Osmadvacátý květen 1871
Osmadvacátý květen 1871
Anotace: Povídka z posledních dní Krvavého týdne v Paříži
„Lidi, dou na nás! A za nima další!“
„Zleva! Z Oberkampfky!“
„Berte je z voken!“
„Na dvůr! Na dvůr!“
„Garibaldovci, pojďte zprava, zprava, kolem!“
„Všichni na svý místa!“
„Antone! kde máš tu zatracenou kabelu s nábojema?!“
„Zamířit - pal!“
Třesk! Prásk!
„Ať žije Komuna!“
Rachot na bulváru Belleville je slyšet na míle daleko. Místo, kde se střetává bellevilská hlavní třída s ulicí Couronnes je zcela zahaleno v mohutných oblacích dýmu. Kouřovou clonou pronikají jen krátké záblesky vyšlehnuté z pušek a na otlučených stěnách cihlových domů poskakují mihotavé stíny plamenů z hořícího vozu. Zdi provrtané od kulek a ve skle průstřely ještě čerstvé. Všude křik. Povzbuzování, rozkazy, desítky vzájemně se překřikujících hlasů. Burácivý zpěv, rachot bubnů, sténání raněných; všechno se to mísí dohromady a vytváří děsivý orchestr, který hrává v každé nové válečné symfonii. Třeskot šaspotek a fíííí! - svištící kule létají kolem hlavy a běda náhodnému chodci! Všudypřítomná vůně střelného prachu a rozmoklé země pod nohama. Z okruhu několika kilometrů zmizely dlažební kostky. V noci pršelo a nevydlážděná cesta se tak proměnila v rozbahněnou polňačku. Jen ať jejich děla pohltí to krví nasáklé bláto!
A najednou ticho. Děsivé ticho se vzneslo nad ulicemi. Ticho znepokojující, ticho nic dobrého nevěstící, ticho naplněné zlověstným očekáváním.
***
„Poručíku! Haló,Ferrate!“
Člen městské Komuny Paul Ferrat, nyní poručík v národní gardě, drobný muž ve špinavé, rozedrané uniformě, se zafačovanou rukou na pásce a působivou rudou šerpou přes prsa, o níž jeden nevěděl, jestli je barevným odznakem komunardů nebo je tolik nasáklá krví raněného, seděl opřený o stůl v improvizovaném štábu nad rozloženou mapou Paříže a nevnímal.
„Občane!“
Konečně zvedl oči. Nad ním stál udýchaný strejda s mohutnými vousy, který se jmenoval Maxmilien Marnet, ale pro jeho vzhled mu tady z legrace nikdo neřekl jinak, než Marx-milijón.
„Nesu takový novinky, že mi z toho hrůzou vstávaj chlupy! Vůbec nevím, esli by se to mělo řikat, ale Louisa už to roztroubila po celý ulici…“
„No tak mluv přece, co se děje?!“ vybafl Ferrat. Hrom do toho dědka užvaněnýho!
„Na Vilette… uch, tolik děl… panebože!“ soukal ze sebe Marxmilijón, „Vlezli do i do špitálu a prostě… jéžišmarjá, já si musím sednout!“
V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadla skupina spravedlivě rozhořčených lidí, překřikujících se jeden přes druhého.
„Je pravda co se říká, že pad´ Montmartre? A ta hnusná poprava na Vilette?!“
„Louisa říká prej že pět set lidí naráz!“
„A generál Dambrowski po smrti jo? Nejni možná! To je kec, ňákej!“
„Ale Pére-Lachaise je přece pořád náš..?“
„A barikáda na náměstí Bastily…?“
Stařík konečně zase nabral dech. „To všecko je pravda.“
Zavládlo všeobecné zděšení.
„Ale to znamená….“ neodvážil se ani doříct poručík Ferrat a bouchl zdravou rukou vztekle do stolu. V očích se mu zalesklo.
Tak to je konec, pomyslel si Marxmilijón, když už se vzdává i náš Ferrat.
