, no páni, co je to za spravedlnost?

Už jsem se nemohl ani zvednout. Moje tělo bylo těžký stejně, jako když jsme u jednoho z mistrů celej den tahaly pokácený kmeny z lesa za městem. Večer jsem se nemohl ani najíst, jak jsem měl těžký ruce. Mistr mi tenkrát říkal: “Zaber Jo, nebo zítra nebudeš mít sílu.” zabral jsem. Muselo to jít a s vypětím vůle to šlo. Určitě to půjde i tentokrát. Páni, já vám ukážu, že se z toho vylížu!

Najednou přede mnou stála máma. Stejná jako v den, kdy jsem opouštěl rodinu, abych vstoupil do učení. Tenkrát se na mě podívala a smrtelně vážně řekla:

“Jsi Jonathan! Pamatuj! Ať ti mistři klidně říkají Jon, ale ostatní ať vědí, že jsi Jonathan. Ne nějaký Kal, nebo Bet. Jonathan je jméno kluka z dobré rodiny, ne z nějaké chudinské čtvrti, kde maj ženský tolik dětí, že by si nezapamatovaly jména delší jak jednu slabiku. Tvůj otec je vážený řemeslník a až dospěješ, taky jím budeš.”

Usmál jsem se a natáhl po mamince ruku. Nedosáhl jsem na ni. Páni, nevadí.

“Mami, tak vidíš. Zavolalo mě moře. Nejsem zavedený řemeslník, nejsem ženatej. Kdyby mi neučarovaly lodě, měl bych teď dvě, možná tři děcka, a k nim mírně strhanou ženušku co by jí začaly vadnout kozy. Místo toho mám svou Popelku. Mami, dokázal jsem hodně. Jsi na mě hrdá?”

Neodpověděla. Vztáhla ke mně ruku, jako by mě chtěla pohladit. No páni, zkusil jsem se pohnout dopředu, aby na mě mohla dosáhnout. Ale spadl jsem hubou přímo na prkna na podlaze. “Jsi na mě hrdá?” zasténal jsem a ucítil křeč mnohem horší, než ty dosavadní.

Sir Alistor Saltrese už měl smrti plné zuby. Kapitán jej poslal za oběma tesaři, ale kajuta byla zamčená. Musel se dovnitř probít silou. Mistra i druhého tesaře nalezl tak, jak čekal. Posledních šest zdravých mužů se snažilo doplout s lodí do přístavu. A město již hlídka z koše viděla na obzoru.

Sir Alistor Saltrese:

Vyšel jsem na palubu a protáhl se. Tohle bylo tak neuvěřitelně na hovno, že horší už by bylo jen potkat opravdu drsnou mořskou bouři. Ani kraken už by mě nevyvedl z míry.

Z počátku bylo vše tak krásné, tak snadné. Ba ne, věděl jsem, že to nevydrží. Možná jsem si sám nedokázal představit jak zlé to bude, ale čekal jsem to. Jednoduché rozkazy, jednoduchý nepřítel, jednoduché roční období, jednoduché moře. Tak kde je ten zrádný útes, že?

Vyčištění ostrovů proběhlo podle plánů, zbývalo nám posledních pár větších, menší si pak osadníci dočistí už vlastními silami. Za dobré výsledky byla přislíbena odměna v podobě vlastních pozemků na některém z ostrovů. A po těch letech na moři, po bojích se všemi nástrahami, které s sebou dřevěná skořápka naplněná mužskými emocemi a touhami nese, už jsem dospěl do toho bodu, kdy mi nestačí po večerech snít. Už to prostě chci.

Překvapilo mě, jak ryze naši muži přistoupili k vyhlazování černochů. Samozřejmě že většina z nich to přijala jako úkol a pro penny by zabili kohokoli, kdyby věděli, že za to nebudou viset. A za libru už by nejspíš riskovali i tu oprátku. Hodně jim pomohl kapitánův návrh, představit černochy jako opice, jako vyvinutější druh. A zápal sira Jamese Puttela zažehl plamen nadšení - a udusil dým pochyb - v srdcích všech pochybovačů.

Musel jsem se sám sobě usmát. Taková vzletná slova, jako by se vracel můj zápal pro divadlo. Netuším, kde se ve mně vzal. Když jsem studoval medicínu, četl jsem o teoriích přejímání - o genetice. Tak jestli některý z mých rodičů trpěl slabostí pro literaturu? Možná.

