Ave, Caesar

Usmál se a rukojetí dýky mě vrazil do oka.
Probudil jsem se o několik hodin později. Ležel jsem na chladné kamenné zemi, obklopen mříží a zdmi. Páchlo to tu čpavkem, krví a hlavně nenávistí. Pokusil jsem se zjistit, kde to jsem, ale v životě jsem na takovém místě nebyl, ani ve snu. A možná, že to bylo jedině dobře.
Dlaní jsem si promnul tvář a ucítil na ní doposud teplou krev z rány na čele, která musela být velmi hluboká. Rychle jsem se postavil na kolena, opřel se o mříže a zahleděl se ven. Nikde nebylo ani živáčka. Plály tu jen pochodně, jež osvětlovaly toto temné a odporné místo, a pobíhaly krysy, které ožíraly zbylé kusy masa, v ostatních žalářích.
„Hej! Je tu někdo?“ zavolal jsem, ale jako ozvěna se nesl můj hlas tisíci chodeb.
„Nikdo tu není,“ pravil mužský hlas za mými zády. Pustil jsem mříže a otočil se. V temném koutě na mě hleděly něčí oči, zelené jako smaragdy, a upíraly se ke mně jako k nějakému bohu.
„Co jsi zač?“ zeptal jsem se opatrně a pomalu se k němu přibližoval. Z temného kouta se vynořila dřepící postava muže, hnědého, jako uhlí.
„Říkej mi Antep.“
„Co tady děláme?“
„Umíráme,“ řekl klidným tónem hlasu a opřel se hlavou o kamennou zeď.
„Jak to myslíš, umíráme? Kde to jsem?“
„Slyšel jsi někdy o Flaviovském amfiteátru?“
„Ano, byl postaven v Římě, tisíce mil od-“
„Tak přesně tam se nacházíme,“ povzdechl si. Polil mě studený pot.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se vyděšeně, když v tu ránu kdesi v dáli, na konci chodeb zavrzaly dveře, chvíli byl slyšet výskající dav, pak vše utichlo a rozezněly se kroky. Byly rázné, bylo jich mnoho.
„To jsou oni,“ zašeptal a rychlým pohybem se přemístil k mřížím. Kroky se čím dál tím víc přibližovaly, až se zpoza kamenného rohu vypotácelo pět mužů, do krve dobitých, jež sotva pletly nohama, doprovázenými několika římskými vojáky.
„Zalez zpátky do díry, ty špíno,“ zakřičel jeden z nich a muže, sotva stojícího na nohou, skopl do jedné z mříží. Projela mnou zlost. Tak mocná a zároveň tak lačnící jim oplatit to, oč mě připravili.
„Jaké je tvé jméno?“ zeptal se mě Antep.
„Marcus. Jmenuji se Marcus,“ odpověděl jsem a vystrašeně se sesunul po mřížích k zemi.
„Jak jsi se sem vlastně dostal?“
„Tobě to může být ukradené!“ procedil jsem skrze zuby.
„Hej!“ zavolal jsem na jednoho z vojáků.
„Hej, ty tam!“
Otočil se, s chladným výrazem v očích na mě pohlédl, a rázným krokem přišel ke mně.
„Takhle se mluví s římským vojákem?“ zeptal se mě a chytil za vlasy.
„Špíno hnusná, nic jiného neumíš? Tak takhle se mluví s vojákem?“
„Ne, pane,“ zašeptal jsem. Po chvíli mě pustil a bez jediné věty zmizel opět v nekonečnu chodeb.
„Když, když vyhraju, budu volný?“ zeptal jsem se Antepa a otřel jsi zakrvácené čelo.
„Máš jejich slovo.“
„Nevěřím jejich slovům, natož pak rozhodnutím,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tak jak ses jsem dostal?“
Mlčel jsem.

Druhý den mě probudil rachot. Voják svým mečem přejížděl po mřížích a všechny probouzel k denní dávce jídla. Dostal jsem krajíc chleba a džbán vína, a i přes to, že na chlebu již byla plíseň, jak nenasytný sup jsem jej zhltl, velice mi vyhládlo. Ještě předtím, než vojáci odešli, přišel jeden z nich a poukázal směrem ke mně.
„Ty,“ pravil, „dobře se připrav.“
Hlasitě jsem polkl. Neměl jsem už strach. Právě naopak. Byl jsem plný kuráže a odhodlání tam i zemřít jenom proto, abych uťal hlavu jakémukoliv Římanu.