Ale než se nadáli, Ferrat se zvedl, narazil si čepici, hodil si přes rameno pušku a za chvíli už rozmlouval s lidmi na barikádě. Chtějí zůstat. Málokdo zvedá ruku proti. Neopustí svou pozici. Nikdy! I když je Belleville poslední vzdorující čtvrtí v celé Paříži. Lidé mohou prohrát, ale myšlenka ne. A oni jsou ta myšlenka. Tady a teď. Kdo nechce, může jít. Nikoho tu nedrží.
Na zdech visí cáry revolučních plakátů a vítr žene po ulicích ušmudlané letáky s politickými hesly.
REPUBLIKA BEZ ROVNOSTI NENÍ REPUBLIKA, ALE MONARCHIE, KDE KRALUJOU PENÍZE!
Dnes tu stojí opět Francouzi proti Francouzům. Právo a pořádek proti Revoluci. Stará monarchie, která začala válku s Prušáky spolu s novou republikou, která před nimi kapitulovala, proti lidu pařížskému, který Prušáky ve městě nechce a reparace platit nebude, protože se o žádnou válku neprosil a rád by, aby mu zbylo na chleba. A taky trochu ulevit od té každodenní dříny. Dost bylo útlaku! Otroci proti otrokům: jedni se chtějí z otroctví osvobodit, a ti druzí se nechali spoutat dobrovolně svými generály.
A uprostřed mohutná hráz, která je od sebe dělí. Mocná, pyšná a hrdá. To je barikáda. Stojí sice mezi nimi, ale není nestranná – slouží tomu, kdo ji postavil, a to je pařížský lid. Odvážně a majestátně vypíná svou pevnou hruď, aby jedny bránila a druhým zabraňovala, aby jedny schovala a druhé odkryla. A provokovala ony druhé zářivě bílým nápisem poskládaným z dlažebních kostek s písmeny - AŤ ŽIJE KOMUNA!
Sedmadvacátého května už jedna z posledních velkých barikád. Pečlivě vyzděná, jak se patří, však ji dělali samí pořádní zedníci! Ještě přece jen mají nepatrnou šanci.
“Esli ale i tadle padne, pak maj volnej celej bulvár a to je konec, šmytec, finíto, chlapci.” prorokoval už ráno starý Marxmilijón.
„A děvčata!“ ozvala se tehdy osmnáctiletá Louisa Marnetová, „Na děvčata taky nesmíš zapomenout, dědo!“
Záplava zrzavých vlasů jí volně vlála ve větru jako planoucí pochodeň a na matčiny pohoršlivé výkřiky, ať si kouká vzít aspoň šátek, když už není schopná stáhnout vlasy do spořádaného drdolu, odpovídala jen rozpustilým smíchem.
„Nechte bejt náš plamen revoluce!“ doráželi na matku Marnetovou barikádníci, „Vy byste nám ho zdusila ňákým šátkem, a co potom!“
Poručík Ferrat stáhl tvář do trpkého úsměvu. To byly ráno starosti! Zvony od svatého Roche odbíjejí poledne a přes hustá mračna prachu se zvolna prodírá květnové slunce. Noční déšť zahnal ten těžký vzduch včerejších dní, občas zavane vítr a lidé blaženě lapají ty skromné příděly čerstvého vzduchu z montmartreských vršků, v němž se mísí omamná vůně rozkvetlých třešní s nasládlým zápachem krve.
Na barikádě se v horečnatém shonu hemží pestrá směsice lidí, nesourodá změť nízkých placatých čepic dělníků nebo federantských čapek s čísly dobrovolnických praporů, tmavomodrých gardistických uniforem nebo širokých pracovních kalhot, zašívaných sukní a ošumělých kazajek. Do ruda zbarvené šerpy a prapory dávají jasně znát, že se zde brání jedni z posledních komunardů. Dělníci, řemeslníci, pradleny, zkrátka lidová Paříž. Ale i drobný úředníček s brýlemi svírá svou pušku a vyplašeně se tiskne ke zdi. A támhletomu mladíkovi čouhá z kapsy novinářský průkaz. Pár gardistů učí nabíjet pušku skupinku studentů. Jsou tu i ženy, ty v uniformách skoro není poznat. Jen ohnivá hříva Louisy Marnetové je vidět z daleka.
