Vrátit se domů

Pršelo. Kapky létaly vzduchem tak jemně, že je sotva šlo zaznamenat, stydlivě se blyštily na jasném slunci jako démanty. Stromy i budovy vystupovaly proti zachmuřené, věčně negativistické obloze s hrdým postojem. Vzpínaly se s určitým záchvěvem vítězství nebo snad hrdinství, zatímco přebíhaly ze strany na stranu, stará spojenectví zanikala a nová se rodila v řádu sekund neslyšného ťukání drobných stříbrných kapek – slziček toho zarmouceného nebeského velikána, zamračeného nad celým šedým světem. Snad v té válce vyhrávalo slunce. Ale není to jisté, všechno se měnilo tak rychle, příliš rychle, kap – světlo, kap – tma, kap – světlo, kap... Tráva zářila nebývale zdravě, jako by se konečně mohla naplno rozesmát po dlouhé etapě smutnění. Stromy se pohupovaly v rytmu melodie, jíž mohly slyšet jen ony, a skrz čvachtající kaluže, matné tak, že by nikdy nebylo možné dohlédnout na dno, zrcadly kalu se nebeskou sférou klenula královna veškeré krásy, miss vesmíru. Proti popelavé modři nadýchaných polštářů z vody a vzduchu se tyčilo dítě deště a světla, tajná zbraň pro všechna vítězství. Čekala tam, nádherná a nevinná ve své křehkosti.
Duha. Optimistická iluze lepších světů, odlesk na objektivech kosmických turistů. Naděje, lesklá a vysmátá proti dusivé stísněnosti betonového sloupu strohého oplocení. Kov pozvolna chřadl. Bylo jaro. Jen čápi se ještě nevrátili z ciziny a jejich hnízdo vypadalo tak prázdně, když na něj nesvítilo slunce. Bylo jaro.
A duha. Ani jedno nečekala tak náhle, přesto ji to těšilo. Měla ráda tohle pestré období, když se všechno probouzí a ožívá. Teplé dny obvykle zvěstovala svým příletem hejna stěhovavých ptáků. Na jednom z několika okolních komínů, zjevně nepoužívaném, stálo čapí hnízdo. Jaro už dorazilo před několika dny, jenže oni pořád nikde. Doufala, že se vrátí brzy. Chodila se tam k hnízdu dívat každý den, ale pořád se neobjevili. Říkala si, že je to ještě příliš krátce, co zima skončila, na to, aby přiletěli domů, avšak ani to jí nezabránilo kontrolovat ztichlý komín a snůšky suchého klestí, které po sobě nechali, kdykoliv měla příležitost. Tak či tak, stejně by šla kolem – chodila tamtudy takřka denně, i když zřídkakdy vícekrát, než dvakrát v jeden den; dnes měla štěstí, její každodenní rutina se vychýlila, a tak tudy procházela již nyní, což se nestávalo často. Ale oni tam nebyli a ona je chtěla znova vidět, co nejdříve. Než celá čapí rodinka na podzim odletěla, velmi si je oblíbila. Trochu jí připomínali ji samotnou, ale jen trochu. Pokaždé, když se na ně zdálky tiše dívala, si tajně přála být jako oni. Umět létat. Velmi brzy zjistila, že lidé létat neumějí. Mrzelo ji to.
Jenže ani dnes se neobjevili. Přemýšlela, kdy nastanou ty správné podmínky, aby se mohli ukázat zpátky doma. Bylo to tady bez nich takové smutnější; jako by snad to místo nebylo dost pochmurné samo o sobě. Zavrtěla hlavou a místo toho se zaměřila na barvy kolem sebe. Jásavé světlo brzkého jara chvíli po probuzení světu slušelo. Měla jaro ráda. Dokázalo kouzlit, dokázalo na škaredých místech vytvořit něco krásného. Třeba tu duhu. Zdála se sice trochu pobledlá, i tak ji však ten pestrý pruh barev na obloze očaroval. Bylo to něco tak nádherného a nevídaného, až se jí zatajil dech – jako by snad mohla onu vidinu rozfoukat pouhým vydechnutím. Na chvíli zapomněla na své čápy. Na chvíli zapomněla na všechno. Tu ji ze sladkého omámení ji probral náhlý kontrast, když její oči po duze sklouzly jako po skluzavce; kontrast strohého zastíněného sloupu a divotvorné palety na podmračené obloze ji surově vytrhl ze zasnění, připomněl jí skutečnost, připomněl jí tiché domy, řádky čísel a všudypřítomnou popelavou barvu jejího světa.
