Pouta války - 2. část

Po válce se vrátil zpátky do Anglie. Vše bylo jinak. Mnoho let se potloukal po špitálech po celém Spojeném království. Vždycky bylo co dělat. Všude potřebovali šikovného doktora. Stav jeho mysli se podobal tomu, co poznal za války, než přišla ona. Jeho myšlenky se k ní často stáčely a rušily ho od práce, kterou vykonával téměř jako stroj. Znovu. Sice mu zanechala dopis, který četl pořád dokola a dokola, až se mu rozpadl v rukou, ale nikdy se to nevyrovná pocitu, když ji držel v náručí. Přemýšlel, hledal nějaké indicie, které by v jejím dopisu mohl najít, ale bohužel.

Nikdy ji za nic neodsoudil a za nic na světě si nechtěl přiznat, že jeho lásku neopětovala, že byl jen on ten, který miloval.

Vzpomínky na ni a staré rány stále bolely, ale čas je pomalu léčil a jeho pocity otupěly. Tolik času uteklo jako voda v řece jeho života a on si zařídil v jedné londýnské nemocnici vlastní ordinaci a příležitostně i operoval, ale jeho ruce už nebyly tak pevné jako tenkrát, kdy v zákopech s velmi provizorními nástroji zašíval rány vojákům.

Neposlechl ji a tolikrát se ji pokoušel hledat, ale všechny jeho pokusy byly marné. Snažil se ji hledat přes Červený kříž, přece o její činnosti museli mít nějaké záznamy, ale zdálo se, že po sobě stopy zametla dokonale.

Když na konci třicátých let začala nová válka, zažíval jisté déjà vu, kvůli kterému se necítil zrovna nejlépe. Nejen proto, že věděl, jaká válka může být, ale také kvůli Elisabeth. Avšak teď už mu na pomoc jako maják v bouři námořníkovi nikdo nepřišel.

V roce 1940 se strhla bitva o Anglii, šel zrovna z práce, když se ozval poplach. Všichni začali utíkat ke stanici nejbližšího metra, kde by se pod zemí mohli schovat. Už to trvalo několik měsíců, rozhodl se vrátit do nemocnice, stejně tam budou svážet raněné, tam bude více potřebný než v podzemním úkrytu.

 

* * *

 

Proplakala celou cestu domů a pak ještě několik následujících měsíců. Její otec zemřel za několik týdnů na leukémii. Sestra se vdala a odešla z domu.

Stále měla v srdci bolest, avšak práce u Červeného kříže jí v jejím psychickém stavu velmi pomáhala. Ostatně pro to se taky jako dobrovolník do této organizace přihlásila. Péče o druhé jí dávala zapomínat na svá vlastní životní neštěstí.

Zůstala sama. Tedy až do té doby, než zjistila, že je těhotná.

Nevěřila, že by mohlo být její vnímání a pocity natolik změněné po čas těhotenství, že by to všechno ucítila až nyní. Uvědomila si, že Richarda miluje. Elisabethina láska k jejímu doktorovi přicházela pomalu, ale už tehdy, když spolu operovali raněné vojáky, musela něco cítit. Jen si asi nechtěla připustit, že by to po tak krátké době mohla být láska. A taky se velmi bála. Nechtěla se znovu zklamat. Musela přece chránit svou už tak křehkou a nově nabytou duševní rovnováhu.

Narodil se jí syn, rozhodla se mu dát všechnu tu lásku, kterou už nemohla věnovat Richardovi, a kterou vlastním rozhodnutím (i když k němu byla svými strachy donucena, ale mohla ho změnit) upřela svému dítěti. Svobodná matka však byla společností zavrhována a tak si ji k jejímu nezaslouženému štěstí vzal obchodník George Davis z předměstí, kterému zemřela žena. Děti neměli.

George si jejího syna oblíbil a rozhodl se ho adoptovat. Nikdy se neptal, kdo je Michaelův otec. Toleroval, že o své minulosti nechtěla mluvit. Byl mu skvělým otcem. Jen ona věděla, že pravda stejně jednou vyjde na povrch a o to to pro ni po těch letech lží bude nepříjemnější. Postarší obchodník s drahými kovy se do ní zamiloval. Neměla ponětí, co na smutné stárnoucí ženě bez jakékoliv jiskry viděl, ale neměla sílu proti tomu něco dělat. Soustředila se na svého syna, aby dostal řádnou výchovu od obou rodičů.

A tak míjely roky a ona se snažila s nimi bojovat svými chabými silami, jak nejlépe uměla.