Nikdo nehodlal vydat svou čtvrť dobrovolně versailleským do rukou.
Možná tu zemřou, ale když už to musí být, tak aspoň statečně, v horečnatém a tuhém boji mužů proti mužům, pušek proti puškám. A ne jako zajatci u zdi. Projít tím potupným stanným soudem a nechat se odstřelit jako dobytek! Nikdy! Odpor bude co možná nejtvrdší.
„Případná oběť bude jako vzkaz budoucím generacím. Lid nás jednou pomstí!“ hřímají svůj postoj idealisté.
„Těm sviním ustřelím palici, zabili mi tátu, hajzlové!“
„Jo, já nemám na výběr, já jsem byl radním Komuny, stannej soud mě čeká tak jako tak! Na galeje mě nedostanou.“
„Centrum? No prosím! Ale až do dvora nám teda nepolezou!“
„Tak voni nestačili Prušáci! Eště naše vlastní vláda mi chce rozmlátit barák?! Jenom přes mou mrtvolu!“ zní postoje poněkud zemitější, ale nikdo nedokáže překonat odpověď záhadného mužíka v tvídovém saku, který se najednou odkudsi zjevil se svým obstarožním revolverem, představil se jako Édouard Gouilliard a zasněně pravil: „Víte, lidi zlatý, já…já bych si tak hrozně rád zastřílel…“
“Lehko nás nedostanou. Vive la Commune!” shrnul to majestátně poručík Ferrat. Jeho mladá tvář sršela jakousi nevyčerpatelnou energií. Bylo vidět, jak zatíná zuby, když si opíral pažbu o rameno i přes své zranění.
Ze dveří náhle vyšla Louisa Marnetová – s náručí květin. Kde je, proboha, vzala?! Mezi vší tou spouští působily poněkud nepatřičně, až komicky, o což jí ale zřejmě šlo, protože s nimi začala barikádníky obcházet. „Vemte si a přivoňte, no tak! Nesmějte se tak blbě, ať to tady máme trošku hezký, ne?“
„No jó, to jó!“ odpovídali jí a kdosi s vytříbeným šibeničním humorem poznamenal, že na hrob přece kytky patří.
„Tak díky! Ta bude určo svatební! “ ozval se jí za zády povědomý hlas a odtušila jej správně – stál před ní snědý výrostek s puškou na rameni a poťouchle se usmíval, když mával uloupenou květinou.
„Antone!“ zaťukala si na čelo, „Ty seš ale fakt…!“
Hoch na ni vrhl jeden ze svých upřených pohledů a pyšně si zastrčil svou trofej do knoflíkové dírky.
„Ale pudeš se mnou na pouť, tak zněla sázka.“
„Tůdle! Se zlodějem kytek zrovna!“
Posílal jí vzdušné polibky. Jak je legrační, tohle dítě, myslela si Louisa. Už několik dní na sobě cítila jeho uhrančivé pohledy. Byl do ní zamilovaný, nepochybně.
„Já ti na oplátku vystřelím na pouti tolik kytek, co budeš chtít, a hezčí, to uvidíš!“ kasal se Antoin a dal si pažbu na rameno. „Zamířím…takhle…a celej krám vystřílím, i s prodavačem, jenom pro tebe, Louisinko!“
„Hlavně si nevystřel voko, ty …!“ zachichotala se Louisa, když mu stáhla kšilt do čela.