„Těšíš se?“ zeptal se Antep.
„Na smrt?“
„Ne, na svobodu,“ usmál se.
„Bojoval jsi už někdy?“
„Ano, mockrát,“ zasmál se znovu, jako by jej to jen těšilo.
„Nevypadáš jako otrok.“
„Ne, to ne, nikdo mě ještě nikdy neporazil.“
„Nevypadáš svobodně.“
„To proto, že to jediné, co chci, je utkat se s Římským vojákem. Po ničem jiném neprahnu než zabít toho, kdo zabil mou rodinu,“ stiskl pěst a do očí se mu nahrnuly slzy. Bylo zvláštní pozorovat toho Minotaura urvaného z řetězu, jak teď sedí na zemi a pláče.
„Ty!“ zazněl mi za zády hlas.
„Pojď teď s námi,“ řekl jeden ze tří vojáků a v poutech mě odvedli pryč.
„Zlom jim vaz!“ ozval se v ozvěně Antep.
Vedli mě dlouhou chodbou pryč. Kdybych neměl mapu, nejspíše bych se v tomto bludišti nevyznal. Na samém konci mě oblékli do lehkého brnění, dřevěného štítu a gladia a vedli opět někam dál. Na konci chodby jsme se zastavili. Byla slepá, myslel jsem, že jsme zabloudili. Ale pak se před námi otevřela obrovská vrata a do mých očí dolehlo ostré slunce. V uších se mi rozezněl výskající diváci, kteří mi i nadále zůstaly v hlavě, jako skladba vítězství.
Vojáci zůstali stát u vrat a já vešel do arény. Všude kolem byly lidé, kteří se přišli podívat na další zápas. Vešel jsem doprostřed bojiště a pohlédl k mohutnému sloupu pod nímž stál ten nejvyšší z nejvyšších pod samotnými bohy. Pozvednutím gladia jsem jej pozdravil a podíval se na druhý konec arény, odkud vyšel jednou tak větší muž, než jsem já. Měl stříbrnou přilbu s rudým chmýřím na konci a s brněním jednou tak silným, než bylo to moje.
Davy zuřely. Dupaly, tleskaly a vykřikovaly, nechť se pustíme do boje. Pevně jsem v dlani stiskl štít, druhou rukou gladia a vztekle jsem se proti němu rozběhl. Půda pod mýma nohama vířila a vytvářela za mnou obrovský písečný mrak. Nevnímal jsem diváky, kteří se přišli podívat na tento boj. V hlavě mi znělo bubnování mého srdce a cítil jsem krev, která mi zuřivě proudila v žilách.
Na posledním kroku jsem se odrazil a jedním švihem ruky jsou soupeře sekl do ruky. Zařval jako vzteklý lev a rozběhl se naproti mně. Kryl jsem se štítem, ale jeho meč byl mnohem silnější, a tak během chvíle můj štít rozštípal na třísky. Gladie cinkaly o sebe čepelí a svištěly ve vzduchu při každém máchnutí ruky. Náhle jsem upadl. Nic jsem necítil, ale na půdě, v písku pode mnou se začaly objevovat kapky krve.
Zabil mě! Problesklo mi hlavou, když jsem uviděl soka, jak ke mně rozzuřeně utíká a napřahuje svůj meč, aby skonal s mým životem. Nepřemýšlel jsem, sebral gladia ze země a jeho ruku, ve které držel štít, jsem mu uťal. Lidé povstali a hlasitě tleskali. Císař ohromeně přešel k zábradlí a natáhl svou ruku s palcem otočeným k východu. Čekal jsem. Soupeř se na zemi zmítal, svírajíc ránu, kde se ještě před chvílí pohybovalo zápěstí. Krvácel.
Císař na mě pohlédl. Šibalsky se usmál a ukázal palcem k zemi. To byl povel. Přišel jsem k muži, pohlédl mu do očí a napřáhl ruku s gladiem.
„Ty pro císaře, já pro svobodu,“ řekl jsem a rychlím pohybem mu utnul hlavu.

Jen co mě zavřeli zpět do žaláře, přiběhl ke mně Antep a začal mi ošetřovat ránu. Jak se ukázalo, sekl mě pouze do poloviny lýtka, ale i přes to rána s pískem velice štípala.
„V aréně se nikdy nesmíš dostat k zemi,“ radil mi a poléval ránu vínem, „protože jenom tak má nepřítel vyšší šanci.“
Čekal jsem. Dlouho jsem čekal, než se tu objeví nějaký voják. Dočkal jsem se až k večeru, kdy nám přinesli jídlo a zeptal jsem se jej, kdy mě propustí, že mi dali slib.
