Odchod kentaurů z našeho území

Ve středoevropské kulturní paměti 17. století se uchovalo málo stop po události, která tehdy zasáhla nejen lidské obyvatele kontinentu, ale i některé dnes již téměř zapomenuté skupiny. Jednou z nich byli kentauři – polomytická komunita, jejíž historická existence byla po staletí přehlížena a záměrně potlačována v důsledku racionalizačních a osvícenských tlaků. Nové archeologické a klimatologické výzkumy však ukazují, že odchod těchto pozoruhodných bytostí z Evropy může souviset s konkrétní historickou událostí: Velkým požárem Londýna v roce 1666.
Kultura orientovaná na hvězdy
Kentauři, podle pramenů obývající pohoří a hluboké lesy Karpat, Alp a oblasti dnešního Slovinska a Chorvatska, se vyznačovali neobvyklým kosmologickým náboženstvím. Jejich životní cyklus i duchovní rituály byly striktně řízeny pohybem hvězd a planet. Tato pozorování měla nejen náboženský, ale i praktický význam: kentauři nevedli písemné záznamy, ale jejich "astrální paměť" fungovala jako kalendář, kronika i navigace.
Dobové zprávy některých misionářů, např. benediktina Sebalda Tannera (1632–1693), uvádějí podrobnosti o nočních rituálech, kde "bytosti podobné lidem, avšak se zvířecími spodky, kreslily do prachu symboly připomínající souhvězdí a zpívaly v jazyce neznámém a hluboce melodickém".
Katastrofa, kterou nikdo nečekal
Velký požár Londýna v září 1666 zničil téměř celou City of London, ale jeho dopady byly mnohem rozsáhlejší, než by odpovídalo běžnému požáru. Kvůli specifickým meteorologickým podmínkám (mimořádně suché léto, inverzní proudění) se obrovské množství kouře a popílku dostalo vysoko do troposféry. Atmosférické modely, rekonstruované klimatology z Univerzity v Heidelbergu (viz Schmitt et al., 2009), ukazují, že kouřový mrak putoval přes Severní moře a během několika dnů se rozšířil nad dnešní Německo, Rakousko a Čechy. V některých regionech byl zaznamenán tzv. "hvězdný půst" – týdny trvající období bez viditelných hvězd.
Pro kentaury to byla existenciální rána. Nešlo pouze o absenci rituálního řádu, ale o ztrátu orientace, paměti a identity.
Tichý exodus
Mezi říjnem 1666 a jarem 1667 mizí kentauři z kronik, legend i očitých svědectví. Zprávy z oblasti Sedmihradska, Šumavy a Horního Štýrska zmiňují opuštěné jeskyně a prázdné horské přístřešky, někdy i zanechané osobní předměty – ryté kameny s astronomickými značkami, kožené obřadní pásy, dřevěné konstrukce připomínající rámce dalekohledů.
V archivu jezuitské koleje v Kluži byla nedávno objevena zpráva otce Raffaela Vanniniho, datovaná 11. února 1667:
"Odešli v noci, beze slova. Kam, nevím. Jen stopy v zemi a zvuk větru mezi stromy. Jako by celá rasa zmizela s kouřem, který jim zahalil nebe."
Nové domovy
Kam kentauři odešli, není zcela jasné. Etnografické paralely v některých částech Anatolie a Kavkazu naznačují, že část z nich mohla migrovat směrem na východ. V mongolských pověstech se vyskytují zmínky o "hvězdných jezdcích" přicházejících z černého západu. V andských legendách domorodých kmenů se rovněž objevují příběhy o "mužích s koňskými těly, kteří uměli číst z oblohy". Zda jde o stejnou kulturu, nelze s jistotou potvrdit, ale shody jsou nápadné.
Zapomenutá stopa
Odsunutí kentaurů do říše mýtů souvisí patrně i s kulturní transformací Evropy po roce 1700. Náboženská reformace, rozvoj přírodních věd a systematická racionalizace poznání vytlačily mytický a animistický pohled na svět – a s ním i živou paměť těch, kteří byli jeho součástí.
Dnes zůstává otázkou, nakolik byli kentauři skuteční – biologicky či kulturně. Ale stopy, které po sobě zanechali, naznačují, že Evropa mohla ještě v 17. století hostit civilizaci, která oblohu chápala jinak než my – ne jako prostor fyzikálních zákonů, ale jako zrcadlo duše.
Když budeš chtít, můžeme udělat i "akademickou verzi" s poznámkami pod čarou nebo pseudovědeckou bibliografií. Nebo naopak novinový článek typu "Zapomenutý exodus kentaurů: Co nám tají učebnice?".