Makedonský sen (část 1.)

Slunce vystoupilo nad vrcholky hor a osvětlilo střechy domů v Babylonu. Babylon, to malebné město stojící v samotném srdci Perské říše bylo tiché a v jeho ulicích vládl ničím nerušený klid. Sluneční paprsky odrážející se na poklidné hladině řeky Eufrat dodávaly vodě nádech čistoty a průzračnosti. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku a skoro to vypadalo, jako by snad země zužovaná neustálými válkami měla mít na chvíli ode všeho klid. S takovýmto stavem ale dozajista nesouhlasil mladý král, stojící na balkoně jednoho z nejnádhernějších pokojů v celém zikkuratu. Alexandr Makedonský si Babylon dozajista oblíbil a při nejbližší příležitosti se chystal, udělat z něj jeho nové sídlo. Tvář měl skloněnou a dlaní si nervózně přejížděl po šíji. Pár dnů zpátky zaskočil perského krále Dareia v bitvě u řeky Issu. To samotné by nebylo ničím zvláštní, Alexandr byl natolik sebevědomý, aby věřil ve své vítězství a to i přesto, že Peršané měli armádní převahu pět set sedmdesáti tisíců mužů. Věc, která ho pobouřila ze všeho nejvíc, byla ta, že samotný král, vládce celé Persie, Dareios se dal zbaběle na útěk. Alexandr se tedy spolu se svou armádou stáhnul zpět a poté obsadil Babylon, jenž mu byl dočasnou útěchou v pro něj zatím neutichající bitvě. Dokud bude Dareios na živu, je právoplatným králem říše on, ne Alexandr. Makedonští muži se svým králem tyto útrapy zřejmě nesdíleli. Již od pondělního rána trávili noci nad poháry vína a dopřávali si darů této rozmanité země na úkor místní pokladnice. Na dveře pokoje někdo zaklepal, Alexandr se s trhnutím otočil.
„Vstupte!“ přikázal a utáhnul si obezřetně opasek kolem svého přízového hávu.
Byl to Bagoas, dvorní tanečník a jeden z Alexandrových přátel a milenců. Rozený Peršan, kteréhož brali makedonští vojáci jen jako jednu z Alexandrových úchylek a proto se tímto „barbarem“ nenechali nijak rozptylovat. Sklonil se před Alexandrem, v rukou držel džbán s vínem a stříbrný tác s místním ovocem.
„Dobré ráno, můj pane,“ pozdravil a položil snídani na nízký stolek poblíž Alexandrova lože. „Slyšel jsem, že jste se při včerejší slavnosti zmínil o tom, že byste chtěl posnídat o samotě ve svém vlastním příbytku.“
„Bagoasi,“ usmál se Alexandr, „jsi tak pozorný.“ Přešel místnost lehkým a vyrovnaným krokem, objal eunucha okolo ramen a políbil jej na tvář.
To byl jeden z perských zvyků, líbat při různých setkání lidi na tvář, ačkoliv si dokonce byli cizí. Poznalo se tak, jestli je dotyčný Peršan, nebo se v perských zvycích alespoň vyzná.
Dychtivě na něj pohlédl, „budete si přát ještě něco, můj pane?“ otázal se a přistoupil ke králi o něco blíže.
Alexandr pochopil. „Dnes ne, příteli,“ řekl a vzal do úst plod hroznového vína, „musím projednat něco důležitého se svými muži.“
Bagoas se zatvářil zklamaně, přikývl ale a otočil se k odchodu. Sotvaže za ním zapadly dveře, vrátil se Alexandr zpět na balkon a ještě několik hodin jen tak stál a přemýšlel o tom, kde by se mohl perský král Dareios skrývat.

Bylo již dávno po poledni, když Alexandr Makedonský konečně s nuceným úsměvem ve tváři vešel do důstojnického stanu. Jeho muži na něj shlíželi s pochopením. Pod očima se mu rýsovaly černé kruhy od nedostatku spánku a pitek, jež mnohdy trvaly dlouho do noci. Usedl na dřevěnou lavici a po jeho bocích se posadili jeho přátelé Kleitos a Héfaistión.
„Našli jej,“ oznámil Alexandrovi Hefaistión tichým hlasem. „Našli Dareia, Parmenión jej pronásledoval až do Damašku, kde se skrýval.“
„Jak to, že o tom nevím!“ zvolal Alexandr a až s jakousi fanaticky naléhavou zuřivostí pohlédl na Parmenióna.
