Tři Králové - Prolog

S posledními paprsky zapadajícího slunce jakoby Sanderson probouzel nějakou mystickou obludu, neboť všechny saloony hlásily otevřeno a život začínal proudit zaprášenými ulicemi. Ochmelkové se šouraly do putyk, aby si vylily své mozky lacinými panáky whisky za vyžebrané peníze. Horkokrevní rváčí a pistolníci hledali útěchu v soubojích, které občas vyústily až v přestřelku, při níž stříkala krev, a hrobník měl vždycky radost z další fušky. Počestné rodiny proto barikádovali svá obydlí a raději vůbec nevycházeli ven. Nikomu se nechtělo umřít kvůi večerní procházce.
Pro Burce Calmera žádné z těchto pravidel neplatila. On tohle městečko v srdci Texasu prakticky vlastnil a nikdo by se neodvážil se na něj byť jen křivě podívat. Protože kdyby se o to pokusil, jeho pistolníci by se pro změnu postarali o to, aby skončil šest stop pod zemí a pěkně přikrytý hromádkou hlíny.
Muž středního věku vlastnil obrovský ranč asi sedm mil za Sandersonem, ale do města jezdil poměrně často. Pro zásoby a taky kvůli vyjednávání obchodů. Takže věděl o všem, co se kde šustne. Zrovna sesedal z koně před svou kanceláří, v doprovodu dvou jeho nejlepších mužů. Byli to ostří hoši a jejich zamračené tváře naháněli hrůzu, stejně jako počet zářezů na jejich pažbách.
Je dobře, že se jich lidi bojí, pomyslel si Bruce, za to je přece platím a ne zrovna málo.
Calmer se zhlubka nadechl čerstvého večerního vzduchu a přivřel oči. Miloval Texas a cítil se v něm skutečně jako doam. Udělal by všechno, aby jej zachoval a časem jej hodlal ovládnout celý. Do poslední míle, do poslední jámy nebo spadlého listí. Považoval se za ctižádostivého a ambiciózního muže a jedno malé městečko mu prostě nestačilo. Chtěl víc a věděl, že to taky dostane. S pomocí svých politických konexí a hordy pistolníků to nebude těžké.
Vešel dovnitř hned poté, co uvázal svého koně k zábradlí, a nahmatal krabičku sirek, aby zapálil petrolejku, houpající se na malém háčku. Vyškrtal asi pět, než se mu to povedlo. Jednou si spálil prsty, a tak klel a nadával, zatímco jeho muži mlčky postávali opodál.
„Zatracená práce!“ zahromoval Calmer. „Ta zkurvená věc ne a ne chytnout. Nejradši bych s ní praštil o zem!“
„Obávám se, že to by ji nezapálilo,“ procedil pistolník, známý jako Joe Vesper. Byl o převážně tichý chlapík, který mluvil jen, aby si do někoho rýpnul nebo ho zesměšnil. Dovoloval si i na svého chlebodárce a rančer mu to toleroval jen se zaťatými zuby. Ale Joe pro něj odváděl prvotřídní práci, tudíž si jej rozhodl ponechat na své výplatní listině.
Prozatím, Vespere, uvažoval v duchu. Stačí jedno klopýtnutí a postarám se o to, aby sis už nikdy do nikoho nerýpnul.
„Posaďte se, chlapi,“ ignoroval Bruce uštěpačnou poznámku a rovnou sáhl po flašce prvotřídní whisky. „Něco k pití? Je přímo z kolébky chlastu, Irska. Vsadím se, že jste v životě nepili nic lepšího.“
„A já myslel, že jsme začali pít my,“ utrousil druhý ostrostřelec, Wess Layton. Na rozdíl od Joea neměl potřebu do někoho strefovat, nicméně s coltem byl o něco pomalejší. Všechno vynahrazoval rychlým a pohotovým logickým úsudkem. „Člověk se pořád učí.“
„Já si dám rovnou dvojitou?“ zašklebil se Vesper a oči mu jiskřily touhou po drahém alkoholu. „Zatraceně, mám docela žízeň, šéfe, a víte, že po vodě se mi zvedá žaludek.“
„Pokud ti to nijak nebrání ve výkonu práce,“ pokrčil Calmer rameny a tvářil se přitom lhostejně.