„Propustit? Chtěl bys jen tak jít?“ smál se a přivolal ostatní, aby se mi mohli zasmát také.
„Slovo císaře jako příčina vašeho smíchu,“ zašeptal jsem si pro sebe, avšak jeden z vojáků to zaslechl.
„Dávej si pozor na to, co říkáš! Můžeš být rád, že jsme tě rovnou nepředhodili lvům!“ zavrčel jako pes a všichni naráz odpochodovali dlouhými chodbami pryč.
Od této chvíle bylo mým jediným přáním vybojovat si svobodu. Tu nádhernou svobodu, kterou mi onoho osudného dne vzali.
Bojoval jsem. Mockrát jsem bojoval a vítězil, ale má vysněná odměna nepřicházela. Antep bojoval tak, jak uměl, pomstychtivě a krvelačně tak, jak mu povraždili rodinu.
Avšak svoboda pro nás byla v nedohlednu.

Jeden den ráno nás všechny probudili vojáci. Nedali nám snídani, jen pronesli pár vět:
„Všichni se pořádně připravte. Čeká vás velká zábava.“
Odpoledne nás odvedli chodbami do zbrojírny. Oblékli nás do zničených brnění a vybavili dřevěnými štíty a čerstvě nabroušenými gladii. Bylo nás tehdy devět. Devět mužů stálo vedle sebe ve třech řadách svírajíce meče. Nikdo nevěděl, co se děje. Antep se nebál, usmíval se a modlil se, aby proti nám poslali římany. To bylo jeho jediné přání. Někde za velkými dveřmi se ozývaly davy lidí, lačnících po začátku her a ve vzduchu se nesl pach krve a nenávisti.
Otevřely se vrata. Všechny nás oslnilo slunce a davy diváků, kteří se mačkali po bocích arény, aby též mohli vidět tento neobyčejný zápas. Vešli jsme dovnitř. Hledali jsme, kde jsou soupeři, avšak naše hledání přerušil císař.
„Vážení diváci a zápasníci, dovolte mi, abych vás uvítal na tomto zvláštním zápase. Mezi sebou se utkají tito bojovníci,“ zvolal a davy začaly jásat. My, všichni, jsme se začali ohlížet, zda to myslí císař vážně. Skoro ve stejných žalářích jsme trávili veškerý čas, byli jsme vypuštěni jenom na poražení soupeře, a nyní bychom se měli mezi sebou rvát?
„Myslí to vážně?“ zeptal se Antep a podíval se na mě.
„Nehodlám vraždit své bratry, Marcusi,“ zavrtěl hlavou. Pohlédl jsem na císaře. V očích mi plála nenávist a on se smál. Nechával se pohlcovat poddanými, kteří mu lásku projevovali hlasitým souhlasem.
„Ave, Caesar,“ rozkřikl jsem se. Císař zpozorněl a přistoupil blíže k balkónu.
„Ave, Caesar, morituri te salutant!“ vykřikl jsem. Císař se zamračil.
„Nechť jsou tito odvážlivci upáleni, třeba je to ponaučí se chovat!“
Muži v aréně zpanikařili. Byli zmateni a vystrašeni. Natolik se báli smrti, že raději, než aby byli upáleni, se pustili do boje.
„Pozor Antepe!“ zavolal jsem jednou ranou zabil bojovníka, který se jej právě pokusil zabít.
„Díky, Marcusi,“ usmál se a společně jsme se pustili do obrany.
Bylo neuvěřitelné, jak se během chvíle z nás všech stali nepřátelé. Včera jsme společně popíjeli víno a nyní se vraždíme v aréně.
Rozběhl jsem se na muže, který byl velkého vzrůstu a na pažích se mu leskly velké svaly. Kdyby chtěl, jednou ranou by mě skolil, avšak byl velice nemotorný a zacházení s mečem mu moc nešlo. Štítem jsem si kryl hruď a líce a gladiem slepě sekal, vždy zastaven mečem nepřítele. V jedné chvíli jsem ucítil závan svobody. Ne však takové, po které jsem lačnil. Avšak svobodě v aréně. Svobodě v boji a nenávisti. Té špatné svobodě, které nás po celou dobu učili. Možná, že jejich slova nakonec pravdivá byla, jen nám se jim nedařilo porozumět.
