Odsouzený

Kráčel jsem bos za zvuku bubnů. Bylo jaro, teplo, i když země byla ještě studená. Na nohách mě lechtala stébla čerstvé, až nezemsky zelené trávy a při každém kroku jsem cítil vlahou měkkou hlínu. V jarním vzduchu se vznášela vůně vody připomínající noční déšť.
Chlácholivý dotyk země vystřídala tvrdá dřevěná prkna. První schod, druhý, třetí. V ten moment jsem stanul na úplném vršku kopečku za městem. Prohlédl jsem si kata i oprátku důležitě visící kousek od mé hlavy. Bylo by marné se o něco pokoušet, dav stojící okolo by jistě ochotně vypomohl právu, jen aby nepřišel o podívanou.
“Za zabití rychtáře Johanna Hoffmanna byl Erich Krieger odsouzen k smrti oběšením.” Vykřikl soudní posel.
Mohl bych se snažit prokázat svou nevinnu, ale stejně by z toho bylo akorát přiznání. Ač jsem vinen, mé svědomí je čisté. Hoffmann mi nechal upálit manželku jako čarodějnici, jen pro svůj rozmar. Snažil se jí dostat pod sukně, ale odmítala ho. Musel jsem přihlížet, jak má žena hoří! Jak křičí mé jméno! Jak prosí o pomoc a sledovat, jak pomalu umírá! Nemohl jsem nic dělat...
Zbýval mi poslední stupínek. Vystoupil jsem na něj.Lehký větřík mě polechtal na tváři. Stál jsem pevně, beze strachu. Konečně opustím tenhle krutý svět, tuto lidem nepříznivou dobu. Kat mi pomalu navlékl tu smrtící ohlávku. Dobrý den na smrt.
Potichu jsem počal odříkávat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď král….“