Nedoceněná

Jmenuji se Taba a žiju v nejkrásnějším městě světa, v Achetatonu, kde si také nechávám stavět svou hrobku, a věřím a doufám, že v zásvětním životě, tam na Rákosových polích, se dočkám spravedlnosti a stanu se tou nejkrásnější a nejobletovanější dívkou země Kemet.
Když mně bylo patnáct, uměla jsem číst, psát a počítat líp než leckterý písař, ale žádný mladík se mi nedvořil, nikdo netoužil po mé společnosti. I ta Idut, která myslila jen na bohy, měla víc ctitelů než já. Nebyla jsem sice žádná šereda, ale mé oči byly o trochu míň mandlovější, rty o trochu míň plné, popravdě spíš úzké, a tak dál a tak dál, prostě obyčejná, nezajímavá dívka, bez krásy úplně bezcenná. V dětství jsem měla kamarádky, ale když jsem viděla, jak jsou obletované, začala jsem se jich stranit. Každá žena totiž mohla být mou konkurentkou, každá mě mohla zastínit.
Žila jsem tehdy v domácnosti svého bratra Džedhora v Mennoferu. Kdysi to bylo sídelní město, ale jeho význam poněkud upadl, když naši vládcové přesídlili do Vésetu. Náš rod býval významný, jeho členové působili u královského dvora, ale nepřestěhovali se spolu s ním, takže jsme ztratili na slávě, bohatství nám však zůstalo.
V době mého dětství řádilo ve městě několik epidemií, a tak jsem z rodiny zůstala jen já a můj o dvanáct let starší bratr Džedhor, který už byl ženatý a měl čtyři děti. Vzal mě k sobě do otcovského domu, kde jsem se uzavřela před světem a nebetyčně se nudila, pouze s bratrovou rodinou jsem zažívala trochu zábavy, a z nouze jsem se také začala věnovat naší zahradě. Krása rostlin mě nezraňovala, ta mě nemohla ohrozit.
Bratr žil z výnosů svých pozemků, o jejichž správu se staral Rabef, prostý muž, jehož rodiče dali do písařské školy, kde se setkal s mým bratrem a spřátelili se. Bratr jistý čas obchodoval s cizincem Mosem, který vozil naše obilí po moři do Gazy. Mose byl veliký, usměvavý muž a oblékal se skoro jako Egypťan, jen byl trochu víc zahalený.
Bratr mi jednoho dne povídá:
„Tabo, myslím, že by bylo pro všechny výhodné, kdyby ses provdala za Moseho. Je to sice cizinec, ale určitě aspoň ze tří čtvrtin žije jako našinec a taky tu bydlí, v Deltě v Hatvóretu. Má tam pěkný dům, jeho obchodní záležitosti v Gaze vyřizují jeho příbuzní.“
„A koho to napadlo, tebe nebo jeho?“
„Hm…. asi vlastně spíš jeho.“
„A proč mi to neřekl sám?“
„Víš, tam u nich je to jiné než u nás, tam muži přikazují a rozhodují, ženy jen poslouchají a mlčí. Ale Mose je skoro Egypťan a určitě by tě nenutil dodržovat ty podivné zvyky jejich lidu.“
Protože Mose zrovna pobýval u nás, vkradla jsem se do odpočinkové místnosti u bazénu, kde ho dvě naše služebné masírovaly. Mose ležel nahý na břiše na lehátku a služky mu zrovna za pomoci cukrové vody začaly odstraňovat hojné chlupy z lýtek. A tak jsem objevila, co Mose skrýval pod černými parukami. Byl zrzavý jako zlý bůh Sutech! Zrzavé byly jeho krátké vlasy i všechny jeho chlupy.
„Au … holky, co to se mnou vyvádíte…. jau!“ smál se a kvičel Mose, nadzvedl se a plácal dívky po zadcích. A i ony pištěly jako splašené!