Někdy si připadala jako ptáček v klícce, z níž nemůže uletět a jemuž přistřihli křídla, aby se mohl jen ploužit, zatímco venku létají všichni ostatní – a nemůže dělat nic, vůbec nic. Zabolelo ji z té představy u srdce a zastesklo se jí po svých opeřených přátelích. Ta duha byla téměř jako ti ptáci – volná, zvěstující naděje, leč úplně mimo dosah. Bylo to povznášející, přinášelo myšlenku, že bude líp, že určitě bude líp, zároveň však to krásné počasí mělo tak strašně deprimující vliv. Jako něco, co nikdy nemůžeš mít, přestože to kdysi bývalo tvoje.
Zahnala chmurné myšlenky – na tyhle pěkné chvilky měla jen kratičké nastřádané útržky dnů a měsíců a ona je nechtěla strávit s těžkou hlavou, když dnes bylo tak pěkně, jako už dlouho ne; dnes byl jeden z těch dnů, kdy bylo hezky a skoro i veselo. Proč by se měla užírat ponurými, zoufalými myšlenkami? Měla na ně většinu každičkého dne. Kdepak, nyní se chtěla radovat, tančit a zpívat, přála si poskakovat kolem dokola a obdivovat všechnu krásu světa. Jen na okamžik – toužila létat.
Povytáhla koutky úst nepatrně vzhůru.
Neměla to tak vždycky, totiž tohle matoucí hledání radosti. Naučila se to až později, až když se dostala sem. Najednou nebylo čemu se divit, proč se smát. Jediné, co chtěla, bylo vrátit se domů. Avšak potom objevila to hnízdo, když viděla po obloze plachtit temný stín. Nebylo příliš vysoko ani daleko, což bylo dobře. Nacházelo se tam hodně komínů. A tak to vlastně začalo. Viděla ty čápy, přilétali si a odlétali, kdy se jim zamanulo. Párkrát dokonce slétli i tam dolů, na nízkou trávu za budovami, a ona si je pak mohla prohlédnout víc zblízka, i když to se nestávalo často a oni je vždycky rychle vyhnali. Tu malou černobílou rodinku si oblíbila rychle. Dokonce jim dala i jména – byli tam Pírko a Ráchel a taky Iz se Sárou. Nejraději z nich měla Pírka. Byl tam s ní celou dobu, toho viděla jako prvního. Ale teď tam nebyli a jí bylo smutno. Alespoň měla duhu.
Soustředěně se zadívala na barvy jejích jednotlivých proužků, snažíc se přesně rozlišit, kde jedna barva končí a druhá začíná. Nešlo to. Jsem moc daleko, povzdechla si mlčky. V duchu si však představila, že tam žádné hranice nejsou, že fialová se volně prolíná s modrou, ta se zelenou a žlutou a oranžovou, která se vlévá do červené bez jediného přerušení. Moc se jí ta představa líbila, to plynulé přecházení z jednoho do druhého, bez rozdílů, bez rozlišování. Rozhodla se, že už nikdy nebude malovat duhu jako jeden proužek vedle druhého, stroze oddělené.
Náhle ji do výhledu vstoupil drátěný plot, vpadl do jejího zorného pole surově a bez vyzvání a vytrhl ji ze zamyšlení. Kolem jednoho z hrubých šedivých sloupů zlehka prosvítal proužek červeně. Zbytek barev nešel vidět, schoval se za ponurý beton a zatvrzele odmítal vylézt. Možná se bál.
Trochu se zamračila. Červenou barvu neměla moc ráda. Tedy, kdysi ano, dokonce jí hlavou ještě pořád vířila živá vzpomínka na její oblíbené šaty, červeně zářící a s blyštivou pentlí. Byly její nejmilejší, nicméně je musela nechat doma. Nejdřív jí to mrzelo, teď už jí to ale nevadilo – stejně by je tady nevynosila. Od té doby však ztratila svou vášeň pro červenou barvu. Neměla ji ráda, již ne. Dokonce ani bílou, krásnou čistou bílou, jako ta slušivá stuha. Některé barvy se jí smísily se vzpomínkami, a to už pak nejsou jako dřív. Plno věcí se jí smísilo s novými vzpomínkami. Zato si oblíbila modrou. Modrou, jako obloha, po níž létají ptáci, modrou jako voda, přes kterou jde přeplavat (a nebo taky ne), modrou jako nekonečná volnost... bezmezí? Leč jen tu zářivou modř, jakou člověk vidí na nebi za hřejivého letního dne. Žádná našedivělá, žádná mračna nebo prach. Takové barvy spadaly do stejné kategorie jako červená a bílá.
