Tajemství světla

Budu vám vyprávět podivně zamotaný příběh z mého kraje. Jestli mu uvěříte,
nebo ne, je jen na vás, ale myslím, že něco tak bláznivého by si nedokázal nikdo vymyslet.
Začínáme na hradě Bouzov v době, kdy se blížila ke konci jeho přestavba do
dnešní podoby. V jedné malé komnatě, která připomíná spíš černou kuchyni, se
potichu, a přesto dost výrazně, rozčiloval místní kastelán Ferdinand: ‚‚Říkám ti, že se už definitivně zbláznil!” V místnosti s ním byl správce přilehlých lesů a polí Alois, který se místního pána, arcivévody Evžena, zastával: ‚‚Ale prosím tě, třeba tady opravdu jen straší.” Ferdinand se chytil za hlavu: ‚‚Pojď tedy se mnou dneska v noci po stopách toho tvého strašidla.”
Hodinu po půlnoci se tedy sešli před rytířským sálem a schovali se za závěs.
Netrvalo dlouho a uslyšeli kroky. Opatrně vykoukli a uviděli arcivévodu, jak běží v dlouhé noční košili s rukama plnýma popsaných papírů a svíčkou připevněnou na hlavě. Nevšiml si jich a pokračoval dál. Oba pánové vylezli ze svých úkrytů a Alois jen nevěřícně kroutil hlavou. ‚‚Měl jsi pravdu, ten to nemůže mít v hlavě v pořádku,” konstatoval a oba dva si stoupli k oknu a pozorovali mihotající se plamínek svíčky, jak se pohybuje po hradě. Tak tohle bylo to strašidlo, které už čtrnáct dní nahánělo hrůzu místním služebným a kuchařkám. Oba dva byli tak zadumaní, že si ani nevšimli, že se k nim blíží zezadu. Takže když jim arcivévoda zašeptal do ucha: ‚‚Co tady takhle v noci
děláte, pánové?” oba nadskočili úlekem. Řekli mu pravdu. Arcivévoda si je vyslechl a pak se rozhodl, že jim prozradí své tajemství: ‚‚Ale tady ne. Pojďte se mnou do kapitulní síně.” Oba dva ho v tichosti následovali. Uvnitř místnosti byly všude papíry s tečkami, čárkami a dalšími nesmysly. Arcivévoda si své návštěvníky svolal do nejtmavšího rohu a začal tajuplně vyprávět:
‚‚Zachytil jsem tajnou šifru,” řekl a mysticky zvedl obočí. ‚‚Čeho?” zeptal se neurvale Alois. Arcivévoda se ještě víc přikrčil: ‚‚Z východu někdo vysílá světelný signál. Sledoval jsem ho několik dní po sobě. Myslím, že využívá nějakou kombinaci Morseovy abecedy,” významně se odmlčel. ‚‚Hlídám teď každou noc, jestli ho znovu neuvidím, abych mohl té zprávě přijít na kloub.” ‚‚Tak já vám s tím luštěním pomůžu!” téměř vykřikl Alois. ‚‚Hádanky mám rád,” dodal a široce se usmál. Arcivévoda trochu rezignovaně přikývl a pak jim ukázal, jak při dešifrování postupoval. Domluvili se, že nad tím popřemýšlí a zítra se zase
sejdou. A jak Alois s Ferdinandem opustili arcivévodu, opustíme ho na chvíli i my a podíváme se do nedaleké Litovle.
Ocitáme se ve správní budově místního pivovaru, kde v současnosti bydlí
nešťastná a ubrečená mladá paní Miroslava se svým manželem Gustavem, který ještě teď v poledne spí. Probrečela celou noc a i teď se jen těžko brání slzám. Její muž totiž už týden netráví noci v jejich ložnici. Seděla u jídelního stolu, oběd přichystaný stejně jako zásadní otázku, kterou svému muži už prostě musela položit. Nadevšechno ho milovala a nerada by takhle krátce po svatbě o svého muže přišla. Byla nervózní, bála se odpovědi, ale zeptat už se musela.
Gustav ještě značně ospalý dosedl na židli naproti své krásné manželce a opět
měl ten svůj provinilý výraz. Miroslava se odhodlala a zeptala se: ‚‚Kde jsi v noci zase byl?” Čekal, že dříve či později tahle otázka přijde. Nechtěl lhát, ale jeho výraz dopředu napovídal, že neřekne rovnou celou pravdu: ‚‚Nemohl jsem spát, tak jsem si šel zacvičit.” Jeho manželka jen dál seděla, bez patrné změny výrazu a Gustav moc dobře věděl, že jí jeho odpověď neuspokojila. Odložil lžíci a položil si hlavu do dlaní. ‚‚Musím. Musím chodit cvičit na různá místa po městě,” řekl a jako by se mu ulevilo. Miroslava dál nehnutě seděla, a tak pokračoval. ‚‚Když jsem asi před dvěma týdny cvičil večer na zahradě, uslyšel jsem nějaký hlas. Ten mi řekl, že si do týdne musím vyrobit vlastní činky, jinak se pivovaru začne zle dařit. Nebral jsem to vážně, myslel jsem si, že jsem unavený a něco se mi zdálo. Jenže přesně za týden přišel tvůj tatínek s tím, že pivovar pravděpodobně přijde o svého velkého odběratele!” téměř vykřikl
a kroutil při tom hlavou. Miroslava se poprvé za tu dobu mírně pohnula. ,,Rozhodl jsem se tedy ten hlas poslechnout. Vyrobil jsem ty činky a když jsem s nimi poprvé cvičil, uslyšel jsem ho znovu. Říkal, že musím přesně dvě hodiny po půlnoci být na Svatojánském mostě a 50 × ty činky zvednout.” Bál se, že si Miroslava bude myslet, že zešílel, ale mohl snad riskovat, že přinese problémy do podnikání rodiny ženy, kterou miloval? ‚‚Další večer mě poslal k radnici, pak k Uničovskému rybníku...” z tónu jeho hlasu i výrazu bylo patrné, že touto větou svoje vyprávění ukončil. Jeho žena jen na vteřinu zaváhala a pak řekla: ‚‚Půjdu tedy s tebou dnes večer do zahrady." Gustavovi se ulevilo, nebude na to sám, a tak jen přikývl. Jak Miroslava řekla, tak také udělala. Večer strávila se svým manželem v zahradě, kde tak rád cvičil. A i ona slyšela ten tajemný hlas a ani ona nedokázala rozluštit, komu patří, odkud jde a co to má vlastně celé znamenat. A tak Gustav raději dál každou noc běhal po Litovli a zvedal činky na určeném místě.