Později si v hlavě přemítala společné chvíle a uvědomila si, že celý život všechny jenom zraňovala. Ale nevycházelo to ze skutečnosti, že jednou někdo zranil ji, a ona to samozřejmě nechtěla nikomu oplatit, jen nevěděla, jak se vypořádat se strachem a s tím, co pokládala za to nejlepší, ale právě tím vždy všechny pro ni důležité lidi zranila a postupně je i ztratila?

 

„Michaele, koukej dojíst ty brambory a jdi si vyčistit zoubky,“ slyšela z kuchyně Georgův přísný hlas. Právě, když svému synkovi připravovala postýlku, slyšela blížící se dupot z koupelny.

„Tak pojď, ty rošťáku… Letí letadlo, letííí a přistane v posteli.“ Od dveří dětského pokojíku nesl George malého synka v modrém pyžamu jako letadlo až pod peřinu, též modré barvy. Musela se usmát.

„Tak už toho nechte, vy dva a honem spát,“ naklonila se nad Michaela a dala mu pusu na čelo. Objal ji ručkama kolem krku a přitáhl si ji k sobě: „Dobjou noc.“

„Dobrou noc, zlato, a krásně se vyspi. Podívej! Méďa už chce taky spát,“ podala mu plyšového medvěda s velkýma očima. Zazíval a pomalu zavřel oči. Oba ho chvíli pozorovali. Nevěděla, o čem přemýšlí George, ale ona myslela na všechny rysy, které Michael zdědil po svém otci.

„Už spí,“ zašeptal, aby ho nevzbudil. Přikývla a oba potichu odešli z jeho pokoje.

„Pojď už taky spát, zítra brzy vstáváš.“

„Hned. Jen ještě uklidím v kuchyni nádobí od večeře.“

„Udělám to. Nemusíš si s tím dělat starosti,“ usmál se na ni. Otočila se na něj s překvapeným výrazem v očích: „Děkuju.“

„Rádo se stalo.“

Byla příšerně unavená. Odešla do koupelny umýt ze sebe další náročný den a možná i dotírající myšlenky, když se vrátila, rovnou si zalezla do postele a četla si Sinclara Lewise. George přišel za okamžik.

Založila si knížku na straně dvacet pět a zavřela ji. „Dobrou noc,“ zhasla lampičku a otočila se čelem k oknu. Snažila se, aby její dech byl klidný a navodila tak dojem spánku.

„Dobrou noc, Lizzie.“ Zatřásla se. Tak jí mohl říkat jenom on. Po chvilce otevřela oči a dívala se do tmy. Texaské noci byly nebezpečné, jiné než v Evropě, ale stále temné. Stejně jako její myšlenky. Vracela se do té polorozbořené ošetřovny ve Francii. Stojí tam ještě? Nebo ji děla tanků srovnaly se zemí? A co on? Kde je mu konec?

„Spíš?“ ozvalo se ze tmy za ní. Mlčela. Přitiskl se k jejím zádům a rukou ji objal okolo pasu. Snažila se nepohnout, její manžel v ní nevyvolával pocit odporu, ale spíše viny, protože mu nechtěla dávat najevo, že ho nemiluje a že její srdce patří jinému. Nechtěla ublížit dalšímu člověku.

Lehce se dotýkal jejího těla a rukou putoval od jejího ramene až k boku. Odtáhla se od něj a otočila se čelem k němu. „Počkej…“

„Děje se něco?“ ptal se jí zmateně. Zakroutila hlavou.

„Ne, jen… Nic se neděje,“ vydechla a pokusila se o úsměv. Začal jí líbat na šíji, na tváři, když se přiblížil k jejím ústům, odvrátila se od něj a rychle se posadila. „Promiň. Já nemůžu.“

„Není ti nic?“ dotkl se jejího čela. Zabolelo ji u srdce. Podobným gestem se jí snažil zjišťovat horečku Richard. Proč nemohla na lékaře zapomenout a začít milovat obchodníka, když si byli tolik podobní? Ano, samozřejmě, jeden není druhý a žádný člověk na světě není stejný a srdce velmi dobře cítí, koho miluje. Srdce nepřemluvíte, aby poslechlo vaši mysl a přestalo vás trápit.

Zlobila se na sebe, že myslí na světlovlasého doktora, když je tu se svým manželem, který ji miluje, ale nemohla si pomoct. Jak dlouho ještě bude muset žít ve lži, přetvářce a bolesti?