„Hej!“ přiskočil k Antoinovi kovář Marnet a zatřásl s ním tak silně, že mu čepice uletěla. „Kluku nešťastná, dej sem tu pušku, todle nejni žádná sranda.“
„Nedám!“ bránil se Anton „Umím s tím zacházet, fakt! Sám občan Ferrat mě to učil! Však říkali, že každá posila dobrá! “
„Todle nejni hra. Jedna dobře mířená a je po tobě.“
„Já se nebojím.“
„Nebojíš se smrti? Víš ty co to je? Zavřeš oči a nic nebude, už nikdy nic nebude, vůbec nic. Teda eště v tom lepším případě, že jo.“
„Tak padnu.“ pravil důležitě Antoin a narazil si kšilt do čela. „Svoboda, rovnost, bratrství. Za takový věci přece stojí i padnout, ne?“
„Ty seš mi ňákej rozumbrada!“ odfrkl si udiveně Marnet, nevěda jak by ho odradil. „Tak si tady spánembohem buď.“
Antoin si smrtelné nebezpečí připouštěl, ale přesto zůstal na své pozici, zaklesnutý mezi pytle s pískem, a svíral urputně svou šaspotku. Vyprosil si ji sám, přímo od šéfa barikády.
Antoine Rouget. Má čapku národní gardy s číslem čtyřicet osm, pod ní tmavé nepoddajné kudrny, v černých očích plamínky a rovných čtrnáct let. Podívejme ho, uličníka! Ještě před rokem si cvrnkal na dvorku kuličky. A dnes tu stojí s dospělými. Jak se změnil, od doby kdy se naposledy viděl s otcem! Poznali by se ještě vůbec? Už není žádný malý kluk. Dokáže se o sebe postarat! Zmákne už skákat kolem tří selfaktorů naráz, to je náhodou umění, abyste věděli. Kdyby tak pan tatínek věděl, že si vydělává v textilce, ten by se mohl zfamrnět! Však by viděl! Tu federantskou čapku si taky nevysloužil jen tak. Dělal poctivě spojku mezi barikádami a jednou vyřizoval vzkaz samotnému generálu Dabrowskému!
Je o p r a v d i c k ý k o m u n a r d. Ať se to komu líbí, nebo ne.
Dnes bude i on střílet, poprvé. A možná i naposled, uvědomoval si a přece jen se mu stáhlo hrdlo. Průzorem mezi kostkami pozoroval v dálce vojáky připravující se k palbě. Na kterého má střílet? Na toho napravo? Nebo toho velikého na rohu? Zmáčkne kohoutek a prásk….padne jako zralá hruška. Anebo on udělá prásk... Ruce se mu třásly. V břiše poletoval tisíc a jeden motýl. V očích se vzrušeně blýskalo a tváře jen hořely. Ach, nemá přece strach! Padne jako hrdina. Jen počkejte, versailláci, jen počkej knírači i ty, Louisino zrzavá a … táto, až vám všem Antoin ukáže, že to myslí s m r t e l n ě v á ž n ě!
Čekání se zdá být nekonečné. Když už dá Ferrat rozkaz k útoku? Zpocené prsty klouzaly po kohoutku jako namydlené. Proč už to konečně nezačne?! A kovář Marnet vedle je tak klidný. Jak může být tak klidný?! Je tu i Jacques. Strká tátovi do ruky náboje. Nedai mu pušku, a mě jo, myslí si spokojeně Antoin. Marnet je bere beze slova a dál upřeně pozoruje hemžení na druhé straně, oči na mušce.
I Antoin už to zpozoroval. Dělají jakési manévry. Stahují se. Skutečně se stahují? Ale proč? Seskupují se na konci ulice. Už je skoro není vidět. Čekají na posily? Chlapce se zmocnil pocit úlevy, i když si to sám před sebou nechtěl přiznat. Odřená kolena najednou začala pálit jako čert. Odvážil se zvednout. Rychle! Narovnat záda, vyměnit přesedělé údy, vytřepat z nohou mravence. Děda Marxmilijón si protahoval ruce a – prásk! – zasvištěla kulka. Těsně vedle Antoina dopadla číslovaná čepice a osmička má náhle o bříško navíc. Zlatá čapka! pomyslel si, jestlipak i mně zachrání jednou život?