To mně přišlo tak nechutné, že jsem se ihned přihnala za Džedhorem a vychrlila na něj:
„Nikdy si žádného cizince nevezmu! Jak tě to jen mohlo napadnout? Nebo mě už nechceš mít na krku? Myslíš si, že jsem tak šeredná, že si mě nikdo jiný nevezme?“
Rozčileně jsem bratra uhodila ho hrudi. Objal mě:
„Tabo, sestřičko, uklidni se! Jen jsem myslel, že bys ráda měla vlastní domácnost a děti a ano, i z obchodního hlediska by to bylo výhodné. Zatím o tom tedy nebudeme mluvit, necháme to trochu uležet.“
Já trošku trucovala a nějakou dobu jsem chodila skromně oblečená, abych Džedhorovi ukázala, že se mnou nemá skoro žádná vydání.
Záhy však na Mennofer uhodil mor, kterému podlehla bratrova žena i jejich tři děti, zemřel i Mose, a když se za čas život zase obrátil k lepšímu, našel si bratr jiného obchodního partnera. Já začala spravovat naši malou domácnost. Rabef mi poradil, jak přehledně vést přijmy a výdaje, což opravdu nebylo jednoduché, vždyť služebnictvo, trhovci, zedníci a vůbec všichni byli odměňováni v naturáliích, hlavně v pivě a chlebu, jen občas se jako platidlo použily kalcitové nádobky. Rabef skoro denně posílal do našeho domu dodávky potravin a když přijel osobně, často jsme spolu probírali správu našich polností. Bylo to, myslím, nejšťastnější období mého života.
Z Džedhorových dětí zůstala jen jeho nejmladší dcera Amenet. Bratr by pro ni snesl modré z nebe. Byla to velmi krásná, veselá a vtipná dívka, velmi oblíbená na večírcích, které začala hojně vymetat. A že jich bylo! Z Mennoferu se sice odstěhovala moc a vliv, ale bohatství zůstalo.
Vždy druhého dne mi Amenet barvitě popisovala všechny ty floutky, kteří se kolem ní točí, a já ji poslouchala zčásti pobaveně, zčásti s hořkostí. Takhle měly vypadat moje patnáctiny, to já měla být hvězdou společnosti!
Ale pak se Amenet zamilovala. Pan Hardžedef byl velmi pohledný, o něco starší než její obvyklí ctitelé, a ženatý. O něm mi neteř směšné historky nevyprávěla, ale vždy, když padlo jeho jméno, se celá rozsvítila. Jednou však přišla zachmuřená:
„Teto, jsem těhotná. Co mám dělat?“
„Promluv si s otcem dítěte. Je to pan Hardžedef?“
„Ano.“
„Tys ho svedla!“
„Ale on se nechal!“
„Každopádně mu to řekni!“
Za pár dní vstoupila Amenet do mého pokoje zjevně rozčilená a s očima lesklýma od slz.
„Víš, na co se mě zeptal nejdřív?“ vyhrkla a zlostně zadupala nožkou ve vyšívaném pantoflíčku. „Jestli je to jeho! Já řekla, že samozřejmě, a ať se rozvede a vezme si mě nebo ať ze mě aspoň udělá druhou manželku. On na to: Amenet, miláčku, ty jsi silná jako papyrus, ten se v bouři sice ohne, ale vítr ho nezlomí. Zato moje milovaná Tetišeri je křehká jako květ lotosu. To jí nemůžu udělat a ani nechci. Nejradši bych mu ty jeho lotosy a papyry omlátila o hlavu!“
„A co teda budeš dělat? Necháš si pomoct?“
„Zatím ne. Ještě budu bojovat.“
Amenet bojovala tak, že se při různých společenských událostech postavila vždy poblíž Hardžedefa a provokativně si položila ruku na dosud ploché bříško. A jednoho dne Hardžedef zmizel. Jeho příbuzní mu zajistili dobré místo u faraónova dvora ve Vésetu a on se odstěhoval i s manželkou.
Na potrat už bylo pozdě, musely jsme všechno přiznat Džedhorovi. Kupodivu zachoval klid, sondoval situaci a pak nám oznámil:
„Rozhodně si neznepřátelím někoho ode dvora. Amenet, brzy odjedeš do usedlosti správce Rabefa a tam vyčkáš do porodu.“
A tak se i stalo. Rabef nám průběžně sdělovat, že Amenet se daří dobře a bříško se jí pěkně kulatí, až nakonec dorazil se zprávou, že už porodila zdravé děvčátko. Porod však byl velmi těžký, proto se Amenet vrátí domů, až se zotaví, nejspíš až po šestinedělí.