Richard byl pryč, byla to minulost. Teď se musela soustředit na přítomnost. Ale šlo jí to jen velmi těžko. Když ji vzal opět do náruče, vysvobodilo ji Michaelovo zaplakání. George se nabídl, že tam půjde, ale okamžitě odmítla. Zůstala u svého syna déle, než bylo nutné. Když se vrátila zpátky do ložnice, její muž spal, ruku měl nataženou tak, aby, až si k němu lehne, ji mohl obejmout. Lehce odstrčila jeho paži a ulehla na od něj nejvzdálenější místo postele. Celou noc se převalovala a usnula až k ránu. Když zazvonil budík, myslela, že se nezvedne z postele.

 

***

 

S jejími zkušenostmi z války mohla bez problémů vykonávat práci v nemocnici v Austinu. Využila všeho, co ji kdy její přítel naučil. Vždy, když si na něj vzpomněla, neubránila se slzám.

Už neměla nic. Až na jejího malého synka, který dospíval tak rychle, že než stačil odrůst chlapeckým kalhotám, už mu kupovala oblek, aby mohl chodit s děvčaty na plesy.

Nikdy mu neřekla, kdo je jeho biologickým otcem, ale nepozorovala na něm, že by touto nevědomostí strádal. Bral jako naprostou samozřejmost, že jeho otcem je George.

Bylo mu sedmnáct, když George Davis zemřel. A bylo mu přes dvacet, když se rozhodla, že Richarda vyhledá. Přes Červený kříž zjistila, jestli žije a kde pracuje. Bylo to víc, než si kdy mohla přát.

Cesta do Londýna trvala příšerně dlouho, byla nervózní, a když vcházeli do nemocnice, třásla se tak, že ji syn musel podepírat. Tenkrát se na svém milovaném lékaři dopustila křivdy, bála se, že jí neodpustil…

Sirény hlásily přicházející nálety, ale ona ho musela vidět!

„Asi bychom měli jít, mami. Někam se schovat.“

„Nemůžu, Michaele. Teď mě zastaví nálety a už ho nikdy znovu nespatřím.“ Co když byly nálety na Londýn trestem za její činy? Za smrt svého prvního dítěte a za opuštění Richarda?

 

* * *

 

Prohnal se kolem asi čtyřicetileté ženy a mladého muže, jenž ji podpíral. Když v tom uslyšel ten hlas. Hlubší, než si pamatoval, ale její! Otočil se a jejich pohledy se střetly.

Drobné vějířky vrásek kolem očí, které se tvořily od smíchu, jí na kráse neubíraly. Ještě víc za ta léta, co jí nevídal, zkrásněla. V Elisabethiných očích si všiml tehdejších jisker, když ji uprostřed nocí držel v náruči a v dunění vzdálené fronty své milované šeptal do ucha uklidňující slova.

Prohlížela si ho s ještě větším zájmem než tenkrát. Zmužněl, nechal si narůst vousy a ve vlasech zahlédla pár šedých pramenů. Jak ráda by políbila čelo s drobnými vráskami od usilovného přemýšlení. Věděla, že na jeho modré oči by nikdy nezapomněla. Byly jiné a plné bolesti, ale přesto tolik známé.

Oči obou byly plné starých zranění duše…

„Elisabeth…“ vydechl a v očích se mu zaleskly slzy. Přikývla, aby ho ujistila, že je to ona, i když věděla, že ji poznal.

„Richarde.“ udělala dva kroky k němu, když se celá nemocnice otřásla v základech. Byl to krok do neznáma, netušila, jak na ni bude reagovat a jestli ji nepošle pryč. Chtěla mu všechno vysvětlit, vypovědět vše, co se jí za ta léta událo, ale nebyl na to čas. Omítka spadávala ze stěn.

„Omlouvám se ti. Nestačí říct, že je mi to líto, já vím, ale…“ zadívala se na něj, srdce se jí málem probilo z hrudi ven, musela zhluboka dýchat. „Odpustíš mi?“

„Není co, Elisabeth. Co mělo být odpuštěno, už bylo odpuštěno dávno.“ Natáhl se a schoval ji do svého objetí. Přes její rameno se zadíval na mladého muže. Podivný záchvěv jím otřásl.

„Nikdy bych tě neodsoudil za něco, o čem bych si myslel, že toho z celého srdce lituješ a že ses odsoudila ty sama.“ Třásla se, proto ji k sobě přitiskl pevněji.

„Měli byste jít, drahá. Je to tu nebezpečné. Běžte do nejbližšího metra a tam počkejte. Přijdu za vámi.“

„Ne! To po mně nemůžeš chtít.“

Vzal ji za paže a zadíval se jí do očí, když vážným hlasem řekl: „Slibuji. Pak už tě nikdy neopustím.“ Zhluboka se nadechla a pak svolila. Pustili se ve stejnou chvíli.