Ale co si pamatuji, vyrůstal jsem na lodích. O rodičích vím jen to, že otec byl lodní lékař, od matky mne odvezl hned jak jsem přestal potřebovat její mléko. A od té doby mne učil a vychovával. Samozřejmě mne učil základní vědy, ale když došlo na boj, byl jsem jeho pravou rukou a pomáhal s výspravkou těl postřelených, rozseknutých i potrhaných. Od pěti jsem pomáhal na palubě, od desíti v kuchyni, ve dvanácti mne otec vysadil v Londýně a za ušetřené peníze, které jsem si za uplynulá léta vydělal, mne poslal na studium medicíny. S diplomem a povolením Královského námořnictva vykonávat profesi na válečných lodích, jsem se opět vrátil na moře.

Lodí a posádek jsem vystřídal několik. Prošel bitvami, zachraňoval ztracené a ztrácel zachráněné. Byl raněn a donucen zraňovat. Vybudoval si respekt mezi lodními doktory - kupříkladu neortodoxními metodami šití řezných ran, které zanechávaly mnohem menší jizvu, byť déle srůstaly. A proplul velké oceány.

Jenže jak každý námořník ví, oceán je milenka zrádná. A na vlnách se krom lodí plaví mnoho démonů. A já jim asi vždy otevřel svou náruč. Začalo to špatnými sny, později halucinacemi a nakonec jsem se vzbudil v Britském přístavu někde blízko okraje světa, po naprosto otřesné opici. Podle několika svědků jsem se nejprve pokusil sám vypít celý obsah baru, později začal mluvit nesrozumitelnou řečí - předpokládám, že latinsky - a nakonec sám sebe operovat nějakou rezavou kudlou přímo před zraky publika.

Nenechali mi mých patnáct minut slávy. K mému štěstí či smůle. Každopádně mne dal do hromady místní kněz. Nevím, zda byl vzdělán v umění exorcismu, ale pomohl mi většinu démonů zahnat a se zbylými se smířit. Jen k Bohu jsem cestu nenalezl. Zato mne znovu zavolalo moře.

Kapitán Benjamin Ashen se na mne díval opravdu zvláštně a nedivím se mu, že mne najal pouze jako pomocného doktora. Slíbil jsem mu, že se už do smrti nedotknu pití, jenž by mohlo zastřít mou mysl a nalodil se.

Šipka jednoho z černošských chlapců se nezdála od pohledu nebezpečná. Ale ty bestie všechno máčejí do těch svých jedovatých slizů, takže ze mne nakonec udělala prvního doktora a já kapitánovi od té doby dokazoval, že udělal dobře, když mne najal. Mimochodem byla to smrt mého kolegy doktora Moora, která mne naučila, jak proti jedu těch prevítů bojovat. Jeho smrt zachránila desítky životů. Doslova.

Jenže jak jsem předestřel, vše bylo až příliš dobré. Ty černošské kanoe nám seslalo samo peklo. Vítězství bylo opojné, zabavená pálenka ještě opojnější, a důsledky vražedné. Doslova!

Třetí den od dopadení těch kanoí onemocnělo sto dvacet ze sto padesáti mužů posádky. Dlouho jsem hledal spojitost, až onemocněli všichni. Jasné spojení na divošskou pálenku se potvrdilo ve chvíli, kdy onemocněli muži, kteří hlídali v onen oslavný večer na lodi a měli přísně zakázáno pít. Teda Samuel Narrow tento rozkaz porušil, o dva dny později na to doplatil.

Na nohou zůstali pouze kapitán Benjamin Aschen, lodivod Robert Taylor, tři lodníci a kuchař Leonard Meatloaf. Nu a já, samozřejmě. Vzhledem k času, který jsem strávil s nemocnými by se na mne přenesla jakákoli nemoc, krom těch, na něž jsem byl imunní. A příznaky nesouhlasily prostě s ničím. I to potvrdilo původce onu pálenku.

Samozřejmě jsem dokázal intepretovat jednotlivé projevy. Nevolnost, přecházející ve zvracení, křeče, rychlý srdeční tep. Z této kombinace nejprve zvýšená teplota kulminující v horečku, následně oslabení organismu, ztráta vědomí a smrt. Vše jsem pečlivě zaznamenal, krok za krokem, včetně časových údajů, protože co neodhalím já, bude chtít odhalit Královské námořnictvo. Jenže jsem to já, kdo se musí dívat do očí, zalitých krví a slzami, do očí v nichž už zemřela veškerá naděje. Tak proč to sakra nedokážu vyřešit já? Co mi kde uniká?

Sledoval jsem, jak po desítkách muži, kteří na mne spoléhali, chřadnou. Zkusil jsem vše co jsem mohl. Prozkoumal jsem vše, co jsem znal. Prolistoval své knihy, vydoloval kdejakou vzpomínku na lékařskou fakultu. Kdybych mohl uzavřít smlouvu s ďáblem, tak bych ji uzavřel. Modlitby samozřejmě nepomohly, řízl jsem se a obětoval svou krev moři, ale ani to neodpovědělo.