Hefaistión mu konejšivě položil ruku na rameno a mírně s ním zatřásl, aby si získal jeho pozornost. „Parmenión se vrátil dnes za svítání, Alexandře,“ oznámil mu, „pověděl to zatím jenom mě. Spal jsi příliš dlouho, ale čekali jsme na tebe.“
Alexandr složil ruce do klína, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Všichni to na něm viděli, bylo to zřejmé. „Nespal jsem,“ odvětil. Nikdy by si nebyl schopen připustit, že je na něj něčeho moc, že už to zkrátka nezvládá. Jeho nevyčerpatelná energie mu vždy dokázala pravý opak a jeho brilantní myšlení doposud vyřešilo každičký problém, kterýchžto se mu na dlouhé cestě vyskytl nespočet.
„Omlouvám se ti, Parmenióne, za mé ukvapené chování, můžeme pokračovat. Předpokládám, že velectěný král Dareios něco požaduje.“ Ironicky se pousmál nad touto absurditou. Jako by mu snad on, Alexandr Veliký, byl cokoliv dlužen.
„Chce bojovat,“ poznamenal Parmenión, jako by ho ta informace ani v nejmenším neudivovala.
„Nuže tedy, nač čekáme,“ řekl Alexandr, „pojďme probrat válečnou strategii!“
„Bojovat proti němu? Museli bychom být pěknými blázny, abychom se do něčeho takového pustili! Pouhé štěstí a nic jiného při nás stálo v bitvě U Issu. Dareios má stovky tisíc vojáků, zato naše mužstvo nyní čítá jen něco okolo čtyřiceti sedmi tisíců mužů. Jak hodláte obstát proti takovéto síle, můj králi?“
To promluvil Philotas, mladý Parmeniónův syn, jehož události poslední bitvy i přes vítězství Makedonců značně vyděsily. Nevydržel už jen naslouchat, musel přeci něco povědět na obranu makedonské armády. Ramena se mu třásla a zlostně zhlížel na sedícího Alexandra, jenž si právě mnul mezi prsty hrstku zeminy, co ji během Philotasova proslovu shrábnul ze suché země.
„Pochybuješ snad o mých schopnostech, Philotasi? Pochybuješ snad o mě?“ tázal se Alexandr nevzrušeně, zatím co se Kleitos po jeho levici postavil a naznačil mladému muži, aby se šel posadit zpět na své místo.
„To ne, zajisté ne, můj králi. Nikdy bych si nedovolil…“ umlknul a pohlédl poněkud bázlivě na Ptolemaia opírajícího se o sloup stanu kousek opodál.
Ptolemaios se pouze pousmál a promluvil k Alexandrovi, „nepochybuje o tobě, můj příteli, nýbrž o tvých unáhlených rozhodnutích. Nemá snad Parmeniónův syn pravdu? Cožpak bys své muže dokázal vést zběsile do boje proti přesile a nad většinou z nich tímto počinem pronést ortel smrti?“
Alexandr zblednul ve tváři, jako se mu to v poslední době stávalo čím dál tím častěji. Napětí ve stanu houstlo, nikdo se neodvážil promluvit. Věděli, že Alexandr vždy rád zváží všechny možnosti i návrhy ostatních a povětšinou se rozhoduje s jasnou myslí a chladnou hlavou. Tentokrát se ale zdálo, jako by se vše na chvíli změnilo.
„Odmítáte mé rozkazy?“ vstal a jeho melodický hlas se rozlehnul po širém okolí. „Cožpak s vámi bylo kdy zacházeno nespravedlivě, cožpak jsem vás někdy podvedl, zradil, či vám snad křivdil? Nemáte nejmenšího důvodu pro pochybnosti, dal jsem vám všechno! “
„I Prometheus dal svým lidem něco, co nebylo jeho.“ Namítl Ptolemaios moudře, „pohleď, jak skončil. Ukrást Dareiovi Persii v čase, kdy je znovu téměř v plné síle, je něco stejně tak neuváženého a nebezpečného jako krást oheň bohům přímo z Olympu.“
„Tak tedy budiž, Ptolemaie.“ Odsekl makedonský král, prudce roztáhl purpurové závěsy důstojnického stanu a divoce si to dlouhými kroky rázoval zpět do zikkuratu. „Vymyslete si svou vlastní strategii!“ zakřičel ještě za nimi a zmizel za zdmi vysoké stavby.