Tiše, ať mě nezbudíš.

Ostrov Capri je ve večerních hodinách smutným místem. Stíny podlouhlé i krátké, oblé i ostré, se prohánějí v tichém tanci mezi přísně vyhlížejícími dórskými sloupy a ustupují oranžovému svitu zlatých kahanců. Bělostný příboj naráží do strmých útesů a vybuchuje v tisíce třpytících se kapek, aby se posléze stáhl v peřeji zpět a zahájil další steč.
Vybledlé kontury Tiberiova paláce se vynořují ze tmy, obklopené neproniknutelnou hradbou dusivé atmosféry. V zdánlivě opuštěných chodbách se prohání vítr a pohrává si s těžkými závěsy. Pretoriáni v matně ozářených zbrojích se procházejí po vnějším obvodu paláce, pronásledováni znuděným šepotem s vích plášťů. Nikde nezní smích. Milostné tóny, brnkající básník na lyru, umírají ve velkolepém panoptiku starých vzpomínek a prachem pokryté minulosti. Capri, hromada kamenných bloků, vsakuje všechny emoce, ubírá předmětům na lesku a podporuje monotónnost tohoto malého světa.
Triclinium tone ve tmě, sevřené prstencem bledého sloupořadí. Jen několik váhavě zářících kahanců plodí mdlou parodii světla, které lehounce osvětluje mramorové bysty na úzkých podstavcích. Císař Tiberius se prochází křížem krážem po zahradě a nic neříkajícím pohledem objímá zachmuřené tváře s vích předchůdců. Co chvíli opětuje železný pohled Božského Augusta, dovolí si pro tuto chvíli porušit svou kamennou tvář a obdaruje úšklebkem Catona Utického, pokývá hlavou při pohledu na Ceasarův triumfální výraz a nakonec, po cestě napříč časem, stane sám před sebou. Hra světel a stínů šálí. Jemně vytesané rysy se zdají ostřejší, kdysi mírně zahnutý nos se zdá zahnutějším. Jen chladné oči jsou stejné. Celkoví obraz se rozplývá v miliony drobností, z nichž každá do světa křičí čím býval a co ztratil.
Tiberius vzpomíná na Řím. Před očima má obraz zářivého Kapitolu, o kus dál vykukuje chrám Belonin a všemu dominuje jásot lidu, doprovázející ho po Via Apia až k Martově poli. Vidí zvedlé pravice vojáků po obou stranách silnice, vzduch houstne hrdostí a on vše pozoruje z víšky pozlacené quadrigy. Císař. To slovo převaluje na jazyku, pevně vyslovuje každou slabiku, vědom si velikosti, která se za tím slovem skrývá. Má v ruce celí svět. Jenže i na výsluní se objevují mraky. Stíny se prodlužují, lid ho nazývá tyranem od úst k ústům letí dávno zapomenuté přání. Republika. Znovuvzkříšení prohnilého senátu a mocná touha udělat s císaře poslušnou loutku. Tiberius poznává co je zrada. Důvěřivost se stává slabostí a jeho srdce kamení při poznání, že ho tolik lidí nenávidí pouze pro to, co představuje. Opustí Řím.
Teď, při pohledu na svou tvář cítí neutuchající touhu znovu spatřit Město. Ne jen jako sotva zřetelný bod v dálce, ale jako záplavu blyštícího se kamene, co s vím leskem nutí přivřít víčka. Zmůže se pouze na jednu myšlenku. Jen jedno slovo prosakuje skrze samotu jeho mysli. Návrat. Naivní přání. Řím. Věc kterou tak hluboce miluje a zároveň nenávidí. Věc, která se k němu postavila zády, majíc ho za brzditele pokroku. A pak strach. Proč má člověk potřebu naklánět se nad propastí, přestože ví co spatří a jak to nakonec dopadne? Proč touží nejvíce zrovna potom, čeho se nejvíce bojí? Tiberius si nepotrpí na filosofii, ale samota nutí i toho největšího stoika zabývat se rovnováhou toho či onoho, jen aby zakryl touhu a pohřbil svá přání.
Tiberius bojuje. Jeho mysl se stává krvavou arénou, ve které se navzájem decimují chtíč se strachem. Jindy mrtvé oči dávají nahlédnout do temného koutku jeho duše, kde se krčí Tiberiovo zmrzačené já. Je divákem, city herci, duše jedním velkým jevištěm bez kulis a jeho myšlenky chaotickým scénářem.
A tak sní. Odesílá svou mysl na pouť do Říma, prochází se temnými uličkami jako stín, jako nechtěná věc. „Tiše,“ zašeptá větru, protože ať už chtěný nebo nechtěný, je v Římě. „Tiše,“ opakuje a oči mu září. „Jen tiše, ať mě nezbudíš.“