„Dou zpátky!“ křikla hlídka z půdy a Antoin poznal zvonivý hlas Louisy Marnetové. „Dou na nás!“
Rozechvělý pomyšlením na blížící se střet skoro zapomněl dýchat. Tak je to tu! Jako v Bídnících. Konečně prožívá skutečné dobrodružství hrdinů svých oblíbených knížek. Tolik toužil po nějakém vzrušení! Po něčem opravdovém! Udělat nějaký čin, být součástí nějaké velké věci! Ještě před rokem bylo jeho největším dobrodružstvím číst si večer tajně pod svíčkou Bídníky a ukrývat je pod skříní, aby zpátečnický a přísný tatínek neviděl.
Cítil se jako Enjolras* a krev mu vzrušením pulsovala v žilách. Což teprve, když se najedou ozval mohutný hřmot Dělnické Marseillaisy! Nechal se unášet výš a výš tou mocnou záplavou hlasů, až do říše svých představ, kde smrt nehraje žádnou podstatnou roli - možná stál snad Anton dokonce právě tam, kde vždycky chtěl.
Do zbraně, občané,
zformujte šiky své,
proti vojskům vlády zrady
braňme svoje barikády,
dnes musí pařížský lid
práva svá si uhájit!
Kdyby chtěl někdo stvořit divadelní hru o revoluci, mohl by mu bellevilleský bulvár sloužit jako přímý předobraz vrcholné scény ztvárňující boje na barikádách. Ty ohnivé výrazy v očích obránců svých domovů, ty sveřepé tváře žen svírajících pušku po boku svých mužů, velitel s rukou na pásce, a romantický polibek studenta Lantiera s ryšavou bojovnicí za práva žen! Ten podmanivý zpěv, to pohrdání smrtí, to vědomí boje za spravedlivou věc skryté za mohutnou hradbou z dlažby s rudým praporem hrdě vtyčeným a to vše v působivých kulisách oprýskaných zdí lidové čtvrti! Požáry v dálce, výbuchy a nezbytná kouřová clona…
Celá barikáda Belleville působila neuvěřitelně velkolepým dojmem.
A Antoin Rouget, opojen svou rolí v tomto historickém dramatu, svíral pažbu své půjčené šaspotky ještě silněji. Jeho vrcholně vybičovaná představivost ho přiváděla do stavu vytržení. V jeho očích nabyla barikáda podobu pevnosti neohrožených Titánů svádějících svou poslední bitvu.
Avšak tato heroická představa byla náhle rozťata prudkou ranou skutečnosti. Kruté skutečnosti. Jako první vykřikla zrzavá Louisa a samým zděšením jí z rukou vypadl dalekohled.
“Dyť to je Sára! A pan Cabret!”
Všichni stočili hlavy vpravo do ulice Oberkampf - děly poničené k nepoznání - kde se před několika hodinami stali bezmocnými svědky prolomení zdejší obrany. Barikáda pořád stála, ještě ji nerozbořili, ale tam… tam… Tu i ostříleným mužům řádně vyschlo v hrdle. Zpěv byl uťat uprostřed sloky.
Proboha živýho!
V Antoinovi by se v tu ránu krve nedořezal.
Zajatci z Oberkamfky. Nejpodlejší a zároveň nejúčinnější válečný fígl. Vedou je před sebou.
Z bulváru zavířily bubny a kapitánovo varovné provolání.
“Jeden výstřel a zahájíme palbu!”
Koruny rozkvetlých třešní se třepotají ve větru a předávají vzkaz dál, strom od stomu, až nakonec po celém Bellevillu ševelí listovím ta zlověstná slova.
Jeden výstřel a zahájíme palbu!
Kráčeli s děsem v očích, které zoufale prosily. A s napřaženýma rukama.
“Proboha, nestřílejte!” - “Prosím!” - “Sousedé!” - “Nestřílejte!” -
Změť úpěnlivých hlasů uvrhla bellevilskou barikádu v ukrutná muka. Ta strašlivá moc nad životy tolika lidí, která je zároveň tou nejhorší bezmocí!
“Prokrista pána, lidi, smilujte se!” rozléhal se ulicí hlas babky Brevetové, když poznala svou vnučku. Mezi komunardy se rozpoutala zmatená hádka.
