Kingdom Come

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která v něm vyvolala nostalgii a vzpomínky na staré mladistvé časy. Muž se na něj zadíval a v oné známé tváři se objevil mírný šibalský úsměv, jenž k ní neodmyslitelně patřil. Vydal se Jindřichovým směrem s rovněž čerstvě natočeným korbelem. Tvrzená kožená vesta s kovovými destičkami, meč u pasu a přilbice v podpaždí prozrazovaly jeho povolání. Přisedl.

„Myslel jsem, že jsi na Šternberku?“ řekl Jindřich, sotva pozdravil.

„Bejvávalo,“ odpověděl muž. „Vrátil jsem se domů k rodině.“

Dobře se znali. Byl to Matěj. Hodně si spolu hráli již jako malí kluci. Po ramena dlouhé hnědé vlasy a tmavé oči značily jeho divokého ducha.

„Takže z tebe je teď pravý nefalšovaný voják?“

Matěj se usmál.

„Už to tak vypadá. Uplatnil jsem se už na Šternberku. Dělal jsem tam tak trochu děvku pro všechno, ale když neměli koho na stráž, šel jsem já.“

Připili si. Ruch v krčmě rostl, jak se blížila doba oběda.

„A kde ses tady vzal ty? Jsi pořád v Talmberku, nebo ne?“

Jindřich se zadíval do již poloprázdného korbele.

„Možná to víš, ale matka nedávno zemřela. Zůstalo mi malý hospodářství a chtěl bych ho rozšířit,“ vypravil ze sebe pomalu. „Vím, že pár lidem už baron něco málo půjčil. Chci to zkusit taky a pořídit další zvířata.“

„Tak na to zapomeň,“ skočil mu do řeči Matěj. „Baron má v tuhle chvíli plnou hlavu starostí s těma Kumánskýma ksindlama. Do posledního groše jde veškerý jeho jmění na vojsko a obranu města.“

Jindřich se zarazil. O Kumánech již něco zaslechl, nevěnoval tomu ale příliš pozornosti. Starosti s farmou jej v posledních týdnech zcela pohltily.

„Jestli potřebuješ peníze, přidej se k nám. Nese to slušně, dostaneš výzbroj, najíst, napít…“

„Matěji,“ přerušil ho. „Díky, ale tohle mě neláká.“

„Ale no tak, vždycky ses uměl bít.“

„O to nejde,“ zakroutil hlavou. „Nechci poslouchat rozkazy. Radši budu farmařit a starat se sám o sebe.“

Matěj praštil prázdným korbelem o stůl a utřel si pěnu z úst.

„Jak myslíš, nabídka pořád platí.“ Zarazil se. „Upřímně, sháníme už prakticky kohokoli, kdo by se dokázal ohánět mečem dost šikovně aspoň na to, aby nenapáchal moc škody ve vlastních řadách.“

Jindřich se usmál, i když si nebyl jistý, zda je taková skutečnost vlastně zábavná.

Jejich rozhovor se dále točil kolem posledních zpráv o uvěznění krále Václava bratrem Zimundem i sílících náboženských bouřích. Matěj byl obdivuhodně informovaný, zjevně díky svému novému působení.

„Je to všechno vyšší mocenská hra,“ uzavřel téma lakonicky. „Nám nezbývá, než to nějak všechno ustát. Ale abys z mojí ustaraný řeči nenabyl špatnýho dojmu, jedno ti povím: budeme se bít, a to velmi rádi a se vší vervou. Budeme se bránit,“ rozohnil se náhle, „ne – budeme útočit a nenecháme je vydechnout; budeme běhat po polích a hnát před sebou ty kumánský svině; vrátíme jim to za každou vypálenou vesnici, za každej zmařenej život!“ Bouchl pěstí do stolu.

Ve dveřích stanul voják v kroužkové košili. Těkavýma očima prohlédl místnost, až jimi ulpěl na Matějovi. Jakmile se otočil, muž se přihnal a zašeptal mu do ucha. Matěj zbledl. Podíval se na svého spolustolovníka; v jeho očích se zrcadlila starost.

„Hned jsem tam,“ řekl přes rameno.

Voják odešel stejně kvapně, jako přišel.

„Další pivo už si s tebou zjevně nedám.“

Jindřich na něj nechápavě pohlédl.

„Je čas přejít od slov k činům.“

„Co se děje?“

„Kumáni, co jinýho!“ vyhrkl polohlasně. „Máme zprávu, že vyplenili Mrchojedy a míří na Talmberk!“

Jindřicha polil studený pot. Talmberk! Jeho farma je na samém konci podhradí směrem k Mrchojedům. Jestli je to pravda, bude první na ráně.

„Jedu s tebou!“ vykřikl naléhavě.

„A jak asi? Nemáš koně.“

„Míří na mojí vesnici, Matěji! Chci jet s vámi. Vem mě s sebou, prosím!“

Matěj se na něj váhavě zahleděl, nervózně podupávaje nohou.

„Sám jsi říkal, že se umím bít, dobře to víš.“

„Vím. Taky jsi měl skvělýho učitele,“ pochválil se s úšklebkem. „Dobrá, snad toho nebudu litovat.“

Nádvoří hradu Pirkštejnu žilo čilým ruchem. Tucet osedlaných koní vzrušeně frkalo a kývalo hlavami. Kolem pobíhající vojáci sbírali a oblékali poslední kusy výstroje. Matěj domluvil připravení koně pro Jindřicha, navlékajícího kroužkovou košili; přilbici; rukavice. Vylezl na koně a přijal dlouhý meč a štít od jednoho z pážat.

"Připraveni?" zakřičel velitel důrazně.