Dny ubíhaly a Amenet konečně dorazila domů. Za ní šla kojná Epi s dítětem v náručí. Byla to žena z lidu, která neuměla do pěti počítat, ale měla mocná prsiska, z nichž tryskalo mléko jako voda z pramene.
„Jmenuje se Tetišeri,“ kývla Amenet lhostejně k dítěti.
Její bolest musela být dosud velmi živá, když dívence dala jméno po manželce svého milence.
Tetišeri byla nádherné miminko se zlatavou, jako sluncem políbenou pletí, s ušlechtile tvarovanou hlavičkou, pokrytou jemnými tmavými vlásky, a s nesmírně jemným obličejíčkem bez poskvrnky. Amenet však zřejmě ke své dcerušce necítila obvyklou mateřskou lásku. Snad to bylo těžkým porodem, snad předchozím zklamáním, Amenet si miminka moc nevšímala a přenechávala ho ve výhradní péči Epi. K té ženě jsem začala pociťovat sympatie, neboť se k Tetišeri chovala s takovou láskou a něhou, že dítě nechtěné svými rodiči dobře prospívalo a brzy se často usmívalo bezzubými růžovými ústečky, jemnými jak poupě lotosu.
Záhy mi bylo jasné, že tíha Šerinčiny výchovy spočine výhradně na mně. Ale co když se vdám a můj manžel bude chtít mít jen vlastní děti? Anebo můj nápadník zjistí, že v domě je dítě a bude předpokládat, že jsem stejně nevázaná jako moje neteř? Nejjednodušší by bylo poslat Šerinku do Rabefovy domácnosti, ale to si ta malá nezaslouží, je přece z dobrého rodu.
Jednou se Amenet vrátila z nějaké zábavy a já se jí zeptala:
„To zase míníš chodit po večírcích?“
„No a co,“ odsekla.
„Poslyš, moje kamarádka z dětství Idut se díky vlivu své rodiny stala velekněžkou Esetina chrámu v Achmínu. Teď si říká Ahhotep. Co kdybychom Šerinku svěřili chrámu? Ahhotep si z ní může vychovat svou nástupkyni anebo ji dá vhodným náhradním rodičům.“
Amenet souhlasila a souhlasil i Džedhor. Mimina ho nikdy moc nebrala, i o své vlastní děti se začal pořádně zajímat teprve až začaly chodit a mluvit.
A tak jsem Ahhotep poslala dopis a za několik dní vyrazila na naší poněkud skromné lodi, poháněné pěti sluhy, se Šerinkou a Epi k severu. Vítr nám vál do zad a statečně nás poháněl vpřed.
Ahhotep nás čekala. Směrem ke mně naznačila objetí a polibek, ucítila jsem teplý závan jejího dechu a sladkou vůni jejího parfému. Musím připustit, že z ní vyzařovala jakási důstojnost a klid.
„To je ale krásné dítě,“ podivila se při pohledu na Šerinku, „už asi vím, co pro ni budu moci udělat.“
Zůstaly jsme v chrámu a já chvíli uvažovala, že bych zde sama mohla najít útočiště. Ale to byly stále jen obřadní tance a zpěvy před tváří bohyně a mezitím práce v chrámu a na okolních polnostech – nic pro mě!
Asi za dva dny nás Ahhotep zavolala do své komnaty, kde v křesle seděla pěstěná dáma neurčitého věku.
„Paní Tij, to je má chráněnka Tetišeri, je z výtečného rodu ….“
Jakmile Epi položila Šerinku na stůl a rozbalila ji, paní Tij zcela zjevně přestala poslouchat a viděla a slyšela jen miminko. Šerinka zvedla buclaté nožičky, začala si hrát s prstíky a spokojeně si broukat. Tu z její růžové buchtičky obloukem vystříkl pramínek moči. Se smíchem jsme uskočily a Epi malou rychle odnesla. Za chvilku se Šerinka v její náruči vrátila, suchá a zavinutá, a paní Tij se s Ahhotep bleskově dohodla. Nesmírně něžně převzala Šerinku do náručí a měla se k odchodu, kojná kráčela za ní.