Také mezi versailleskými začínal být znát určitý neklid. Vojáci se vzpouzeli nelidskému rozkazu. Přece jen, původní rozkaz vyčistit Paříž od řádění zlodějů, pobudů a prostitutek si mnozí představovali trochu jinak.
“Pane kapitáne, proboha vás prosím,“ odvážil se ozvat pobledlý muž s utrženým nárameníkem, „Zapřisahám vás, pane, já ssem dobrej křesťan, slitování, aspoň ty děcka, dyť jsou tady malý děcka, co voni za to mužou…”
“Ty tomu tak rozumíš! Mlč!” okřikl ho jeden z pobočníků a významně postrčil udivené děvčátko s rukama nad hlavou, žabku sotva pětiletou, před sebe napřaženou hlavní.
“Voni takhle nebudou střílet, chápeš, ty děcka nám to vyhrajou. Idiote!”
Věřil, že komunardi nevystřelí. A z barikády se kromě zmateného křiku skutečně nic neozývalo. Každý dobře věděl, že s volným přístupem na Belleville je vše ztraceno, ale nikdo nedokázal zmáčknout spoušť. Jsou to naši sousedé! Brevetka tam má vnučku!
Jacques zůstal vytřeštěně stát a nespouštěl oči ze svého otce - mohutná hora svalstva kováře Marneta svírala stoletou pušku a na čele mu nabíhaly žilky. Potí se víc, než u nás na kovárně, potřehl Jacques. Nervózně mačkal plátěnou tašku s náboji, které chtěl ještě před chvílí otci podávat.Táto, tatínku, to je tak dobře, že seš tady! V duchu děkoval veliteli, že byl neoblomný a na boční Oberkamfku tátu nepustil.
„Máš pět dětí, neblbni.“ řekl mu tenkrát a Jacques se ušklíbal, jaképak on je ve svých třinácti dítě. Byli s Antonem na chlup stejní. Až na tu pušku. Jeho hrdý kamarád klečel u své šaspotky, když tu se náhle otočil a pohledy obou chlapců se na okamžik střetly. Antonovy oči byly plné zmatku.
„Budou to…no….vyjednávat…“ hlesl Jacques s nadějí v hlase. Anton neřekl nic.
K obrovskému ulehčení zajatců zavlála na barikádě bílá vlajka.
„Zastavte! Pošleme parlamentáře! Chceme vyjednávat!“ zavolal poručík Ferrat. Zvuk se odrážel od stěn domů a vracel se zpátky jako ozvěna
– návat – ávat – at…
Rozhostilo se napjaté ticho.
...
...
„Vyloučeno!“ dolehl sem kapitánův hlas. Konečně odpověď! Ale jaká! „Vydejte barikádu, opakuji! Jeden pohyb a spustíme palbu!“
„Babičko!“ vyjeklo dítě.
Kordon zajatců se nebezpečně přibližoval a Antoina náhle uděřil do očí oslnivý odraz ocelových bodáků. Vynořovaly se z mračen mrachu jako děsivé bodliny lesknoucí se v poledním slunci. Vzadu mašírovali vojáci. Levá dva, levá dva!
„Vyměníme zajatce!“ zvolal Ferrat, doufaje v záchranu brevetčiny vnučky a dalších civilistů, „Jsme přece lidi a ne zvířata! Pojďme sakra jednat!“
- sakra jednat – kra jednat – jednat –nat…
„Proboha vás prosím!“ ječela Brevetka.
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat.
„Se zločinci se nejedná, zločincům patří smrt!“
Hlas zněl podivně, jako z hrozné dálky, jako by kapitán volal před půl světa a ozvěna se hluboko zaryla do Antoinovy duše.
- patří smrt – atří smrt – tří smrt – s m r t…
Ticho. Ticho, které křičí, ticho, které žaluje na celý svět, že se v Paříži děje jakási obrovská křivda.
