Ledová pláň

Rozervanými mraky oblohy zimní probleskují poslední paprsky sluneční. Mrazivý zimní vítr se prohání po ledové pláni, na jejímž okraji šiky naše bojové, co poslední naděje země rodné, v jejímž lůně byly jsme zrozeni. Pro její záchranu tu svedeme teď bitvu nelítostnou s nepřítelem ukrutným, co samo peklo v zemi vyvrhlo. V dáli již bubny znějí válečné s dusotem koní, tepajícím v rytmu pravidelném. Chvění lehké probíhá řadami našich bojovníků, však zakolísati nelze, již nikoho za námi není, kdo by zem a lid náš ochránil. V myšlenkách se vracím zpět, k místu rodnému, co daleko na jihu leží a kde rod náš po staletí hranice chránil. Posledním jsem již potomkem rodu, jež proslaven byl růží v erbu svém. Oř můj neklidně slechy zastříhal, kopytem hrabajíc udusanou zem.
Růženkou pojmenoval jsem ji, když zrozena byla v sadech růžových, což vytýkáno mi bylo, že není jméno vhodné pro oře bojového. Však, kdož spatřil jí ve zbroji s ocelovými trny na hrudi, ten smáti se přestal a uctivě jí z cesty
uhýbal. Nejednou pomohla mi v bitvách, kdy naděje co šafránu zbývalo, tělem svým drásala a drtila nepřátelské vojáky. Vždy stavějíc se tak, bych výhodu v boji měl a díky její odvaze v sedle vydržel. Dnes však neklidná se zdá, nic nedbajíc mého chlácholení a hlazení. Jak by cítila neklid v duši mé, obavu a smutek.
Ten smutek co v duši se usídlil, láska je se jménem Bílé paní z panství Konopišťského. Nebylo však souzeno lásku naší naplniti, neb rody naše znesvářeny byly. Však tajní kurýři bez oddechu hnali oře své, by naše listy doručili. Do nich uzavřeli jsme náš svět milostný, v nich celá vášeň a něha střídaly se. Vědouc, že není v silách našich osud změniti, večery ve snách jsme si darovali, v noční oblohu hledíc, na stejné hvězdy, hvězdy s podobou velkého vozu. S vozem tím hvězdným jsme se proháněli oblohou držíce se za ruce své.
Teď, sedíc zpříma na oři svém, dovoliti vojáku nepřátelskému, by prošel dál nesmím. S myšlenkou tou tasím meč otců mých, se širokou čepelí a jílcem, co drahocenná, kašmírová růže zdobí. Nedbaje nepřátelské převahy, řítíme se přímo do středu jejich šiků. Škvírou přilbice zahlídnu korouhev se znakem lva, jak zatíná drápy své do nepřátelské jízdy po straně levé. Vpravo zas orlice Moravská spáry svými drtí černé lučištníky. A my uprostřed všeho toho běsnění, sekám kol sebe,ledová pláň rudne krví. Bitva nelítostná v plném svém běsnění, nelidské výkřiky raněných, rozťatá a podupaná těla, však nepřátel neubývá. Již korouhev lva českého zlomena, k zemi se kloní, orlici moravské sil ubývá a nás poslední hrstka zůstává. Šancí poslední, zdá se, zabití Černého rytíře, vůdce nepřátelského. Však dostati se k němu úkol nadlidský a ten, komuž se to podaří, padá pod tvrdým úderem jeho těžké, dvoubřité sekery rozpolcen vedví. S posledními věrnými muži svými vrhám se proti družině rytíře černého. Štít se znakem růže praská a prohýbá se pod údery, z brnění odletují úlomky jak třísky stromu, trny na hrudi Růženky rozdírají nepřátelské koně, nutíc je tím ke shození jezdců jejich.
Pot řine se z pod přilbice, oči zaslepuje, paže již zemdlené, těžce již meč zdvihají. Však, již cíle dosaženo, Černý rytíř nemá družinu svých vyvolených jezdců. Jeho zuřivost byla nezměrná, jedním úderem rozťal jezdce věrného i s koněm. Pak, zahlédnuv erb na štítu mém, vrhá se vpřed se sekerou hrozivě zdviženou.
Nemaje šanci se uhnouti, nastavuji štít, očekávajíc smrtící úder. Oř však můj věrný vrhá se proti Černému rytíři v ústrety, nedbaje stisku kolen mých. Prudký náraz, těžká sekera půlí štít a zatíná se v šíji Růženky, ta v posledním skoku probodne svými trny krk černého hřebce. V ten moment máchnu mečem svým po rytíři černému,levá jeho paže, uťatá, padá k zemi, pak jen rachot hroutících se těl v brnění. Pohnouti se nemohu, vidím obrovitou, jednorukou postavu, blyštivé
ostří nad hlavou v přilbici, zdobené zakroucenými rohy, krví podlité oči, nenávistně hledíc na oběť svou, na mne. Oči přivírám, bych nemusel smrti v ústrety hleděti, s nadějí a prosbou v odpuštění, že nedokázal jsem ochránit
zemi svou. V chvíli té zvuk stříbrných rohů zní, co znamení jízdy Konopišťské, oči otvíraje vidím bílou korouhev, znak to paní pro kterou slib ten jsem si dal, že ochráním jí od všeho zlého.
Ze sil posledních pozvedl jsem meč svůj proti Černému rytíři a ten, máchnuvší po mně sekerou svou nabodl se na něj až po jílec s růží kašmírovou. Sekera dopadla však se silou ukrutnou, drtíc brnění a tělo mé, hluboce zasekla se v hrudi. Nemohouc dechu popadnout, ni se pohnouti, čekal jsem konec života svého. Vřava kol se vzdalovala, jak jezdci s bílou korouhví nepřátele pronásledovali. Ti bez vůdce svého prchali bezhlavě z boje. Chlad ze země pomalu prostupoval tělem mým, hledal jsem pohledem oře svého věrného, co obětoval se pro mne, však oči její již byly vyhaslé. “Nic se neboj, za pár chvil se opět sejdeme“, prohánějíc se jak v mládí po růžovém sadě.
Musím vydržeti žít, než hvězdy na nebi se rozzáří, bych poděkovati a rozloučiti se mohl s tou, co přemluvila otce svého, by jízdu svou na pomoc poslal, i když již naděje nebylo.
Konečně, mraky rozehnané nočním větrem odkryly oblohu, pyšnící se souhvězdím se jménem velkého vozu. Naposledy hledím ke hvězdám s myšlenkou na tebe. Neboj, neopustím tě, každého večera až ulehneš, budu co noční vánek čechrat nebesa nad ložem tvým, chránit tvůj spánek, vcházet do tvých snů, to slibuji, já, Pán Z Růže, poslední svého rodu, co ač poražen, zvítězil.