„Hodně štěstí, Epi,“ popřála jsem jí. „Hodně štěstí, Šerinko,“ zašeptala jsem si jen pro sebe a setřela jedinou slzu, která se mi skutálela po tváři.
Náš dům byl opět klidný a tichý, ale přesto se mi po Šerince často zastesklo a asi za dva roky jsem Ahhotep napsala, abych se jí poptala na osud mé praneteře. Ahhotep odpověděla, že „paní Tij miminko přejmenovala na Nefertiijti – Kráska přišla a přítomnost Krásky na ni měla tak blahodárný účinek, že počala a porodila dceru Mutnedžemet. Náš chrám pak obdržel bohatou odměnu“. Teď už mi došlo, kdo je paní Tij: manželka dvořana Aje, bratra velké královské manželky Teje, který je nazýván Boží otec a má nesmírnou moc. Šerinka se tedy dostala do té nejlepší společnosti a já už byla ohledně ní klidnější.
Amenet se časem zklidnila a více se zdržovala doma. Občas jsme si kvůli nějaké maličkosti vjely do vlasů. Džedhorovy letité zažívací obtíže (doufám, že jsme nebyly jejich příčinou) se začaly přes všechnu snahu lékařů prudce zhoršovat.
Když jednou Rabef přijel, šla jsem za ním, ale on už v hale odchytil Amenet a já neviděná vyslechla jejich rozhovor.
„Paní Amenet, jistě víš, že s tvým otcem je zle. Už učinil pořízení pro případ své smrti a já mám být jeho vykonavatelem. Pan Džedhor odkázal pár drobností sluhům, včetně mé maličkosti, ale jinak jeho celý majetek v podstatě zdědíte napůl ty a paní Taba. Dokud se však nevdáš, nad čerpáním tvé půlky má dohlížet paní Taba.“
Trochu jsem se na Rabefa zlobila, vždyť má být loajální především ke mně, ale nakonec jsem byla ráda, že mám Amenet z krku. Ihned si totiž vzala největšího troubu ze skupinky troubů, kteří ji dosud obletovali, a přestěhovala se k němu. Svatba mého bratra velmi potěšila, ačkoliv na hostině už nemohl ochutnat téměř nic z předkládaných dobrot a pití.
Nakonec Džedhora dostihl osud všeho živého – zemřel a po patřičné době, v níž probíhala jeho mumifikace, byl uložen do hrobu. Tím skončilo období smutku. Při truchlení, kdy jsem téměř nevycházela z domu, jsem začala důkladně uklízet a našla jsem nějaké šaty, šperky, líčidla a paruky po švagrové. Všechno jsem postupně vyzkoušela a zhlížela se ve stříbrném zrcadle. Nevypadala jsem nijak špatně, ale nebyla to Taba, byla to maska. A maska mohla dělat vše, na co by si Taba netroufla.
Přikoupila jsem si ještě další pěkné věci a začala pořádat večírky s hudebníky, tanečnicemi a kejklíři, kde pivo a víno tekly proudem. Staré kamarádky z dětství mě najednou začaly mít hrozně rády, přicházely i s manžely a často se objevili i lidé, které jsem vůbec neznala. Rabef mě káral, že moc utrácím, ale já mu nedopřávala sluchu. Občas jsem se s někým v alkoholovém opojení muchlovala, ale když jsem druhého dne ležela s pekelnou kocovinou a s mokrým obkladem na hlavě, marně jsem vzpomínala:
„Pronikl do mě vůbec?“
Jednoho večera, kdy už se všichni trousili domů, jsem zborceně seděla skrytá za sloupem. Tu jsem uslyšela zurčení nalévaného vína a dva mladé mužské hlasy:
„Pojď, ještě ti naleju.“
„Kdepak, já už jsem dneska úplně mimo.“
„Ale tak pojď! Musíme toho využít, dokud na to ta stará kobra ještě má!“
„Husice nilská!“
„Krokodýlí tlama!“
Muži se řehtali a na mou ubohou hlavu se snášela celá řada dalších hanlivých i veselých urážek. Ach, to bylo příšerné! Jako by mi srdce proklálo kopí, jako by mně zmrzla krev v žilách! Nejradši bych vyskočila a vyhnala je pryč, ale cítila jsem, že kdyby věděli, že já vím, byla by moje pohana ještě větší.
