Stařenka

Šel sám. Kráčel po blátivé cestě už desítky let. Nevěděl, kam jde, ale přesto pokračoval ve své tajuplné stezce. Nikoho za ta léta ještě nepotkal, jen motýly, kteří se ve zvláštním oparu melancholie honili po rozkvetlých lukách kolem hlubokých lesů. Ano, jeho kroky vedly kolem louky, lesa a někde v dálce slyšel říčku deroucí se z hlubin podzemí. A přesto nic kolem sebe nevnímal, neslyšel ani neviděl. V krajině jeho duše prší z oblaků. Nic neví a touží vědět. Nic neslyší a touží slyšet. Nic nevidí a touží vidět. Proč to všechno ? Proč ? Něco hledá. Myslí, že to najde na neznámé cestě.
Konečně ! V dálce u vysoké borovice stojí člověk. První člověk za léta, jež se nedají už ani spočítat. Ne, nechtěl počítat léta strávená blouděním. Nechtěl to vědět. Ne, prosím, neřikejte mu to. Nemluvte na něj. Blížil se k osamělé osobě stále rychleji.Srdce mu tlouklo jak jelenovi prchajícímu před smečkou hladových vlků. Jeho srdce, tiché a zmatené, plynulo pod těžkými kroky jako plamen mihotavé svíce. Nesl s sebou pár zranění. Válka. Rozmary lásky. Zastavil se. Potkal stařenku v černém šátku s očima moudrých stromů, které člověka vtáhnou dovnitř. Do světa duše. Naléhavě sledoval dvě modré studánky unavených očí. Hluboce se ukonil. Chtěl něco říci, ale tak dlouho nemluvil, že už si nemohl vzpomenout, co je to vlastně lidská řeč. Někoho hledal.
Ještě chvíli hleděli sobě tváří v tvář. Nemluvili. Shrbená stařenka s vlasy zšedlými léty pozorovala muže pohledem dobroty a něhy. Čekala na něj. Čekala, co bude dál.
,,Dobrý den stařenko !“ pozdravil ji hlasem třesoucím se, vážným a hlubokým plným obav z doposud nevyřčeného. Sledoval přitom její jemný vráskatý obličej. I když ji viděl poprvé v životě, měl pocit, jakoby ji znal už léta. Ale odkud ? Netušil. Ten výraz očí přeci tak dobře znal.
,, Stařenko…prosím Vás.Neviděla jste tu kráčet dívku ? Dívku jemnou jako hedvábí s očima osamělých labutí. Se srdcem hluboké dobroty ? Měla takové hluboké modré oči. A zpívala si.“ zeptal se nesměle. Náhle zafoukal vítr. Babička lehká jako peří se opřela o strom. Muž se zahleděl do nebe. Poprvé uviděl po nekonečném čase modro oblohy.Vítr foukal silněji a silněji. Chtěl něco říct.On to neslyšel. Nemohl slyšet jeho slova. Nepatřil mezi vyvolené. Hleděl se zaujetím na stařenku s pocitem doposud nepoznaným.
,,Znám tu dívku. Její mládenec byl jak tichý uragán a ona se dlouho trápila samotou v objetí jeho chladné lásky.Utekla do lesů a přidala se k vlčí smečce. Hlavní vlk si ji vzal za ženu a dívka otěhotněla, což se nemělo stát. Vlčísmečka se rozpadla. A dívka teď bloudí v proměnách času, osamocená a zmatená. Už ji nehledej, nenajdeš ji.“ odpověděla stařenka a odvrátila své oči k lesu.
Srdcem muže projel šíp jménem beznaděj smíchaný se smutkem pálivých kopřiv. Z oči setřel pár slz.
,,Děkuji Vám stařenko a naschledanou“ a šel dál. Věděl, že ten tichý uragán byl on. Pořád ale nemohl vyhnat z hlavy obraz stařenky. V tu chvíli vše pochopil. Vždyť ta stařenka byla ve skutečnosti ta dívka. Jen změněná proudem událostí.Nechtěla, aby ji takto potkal. Mu bylo jedno, jak vypadá. Miloval ji takovou jaká je. S rozbušeným srdcem se otočil zpět, ale stařenka tam už nestála. Nikdo tam nestál.Rozplynula se.Proč asi ? Už ji nikdy, nikdy nepotká. Zůstal sám.