„Naopak, posiluje to ruku a hlavně mušku,“ zasmál se pistolník a zamával svou prackou rančerovi přímo před obličejem, což ho dohánělo k šílenství. To je takový parchant, drkotal zuby. Nejradši bych ho zardousil přímo tam, kde stojí a předhodil svým psům.
Zatímco se kochal tuhle zábavnou myšlenkou, Wess postoupil o pár kroků dopředu a na rovinu se zeptal:
„Proč jste nás sem zavolal, šéfe?“
Rančer si dával s odpovědí načas, místo toho se chopil láhve a začal rozlévat slíbenou whisky do sklenic. Oba pistolníci jej při práci dychtivě sledovali. Kdyby se teď rozhodl, že tekutinu vypije sám, asi by je pěkně naštval.
„Je to prosté, pánové,“ odvětil Bruce, jakoby se bál, že jej někdo uslyší. „Mám pro vás další úkol. Tentokráte však trochu komplikovanější. Nicméně za něj dostanete dvakrát tolik.“
Joe si posunul klobouk hlouběji do zátylku. „O co jde?“
„Znáte Nicolase Keedyho z Alpine?“ otázal se, a když přikývli, tak pokračoval. „Už delší dobu se motá do věci, které zajímají mě a navíc mi odmítá prodávat proviant, potřebný k chodu našeho ranče. Plivl mi do ksichtu, když jsem mu naznačil, aby si se mnou nezahrával. Pokud to tak půjde dál, budu prodělávat a náš ranč ztratí svou vydřenou hodnotu.“
„A po nás chcete, abychom se postarali o to, aby přestal dýchat,“ navrhl Joe a vřele pohladil pažbu svého revolveru.
Calmer opatrně přikývl. „Ano, ale trochu jinak, než jste zvyklý. Keedy pojede se svou kolonou vozů zpátky do Alpine, aby tam dovezli nějaké suroviny a zásoby pro svůj obchod. Vy se musíte vetřít mezi ně a ve vhodnou chvíli ho odstranit.“
„to by snad neměl být problém,“ odfoukl Wess a poškrábal se na zarostlé tváři.
„To není vše. Karavanu povede jeden zvěd. Je to tulák, jehož místní moc neberou, takže se to snažte narafičit tak, aby padlo veškeré podezření na něj. Nikdo mu neuvěří, až se bude bránit a my tak budeme čistí jako bublající řeka.“
„Takže si budeme hrát na poslušné skautíky?“ zachechtal se Joe a sáhl do kapsy pro tabák, aby si ubalil cigaretu. Jeho šikovné prsty ji sbalily během několika vteřin a za chvíli místnost zaplnil obláček dýmu.
Jen to nepodceňuj, ty idiote, blesklo rančerovi hlavou. Stačí jediný chybný krok a poletíme ke dnu jako těžký kámen v moři.
„Pro mě za mě si hraj třeba na Abrahama Lincolna,“ odsekl Calmer, „pokud to zajistí, aby Keedy zemřel.“
„A kolik za tu prácičku teda dostaneme? Dvakrát tolik čeho?“ zajímal se Wess, který tak nadšeně nevypadal. Byl to chytrý muž a věděl, že je nečeká nic jednoduchého. Jeho mozkové závity už určitě vymýšleli vhodné řešení. Dříve pracoval pro Pinkertonovu detektivní kancelář, tudíž zkušeností s úkladnými vraždami nasbíral dost. Bruce věděl, že úspěch celé akce bude stát převážně na něm. Vesper byl sice skvělý s coltem, ale kdyby nechal odpovědnost na něm, zmasakroval by celou kolonu.
Ne, Vesper je horká hlava, uvažoval Calmer. Wess je z úplně jiného těsta.
„Dost!“ odsekl rančer na Laytonovu otázku ohledně peněz. „Vystačí vám o na chlast i vděky. Nebo byste si za ně moli pořídit několik párů prvotřídních koní.“
„To zní dobře,“ souhlasil Vesper a zašklebil se. Jeho oči zářily nedočkavostí po doměně a také po zabíjení. Svůj revolver používal velmi rád a často, a jakmile svou zbraň nevytáhl z pouzdra alespoň desetkrát za den, trpěl depresemi, které si pak chodil vylívat do saloonu v Sandersonu. Obvykle z toho bylo několik rozbitých obličejů a vyražených zubů. Výjimečně došlo i na střílení a to znamenalo mrtvé. Svým chováním podkopával respekt obyvatel města k jeho osobě a jejich netrpělivost a hněv sílily s každým uplynulým dnem.
