Uvězněná ....

Okolo byly jenom staré oprýskané zdi, chladný vzduch a ty zpropadené mříže omezující mojí svobodu. A víte co já dělám? Normálně tu sedím. Sedím na stejně oprýskané studené podlaze. A je to hrozně ponižující. A taky nepraktické. Pro moje šaty, především. Jsou moc krásné na to, aby musely snášet takové zacházení. A víte jak vypadají moje ruce? Nemůžu s nimi ani pořádně pohnout, neboť jsou svázané pouty. Je to tak neadekvátní mému postavení!

Měla jsem se teď připravovat na slavnost, vybírat si šaty a komandovat papínka, ať pořád neřeší finanční problémy a privilegované stavy nebo o co se to pořád stará, a věnuje se také trochu mně. Místo toho si odjel na schůzi s měšťany, šlechtou a církví. Tss. Víte, že jich bylo téměř 1200 svoláno k nám do Francie? Jestli tohle budu muset taky jednou řešit, s radostí přenechám trůn někomu jinému.

Celý život mě ty přesladký nány z paláce učily optimismu. Fajn. Udělám jim radost. Budu myslet pozitivně.
Vlastně je skvělé, že mě unesli asi tak tři tucty vojáků zrovna když jsem vykonávala svojí potřebu a měla na sobě včerejší šaty. Je nadmíru vyhovující že mě z jejich pevných sevření bolí ruce ještě teď a z jekotu mám hlas jak ochraptělá. Opravdu úžasné.
Alespoň k něčemu byly ty služky dobré. Teď by se mi tu docela hodily. Je mi smutno. Povídám si už sama ze sebou a nechci vypadat jako blázen.
Nejsem si úplně jistá, ale mám pocit, že do mě něco nalili. Takové chování u mě není normální a ani vhodné. Jako správná princezna bych měla ječet a vyhrožovat něco v tom smyslu, že „ si to s vámi můj tatínek vyřídí!“ A pro větší efekt si pořádně dupnout a když půjde opravdu do tuhého – začít brečet.
Ale všechno by to byla hrozná nuda. Celý život mi někdo říká, co mám dělat, co se ode mě očekává, jak se chová dědička trůnu a podobně. A víte co? Udělám skandál! Princezna se vzbouřila! Ale jsem v klidu. Ať si mě zabijou. Alespoň se nedožiju svého trůnu. Stejně bych Francii vládnout nikdy nechtěla.
Počkat! Slyším zvuky ….. To už si jdou pro mě? S tou vraždou jsem to nemyslela vážně! Nebo ano, ale určím si přesný termín!

Já chci žít, pomoc …….
Někdo otevřel dveře od cely. Srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že mi roztrhne spolu s hrudníkem i ty vyšívané diamanty na šatech.
Byl to jeden z vojáků.
„Pojď ven, kočičko,“ zaculí se.
Ti chlapi jsou tak trapní. Mám já tohle za potřebí? Možná jenom v případě, že mě chtějí dát popravit a tohle má být útěcha nebo poslední věta před smrtí.
Prudce trhnu rukama svázanýma v poutech, až to hlasitě zachřestí, na znamení, že člověk se většinou ani nemůže pohnout, když mu jeho krásné štíhlé ručky svírají ohyzdná studená kovová pouta.
Naštěstí má v hlavě pravděpodobně mozek, na rozdíl od svých kolegů, protože to pochopí, jako že mi má pouta uvolnit a namíří si to ke mně.
„ Promiňte, Vaše Výsosti.“
Ten voják boduje. Ale stejně si musím zachovat princeznovskou hrdost a nenaletět hned každému.
„Co tu vůbec chcete?“ zavrčím na něj.
Z nenadání zjišťuji, že můj hlas se dá považovat za hlas úzkostlivý. Necítím se, ale ani v té nejmenší úzkosti. Opravdu.

Chlap mě pevně chytne za paži a hrubě mě táhne z cely a dále celým vězením okolo všech uvězněných. Okolo jsou samí obtloustlí, vousatí chlapíci více než vypadající na zloděje a masové vrahy.
V tom uslyším hlasitou ránu. Strop se spolu s ní otřásl. Voják mě dále táhne Bastilou, teď už, ale rychleji.
„Pospěšte si, Výsosti!“ křičí na mě, neboť se ozývají další a další rány a on čím dál tím víc zrychluje. Něco se děje.
Všude se výří prach, pálí mne oči. Musím je zavřít. Nevidím nic a jsem zcela oddána tomu neznámému vojákovi.
„Rychle!“ zakřičí opět.
Můj strach nabírá na velikosti, skoro se dá považovat za paniku. Běžíme čím dál tím rychleji. A v tom, aniž bych to zaregistrovala, jsme venku. Běžíme, ale stále dál, voják mě táhne. „Musíme dál!“ křičí.
A v tom se ozve další rána, nyní mnohem hlasitější a děsivější. Tlak nás odmrští dopředu a my spadneme hrubě na zem. Cítím jenom ostrou bolest.
Pomalu otevírám oči. Vidím rozmazaně. Nade mnou se tyčí asi pět hlav naprosto neznámých lidí.
„Kdo jste?“ vysoukám ze sebe, „A co se to stalo?“
„Posaďte se, slečno.“ Pomáhá se mi narovnat mladá dívka.
…. Jak mě to oslovila?! Jsem zvyklá na „Vaše Výsosti“.
Už jsem ji chtěla okřiknout, když mi to, ale překazila náhlá bolest za krkem a na hlavě.
„Au!“ vyjekla jsem.
„Nebojte se.“ Uklidňuje mě neznámý kluk.
Když už jsem schopná normálně vidět, zpozoruji něco děsivého.
Celá Bastila, v které jsme před chvílí ještě seděla svázaná v poutech, se bortí v plamenech. Všude okolo je smrad, kouř a žhavý oheň. Několik desítek tisíc lidí bombardují kameny a krumpáči všemi nenáviděnou Bastilu.
Zase se mi klíží oči. Nedobrovolně, tíhou vyčerpání, se skácím zpátky na zem. Já ale nechci spát. Umřít …..

Slyším nějaké hlasy. Jsem moc zmatená na to, abych je hned teď rozeznala. Z kontextu je mi to, ale brzy jasné.
„Ano pane. Napadli Bastilu.“ Poznávám otcova dvořana.
„Ale to je vzpoura!“ křičí můj otec.
Dvořan ho opraví.
„Omyl, sire, to je revoluce!“
A to mě vyděsí …….