„Postarej se o matku.“ kývl na Michaela pro něj neznámý člověk. Předali si ženu z náruče do objetí. A rychle šli z budovy pryč. Zahnuli k první stanici metra, kterou uviděli.

Otřesy zachvátily Londýn. S každým novým ji polil nepříjemný chlad. Mělo to být naopak. Ona měla utěšovat svého malého synka. Ten se ji ale snažil uklidnit. Byl mu tak podobný! Ale rozhodně už to nebyl ten malý Edward v dětské postýlce.

Ve chvíli, kdy dozněly poslední výbuchy, rozhodla se. „Zůstaň tu, ano? Hned jsem zpátky!“

„Ale mami! Nevíš, jestli už to skončilo.“

„Neboj se, vím, co dělám,“ usmála se na něj. „Hned jsem zpátky. Třeba tu bude Richard dřív než já.“

Vyšla na povrch a rozběhla se k nemocnici. Nemohla dýchat, ale musela ho najít! Nitro jí rozežírala zlá předtucha.

Když doběhla na místo, kde před několika desítkami minut stála nemocnice, nic zde nebylo. Jen sutiny. Opřela se o nejbližší kámen, který zbyl z budovy, a přerývavě vdechovala studený vzduch. Slzy se jí tlačily do očí. Chtěla se přesvědčit, že tu není, že se stihl schovat.

„Richarde!“ vykřikla z posledního dechu. „Richarde!!!“ Nedaleko se ozvalo slabé zasípání. Doběhla k němu, ale nebyl to on.

„Doktore Frasere!“ zavolala znovu. Pár desítek metrů před ní někdo zakašlal. Přes rozbořené zdi a roztříštěné okenice klopýtala za tím zvukem. Odhrabala jeho zaprášený obličej.

„Miláčku,“ rozkašlal se. „Zase jsi mě při-šla… zachránit.“ Kvůli kašli se mu špatně mluvilo. Byl do půlky těla zasypaný velkými kameny. Nepokoušela se je odstranit, byly příliš těžké.

„Slíbils, že za námi přijdeš,“ do tváří se jí hrnula horkost a hlas se jí třásl.

„Oml-ouvám...“

„Ššššš. Nemluv.“ Přes slzy na něj neviděla, ale možná to tak bylo lepší. Z kapsy vytáhla kapesník a otřela mu obličej. Z levého ucha mu vytékala krev. „Doktora!“ volala, ale nikdo ji neslyšel. Několik lidí začalo odklízet suť. „Pomozte mi někdo!“

„Elisabeth…“ Mohl ještě hýbat prsty a tak stiskl její paži, co nejvíc dokázal.

„Prosím!“ Nemohla mluvit, ochraptěla.

„Liz… Klid, miláčku. To je dobré. Jen mě drž za ruku.“

„Jen pokud mi uvaříš ten výborný indický čaj.“ I jemu po tváři stekla jedna zbloudilá slza.

„Zajděte si s Michaelem na Euston Road vaří tam nejlepší čaj v celé Británii. A je tam britská knihovna. Vím, jak ráda čteš.“

„Zajdeme, slibuji.“ Políbila ho do dlaně a na jednotlivé prsty. Sledoval její pohyby a blaženě se usmíval.

„Dojdu pro pomoc! Vytáhneme tě odtud. Zachráníme!“

„Ne… To je zbytečné. Zůstaň tu se mnou a drž mě za ruku.“

„Ale ty nemůžeš zemřít, to by nebylo spravedlivé! Svět už by nikdy nebyl stejný! Půjdu pro Michaela a zavoláme nějakého doktora a ty budeš v pořádku! Prosím tě, Richarde… Dovol mi to!“ Střídavě tiskla jeho prsty a dávala mu polibky na čelo.

„Ne… Zvládneš to. Jsi silná. Máš to ve jméně.“ rozkašlal se. „Jen tu se mnou zůstaň. Neřekla si přece, že umírající musí cítit, že je milován? Že nezáleží na tom, v jakých podmínkách umírá, ale s kým poslední chvíle stráví?“ Srdce jí pukalo bolestí, ale přikývla. Kéž by to tenkrát neřekla! Kéž by od něj neodešla! Kéž by zůstala s ním!

„Miluju tě, Richarde. Nezavírej oči… Ne.“

„Řekni mi ještě něco… Poslední věc.“

„Ano?“

„Michael… Je Michael můj ss-“ Přerývavě se nadechl.

