Plodná noc

Hlasitý bujarý řev, přes jehož intenzitu nebylo slyšet vlastní myšlenky, se rozléhal po začmouzené místnosti. Tříštící se kousky keramických džbánů létaly do všech stran. Občasné zaúpění hostinského, který s námahou a divokou horlivostí ohlý v pase sbíral střípky rozbitých pohárů.

„To vám naúčtuju vy hajzlove!“ prskal kolem sebe a rozveselený dav jej odměnil synchornizovaných výsměchem.

Zvedl jsem pohár a přiložil jej k ústům. Teplá nakyslá tekutina mi vtékala do vyprahlé ústní dutiny. Rychlými loky jsem plnil svůj žaludek, jelikož gurmánské pochutnávání si na tomto moku, bylo příliš odporné. Vší silou jsem v zpětném rázu praštil pohárkem o stůl. Část tekutiny, která zbývala uvnitř, vyšplíchla na hrubý zčernalý stůl. Hlasitě jsem se rozesmál, když mi hostinský s vyčítavým pohledem plným opovržení podával další rundu. Setřel špinavým hadrem, lesknoucí se loužičky nápoje a spěchal uspokojit další zákazníky.  

         To byl svět okolo nás. Večer co večer, jsme se uchylovali jako hejno potkanů, do kouřem zaplivaných hospod. Taková cháska nyní plnila kapsy hostinských po celém kraji, jelikož hospodářský rozkvět i sociální jistoty naší země umožnil příjem téměř každé osobě s rukama a nohama. Pracovalo se každý den od brzských ranních hodin do večera. Po této dlouhé směně, jsme již byli celý žhavý na to, až část své výplaty utopíme v narychlo vyrobeném levném, kalném víně. Účel vždy splnil, tudíž nebyl důvod k nepokojům a ráno co ráno jsme pokaždé trpěli neustupitelnou bolestí hlavy.

Prvního měsíčního pondělí, když liják bombardoval do dřevěných okenic ohlušujícím rachotem, byla krčma poloprázdná. Při svitu plápolajících plamínků olejových lamp jsem při letargického zabíjení času s pohárem v ruce, zahlédl čtyři urostlé postavy, které vpadly rozvrzanými těžkými dveřmi do mlhavé místnosti. Zraky ztichlé místnosti se upřely na její narušitele. Mlčky jsem pozoroval osoby, které se sebevědomím úsměvem rozhlížely na všechny strany. Poté pohled nejpřednějšího muže zachytil oční kontakt hostinského, který u dřevěné káďe s orezlými obručemi, vymýval špinavou vodou keramické matně hnědé nádoby. Sebevědomě na něj kývl a zvolal „Nalij všem to nejlepší víno, lokaji.“ Usmál se a hodil hostinskému plný měšec mincí. V mžiku se rozlehla po celé místnosti veselá nálada a bujaré postavy, zvaly všechny osoby v hostinci na neodolatelné nápoje.

Ráno mě probudil nečekaný proud studené vody. Zamrkal jsem očima a zaklel. Rychle jsem se v šoku zvedl z louže moči a zvratků, jejich vlastnictví jsem prokázat nemohl, ale s největší pravděpodobnosti jsem byl majitelem, této spouště. Jako bych toho neměl dost a nebyl tak zničený, na mě spustil hlasitým křikem, který každou chvíli ve snaze vyloudit co největší povyk, přeskakoval. „Pohni sebou ty, ty lůzo odporná! Padej do kasáren, než ti tu tvoji línou prdel rozkopu tak, že tě ani vlatní matka nepozná!“ Mávala mi jedna z postav nějakou listinou před obličejem. Ostré ranní světlo mě bodalo do očí, tudíž jsem absolutně vůbec netušil, o jaký dokument jde. V poloopilosti a nechuti jsem přinutil své bolavé nohy k pochodu. Cestou, mě za podpory nechutných nadávek informovali o tom, že jsem se včera upsal k armádě na šestnáct let, tak abych se podle toho patřičně choval. Nové zákony prý umožňují vstoupit do armády i nemajetným.  „Nekázeň se tolerovat nebude! Vypadáš jak smrdutá močůvka v podobě člověka. Ne vlastně… ty seš smrdutá kopa hoven! Podívej se na sebe.“ Oči upřené do dáli, zuby zaryté do spodního rtu a ruce jsem měl křečovitě sevřené v pěst. Poslední zbytky vůle zůstat klidný mě držely zpět, jelikož jsem vůbec netušil, o čem to ti pošuci blábolí. Zvyklý jsem byl na ledacos, ale ne na takové sprosté zacházení. Jeden z nich mi prudce vrazil do ruky listinu, kterou mi předtím mával do obličeje. Zběžně jsem jej prohlédl, nad směšným žoldem dvěstě denárů ročně, jsem si s opovržením odfrkl, načež mě všichni čtyři vojáci v prosté kroužkové zbroji a meči u pasu, zpražili přísným pohledem. A opravdu, když mé oči sjely na poslední řádky, s velmi nečitelným, rozklepaným písmem zde bylo zapsáno mé jméno.

„Ty čtyři postavy!“ vyhrkl jsem „museli být zcela jistě odvodový verbíři“ zhrozil jsem se a mrazivá ruka mi pohladila záda. Co jsem to probůh provedl, bědoval jsem a snažil se vybavit si včerejší noc. Hlava mě bolela jako čert a při sebemenší koncentraci na nějakou vzpomínku se bolest stupňovala.