Po téměř měsíci těchto útrap přišla do pivovaru nabídka z hradu. Manželé
o ní moc nevěděli, tatínek byl skoupý na slovo, ale brali to jako obrovskou příležitost a říkali si, že to třeba souvisí s tím, že Gustav tak poctivě plní ty tajemné příkazy.
Abychom zjistili, o jakou nabídku se jednalo, musíme se podívat, co den před tím dělal Alois, Ferdinand a arcivévoda... ‚‚Mám to!" zakřičel Alois. ‚‚Konečně jsem na to přišel!" radoval se. Ferdinand s arcivévodou, kteří už téměř měsíc běhali společně po nocích po hradě, zamířili do kapitulní síně a Alois jim začal vysvětlovat klíč k šifře. ‚‚To ale nemá logiku," podotkl arcivévoda. Alois se cítil ukřivděně a rozhořčeně vykřikl: ‚‚To nevadí, hlavně že dává
dohromady...” významně se odmlčel. ‚‚...recept na pivo!" Proti tomu neměl Ferdinand ani arcivévoda jakýkoliv argument a jen souhlasně přikývli hlavou. ‚‚Oslovíme jednoho sládka z Litovli, trošku ho znám a on nám to pivo uvaří,” rovnou navrhl Alois a Ferdinand s arcivévodou opět pouze přikývli hlavou. A tím sládkem byl zrovna Josef Elleder, jehož dcera Miroslava se nedávno provdala za slavného zápasníka Gustava Frištenského. Josef se nejdřív na jejich recepturu moc netvářil, přišla mu nějaká zvláštní, ale za chutný výsledek mu byla přislíbena velká odměna, a tak na nabídku kývl. Trochu si recepturu upravil, protože v některých poměrech ingrediencí nedávala příliš smysl. To si ale samozřejmě nechal pro sebe. Všechno tedy připravil, dal vařit zkušební várku a pak už nezbývalo nic jiného než jen čekat, jak to dopadne.
Byl právě úplněk, když arcivévoda s Aloisem byli na ochozu nejvyšší hradní věže
a nevěřícně koukali k východu. Viděli tam totiž blikající světýlko. ‚‚Tak ona je to celé pravda,” hlesl Alois. Arcivévoda ho hlasitě okřikl: ‚‚Pšt, ať dobře vidím!” Nad nesmyslností této věty se ani jeden z nich nestihl pozastavit. Vyrušil je totiž hlasitý smích, který přicházel shora. Oba se na sebe nechápavě koukli. Smích se blížil a oni pomalu poznávali Ferdinanda. Trochu se jim ulevilo, další záhada už by na ně byla přeci jenom moc. Jen co k nim Ferdinand doběhl, už je popoháněl, aby s ním šli ještě výš do věže. Půjčil si totiž ten nejlepší dalekohled, který dokázal sehnat a měl ho namířený právě k východu. Nechal arcivévodu, aby se podíval. A co uviděl? Muže zvedajícího činky. Ty činky byly tak naleštěné, že pokaždé, když je muž zvedl nad hlavu, světlo z
měsíce se v nich odrazilo přímo směrem k hradu. Arcivévoda byl z tohoto objevu zaražený. Nestihl si ani rozmyslet, jak se má vlastně zatvářit a už zase
uslyšel další zvuk. Tentokrát to byl hlas sládka Josefa, který nelenil, a i v tuhle dobu se rozhodl, že právě dovařené pivo donese na hrad k ochutnání. Alois ho přivedl k arcivévodovi a Ferdinandovi, kteří právě rozmlouvali o muži s činkami. Když to Josef zaslechl, hned se o to zajímal. Arcivévoda mu v rychlosti všechno řekl a nechal ho nakouknout do dalekohledu. Josef tam uviděl při lampě vzpírat svého zetě: ‚‚To je přeci náš Gustav!” vykřikl a otočil se na ostatní, kteří na nic nečekali a už ochutnávali přinesený vzorek piva. Společně pak popíjeli celý zbytek noci, všechno si odvyprávěli a není divu, že pivo, které při tom všechno vypili, společně pojmenovali Gustav.
Už tedy znáte téměř celý příběh. Přijde vám neuvěřitelný? Mně ne. A víte proč?
Protože ten záhadný hlas, který našeptával Gustavovi, patřil mému dědečkovi. Bylo mu tenkrát deset let. Po večerech se toulal po Litovli a když objevil díru
v oplocení místního pivovaru a uviděl v zahradě cvičit toho slavného zápasníka,
rozhodl se, že si z něj trošku vystřelí. A vidíte, jak to celé dopadlo… vzniklo jedno z nejlepších piv. Proč se začalo vařit ve velkém přibližně až o sto let později, to už je zase jiný příběh...