A teď, po třech dnech, zůstalo na nohou šest mužů. Sledovali, jak jejich přátelé umírají. A sledovali i mě. Jack Dale, ostatní mu říkali Whisper, nakonec neudržel nervy a vystartoval po mně. Chápu ho. Chtěl prostě něco udělat. Ukončit to, nebo vyřešit, nebo udělat prostě něco! Kapitán ho zastavil těsně před tím, než by mi zabodl hák do těla.  

O to smutnější bylo, že hlídka právě oznámila, že na obzoru vidí znaky pobřeží. Trvalo ještě pár hodin, než byly vidět vrcholy hor, které svou polohou potvrdily, že plujeme správně. Jenže do přístavu to mělo trvat ještě dva dny a vzhledem k tomu, že tou dobou bylo na živu už ani ne pět desítek mužů, tušil jsem nejhorší.

Večer si mne kapitán pozval do kajuty. Pan Meatloaf nám připravil prosté jídlo. Byl tak vyčerpaný, že se nijak výrazně nesnažil a my tak unavení, že nám to bylo jedno. Prostá hnědá kaše mohla být jak z luštěnin, tak z pilin, snědli bychom ji stejně. Všichni jsme pracovali od svítání do soumraku a od večera do rána a to prostě zanechá následky.

“Doktore,” přivítal mne kapitán, “chtěl jsem vám poděkovat.”

“Ještě je brzy kapitáne, přístav je na dohled, ale ještě tam nejsme.”

“To ne, ale jakmile je takhle blízko, loď by tam dovedl i naprostý nýmand.” S těmi slovy kapitán pozvedl sklenku a aniž by čekal, jestli k tomu něco povím, jedním douškem ji vypil.

“Není to má první. Věřil jsem ve své schopnosti a již včera si dal první. Je výborná a kdybyste se mi nezavázal slibem vůči smrti, že se již nenapijete alkoholu, podělil bych se s vámi.”

Díval jsem se na něj a stále mi to nedocházelo. Kapitán vyndal z pod stolu tykev a dolil si sklenku.

“A teď, Alistore, hodlám pokračovat, dokud budu při vědomí. Pochopil jsem, že čím víc toho vypiju, tím rychleji umřu?”

“Ne, kapitáne. Čím jste silnější, tím déle odoláte.”

“Věřím, že mé odolávání odezní ještě před přístavem. Nechám na vás, jak o mně promluvíte před admiralitou. Ale vím, že zrovna vy chápete, jaké to je přijít o celou posádku.”

Vzpomínka na HMS Greyhorse mi proběhla hlavou. Právě mor, který na její palubě vypukl, mne vehnal do náručí alkoholu, protože jediné co jsem chtěl, bylo na vše zapomenout. S hořkostí v ústech jsem si uvědomil, že ani to jsem nezvládl. Vzpomínky se stále vracely.

“Ale ještě v přístavu nejsme.” ošklivě jsem se na kapitána zamračil, jenže ten bastard kontroval úsměvem.

“Jste, Alistore, už jste. A teď běžte, zamknu se a upiju nebo ubliju k smrti.” S těmi slovy mne Aschen opravdu vyvedl a rozloučil se jen suchým klapnutím klíče v zámku a zasyčením zástrčky.

Co už se nikdy nedozvěděl bylo, že sir Taylor, náš drahý lodivod usnul u kormidla. Stačil jen docela kratičký spánek, způsobený jeho naprostým vyčerpáním, a kormidlo mu celkem milostivě rozbilo hlavu. To suché křupnutí jsem slyšel před půl lodi.

Ráno sir James Puttel, náš drahý první důstojník a poslední muž, který se doopravdy vyznal v řízení lodi, promluvil k posádce. Všichni čtyři jsme stáli na můstku, kam z nás měli mít přístup pouze dva muži. Společně jsme stanovili úkoly pro zbytek dne a s nadšením těch, kdo už tři dny téměř nespali, se vrhli na přidělené úkoly.

Rovnal jsem těla mrtvých lodníků. Konečně po třech dnech nikde nikdo nechrchlal, ani nezvracel. Venku se spustil déšť, a jeho šumění mi zvláštním způsobem připomínalo písničku, kterou jsem už léta neslyšel. Dal jsem se do zpěvu. Nebyl nikdo, kdo by mohl poukázat na můj hudební hluch, a ani nikdo, kdo by mi připomněl, že zpívat si písničku o tancování s dívkami - a dalších činnostech v dalších kapitolách, zatímco přesouvám mrtvoly, není úplně košér. Se soumrakem jsem slyšel z kapitánovy kajuty hluk, zpěv, pak řev a při něm ocel, zpívající píseň, s níž proráží lidskou kůži a pokračuje hlouběji do těla. Ticho uvnitř bylo ticho, v němž andělé odvádějí duši k poslednímu soudu.