„Ano, je tvůj syn.“

„Ví to?“

„Ne, ještě ne, ale postarám se, aby se to dozvěděl.“

„A Elisabeth…“

„Hmm?“ otřela si hřbetem ruky oči.

„Taky tě miluju. A nejsi špatný člověk. Nikdy na to nezapomeň.“

 

* * *

 

Stáli vedle sebe. Sami. Všichni už odešli domů nebo zapít všemi uznávaného lékaře Richarda Frasera. Jen ona jediná věděla, jaký doopravdy byl.

Udělala rozhodnutí, které se už nedalo vzít zpět, a kterým ovlivnila život svůj a bohužel i ten jeho. Co by se stalo, kdyby mu vše řekla a čekala buď na jeho odmítnutí anebo přijetí její osoby a neodešla by?

Kdyby… Ale v tuto chvíli bylo každé kdyby ztraceno a navždy zapomenuto.

Jsou rozhodnutí, za která se pyká, a toto bylo jedním z nich. Odešla od něj, protože se bála, že by se mohlo opakovat to, co s Andrewem. Ten se zdál být také na začátku velmi příjemným společníkem.

Co kdyby náhlé vzplanutí lásky skončilo tak rychle, jako začalo? To už jednou zažila a bála se zklamání víc, než dokázala snést. Vyděsila se té obrovské lásky, která jí zahořela v srdci a z níž vzniklo to nejúžasnější, co jen může ženu potkat.

Pouta jedné války je spojila v milující vášni. Pouta té druhé je rozdělila v konečnosti smrti.

Nyní se za svou zbabělost a stíny z minulosti, které ji pronásledovaly, nenáviděla a každý den si je vyčítala.

Ale neměli bychom právě s těmito stíny, jenž nám byly předány společně s ranami, které nám někdo udeřil během našeho života, a neseme si je po zbytek našeho bytí, bojovat? Ač byla silná v jiných ohledech své existence, na tmavé stíny pocházející ze své minulosti nestačila. Neuměla se vypořádat se svými chybami a kvůli jejím strachům pykali jiní. Ti, které tolik milovala. O to byla její vina horší. Snad by bylo lepší, kdyby se se svými milovanými nikdy nesetkala, ale kdo by byla bez nich?

Mnoho otázek nebylo zodpovězeno a mnoho odpovědí nebylo dáno, ale na ně bylo nyní pozdě.

Musel se spokojit s málem, které věděl, než zemřel. Všechno to zlé, co o ní věděl, nepřetrhalo jeho lásku k ní.

 

Richard Fraser

14. 8. 1889 – 10. 9. 1940

Kdo láskou žil, ten neumírá

 

„Chceš se zeptat, jestli byl George Davis tvůj biologický otec.“ Nedotazovala se ho. Nepodívala se na svého syna, její oči stále patřily jménu vyrytému na náhrobku. Michael přikývl.

„Nebyl. Další z mých lží, které jsem kdy v životě vyslovila.“ Už žádné lži a polopravdy. Slíbila si, že odteď vysvětlí svému synovi vše, co bude chtít vědět.

„Byl on… byl Richard Fraser… můj otec?“

„Ano, Michaele. Byl to tvůj otec.“

Z jeho reakce nedokázala poznat, co si o něm myslí. A ani by ho nikdy nenutila, aby ho miloval, vždyť to pro něj byl naprosto cizí člověk. Jen si přála, aby ho přijal a odpustil jí, že se jeho otce nesnažila vyhledat dříve. Byla vděčná Georgovi, že předal jejímu synovi velmi dobré základy do života, a že ho vychoval podle svého nejlepšího vědomí. Díky jejímu třetímu muži nemusel Edward vyrůstat bez otce.

Michael Davis vystudoval medicínu a v Dallasu si otevřel vlastní ordinaci. Byla na něj tak hrdá, jak jen matka může být. Stejně jako by byl hrdý jeho otec. Pomyslela na George. Ano, i on by byl na svého adoptivního syna pyšný.

Celý svůj život Richarda milovala a čím víc se mu Michael podobal, tím víc si byla jistá, že potkat takového člověka se nepodaří každému, protože někoho, jako byl on, si musíte zasloužit.

Nevěděla, jak si ho zasloužila ona, ale byla poctěna, že ji miloval a že se mohli navzájem držet v náruči. V jejich vlastním poutě lásky. Ve věčném poutě, jehož vazby ani smrt ani války ve všech svých hrůzách nemohly překonat.