Dostalo se mu stejně důrazné souhlasné odpovědi, načež zavelel, a jako jeden muž vyrazili.

Přestože jeli tryskem, Jindřichovi přišlo, že se neuvěřitelně vlečou a s každým okamžikem jsou dál od odvrácení zkázy jeho domova. Občas mezi stromy zahlédl dým z nedalekých Mrchojed. O pravdivosti zpráv nebylo pochyb. Vyjeli z lesa a před očima se jim vyhoupla věž hradu Talmberka. Místní pán odcestoval i s družinou do Prahy, hrad i ves pod ním tak zůstaly nebráněny. Téměř nebráněny. Již z dáli zaslechli ruch boje. Náhle se na dohled vynořili první nepřátelé. Pletené a kožené čepice namísto přileb, dlouhé kníry a volné hedvábné haleny i kalhoty jasně prozrazovaly jejich příslušnost. Za ryku a dusotu koní se proháněli mezi domy, z nichž jeden již stravovaly plameny.

Vzduchem zasvištěla salva šípů od blížících se jezdců. Vzápětí spatřili skupinu asi osmi obránců. Dva stáli na zemi, s koňmi zmítajícími se vedle nich. Další ležel obličejem dolů ve zvětšující se tmavé louži, vedle rovněž nehybného Kumána s ošklivou tržnou ranou přes hruď.

Ozval se bojový výkřik a tasené meče, jak vjeli do oblaku dýmu. Nastala vřava. Zmatek, křik, zvonivé rány a rychlé, intuitivní pohyby paží i celého těla. Vzduchem nepravidelně zahvízdal letící šíp. Po Jindřichově levici spadli naráz dva koně i s kumánskými jezdci, když jeden strhl uzdu a narazil do druhého po zásahu šípem do ramena. Jindřich, nezvyklý na bojové situace, nejprve ztrácel orientaci a nestačil obratně se pohybujícím Kumánským jezdcům. Držel se tedy v blízkosti Matěje a pomáhal odrážet výpady protivníka.

Bojiště se začalo přeměňovat na bijící se hloučky. Z místní posádky se udrželi již jen 3 jezdci, zatímco posily z Ratají zdatně stíhaly jednoho Kumána za druhým. Početní převaha byla stále mírně na straně nepřítele, výzbrojí jej však převyšovali o několik řádů. Jindřich se postupně dostal do tempa a stále odvážněji se pouštěl do soubojů. Odrazil několik dotěrných, nicméně vcelku neškodných pokusů, načež přešel do útoku a trochu nepovedeným sekem do boku alespoň připravil Kumánce jednomu z místních. Rychlá otočka a trysk. Úhybnými manévry taktizujícího nepřítele se již nenechal oklamat a i když jim stále nestačil, úspěšně pomáhal nahánět divochy do sevření ostatními Ratajskými vojáky. Kumánci dopláceli krvavě na svou nedostatečnou výzbroj a postupně padali z koní pod tvrdými ranami dlouhých mečů či proklatí kopími.

V jeden moment se Jindřich ocitl vně hlavního boje. Koutkem oka spatřil blížícího se Kumána s proti němu mířícím kopím. Pobídl koně a vyrazil tryskem vstříc hrozivě křičícímu nepříteli. Začal rovněž z plna plic křičet, jako by ho chtěl porazit již silou svého hlasu. Sledoval protivníkovo kopí a odhadoval, kam dopadne a jak nejspíše sklouzne po jeho štítu. Doufal, že se Kumán nebude snažit zasáhnout jeho koně. Nesnažil. Přiblížili se na dosah. Jindřich si přitiskl štít k tělu. Kopí jej zasáhlo lehce vpravo od středu a svezlo se mu pod napřaženou paži. Plnou silou máchl shora mečem po protivníkově hlavě. Jílec mu zabrněl v ruce. Tentokrát se trefil přesně. Kumáncova hlava pukla a sprška krve ohodila Jindřicha i jeho koně. Zatáhl za otěže a otočil se. Zahlédl poslední dva Kumány - jeden utíkající před třemi vojáky, druhý obklíčen čtyřmi. Než se opět rozeběhl na pomoc vojákům, přesný šíp a dva silné seky mečem uzavřely bitvu.

Ticho. Jako na povel se všichni zastavili. Těžce dýchali. Vzedmutý prach se mísil s kouřem a nutil ke kašli. Někteří sesedli a jali se kontrolovat padlá těla spolubojovníků i nepřátel. Jiní běželi ke studni pro vodu, ve snaze zabránit dalšímu šíření ohně. Jindřich se vzpamatoval a vyrazil rychle ke svému domu. Nehořel. Něco ale nebylo v pořádku - zpoza něj přesto stoupal dým a jeho malá pastvina zela prázdnotou. Doběhl k plotu a křečovitě do něj zatnul nehty. Ovce i kozy, těch několik málo kusů, jež vlastnil, ležely rozházené po louce, mnohdy s otevřenými sečnými ranami. Otočil se. V místě, kde dříve stával kurník, čnělo jen doutnající torzo s občas šlehajícími plamínky.

Kdosi mu položil ruku na rameno. Podívali se na sebe. Matěj měl ve tváři zachmuřený výraz. Ještě nikdy jej takhle neviděl. Cítil z něj lítost, oba ale věděli, že slova jsou zbytečná. Jen dal Jindřichovi do ruky jakýsi papír a se slovy Možná se ti to nakonec bude hodit, odešel. Jindřich rozbalil ruličku a zahlédl nadpis Instrukce pro brance. Sevřel papír v pěsti a zahleděl se na poničenou vesnici. Netušil, co ho čeká, ale jedno věděl jistě - nic již nebude jako dříve.