Přístavní hlídky asi dalekohledem spočítaly počet lidí na palubě, nebo podle počtu spuštěných plachet, nebo u všech čertů co já vím podle čeho, prostě poznali, že meleme z posledního. Poslali nám naproti šalupu, na ní dvě desítky opravdových námořníků, kteří nechutně jednoduše ovládli naši loď, rozvinuli všechny potřebné plachty, pevně uchopili kormidlo a ještě se na nás tvářili odporně shovívavě, jako že tuší, čím jsme si to prošli. Jeden z nich šel zkontrolovat podpalubí a krátce na to vyhodil svou snídani přes palubu. Jen jemu jsem pak věřil, že má alespoň představu.

Přístav žil životem města. Nezajímajícím se o lodě plné mrtvých námořníků. Žádná rozpřažená náruč, žádné přístavní putyky ani děvky pro čtyři k smrti unavené muže. Snažil jsem se instruovat hlídku jaké má dát mým mužům jídlo, aby nedošlo k poškození trávení, s tím co jsme poslední dny jedli a pili a sám se rozhodl omdlít.

Z dalších dnů si pamatuju jen řadu výslechů, šňůru otázek, slyšení u admirálů, u guvernéra, u alchymistů a nakonec před Královskou lékařskou komorou. Bez špetky slitování jsem ztratil loď, posádku, podle některých čest, i lékařskou licenci. Večer jsem si na stůl postavil tykev. Kapitán mne svou smrtí vyvázal z přísahy a věděl jsem, že mne další tři dny nikdo postrádat nebude. Usmál jsem se a připil na zapadající slunce. Pak na první hvězdy, měsíc, a pil a pil, dokud…

(Epilog)Zpráva Admirálu Closterwellovi:

Vážený Admirále,

píši Vám konečnou zprávu, jíž jste si vyžádal. Na základě výsledků renomovaných lékařů a alchymistů, jejichž jména přikládám na samostatném listu, potvrzuji předpoklad o osudu HMS Cinderella, zjištěný během výslechů sira Jamese Puttela a sira Alistora Saltrese.

Naši práci velmi ulehčily poznámky doktora sira Alistora Saltrese a kapitánův deník. Podle všeho posádka lodi téměř dokončila zadaný úkol. Nepřítel však použil nečekaně komplikovaný úskok. Dokázali vyrobit toxickou látku, kterou zamaskovali do alkoholického nápoje. Vše jsme prozkoumali a je k dispozici protijed, který lze snadno vyrobit i ze surovin rostoucích na ostrovech. Pokud se s tímto toxinem setkáme znovu, nikdo nebude muset zemřít.

Kapitán Ashen podle všeho vedl loď do posledního okamžiku kdy byl schopen, poté se uzavřel do kajuty a chystal se zemřít. Připravil všechny potřebné papíry a chystal se zlomit svou šavli, jenže dostal silnou křeč a čepelí se nedopatřením probodl.

Sir James Puttel byl shledán nevinným ve všech bodech. Jeho znalosti ani schopnosti nemohly zabránit dění. Po přezkoumání záznamů z výslechů i deníků potvrzujeme, že to byl on, kdo dovedl HMS Cinderella do bezpečí přístaviště. Doporučujeme jej co nejrychleji zařadit k příští plavbě, avšak zároveň doporučujeme změnu prostředí. Nejlépe bude vyslat jej s nejbližší lodí směr Anglie.

Doktor Saltrese byl Královskou lékařskou komorou zproštěn zákazu výkonu činnosti a omilostněn ve všech bodech původní obžaloby. Nebylo v jeho možnostech jed odhalit, natož porazit.

Další výčet mrtvých, příčin jejich úmrtí a krátký popis je opět přiložen na zvláštním listu a není ničím překvapivý.

Závěrem této zprávy Vás musím informovat, že doktor Saltrese byl dnes nalezen v přiděleném bytu. Podle všeho neunesl původní rozsudek a rozhodl se zemřít stejným způsobem, jako většina posádky. Dorazili jsme příliš pozdě a byť byl ještě při vědomí, nedokázali jsme jej zachránit.

Ve třetí příloze je návrh dalšího postupu pro dočištění ostrovů. HMS Prodigal je připravena vyplout a na své palubě může krom standardní posádky plout i deset rodin osadníků včetně domácích zvířat a dalších prostředků, nutných k založení prvních osad.

Děkujeme za prozkoumání příloh a Vaše vyjádření k dalšímu postupu.

s úctou

Lord Lewis Lucas Lawrenson

zástupce Královské námořní akademie