Teprve až odešli, jsem vstala a s křikem „Vy darmožrouti, vy volská lejna, pryč z mého domu!“ jsem začala metat nádobím o stěny, až dokud mě sluhové násilím nedotáhli do mé ložnice, kde jsem padla jako podťatá a uplakala se do spánku.
S večírky byl konec. Když Rabef příště přijel, řekla jsem mu:
„Rabefe, měl jsi pravdu, omlouvám se ti. Přestěhuju se do domu po babičce v Sautu, tenhle dům a všechno, co je v něm, prodej“
Rabef se zatvářil rozpačitě:
„Dům asi bude potřebovat paní Amenet. Manžel ji vyhodil, protože ji nachytal s jiným.“
Jen jsem si povzdechla:
„Hm ….. tak já ti připravím nějaké šaty a šperky a prodáš aspoň to.“

Nyní jsem měla další dobrý důvod přesídlit do Sautu. Část pěkného oblečení jsem si vezla s sebou. Loď jsem pak odeslala Rabefovi, aby ji měl k užívání.
Dům v Sautu byl o dost menší než ten v Mennoferu, neměl bazén a další podobné vymoženosti, ale byl čistý a udržovaný díky rodině správce, která žila v zahradním domku a okolo domu pěstovala nejrůznější druhy zeleniny. Se mnou přijela má komorná Anat, mladá dívka, jež by mohla být docela hezká, kdyby její levou tvář nehyzdila velká jizva po popálení, které utrpěla v dětství. Najala jsem si také tři mladé sluhy, velmi pohledné mladíky, a přikázala jsem jim, aby mě oslovovali „moje krásná paní“. Zajisté jsem jim mohla přikázat ještě mnohé další věci, ale zakázala jsem si veškeré důvěrnosti s muži, natož se sluhy, neslo to s sebou mnohá nebezpečí. Pouze jsem si představovala jejich hladké snědé údy a gazelí oči, když jsem si sama dělala dobře.
Rabef mi občas přivezl mé výnosy v podobě trvanlivých potravin a kalcitových nádobek, nic jiného se na tak velkou vzdálenost přepravovat nedalo. Měl však dobrý nápad: v Mennoferu směnil část potravin za zlaté a stříbrné náramky a drobné slitky, ty vozil mně a já za ně mohla nakupovat na tržišti. Sděloval mi také novinky o Amenet, která se znovu vdala a rodila jedno dítě za druhým.
Rabef si toho dlouho nevšiml, ale jednou přece zaslechl, jak mě sluha oslovuje, a zeptal se:
„Proč ti tak říká?“
„Copak nejsem hezká?“ odpověděla jsem zatrpkle a otočila se dokola, až se má róba jemně rozvlnila.
„Ehm …. tvé líčení je poněkud …. výrazné,“ vykoktal Rabef.
Tolik jsem toužila dokázat mu, že jsem se nezbláznila! Spustila jsem:
„Já … já … potřebuji mít nějakou radost. Rabefe, ty nevíš, jak je patnáctileté dívce, která je pro mladíky úplně neviditelná. Mám jedinou naději, a sice v posmrtný život, že tam budu krásná navěky.“
„Paní Tabo,“ řekl Rabef tiše, téměř něžně, „člověk přece není jenom obličej. Je to i jeho tělo, jeho mysl, jeho činy.“
„Ne, ne, tak to není! Asi jsem ještě příliš mladá, než abych tomuhle věřila. A už o tom nebudeme dále mluvit.“
Můj život pak plynul v klidu a pokoji, až jednoho dne se mě přišel jeden ze sluhů dovolit, zda si může vzít Anat za ženu. Souhlasila jsem, nejsem přece žádná stvůra, ale nechápala jsem, jak se tak krásnému mladíkovi mohla zalíbit zjizvená dívka. Že by Rabef měl opět pravdu?
Příště jsem při oslovení „moje krásná paní“ vztekle mávla rukou:
„Jdi už s tím! Odteď jsem jen paní Taba, a vyřiď to i ostatním.“

Rabef se začal nejdřív opatrně, pak otevřeněji nelichotivě vyjadřovat k vládě mladého Amenhotepa, toho jména čtvrtého.
