Vela

Ke svým pětačtyřicátým narozeninám obdržel 3. července roku 1760 plukovník Marius Renaird poněkud neobvyklý dárek.

Byl to teplý den uprostřed léta, ochlazovaný příjemným větrem. Slunce pražilo ze všech sil a poručík Renaird se procházel po písčité pláži na západě země. Zranění, které utržil v bitvě s Brity, ho i po roce stále obtěžovalo, a proto ho jeho starší bratr musel podpírat. Šlapali písek mlčky a nořili se do hučení slabého větru, monotónního šumění moře a křiku racků a do slané vůně zpěněné mořské vody, která Mariovi imponovala nejvíce. Tady bylo snadné na okamžik zapomenout na minulost, na válku, a nechat do sebe proudit čistou ryzí přírodu.

Leč po chvíli ono kouzlo přerušil Mariův hlas. „Évariste?“ oslovil bratra. „Évariste, cítíš to?“ Mariova ruka sevřela Évaristovu paži. Zastavili se a svorně nasáli vzduch do nozder. Onu konejšivou slanost moře, jehož vlny jim čas od času mlsně, téměř provokativně olízly boty, rozrušovalo jako kapičky kyseliny něco jiného. Něco, co oba okamžitě poznali. Jako první to nahlas vyslovil mladší z bratrů:

„Kouř...“

„Poběž!“ vykřikl Évariste, první se obrátil a klusal zpět ve vlastních stopách, následován trochu trhaně se pohybujícím sourozencem. V ústrety jim už utíkal jakýsi sloužící. Máchal ve vzduchu pažemi a křičel: „Oheň! Požár!“

„Na to jsme přišli taky,“ ušklíbl se Évariste renaird. „A co se stalo, že ten požár vůbec vznikl?“

Na to sluha odpovědět nedokázal. Zatímco na něj Évariste dál rozčileně řval, běžel Marius neohroženě dál, na nádvoří na sebe vylil vědro vody, přetáhl si košili přes ústa a nos, aby se chránil před dusivým kouřem, přestože mu z něj stejně slzely oči, a skrz látku huhlal co nejhlasitěji její jméno.

„Madeleine!“

Jeho žena Magdaléna byla v pořádku, vyvázla z ohně jen s ohořelým rusým copem. Zámek však zachránit nebylo možné.

Sourozenci s Magdalénou odešli do hlavního města, kde král za věrné vojenské služby obou bratrů věnoval rodině panství a zbrusu nový palác jménem Vela v centru metropole. Podle oné budovy později Marius pojmenoval i svoji a Magdaléninu dceru.

Rodina Renairdů vlastnila Velu až do roku 1813, kdy byl starý vznešený rod vyvražděn. Interiér zámku byl upraven a jako další zkonfiskovaná sídla skončila Vela jako jeden z činžovních domů, kterým byl určen správce bytný a kam se nahrnuli měšťané.