Václav a „Vědma“

Je známo, že v řeckých Delfách žila od samého počátku tohoto města čarodějnice a vědma, která předpovídala budoucnost snad všem významnějším osobnostem po několik staletí. Byla velmi stará, až přestárlá, nikdo nevěděl, kolik je jí vlastně let. Stejně tak nikdo neznal její dlouhou minulost, přítomnost a už vůbec ne budoucnost. Možná jen ona sama a to se rozumí, že se o tom dále nešířila, přestože to byla, mimo své schopnosti, žena jako každá jiná. Ráda klevetila se sousedy a delfské klepy měla vždy v malíčku. Možná i proto se proslavila po celé vyspělé Evropě, neřku-li také v říších tatarských a arabských.
Jejím hlavním řemeslem a živobytím ale nebylo šíření drbů, přestože by jí i tato činnost jistě také dobře vynášela. Kohokoli jste se zeptali, kde se nejlépe dozvíte, co vás nemine, odpověď přišla bez přemýšlení a pokaždé stejného ražení: „Jen v Delfách, pane, zjistíte, co vás brzy čeká. Jen u staré moudré Vědmy, to jest pravda odvěká!“ Těžko říci, zda každý pronášel stejná slova, avšak význam nezmizel.
Do Delf se sjížděly davy lidí, kteří toužili být obeznámeni s budoucností. Mezi zákazníky Vědminy patřili i Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Ti k čarodějce přivedli svého teprve osmiletého syna Václava a za nemalou částku žádali o předpověď tomuto malému chlapci. Vědma odbyla rodiče tím, že dětem budoucnost nečte. Ve středověku se stávalo, že děti často umíraly na následky různých chorob a stařena už jednu nepříjemnou zkušenost měla, když takovouto skutečnost předpověděla synovi jednoho franckého úředníka a oblíbence krále. Jan se však zapřísáhl, že zprávy přijme vlídně, ať už budou jakékoliv. Vědma si chvíli krále pozorně prohlížela, pak pokynula chlapci.
Jako první mu nabídla kožený váček plný plochých oblázků.
„Vybírej podle hmatu. Které jsou ti nejpříjemnější?“
Malý Václav vylovil 3 kameny a položil je na stůl. Stařena si je prohodila v seschlých tmavých dlaních a přivřela unavené oči. „Tak ty jsi princ, je to tak?“
„Ano, to jsem,“ souhlasil chlapec s naučeným sebevědomým v hlase. Na jeho růžových tvářích však byly vidět rozpaky.
„Čím by ses chtěl stát, víš to?“
„Můj otec je králem, tak mým údělem je jím být také.“
Oblázky vyletěly do vzduchu.
„Neptám se, čím máš být, ale čím být chceš, copak jsi hluchý?“
Královské rodiče toto jednání vyděsilo. „Nesmíte s ním takto mluvit-“
„Chcete znát synovu budoucnost?“ osopila se na ně čarodějka a oči jí plály. „Buďte zticha a slyšte, co pravím.“ Až v tuto chvíli dopadly říční kameny na stůl jakoby přitahovány neviditelnou silou. „Váš syn je předurčen k vykonání velkých věcí. Podívejte, jak leží jeho kameny. Určují směr osudu.
Ale nemám je příliš ráda…“
Uchopila balíček karet a jako zručný hospodský karbaník promíchala je a rozložila před prince. „Vybírej s rozvahou.“ řekla jen. Princ ukázal na sedm karet. Byly nejbarevnější a to dětské duši vždy lahodilo. Věštkyně povytáhla šedočerné obočí. „Vida.“ zaskřehotala, plně soustředěná nad kartami. Jan s Eliškou jen napínali svůj královský sluch, aby jim nic důležitého neuniklo. „Rozhodně dokáže velkolepé věci. Ovšem…“ pousmála se a dodala tím svému nezvykle tvarovanému obličeji lidský nádech. „Nerad se bude řídit pravidly, to raději sepíše si vlastní. Mládí bude bouřlivé – ale kdo je nemá, viďte že! Tady na tomto výjevu - vidíte to - to je úspěch ve vzdělání, ale ne vlastním, ovšem to se také nevylučuje. A tady – ano, to je láska, čtyři ženy budeš mít, mladý muži.“ Chlapec vykulil oči, jakože „Co je to za nesmysl?“, ale brzy si uvědomil, že se to nesmí a provinile sklopil hlavu.
„Jen se nedělej,“ ponoukala ho Vědma. „Rošťačíš. Myslíš, že bych na to nepřišla? Ale můj hochu, vždyť máš to napsané tady!“ Dlouhým nehtem se dotkla princova čela. „Na to není potřeba žádných lektvarů ani nadpřirozena.
Ale to jsem nechtěla! Musíme zjistit přece vaší vznešenou budoucnost!“ probudila se ze snění. Karet se jí zřejmě už znechutilo, uchopila proto velkou skleněnou kouli. „Vezměte ji do rukou. Ale obezřetně! Ať vám nespadne!“
(…)
Když se s královskou rodinou Vědma loučila, chovajíce si v rukou váček s penězi, netušila, jak moc se svou věštbou přiblížila skutečnosti.
Václav, přejmenován na Karla IV., se stal moudrým a uznávaným císařem, vyřkl mnoho revolučních myšlenek, českým národem byl tak oblíben, že jej do dnešní doby nazývají „Otcem vlasti“. Nechal postavit mnoho staveb, mezi nejznámějšími je Karlova univerzita (1348), Karlův most nebo Karlštejn. Měl také spisovatelské sklony, jeho nejvýznamnějším dílem je Vita Caroli, kronika, ve které objektivně popisuje dějiny své doby. Nýbrž navzdory všem svým dobrodiním byl v mládí rebelem a rád pořádal dobyvačné výpravy, za něž byl dokonce pokárán i samotným papežem. Říct si dal, a polepšil se, až po několika vážných úrazech.
A ponaučení? Každý člověk má něco nadpřirozeného, je-li možno to takto říci, a něco výhradně lidského. Jako byl Karel IV. mladý a nerozvážný, je mnoho lidí dnes bohužel i do pozdějšího věku. A že byla slavná delfská vědma také ženou s přehnaným zájmem o společenské dění, to je další příklad lidskosti. Ačkoliv ji cosi „nadpozemského“ obdařilo neuvěřitelnými nadpřirozenými schopnosti, byla též pouhým člověkem z masa a kostí. A přesvědčili se o tom nejen katové, když její tělo upálili během čarodějnických procesů na hranici.
Středověk a současnost. Jaký je rozdíl? Vždyť lidé se nemění!