A tu se najednou ozval osudný výstřel. Snad to byla Marnetova horká hlava, snad to byl někdo z komunardů, kterému ujely nervy, snad versailleský a možná, že se někomu jen omylem spustila puška. Už nikdo se nedozví, odkud a proč onen výstřel padl, každopádně vzápětí třeskla rána další, tentokrát jistě z barikády. Následkem byla opětovaná střelba versailleských a tato řetězová reakce už se sotva dala zastavit.
Rozpoutala se divoká přestřelka, bulvár se opět dostal do ostré palby a nikdo, kdo to nezažil, nemůže věrohodně popsat utrpení zračící se v očích lidí z barikády stávajících se nedobrovolnými katy svých vlastních sousedů, přátel a co hůř, sem tam i příbuzných. Už nešlo nic dělat. Snažili se na ně nemířit, ale vojáci nastavovali živé štíty a nebozí zajatci se s výkřiky káceli k zemi, podetnuti ranami zezadu a doraženi nechtěnou kulkou z vlastních řad.
Mnoho lidí to nevydrželo a Antoin byl jedním z nich. V slzách zahodil svou pušku mezi pytle a vběhl do chodby. Šeré místečko pod schody bylo k jistému účelu jako stvořené, bylo to přesně tam, kde se včera zašil vybrečet se ten kluk, co mu mámu zabil šrapnel. A stejně jako on - i když tenkrát mu Anton říkal: „Nebul, tím nic nespravíš!“- se tentokrát štkavě rozplakal.
Tohle …přece nechtěl! Chtěl bojovat za správnou věc, byl by i padl v tom spravedlivém boji, ale teď má na výběr jen mezi samým zabíjením. Je to taknefér! Všecko je tak hloupě složité! Bez opětované palby barikáda padne, vše je ztraceno a všechny postřílí tak jako tak.
Ale… pane bože, ta malá holčička! Bude si ji pamatovat navždycky. I když zrovna jeho jediná střela letěla kamsi do střechy, ten obraz nedokáže vymazat z paměti. Nemůže přece obětovat nevinné lidi, i kdyby za to vykoupil mír celému světu! Teď teprve poznával pravou tvář války, kdy lidé najednou nemají na výběr mezi dobrým a zlým, ale mezi zlým a ještě horším. Svět dospělých je přece jen těžší, než si myslel…
29. květen 1871
Měsíc ozařuje Paříž jasným bílým světlem a věru, není na ni zezhora pěkný pohled. Ve městě to vypadá, jakoby se právě přehnala zuřivá průtrž mračen – uličkami, příkopy, kanály, úžlabinkami i cestou samotnou proudí nesčetné stružky a potůčky, které v prohlubních tvoří velké louže a mezi dlažebními kostkami se slévají a protékají branou Paříže. Jenže obloha je bez mráčku a z nebe nepršelo už dva dny. Pršelo kulemi z šaspotek a mitrajéz. Strůjci slavného Krvavého týdne právě dokonali své dílo...
A na jednom bellevilleském dvoře stojí v šeru stromoví stará, šedá zeď. Četa vojáků právě dostává povel : "Pal!" a salva výstřelů požne osmadvacet zajatců jako sprnové obilí. "Blanchete, pro úřad vlády, pište!" diktuje kapitán telegrafistovi a panu prezidentovi za chvíl přijde vzkaz tohoto znění: "Město je ciste. stop. pravo a poradek v parizi.stop. opet nastoleno" Kapitán je se svým úklidem spokojen. Už žádné barikády v Paříži! Tahle byla poslední. Ale ta zatracená hoka mu dala zabrat. Museli ji pořádně vykrákat za ty její zrzavé pačesy, aby ji přešly ty drzé řeči. I u zdi musela mít poslední slovo. Čarodějnice, bude ho strašit ve snech to její uštěpačné: "A stejně se vrátíme!"
Plamen revoluce vyhasl. Vedle Louisy Marnetové tam se svou čapkou číslo čtyřicet osm leží i Antoin Rouget. Čistý průstřel dělá osmičce třetí bříško. Jenže Antoin Rouget měl ten nešťastný zvyk, narážet si ji do čela.