„Prosazuje jediného boha, boha Slunce Atona,“ řekl. „Chrámy ostatních bohů už nedostávají žádnou státní podporu, strádají a brzo beztak budou násilím zavřeny.“
Vzpomněla jsem si na Ahhor a Esetin chrám a ulehčeně si povzdechla, že jsem tomu politikaření ušla. Když však Rabef zmínil, že velkou královskou manželkou je nyní dcera pana Aje, napjatě jsem se zeptala:
„Která? Starší nebo mladší?“
„Ta starší, Nefertiijti.“
To musela být naše Šerinka! Od té chvíle mě začala situace v zemi přece jen víc zajímat. Navykla jsem si chodit na střechu a odtud pozorovat provoz na řece. A ten poslední dobou značně zhoustl. Lodě hodnostářů, lodě řemeslníků, všechny jezdily sem a tam, neboť faraón si nechal stavět nové sídelní město Achetaton někde poblíž Chmúnewu.
Dívala jsem se na lodě, vánek mi čechral vlasy a má duše se otvírala, toužila jsem ještě jednou jet do neznáma, zažít nová dobrodružství. A pak jednoho dne se po řece valila celá záplava lodí, včetně té vladařské. Dvůr se stěhoval. Lidé na břehu jásali, mávali palmovými ratolestmi, volali „Sláva!“ a uličníci kluci do té vřavy hvízdali na prsty.
Zanedlouho dorazil Rabef a povídá:
„Ovdověl jsem a většinu mé práce už zvládá můj syn, a tak -“
Vskočila jsem mu do řeči:
„Je mi moc líto, že jsi ztratil ženu. Ale na druhou stranu budeš mít víc času a zařídíš mi domek v Achetatonu.“
„Přijala jsi Atona?“ zachmuřil se.
„Pche, Aton nebo sto starých bohů, všichni mi dluží šťastné mládí. Ale asi se začnu modlit k Usírovi, abych se na Rákosových polích dočkala krásy a obdivu. A když budu mít hrobku poblíž samého faraóna, Usíre se nade mnou určitě smiluje! A ty budeš mít ke mně kratší cestu.“
Tentokrát zařizování trvalo trošku déle, ale výsledkem byl zbrusu nový domek v Severní čtvrti o čtyřech místnostech: denní komnata, ložnice s koupelnou, kuchyně a místnost pro služebnictvo. Měl i zahradu, a to je co říct, vždyť město vyrostlo na pusté rovině, kde by se ani koza nenapásla, ale byla sem navezena úrodná zemina, zasazeny vzrostlé stromy a díky zavlažovacím kanálům se vše zelenalo a kvetlo. V mé zahradě byla zatím jen tráva, keře, pár květů a trocha zeleniny, budu ji zvelebovat a zabavím se. Se mnou přijela komorná Nebi, starší žena s křivými zády, tu mi snad žádný muž neodloudí. Kuchařka docházela přes den a její manžel se staral o úklid a těžší práce v zahradě. Díky kuchařce se ke mně donesly řeči, že chudým dělníkům se ve městě nedaří dobře, ale kdy a kde se jim dobře dařilo?
Co se týče hrobky, všechna místa poblíž vládce a jeho pohlavárů byla příliš drahá, na samém okraji budoucího pohřebiště se však našlo místo na jednou malou hrobčičku, a tak jsem byla spokojena.
Rabef i přes mé díky kvapně odjel. Příště dorazil jeho syn a dovezl na krátkou návštěvu mou neteř Amenet. Prohlásila, že se musí odpočinout od manžela a jejich tří malých synů.
„Manžel je nezřízeně rozmazluje, jsou to malí raubíři a určitě se z nich stanou velcí raubíři,“ řekla.
Amenet byla stále krásná, ale po dětech přibrala a já si se zadostiučiněním uvědomila, že nyní jsem štíhlejší já.
