Padala a větřík jí vyhrnul sukně

Běžela, tlukot srdce v uších, přerývaný dech. Zakopla, sedřela si ruce. V koleni jí pulzovalo, pomalu vstala. Rozhlédla se. Louka. Byla tak snadný cíl. Otřela si špinavé ruce do sukní, upravila si šátek na hlavě a snažila se přemýšlet. Její otec ji chtěl provdat za starého ovdovělého sedláka, jehož dcera byla o rok starší než ona sama.
Pomalu se rozešla k lesu. Utíkala tak dlouho, že se nebála schovat a trochu si odpočinout. Soustředěně natahovala uši, snažíc se zachytit jakýkoliv zvuk. Otec měl koně a jistě pošle staršího bratra a čeledíny, aby ji našli. A to nemohla dopustit. Odtáhli by ji domů a poté hned do kostela.
Při té myšlence se zachvěla. Nemohla lhát v Božím domě. Nemohla přísahat svému budoucímu choti lásku, kterou nepociťovala. Vždy pochybovala o Bohu. O Bibli. O všem. Ale nemohla to přiznat v kostele, tam ne.
Opřela se o první strom a očima bloudila po lesíku. Potřebovala úkryt, který jí propůjčí neviditelnost a zároveň jí dá oči. Její zrak padl na větve. Ano, to je ono. Opatrně nakračovala k bytelnému jehličnanu, jehož jméno si nikdy nezapamatovala. Chytla se nízkých větviček a vyšplhala co nejvýše. Byla kryta jehličím a listy smíšeného lesa. Sama viděla louky, pole a statky.
Statek jejího otce se nacházel za polem, které dílem patřilo jemu a dílem jeho strýci Františkovi. Magdalena věděla, že ho otec nemá rád. Byl to bratr jeho matky a sic neměl děti, měl tři bratry, kteří jich měli požehnaně. Jan Zídek nemohl překousnout, že po matce získal jen malou část, kterou nemohl dát věnem ani dceři s nemanželskými haranty. (omluvte toto slovo, nejde o urážku, jen dobové označení nemanželského dítěte)
Na strýcův statek se jelo dva dny. Slouhové přespávali v jejich statku. Magdalenina sestra Anna Marie byla přesvědčena, že pradědeček Poukal provdal jejich babičku sem, aby tam mohli spát jeho slouhové. A kryl to tím malým kousíčkem „věna“.
Dívka se usmála. Anna byla o sedm let starší, před pěti lety provdána za mladičkého dědice půllánu. Porodila Marii a Annu, dvojčata. Od té doby neotěhotněla. Mezi sestrami se narodil Jan, dědic otcova statku. Matka dost krvácela, proto se Magdalena narodila až za čtyři roky po chlapci. Jejich nejmladší sestra Rozina zemřela ve dvou měsících na psotník.
Magdaleně bylo devatenáct. Po matčině smrti chtěla odejít za sestrou. Už by ji neměl kdo chránit před otcem. Děvče si setřelo slzy. Otec chodil v noci do jejího pokoje. Vždy jednou dvakrát do měsíce, od jejích třinácti. Říkal jí, že mu připomíná jeho vlastní matku. Při těch vzpomínkách se roztřásla. Pamatovala si, jak se matka snažila otci kdykoli odevzdat, jen aby nechal její holčičku na pokoji.
Anně to nikdy nedělal. Říkal jí Mariano, když ji bil. Bil ji kdykoliv, kdy jen koutkem oka zavadila o nějakého muže. Bál se nelegitimního děcka. Ostuda, ponížení. Do kostela chodil, to ano. Zrovna když neprznil Magdalenu, nebo netloukl Aničku, tak se odvolával na Ježíše.
Děvče si pohladilo břicho, brzy už ho nebude moci skrývat. Pokud se vdá, tak manžel pozná, že to není jeho. Nemůže mu říct, že otec je zároveň dědečkem, to prostě nešlo. Byla by ponížena, vyřazena ze společnosti.
Náhlý dusot kopyt ji vytrhl z přemýšlení. Chtěla se otočit, podjely jí nohy. Prsty se pustily větví. Padala a větřík jí vyhrnul sukně.
Zlomila si vaz.