Pokusila se kousek posunout, jen kousíček, aby viděla tu duhu celou ještě chvilku, jenže nebylo moc kam se hnout a bylo jen štěstí, že nakonec díky svému přešlapování neviděla míň, než předtím. Zdálo se jí, že ty nehmotné barvičky na obloze blednou. Zatímco tam stála a zvolna přenášela váhu z jedné nohy na druhou, jak ji začínaly pomalu pobolívat, se duhové odlesky jaly slévat se jeden s druhým, každý se šedivou oblohou; v tom odstínu, který neměla vůbec ráda. Konečně se jí podařilo vyhoupnout se na špičky a dostat se pár centimetrů dopředu, takže ta pestrá mizející změť na obloze na ni ještě na chviličku vykoukla; ponurý sloup zůstal zapomenut. Pohledem zalétla ke komínu, zel však prázdnotou. Za okamžik bude stejně pustá i ta obloha, problesklo jí netečně hlavou. Slunce ztrácelo svou moc a všechno se opět počínalo obracet ve svou obvyklou apatickou šeď – tráva zchřadla, vmžiku z ní vyprchal veškerý ten mladistvý zápal, jenž jí na pár minut propůjčilo slunce. Siluety budov ztratily svou hrdost, se skloněnou hlavou a staženým ocasem se vrátily do mdlého stínu. Nebesa zůstala zamračená, jen ta duha už na nich nebyla. Zrnitý šedohnědý sloupek s hrubými kamínky a rezivějícím železem přišel o své detaily, stal se z něj pouze obyčejný sloupek drátěného plotu. Nepřestávalo poprchávat; provlhlá látka ji studila na ramenou. Někdo se rozkašlal.
V posledních optimistických paprscích světla spatřila po blátivé cestičce lézt malého, baculatého střevlíka. Černá skořápka se mu třpytila, až jí trochu připomínala tu rozplynulou duhu. Tiše se pro sebe pousmála. Měla pocit, že odkudsi zaslechla zašvitořit ptáčka, ale když se s nadějí otočila k hnízdu, zůstávalo opuštěné. Ale vrátí se, ubezpečovala se v duchu, vrátí se zpátky domů. Vždyť mají křídla.
Kdosi zakřičel něco, čemu nerozuměla. Houf lidí se však dal do pohybu, z čehož usoudila, že to bylo cosi jako: „Běžte!“. Zrak jí znovu sjel kolem neklidných louží na rozmoklou hlínu, kde lezl ten černý brouk. Už se neleskl. Řada se začala plynule posunovat vpřed; netrvalo ani pár vteřin, než jedna z okopaných prochozených bot zkřížila drobnému hmyzu cestu a s téměř neslyšným křup jej změnila v nažloutlou kaši. Bláto pod nohama čvachtalo. Domov na komíně zůstával bez svých nájemníků. Mraky zmodraly a zšedivěly, tak jako všechno ostatní.
Dívka svěsila hlavu a šouravým krokem pokračovala stále dopředu spolu s ostatními.

Jen chvíli poté, co zmizela ve tmě, slunce znovu vykouklo zpoza temných oblaků. Ještě jednou ozářilo řídkou trávu a vrátilo jí trochu života v tom politováníhodném stavu, v němž se nacházela. Kaluže se na okamžik znovu zablýskly jako přepychová zrcadla či vyleštěné stříbro. Drátěný plot se alespoň na moment stal něčím zajímavějším, čímsi víc iluzorním, že to téměř vyvolalo zdání překonatelnosti, kdybyste si dovolili uvěřit, něčím lidštějším, než drsným, strohým plotem, který nikoho nepustí pryč. Jen s tím střevlíkem už slunce nic nezmohlo.
V oblouku nad cihlovými domy se ještě naposled vyklenula naivní duha, spíše jako dětský obrázek malovaný pastelkami než výjev skutečnosti, strašlivá ve své nadějeplnosti a křehká jako sklo.
V posledním třpytivém souboji mezi světlem a tmou. Jako by svět musel vyvážit takovou jásavou krásou příliš mnoho plíživé tmy. Jako by to kdy mohlo stačit.
V dálce se objevilo několik drobných teček, brzy už bylo možné rozeznat čtyři štíhlé krky a mávající křídla. Usedali ve svém hnízdě, konečně doma, zatímco z vedlejšího komína, jenž se stále ještě používal, se linul těžký temný dým, šedý jako všechno kolem.
Na obloze pomalu mizela duha. Mísila se, až nebylo poznat, co kde končí a co kde začíná. Slunce zalezlo za mraky a ten den už se nevrátilo.
Bylo jaro.