Faraóna a jeho rodinu jsem zatím zahlédla vždy jen zdálky, když se na vozech hnali po Královské cestě, ale když jsem druhého dne Amenet ukazovala město, náhodou jsme se dostaly k Oknu Zjevení, kde faraón zrovna odměňoval oddané úředníky zlatými náhrdelníky. Jeho žena stála vedle něj, byla to naše Šerinka a byla přenádherná! Amenet byla tak unešena, až jsem se lekla, že prorazí kordonem stráží a bude volat: „Já jsem tvá pravá matka!“
Naštěstí neztratila rozum a ovládla se. Po zbytek dne byla Amenet v tak dobré náladě, že si večer značně přihnula z mého svátečního vína, schovávaného jen pro zvláštní příležitosti.
Ráno jsem jí chtěla ukázat svou hrobku, a tak jsme vyšly z města a vydaly se do kopce po kamenité stezce. Amenet brzy usedla na kámen u cesty a začala se divoce ovívat vějířem.
„Teto, to snad nemyslíš vážně, jsme přece dámy a ne nějací osli nesoucí náklad, abychom se šplhaly po skalách!“
„Máš pravdu,“ připustila jsem, „stejně je to zatím jen díra v zemi. Ale až bude hotová, nechám se tam vymalovat pěkně po staru, ne těmi zpotvořeninami, co produkují zdejší umělci, a budu tam tak krásná! Víš, když mi bylo patnáct let, nikdo po mě netoužil -“
„Teto, dej už s tím pokoj!“ přerušila mě Amenet nevrle. „Patnáct let, to jsou přece hrozná léta! Každý myslí jen na to, aby si už konečně zapíchal, a všichni dělají psí kusy a vedou trapné řeči!“
„Ale kde tedy byla tenkrát chyba?“
„Když ty ses tvářila jako studený čumák, ale na vhodné ženichy ses dívala jako sup na kořist! To chlapi nemají rádi. Jediný muž, s kterým jsem tě tehdy viděla mluvit normálně, byl Rabef, a to jen proto, že jsi ho neměla za vhodného.“
Zůstala jsem celá ztuhlá a z hloubi svého černého svědomí jsem ztěžka pravila:
„A co Šerinka? Myslíš, že jsme udělali dobře, když jsme ji dali pryč?“
„Jistěže! Je manželkou živoucího boha, který miluje i zem, po níž ona kráčí, je z ní první dáma říše, a nebojím se říct, že i celého světa!“

Po Amenetině odjezdu dny plynou jednotvárným tempem, pracuji na zahradě a s naší kuchařkou se učím vařit. Vaření je věru zábavná věc! Když občas zahlédnu zdálky Šerinku, jsem šťastná a ze srdce si přeju, aby byla šťastná i ona.
Podvečer v příjemném chládku sedávám v zahradě na lavičce a přemítám: „Opravdu jsem byla ošklivá a studený čumák k tomu? Proč si mě někdo nevzal aspoň kvůli majetku? Anebo mi Džedhor nějakého nápadníka zatajil, když jsem mu tak dobře vedla domácnost? Jsem přesvědčena, že bych dokázala být dobrou manželkou a matkou, ale teď už je to jedno.
Hrubá stavba mé hrobky je dokončena a nyní nastoupí malíři. Musí mě namalovat krásnou jako Amenet nebo i jako Šerinku, proč vlastně ne? Na posmrtný život se těším, ale zároveň mám strach – vždyť na cestě do Rákosových polí budu muset překonat četné nástrahy. Bohové, smilujte se nade mnou!
Až mi přijde další zásilka z Mennoferu, nechám si za lavičku vysadit vzrostlou palmu, abych měla více stínu i přes den. Zdalipak přijede Rabefův syn nebo se konečně ukáže i sám Rabef?“
Západní obzor dosud plane nádechem růžové a zlaté, nad východním srázem vykoukl velký bledý úplněk a na nebi se skvějí nepopsatelně krásné odstíny modré. Nastalo veliké ztišení….
Tu v trávě zašelestí vlnivý pohyb štíhlých hřbetů. Toulavé kočky si přicházejí pro zbytky od oběda. Velký rezavý kocour se žlutýma očima a natrženým levým uchem drze vyskočí vedle mě na lavičku.
„Sethi, ty loupežníku! Kdes byl, že ses dva dny neukázal? Tak se pěkně uveleb a já ti budu vyprávět o svém životě. Když mi bylo patnáct -“