Jenže neexistovla lepší člověk, který by mě zbavil potížistů, kteří chřestili zbraněmi, věděl rančer. Vesper je vždycky sfouknul jako vrstvu prachu na stole.
Samozřejmě platil ještě spousty dalších ostrostřelců, ale tihle dva z nich byli nejlepší. A pokud Wess Joea udrží na uzdě, což on jako jeden z mála zvládne, pak už teď může Keedy začít psát závěť.
„Kdy kolona odjíždí?“ zeptal se Layton zamyšleně.
„Neodjíždí odtud, ale z Clarkville, a tam nastoupíte také vy,“ odvětil Clamer. „Sandersonem pouze projíždí a nechá odpočinout koně. Keedy se k ní připojí právě zde, to už musíte být dávno na palubě. Moc se tu neukazujte, pochybuji, že vás ten parchant někdy viděl, ale pro jistotu buďte připraveni na vše. Ten chlap tráví většinu svého času v Alpine, ale přijede zítra, aby si vše osobně zkontroloval. Čeká vás asi čtyřicet mil drsné jízdy, musíte to stihnout.“
„To je teda pěkná štreka,“ zahvízdal si Joe a povytáhl obočí. „Ale nebojte se, šéfe. Konce výpravy se nedožije.“
„Nesmíte to zvorat,“ zdůraznil Bruce. „Je to jediný dodavatel pro tento okres, a pokud to vyjde, převezmu jeho roli. Pokud ne, odstřihne nás od okolního světa. A to si nesmíme dovolit.“
„Sakra, šéfe,“ nechápal Vesper. „Jak chcete zajistit, aby vám odkázal své řemeslo? Vždyť vás nesnáší.“ Neodpustil si jízlivou poznámku. „Nu, má k tomu taky dobrý důvod, že?“
Rančer sevřel ruce v pěst a zamračil se. Pistolníka to zřejmě vůbec netrápilo, neboť se přidrzle usmíval a ruce si zahákl za revolverový opasek.
Jestli ho někdo někdy střelí do zad, blesklo Calmerovi zlostně hlavou, ať se nediví, že v tom budu mít prsty já.
„To už je moje starost,“ odsekl Bruce a propaloval Joea pohledem. Ten jej klidně opětoval oním škodolibým úsměvem, který rančerovi doslova zvedla mandle. Litoval dne, kdy odmítl nabídku svého otce, aby jej naučil používat šestiraňák.
Uklidni se, chlape,“ konejšil sám sebe. Potřebuješ ho. Prozatím. Co bude dál, se uvidí.
Plamen petrolejky plápolal a vrhal své stíny po celé místnosti. Calmer znovu zazátkoval flašku a schoval ji do skříňky v levém rohu místnosti. Jeden panák stačil, víc drahocenné whisky nechtěl plýtvat. Schovával si ji pro zvláštní případy, zvláště pak, když sem u podařilo dotáhnout sem nějaké děvče, aby si trochu zašpásoval.
Tenhle stůl už vyzkoušela spousta ženských, pomyslel si, zatímco dlaní přejížděl po jeho desce. A určitě to nebylo naposledy.
„Jestli nemáte žádné další otázky, můžete jít,“ prohlásil rančer, načež máchl rukou, aby jim naznačil, že mají vypadnout. „Po dnešek už vás nepotřebuju. Jděte se třeba opít, je mi to fuk, ale zítra ráno odjíždíte do Clarksvillu.“
„Jak si přejete, šéfe,“ uklonil se Vepser ironicky a dokonce smekl klobouk. Wess Layton se ani nepohnul, jen krátce pokývl hlavou a rázným krokem vyšel ven. Joe ho okamžitě následoval a zpoza dveří Calmer slyšel, jak cosi mumlá svému parťákovi ve zbrani.
To bychom měli, pomyslel si Bruce. A teď bych mohl ulovit nějakou tu šťabajznu. Už dlouho jsem si nevrznul a můj stůl taky ne. Chybí nám to oběma.