Docházel mi dech. Muž měl obrovskou výdrž, skoro ani nedýchal, jen mě utlačoval víc a víc ke kraji arény. Bojoval jsem s ním dlouho. Rány, které mi způsobila čepel jeho meče, krvácely a štípaly, avšak bolest byla to jediné, co jsem snažil necítit. Nohy se mi pletly do sebe a tělo pomalu přestalo vydávat energii. Svalil jsem se k zemi. Zhluboka jsem dýchal a pozoroval meč, který se třpytil ve slunci, napřáhlý nad mou hlavou. Ale v posledním okamžiku po muži skočil Antep. Povalil jej k zemi a začali spolu bojovat. Pokusil jsem se vstát, ale rána z prvního zápasu, která mi zůstala na lýtku se otevřela a mnou projela nesnesitelná bolest. Znovu jsem se svalil k zemi do kaluže své krve. Pozoroval jsem, jak bojují.
Bolest pomalu ustupovala. Rány zaschly a tělo jako by ožilo. Postavil jsem se pomalu na nohy a zadíval jsem se k bojujícím mužům. Antep v nestřeženém okamžiku, kdy muž pohlédl ke mně, jej Antep probodl svým gladiem. Muž klekl a zadíval se mu do očí. Antep se usmál. Viděl jsem, jak se mu v očích objevila jiskra štěstí a podíval se na mě a jasným znamením, že účty máme vyrovnané. V tu ránu jej muž probodl též.
Ohluchl jsem. Slyšel jsem tep svého srdce. Rozběhl jsem se k němu. Muž se svalil a zemřel tak, jako ostatní, zatímco Antep ležel zády k zemi, hledíce na nebe a v očích se mu leskly slzy.
„Antepe, vydrž, kamaráde, všechno bude zase dobrý,“ snažil jsem se jej utišit.
„Bojoval jsi dobře, Marcusi,“ zasmál se.
„Ne, ne, to ty jsi bojoval dobře. Skolil jsi jej, zasloužíš si svobodu.“
„Ne. Já nebojoval pro svobodu. Jen z čisté pomstychtivosti a nenávisti. Nebyl to opravdový boj.“
„Antepe,“ zašeptal jsem a zavrtěl hlavou.
„Marcusi, jdi, tvá odměna již čeká. A neoplakávej mě, leč věz, že já budu šťastný, znovu se shledám se svou rodinou,“ vydechl a s otevřenými oči zemřel. Dvoumi prsty jsem mu zavřel víčka a položil k zemi. Měl pravdu. Našel svobodu v nejméně očekávané věci. Našel svobodu ve smrti.
Vstal jsem a podíval se po celé aréně. Všude byla spousta krve a mrtvých vojáků. Včera bratři, dnes nepřátelé. To z nás udělal život gladiátorů.
„Gratuluji, mladý bojovníku, vedl sis velice dobře. Snad ode mě přijmeš dar věčné svobody a propuštění z otroctví, jako důkaz toho, jak statečně sis vedl v boji,“ pronesl císař a požádal své vojáky, aby mi přinesly věci, které mi onoho dne byly odebrány.
Vrátil se mi meč, se kterým jsem trávil dětství a bojoval ve válkách proti Římanům. Vrátilo se mi mé stříbrné brnění, ve kterém jsem velel svému vojsku. A vrátil se mi štít, který mě léta chránil před čepelemi nepřátel.
Byl jsem propuštěn. Vojáci mě doprovodili k východu z arény a počkali, než nadobro opustím amfiteátr. Otevřel jsem dveře a pomalu vyšel ven. Slunce mi opět zasvítilo do očí, nohy ucítily pevnou půdu pod nohama a ve vzduchu zavoněla vůně čerstvě upečeného chleba. Lidé kolem mě procházeli, vráželi do sebe a rozčilovali se nad vysypanými vejci z nůše. Nikoho nezajímal příběh generála, který padl do rukou Římanů, a jako válečný zajatec si musel vybojovat svobodu.
Ještě jednou jsem se nadechl, promnul si oči a vydal se do sluncem zalitého města. Sehnal jsem koně, koupil jej za pár mincí, které jsem nahmatal na dně kapsy, a tryskem uháněl na sever od Říma, do mého kraje a místa, kde jsem tenkrát ztratil vědomí. A v této chvíli jsem poprvé za několik let ucítil svobodu. Vítr mému koni i mne pročesával vlasy a chladil mi tváře, zapadající slunce mi svítilo do očí a krajem voněly vinice a ta divoká nespoutanost, na kterou až do smrti nezapomenu.