Autor LVCIVS VINICIVS TORQVATVS, 04.04.2016
Přečteno 992x
Tipy 2
Poslední tipující: ewon
Komentáře (3)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
Tohle dílko mi tu připadá vyjímečný. Bohužel, jsem moc hloupej na to abych dokázal posoudit třeba hodnověrnost... přijde mi, že na tom bylo hodně práce a času.
Abych byl ještě přesnější, bylo to pro mě náročný dílo. Nevstřebal jsem pořádně, co se vlastně dělo... klobouk dolů.
04.04.2016 14:40:42 | ewon
Díky za komentář a za to, že jsi vytrval a tak dlouhou povídku si přečetl :)
Docela obšírně se zabývám dějinami francouzské revoluce a 19. století (obzvlášť francouzskými a ke Komuně mě pojí jakýsi zvláštní citový vztah :), takže si troufám říct, že historická věrnost je zaručena. Na onom místě opravdu stála jedna z posledních barikád. Jen se neví, jestli zrovna na ní padl Paul Ferrat. Snažila jsem se o autentické vykreslení prostředí, jestli se mi to podařilo víc nebo míň, to by asi musel říct někdo, kdo na té barikádě byl, třeba Antoin Rouget nebo sám velitel barikády... ;)
Každopádně, můžu se zeptat, co konkrétně tě zmátlo tak, že jsi se nezorientoval v ději? Potřebuju nějakou zpětnou vazbu, abych to případně mohla zpřehlednit. Jak se člověk v nějakém tématu až moc orientuje, kolikrát mu nedojde, že čtenář nezná určité historické souvislosti.
04.04.2016 17:06:25 | LVCIVS VINICIVS TORQVATVS
Možná nejlepší přiblížení je tvrdit, že čtenář tuší, že byla Francie a že měla dějiny. Jinak neví absolutně nic. :-)
např. :
Oberkampfka
Garibaldovci
Belleville
Já to nechci číst celý znovu. Ale vypadá to, jako když vezmeš historický román začneš ho číst na straně 245. A pak to nějak skončí.
V podstatě bych mohl říct, že vlastně nevím, co se dělo v roce 1871. Kdy je poprvé zmíněna Paříž?
Ze školy se mi mlhavě vybavují tyto pojmy: francouzko-německý revanšismus. A restaurace - Napoleon III. ?
Pak jsem chtěl říct, že se mi vybavil obraz od Goyi, ale to byla jiná země o desítky let zpátky. A Svoboda vede lid na barikády - to je snad správná země, ale opět mnohem dřív.
Pokusím se k věci: to dílo pro laika potřebuje historický úvod. KDY, KDE, KDO. Kdo stál proti komu, pokud to příliš nevyzrazuje děj. Třeba mi není úplně jasný vztah: pruská armáda, "revolucionáři"- komuna, vládní síly - název?.
Něco jsem našel včera na wiki, ale nemůžeme čekat, že čtenář bude googlit.
Teď z té pozitivnější stránky: mě přijde zajímavé psychologické jednání postav. Jak se v dané (někdy mezní) situaci zachovají. A srovnávání s přítomností, jak si vykládáme přítomnost. Je mi už (dřív jsem si myslel, že jsem byl zvědavější) vcelku jedno, co se dělo ve Francii před sto lety. Obávám se, že mi to je podobně jedno, jako co se dělo před sto lety třeba v Čechách... tedy spíš Rakousko Uhersku.
PS: já asi taky automaticky předpokládám, že čtenář zná právě to co já a ještě něco navíc. Já si myslel, že jména těch lidí jsou zcela fiktivní. Nechci mluvit za ostatní, ale smutným mementem asi je, že historie se zapomíná, protože život jde jaksi dál. Matematicky bych řekl, že množina toho co se zapomělo je nekonečně krát větší než toho, co známe. A to co vůbec nevíme je nekonečně krát větší než to, co jsme zapomněli. :-)
05.04.2016 11:43:03 | ewon